Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<


Březen 2009

17.Díl - Poslední mise

31. března 2009 v 19:39 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Nemohla jsem tomu uvěřit. Jen tak si sem nakráčí a dělá, jakoby se nechumelilo. Měla jsem chuť mu jich pár vrazit, ale ovládla jsem se.
"A copak dělají naši šikovní ninjové tak daleko od Listové?"
"Hledáme špehy ze Zvučné. Neviděli jste tu nějaké?"
Shikamarův ironický a znechucený hlas se mi celkem líbil. Konečně někdo řekne těm zmetkům, co si o nich myslí.
"Ani ne, ale pokud bychom nějaké spatřili, určitě vám to nahlásíme."
Grr, zato z toho Orochimarova slizkého podtónu mi bylo zle. Než jsme se ale stihli nadát, vystřelili po nás pár skrytých hadích rukou. Shikamaru mě stačil na poslední chvíli chytit a odskočit se mnou dál.
Takže budeme bojovat.
"Copak, snad byste se nebáli jednoho starýho sannina..."
Orochimaru dostal záchvat smíchu. Nebylo, opakuji NEBYLO to hezké.
Shikamaru měl ale zásobu poznámek, takže mu tu jeho tlamu zase sklapnul.
"Hezký, starý a zároveň nesmrtelný sannin."
To už se do nás ale pustil Kabuto svým lékařským jutsu. Jen stěží jsme uhýbali všem úderům přeplněných chakrou a to jsme při tom dostali taky několik vážných zásahů.
Rozběhla jsem se proti němu, připravená mu zasadit pořádnou a zároveň poslední ránu. Ten ale uhnul.
"Mě se vám nepodaří zabít."
"To víme - svině jsou totiž nesmrtelný."
A takhle to pokračovalo dál. Ostatní to už nejspíš začínalo nudit,
"Kabuto, čekal bych, že to skončíš rychleji."
"Omlouvám se, Orochimaru-sama. Jsou opravdu dobří."
Orohimaru vypadal už dost naštvaně a zapojil se do boje. Jen Sasuke tam pořád stál jako mramorová socha a nezapojoval se. Vrtalo mi hlavou proč.
Neměla jsem ale moc času nad tím uvažovat. Svou katanou jsem odrážela všechny možné útoky, až jsem se divila, co za kraviny se ten Orochimaru nenaučí.
Začínala mi docházet chakra. I když jsem věděla, že je to nebezpečné, rozkousla jsem další bojovou pilulku.
"Brzdi krásko, ať to nemá vedlejší účinky."
Usmála jsem se na něj. Líbilo se mi, že i v takovéhle situaci si o mě dělá starosti a to ještě kvůli něčemu tak nepodstatnýmu jako jsou bojový pilulky.
Bohužel se vedlejší účinek bojových pipulek dostavil celkem brzo a já se v křečích složila na zem.
"Sakuro!"
"Klid, budu v pohodě."
Težce jsem se zvedala. Naštěstí to jsou jen chvilkové bolesti, ale pokud by mě zasáhli v nepravou chvíli, mohlo by to být hodně špatné. Mohla jsem jen doufat, že se to nestane.
"Co se děje, Sakuro?"
Shikamaru zněl ustaraně. Aby ne, když jsem začínala mít dost pomalé reflexi.
"Myslel jsem teda, že vydržíte víc, Sakuro-san."
Naštvaně jsem se s kunaiem rozeběhla proti němu. V pohodě se vyhnul. Několikrát mě i napadlo, jestli to není nikdy-se-neunavující robot, který je sestrojený pro boj a s velkou zásobou urážlivých poznámek.
"Už mě to přestává bavit, Sakuro-san, ukončíme to."
"Jo, jdu to s tebou ukončit."
Moje poznámky ale nebyli k ničemu. Než jsem se nadála, silnou ranou mě odhodil několik metrů, kde jsem se natáhla o skálu.
"Sakuro!!!"
Viděla jsem rozmazaně. V puse jsem cítila nepříjemnou pachuť krve. To poslední, co jsem v tuto chvíli viděla, byl Sasukeho výsměšný úsměv a ostří katany, které se blížilo. Zavřela jsem oči.

1. část

31. března 2009 v 18:42 | Aredhel |  Twilight: Cullen nebo Volturi?

Tři roky, už jsou to tři roky, co jsem ve Volteře, co mě Aro přeměnil a já odešla z Forks. Už ani nejsem novorozená, jsem upír, co ovládá svůj talent. Můj talent je zvláštní, má imunita vůči darům ovlivňujícím mysl se rozšířila na všechny talenty. I například Jasperovo ovládání emocí a Alicina vidění.
Cullenovi, rodina, ke které jsem se chtěla přidat, patřit do ní. Jsou to tři roky, co jsem je neviděla, od doby, co mě Edward opustil. Bylo to jako bych zemřela. Dva měsíce jsem byla jako zombie a pak jsem narazila na Volturiovy, nějak se o mě dozvěděli. Vlastně Aro to zjistil od Tanyi a oni, když mě našli, dali mi na výběr. Buď zemřu nebo ze mě udělají upíra. Dali mi na rozmyšlení jeden týden a já si vybrala nesmrtelnost. Ani nevím proč, možná proto, že jsem Edrwardovi slíbila, že neudělám nic hloupého. A dát se zabít bylo hloupé.
Nepřišlo jich pro mě moc, neměli se čeho bát. Vzali mě na louku a tam byl Aro, Demetri, Felix a Carlos. Zeptali se mě, jestli jsem připravená a já odpověděla, že ne, ale ať už to máme za sebou. Aro přikázal, aby mě Felix a Demetri podrželi, každej za jednu ruku. Pak ke mně Aro přistoupil a kousl mě. Další týdny byly hrozné. Aro i ostatní mě přemlouvali, ať lovím víc, ale já zabíjela co nejméně, jen co bylo nutné. Pak, jednoho dne mě zlomili, to už jsme byli ve Volteře. Začala jsem se krmit denně, měla jsem nabitý program ve dne, takže se mě v noci mohli zmocňovat mé bolestné vzpomínky. Postupem času jsem se začala s některými upíry přátelit. Kupodivu jsem si rozumněla hlavně s Jane.
Ve Volteře to fungovalo jednoduše. Platilo tam pravidlo, kdo z koho a taky silnější a mocnější vyhrává. Ale s Jane to bylo jiné. Byli jsme kamarádky. Demetri si zvykl a její bratr Alec se se mnou občas bavil. Dnes své schopnosti už plně ovládám. Jsem schopna zablokovat schopnosti kohokoli v okruhu 200 m, ale už jsem i k Arově velké radosti dokázala někoho vynechat, takže jsem byla často přítomna při slyšeních. Teď už se mi ve Volteře i líbí. Dny trávím s Jane a na slyšeních a noci povídáním a různými jinými počestnými činostmi s Alecem. Jane a Alecovi jsem se se vším svěřila, i s tím, jak mě Edward opustil.
O TÝDEN POZDĚJI:
Poprvé za tři roky se na něco opravdu těším a nemůžu se toho dočkat. Já, Alec, Jane a Demetri jedeme na menší loveckou výpravu do hor na celý měsíc.
Zrovna se Alec a Demetr dohadují, jaké vzít auto. Jane a já je s rukama na prsou, bokama o sebe opřené s úsměvem na rtech pozorujeme. Už dávno jsme se dohodli, že já a Jane pojedeme žlutým porsche 911 turbo a oni černým BMW, ale nějak nám to nepřišlo důležité, jim to říkat.
Po chvíli nás to přestávalo bavit, takže jsme jim oznámili naše rozhodnutí, nasedli jsme a jeli, zatímco oni tam stáli a koukali na nás pohledem: Vy malý drzý potvory, máme vás rádi. Cestou jsme se ještě domlouvali na pár podrobnostech ohledně našeho překvápka pro kluky.

VI. část - Život psance

30. března 2009 v 18:50 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito

"To nevypadá dobře, co myslíš?"
Ani jsem se už nedivila nad hlasem v mé hlavě a rovnou jsem odpověděla,
"No to teda. Pujdou po mě...no teda, po nás. I když teda nemají žádné důkazy, to by mohlo být plus pro nás."
"A co budeme dělat?"
"Navrhuju stáhnout se a dělat, že o ničem nevíme."
"Dobrej plán"
Vydala jsem se zpět domů. Po větvi jsem vyšplhala do kuchyně a zavřela za sebou okno.
"Skvělý Yugi. A co bude dál?"
"Já..já nevím."
Přiznala jsem se, ikdyž jsem moc dobře věděla, že buď ze mě démon dostane buď záchvat smíchu a nebo mi řekne, že nic nevím jako obvykle. Ani jedna reakce se aale nedostavila.
"Myslím, že bys měla dělat něco přirozeného. Nemáš hlad?"
Až teprve teď jsem si uvědomila, že jsem od poledne nic nejedla. Koukla jsem se do okna a s hrůzou jsem si uvědomila, že už je tma. Nibimu jsem neodpověděla a rovnou jsem se putila do přípravy sendvičů.
Po večeři jsem si sedla do křesla a přemýšlela.
"Nešlo by to s tvou chakrou nějak zařídit, Nibi?"
"Co přesně myslíš?"
"No, že bych ji třeba používala k útokům, ale zároveň u toho neztrácela hlavu."
"Musela by ses ji naučit přijímat?"
"Ale jak?"
Najednou se ozvalu hlasité bušení na dveře. Krve by se ve mně nedořezali.
"Běž otevřít a chovej se přirozeně a ospale."
Mlčky jsem šla otevřít. Stáli tam dva ANBU. Podle oblečení jsem poznala, že to jsou ti dva od Raikageho.
"Promiňte pánové, ale nemám čas."
"To nebude na dlouho, nebojte slečno."
"Co si tedy přejete?"
"Kde jste byla dnes po celý den?"
"Nejdříve jsem byla ve škole-"
To slovo jsem vyřkla s takovou úctou jako kdybych rovnou kříčela Sláva Raikagemu!
"-potom jsem šla domů."
Muži mě ale přerušili.
"Slyšeli jsme ale, že jste odešla dřív, ne?"
Sakra, sakra, sakra! Co jim mám jako říct?
"Řekni, že ti bylo špatně, a tak jsi odešla dřív. Poté sis lehla a spala si až do teď."
Nechápala jsem, jak by mi to mohli spolknout, ale potom, co jsem koutkem oka zalétla k zrcadlu, tak jsem zjistila, že vypadám ne na to, že je mi špatně, ale rovnou na to, že jsem vstala z mrtvých.
"Nebylo mi zrovna nejlépe, tak jsem odešla domů dřív. Poté jsem si lehla a spala jsem do doby, než jste mě ti nedokavým zvoněním probudili."
I když jsem jim neviděla přes masky do obličeje, poznala jsem, že jim došly argumenty. Paráda, jedna - nula pro mě.
"Dobře, myslím, že nemáme další otázky. V každém případě počítejte s tím, že se ještě někdo od nás zastaví."
No tak to se budu těšit. Nahlas jsem ale raději nic neřekla a zaklapla jsem jim.
"Tak fajn, Nibi, z tohohle průšvihu jsme vyvázli."
"Neraduj se předčasně."
"Co tím myslíš?"
Pak už jsem jen slyšela praskání skla z mého okna a ucítila jsem tupou ránu vzadu na hlavě.

16.Díl - Nezvaní hosté

30. března 2009 v 18:39 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Nejdřív vypadal jako by viděl vstávat z hrobů hokage. Sledovala jsem jak jeho obliček mění barvu, stejně jako eletrické svíčky na vánočním stromku. Pak konečně odněkud z žaludku vytáhl svou zapadlou řeč.
"Já...budu táta?"
Vyslovil to tak, jakoby moc dobře nechápal, co to slovo znamená. Pak se mu ale tvář roztáhla do širokého úsměvu a skočil mi kolem krku.
"Víš co, Saku?"
Trochu nejistě jsem se zeptala:
"Co?"
"Jsem ten nejšťastnější chlap na světě!"
Začala jsem se taky smát.
Druhý den jsme se blížili k jezeru Stínů. Normální vodní plocha, kterou by určitě nikdo, kdo má všech pět pohromadě nepoužil jako úkryt. Bohužel by mě nenapadlo, že někdo, kdo nemá všech pět pohromadě, tohle jezero jako úkryt doopravdy používá...
"Nic podezřelýho. Co myslíš, krásko?"
"Souhlasím, ale i přesto to tady musíme prověřit."
Rozběhli jsme se každý na jinou stranu a prozkoumali jsme břehy jezera, hladinu i okolí, ale nikde nikdo. Tak jsme si řekli, že u jezera přespíme, třeba se někdo ukáže.
Večer jsme nemohli kvůli maskování rozdělat oheň, tam jsem jen seděli blízko sebe, abychom se zahřáli a tiše jsme si povídali.
"Už máš vymyšlený nějaký jméno, kočko?"
"Neblbni, nejsem ani ve druhém měsíci, ani nevím jestli to bude kluk nebo holka!"
"Ale přece jenom..."
"Ty seš mi najednou nějakej nedočkavej."
"Tak co, čím dřív se to narodí, tím líp. Nikdy nevím, jestli tenhle den není můj poslední."
Vrazila jsem mu "lehkou" facku.
"Takhle už nikdy nemluv, jasný?! Odešel mi Naruto i Sasuke - i když každý jiným způsobem - pak i mistr Kakashi. Tebe ztratit nehodlám. Slib mi, že tu se mnou zůstaneš..."
"Slibuju a neboj, tamto sem prohodil jen tak mezi řečí, rozhodně nehodlám umřít a nechat tě tu nějakýmu frajírkovi, kterej by se snažil protlačit na moje místo."
Usmála jsem se a lehce jsem ho políbila. V tom jsme ale uslyšeli dost divný a hlasitý zvuk s prostřed jezera.
Odtrhli jsme se od sebe a hleděli jsme na hladinu, která se celá rozvířila. Vlny se pomalu uklidňovali a proti nám kráčeli tři temné osoby.
Já jsem ani jednu z nic nepoznala, na rozdíl od mého milovaného muže, který jen zavrčel, ale dost nahlas, aby to bylo slyšet až na jezero:
"Grr, Orochimaru."
Krev mi ztuhla v žilách.
"To je ale milé shledání s těmito cvičenými ninjovskými psy, věrní na smrt své milované Listové. Divím se, že ještě nevrtíte ocásky."
"Zavři tu svou hadí tlamu, Orochimaru."
Divila jsem se, že má Shikamaru sílu s nimi mluvit. Já se nezmohla na slovo.
Už jenom proto, že jsem hypnotizovala vysokou, svalnatou postavu, která stála v pozadí. I když se na mě nedíval a já nemohla vidět jeho rudé oči, moc dobře jsem věděla, kdo to je.
"Ale copak....Shikamaru? Jmenuješ se tak, co? Jeden z těch jeleních magorů z klanu Nara"
Cítila jsem jak se vedle mě manžel napjal. Začínal být naštvaný.
"Ty máš co řikat Orochimaru."
Na víc se ale bohužel Shikamaru nezmohl. Pak na mě tajemná postava stojící vzadu upřela své oči plné nenávisti a já stěží vyslovila to, co jsem si celou dobu jen myslela.
"S-Sasuke-kun?"
"Opět se setkáváme, Sakuro."

15.Díl - Oznámení

27. března 2009 v 20:49 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Už šest let jsem byla Sakura Nara. Byli to nejšťastnější roky mého života. Vycičila jsem si skvělý tým, měla jsem milovaného muže a spoustu přátel.
Měla jsem teď ale jedno tajemství, o kterém ani Shikamaru nevěděl. Chystala jsem se mu ho říct.
Ráno jsem vstala s úsměvem jako vždycky. Přešla jsem do kuchyně, kde už krásně voněla práve se dělající snídaně.
"Dobré ráno, krásko."
"Dobré ráno."
"Dáš si snídani?"
"Jasně, ale odkdy vaříš?"
"No..asi tak odedneška..."
"Když to na tý snídani nebude vidět, tak si dám opravdu ráda."
Na tváři se mu vykouzlil úsměv.
"Víš, Shikamaru, potřebuju s tebou o něčem mluvit."
"Copak, stalo se něco?"
"Ne nic neboj."
"Tak co se teda děje?"
"Víš, jde o to, že.."
Už jsem to nestihla doříct, protože najednou do okna narazil Nakatu. Jeden ze sokolů Hokage. Měl na zádech připevněný svitek. Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla na poslední misi, kterou nám hokage oznamovala takto.
Sundala jsem Nakatu svitek ze zad a začala jsem nahlas číst.
"Sakuro Haruno a Shikamaru Naro, tímto vám uděluji misi vypravit se k jezeru Stínů a tam se porozhlédnout po špehovi ze Zvučné."
"No paráda, máme misi! Dodělám tu snídani a hned se do toho pustíme."
Paráda, takže si zase nepromluvíme.
"Jasně, bude to skvělý."
O hodinu později jsme vyráželi na cestu. K jezeru Stínů to trvalo dva dny, takže jsme se večer museli utábořit. Vyhlédli jsme si skvělé místo mezi skálou a lesem. Byli jsme tak chránění jak před nepřáteli, tak před zvěří a pak ještě před větrem.
"Seženu vodu, krásko. Postaráš se o oheň?"
"Jasně."
Na půl hodiny zmizel. Voda nejspíš byla hodně daleko. Já mezitím nanosila dříví a rozdělala jsem oheň.
Pak, když se vrátil, jsem si mu sedla na klín.
"Copak? Vypadáš jako, že o něčem přemýšlíš..."
"No, jak už jsem se ti snažila říct ráno, potřebuju s tebou mluvit."
"O co jde?"
"O to, že..."
Už zase nic. Uslyšeli jsme praskání větviček. Vyskočili jsme a postavili jsme se do obranných pozic. Z lesa ale vyskočil jen pár zajíců.
"Na něco jsem si vzpomněl."
"Na co?"
"Mám hlad..."
Zašklebila jsem se na něj a pak jsme šli shánět něco k jídlu. Podařilo se nám společným úsilím ulovit pár ryb.
Sedli jsme si k ohni a opýkali jsme je. Po večeři jsem se opět vrátila ke své opzici na Shikamarově klíně. Pak si vzpomněl.
"O čem jsi to se mnou teda chtěla mluvit?"
"No...musím ti něco říct."
"A co? Už mě nenapínej, chováš se, jako by se něco stalo."
"Budeš táta."

14.Díl - Setkání

27. března 2009 v 16:16 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

"No konečně sensei! Kde jste byla?
"Musela jsem si ještě něco zařídít...jo a máme misi."
Kluci byli nadšení, ale Taya se na to moc netvářila. Když jsem se zeptala, co se děje, dostalo se mi překvapivé odpovědi:
"Je skvělé, že máme misi. Co to bude? Sbírání odpadků? Nebo snad venčení psů či chytání kočky?"
Pochopila jsem. Byla otrávená s D-éček."
"Neboj, žádný D mise nebudou."
Všichni tři na mě vykulili oči.
"A co teda máme za misi?"
Trochu jsem doufala, že se nezeptaj.
"Máme B-éčko."
Teď jen nekulili oči, teď přímo zírali.
"B-éčko? Ale vždyť jsme se teprv stali geniny..."
"Já vím, ale hokage je přesvědčená, že to zvládneme."
O půl hodiny později jsme už běželi směrem k Bájné zemi vyzvednout jeden velice důležitý a tajný svitek.
Zvládali jsme to v pohodě. Všechny ninji co nás napadli jsme zvládli v pohodě. Nebyli to žádní jouninové.
Druhý den jsem se vraceli zpět do Listové. Hned ráno co jsme vstali, jsem vyrazila na ryby. Svitek jsem nechala s mým týmem, protože jsem věřila, že za tu chvilku se nic nestane. Pekelně jsem se zmýlila.
Za chvíli jsem ucítila silnou chakru a uslyšela jsem Tayain křik. Rychle jsem ze rozběhla zpět.
Dala jsem silnou ránu útočícímu ninjovi.
"Ta síla..."
Hlas, který jsem uslyšela z pod černého pláště mě zamrazil na zádech. Znala jsem ho až moc dobře.
"Dlouho jsme se neviděli Sakuro."
Celá omámená jsem pohlédla do tváře modrovlasé dívce.
"Konan..co tady děláš?"
"Procházela jsem jen tak okolo a vycítila jsem možnost si zabojovat."
Obě jsme se usmáli a skočili jsme si okolo krku před nechápajícíma tvářema mého týmu.
"Tak co takhle zajít na kafe a trochu si pokecat?"
"Jasně Konan, to bude suprový!"
"Ale co s těma škvrňatama?"
"To je můj tým, vezmeme je s sebou."
"Ty máš tým? Koukám, že se nikdy nenudíš."
O dvacet minut později:
"A jak to vlastně dopadlo s tím tvým Shikamarem?"
Hrdě jsem jí ukázala prstýnek.
"No teda. Vidím, že jsi Akatsuki neopouštěla zbytečně. A jak..."
Takhle jsme si povídali přes dvě hodiny, a pak jsme se se slzama v očích zase rozloučili.
Od toho dne šlo všechno jako po drátkách. Tým jsem začala trénovat. Za pár týdnů z nich byli suproví ninjové.
Tsunade se sice ještě nezbavila rozhodnutí, že ze mě udělá Rokudaime, ale mě to ani nevadilo. Chtěla jsem chránit svou vesnici, ať se děje co se děje a z pozice hokage budu mít skvělou příležitost.
S Konan jsme se sice už neviděli. Moc se mi po ní stýskalo.
Shikamaru byl den o dedne milejší, když jsem si myslela, že už to ani víc nejde.
Byla jsem šťastná a doufala jsem, že to takhle už zůstane. Opět jsem se šeredně spletla.

13.Díl - Hezky od začátku

27. března 2009 v 14:52 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Byla jsem hrozně ráda, že Tsunade tolerovala mé rozhodnutí odmítnout funkci hokage, nebo alespoň mé jmenování odložit. Místo toho jsem měla jedno přání.
"A co chceš tedy dělat Sakuro, předtím než se staneš hokage?"
"Chtěla bych udělat něco, co každý hokage kromě tebe udělal."
"A to je?"
"Vycvičit vlastní tým. Mít někoho, komu bych předala své vědomosti a s kým bych začala zase hezky od začátku."
"Hezky od začátku...No když myslíš, nebudu ti bránit.Za několik týdnů je na akademii marutita. Dostaneš tým geninů."
"Děkuju ti Tsunade."
"Nemáš zač, ale pamatuj, jednou tě sem do kanceláře zavřu..."
No a maturita se přihnala dřív než jsem čekala. Dostala jsem složku se jmény. Taya Tushiho. Klan bez kekkei genkai. Známky nadprůměrné. Jde jí ale hůř ovládání chakry. Doru Nakehoshi. V klanu sedědí vodní techniky. Známky podprůměrné, ovšem má skvělé ovládání chakry. A nakonec Kemi Dareso. Jeho znalosti se rovnají schopnosti ovládání chakry - obojí je je průměrné, lehce nadprůměrné. To co mě ale zaujalo bylo, že pochází z klanu Dareso. Je to neobyčejný klan a jednou za mnoho generací se tam vyvíjí schopnost manipulace s myslí. To bude velice zajímavé týmové složení.
Ale ať už jsem čekala cokoliv, ani jsem nebyla nervózní. A ani to nebylo třeba. Všichni tři byli super.
Dost mě ale ponížili. Vzali mi obě rolničky. Měli skvělou týmovou práci. To mi, když jsme byli mladí jsme se jim nemohli rovnat. Zatímco jsem byla v bezvědomí (ani nevím, jak jsem se do něj dostala) mě navíc přivázali ke kůlu a snědli oběd. No, možná to bylo tím, že jsem na ně byla měkká. Nemůžu přece svůj tým pozabíjet hned první den.
Ale hodně mě překvapilo to co udělali potom. Rozbili mi rolničky tak, aby byli pro každého část. No v každém případě, Kakashiho testem prošli.
Odpoledne jsme už seděli v Ichiraku a povídali jsme si, jako bychom se znali roky.
"A co jste udělala potom, Sakuro-sensei?"
Taya milovala, když jsem vyprávěla příběhy o tom, když jsem byla ještě genin a chunin a když jsme společně s týmama pracovala na různých misích.
"No, když Sasori na měl poslal Třetího kazekageho, tak jsem hlavně uhýbala."
"A proč jste ho rovnou jednou ranou nesrazila k zemi, až by se i s otatníma loutkama rozpadl na stovky kusů?"
No jo, Kemi. Pořáda ze mě dělal nějakou superhrdinku.
"To nebylo tak snadné."
"Ale sensei, vy jste přece patřila do Akatsuki. Jak jste s nima pak teda mohla bojovat?"
"Seš bystrý jako vždy, Doru. Bylo to dávno předtím, než jsem se k nim přidala. Ale teď už musím jít, musím podat hokage hlášení o dnešku."
"Ale jako to teda dopadlo, sensei?"
"Dopovím vám to jindy."
"Sensei!"
"No tak dobře. Pláchnul nám. Jsem za to ale ráda. Když jsem s nima strávila nějaký ten čas, zjistila jsem, že mají ti zločinci i své světlé stránky. Ale teď už vážně musím. Zítra si dáme sraz u mostu přesně v sedm. Budeme mít svou první misi."
Mrkla jsem na ně a oni mi to oplatili úsměvem. Pak jsem jim zmizela v obláčku kouře.
"To je dost, že jdeš, Sakuro."
"Promiň Tsunade, zdržela jsem se v Ichiraku..."
"To je jedno. Slyšela jsem, že test udělali a mají skvělou spoluprávi. To je dobré. Jo a tady máš zadání na další misi."
Otevřela jsem svitek a zděsila jsem se. Tsunade pochopila mou reakci.
"Však oni to pod tvým velením zvládnou, Sakuro."

12.Díl - Dvojité překvapení

26. března 2009 v 19:49 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Byl krásný den a bylo nám devatenáct. Ino se mnou sice do teď nemluvila, ale to mi bylo úplně jedno. Protože jedna událost změnila životy nás všech. Z týmu sedm jsem zbyla sama - Naruto se už bohužel nikdy nestane hokage.
Ale ja byla zase s mým miláčkem, takže jsem nemohla moc smutnit. Prostě to nešlo.
Zrovna v ten krásný den - byla neděle - jsme měli opět schůzi naší party. Samozřejmě jsem zase seděla Shikamarovi na klíně a dost mě naštvalo, když mě shodil s tím, že si musí něco zařídít. To co se ale dělo dál, mi vyrazilo dech.
Shikamaru pustil karaoke, vyskočil na stůl a začal zpívat mou nejoblíbenější písničku. Krve by se ve mně nedořezal. A to hlavně když dozpíval a promluvil.
"Sakuro, změnila jsi mi život. Jen díky tobě vím, že život ve světě shinobi se neskládá jen z nenávisti."
Pak seskočil ze stolu a klekl si přede mě na koleno.
"Vezmeš si mě?"
Srdce se mi rozbušilo ještě rychleji než normálně. Schválně jsem se zatvářila váhavě.
"No, na pár let bych to s tebou mohla zkusit."
Pak už jsem to nevydržela, rozesmála jsem se a skočila jsem mu kolem krku. Rozesmáli se i všichni okolo.
O dva měsíce později jsem byla na umření. Hinata s Tenten mě pořád uklidňovali, že to nic nebude, ale já jim nevěřila. Nakonec jsem se ale nechala přesvědčit.
Vešla jsem do úzké uličky. Bílé šaty se mi vlnily každým krokem. Ale když jsem ho viděla tam stát, tak sebejistého jako vždycky, všechna tréma mě přešla.
Za půl jsem už oficiálně byla Sakura Nara, i když mi z důvodu dokumentace zůstalo jméno Haruno. To bylo úplně jedno. Byli jsme spolu a to bylo hlavní.
Za několik dní jsme se šli projít. Sedli jsme si na skálu hokage a já mu opřela hlavu o rameno.
"Co bys řekla na tři medvědy?"
Nejdřív jsem nechápala jak to myslí, ale pak jsem si vzpomněla na naše první setkání tady a zasmála jsem se.
"Radši ne, nechci spát."
Zasmál se taky a políbil mě do vlasů.
"Sakuro, volá tě hokage-sama.
Tak tohle se ozývalo už zdálky. No jo, hold už každý věděl, kde mě hledat. Za chvíli se zde zjevil Lee.
"Neruším naše novomanželé?"
Shikamaru se zazubil.
"Samozřejmě, že ano, zrovna jsme byli uprostřed manželské hádky."
"Tak na to ti neskočím."
"Proč ne?"
Shikamaru se zatvářil ublíženě.
"Kdybyste se vy dva hádali, byli by vykácený nejbližší stromy a ty bys měl několik kunaiů v zádech a taky-"
"Tak to by stačilo!"
Přerušila jsem je.
"Co mi hokage-sama chce?"
"To nidko neví, ale máš si prý pospíšit a přijít sama."
A tak jsem vyrazila. Netrvalo mi to ani pět minut. Zaklepala jsem na dveře.
"Dále."
"Volalas mě, Tsunade?"
"Jo, potřebuju s tebou mluvit."
"O čem, stalo se něco?"
"Ne tak docela. Asi nebudu chodit okolo horké kaše. Haruno Sakuro. Přeju si, aby ses stala Rokudaime hokage Konohagakure no sato."

11.Díl - Plán TD

26. března 2009 v 19:01 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Další dny byli zlý. Musela jsem pořád něco dělat. Trávila jsem každou volnou chvíli v nemocnici, abych tam pomáhala vyčerpanejm doktorům.
A pak mi Tsunade řekla, že bych si měla odopčinout a já byla bez práce. Dopadlo to tak, že jsem se pustila do plánu TD - totální destrukce, jak jsme to jednou s Shikamarem pojmenovali, když jsme to vymýšleli.
Tak jsem si vzala hadr a začala jsem máčet a otrhávat tapety. Nakonec pak chodba vypadala jako po výbuchu. Dost jsem si přitom namočila oblečení, tak jsem přešla do pokoje, odzbrojila jsem se - vysypala jsem ze sebe asi deset kilo železa - a převlékla jsem se do starých otrhaných tepláků, volného trika a svázala jsem si stuhou své dlouhé růžové vlasy.
Pak jsem srulovala stará koberec, taky v chodbě. Zvedla se temná vrstva prachu. No je to teda špinavá práce, ale aspoň mě zabaví.
Napustila jsem si kýbl jarové vody a začala jsem postupně drhnout lino pod kobercem. Šlo to dost těžko. O pár minut později mi ale ztuhla krev v žilách. Zničehonic se za mnou totiž ozvali kroky a já ucítila až hodně povědomou chakru.
"Co tu děláš Shikamaru?"
Snažila jsem nasadit otrávenej hlas, ale radost, kterou jsem cítila z jeho příchodu tak lehce skrýt nešla.
"Koukám, že jsi se pustila do DT."
"Jo, potřebovala jsem se nějak zabavit."
"Můžu ti pomoct?"
"Cože, ty se mnou chceš drhnout podlahu?!"
"No, byl to přece náš plán, ne?"
"To jo. No tak když chceš, chop se hadru a do práce."
Další půlhodinu jsme mlčky klečeli vedle sebe a drhli jsme prachem obalenou podlahu. Nikdo nic neříkal. Pak se ale Shikamaru neudržel a zeptal se.
"Proč si se vrátila do vesnice?"
"Dozvěděla jsem se, že jsi naživu."
"Ty sis myslela, že jsem mrtvej?!"
"A co sis myslel? Že jsem se jen tak zbalila, když si byl v komatu, protože se mi na tebe nechtělo čekat?"
"Alespoň tak to říkala Ino..."
"Cože?!"
"Jo a taky, že jsi prej při cvém odchodu přísahala, že už se nevrátíš."
Nebyla jsem schpná slov.
"Teď nevím, co mě uráží víc. Jestli to, že ti to řekla nebo to, že jsi tomu věřil."
Vykulil na mě své hnědé oči.
"A ty jsi to neříkala?"
"Jasně, že ne. Když si upadl do komatu, Tsunade řekla, že tě budou muset odpojit. Já to nevydržela a vzala jsem roha. Nikdo o tom nevěděl."
Ohromeně seděl a nezmohl se ani na to, dál leštit tu podlahu.
"Odpostíš mi někdy?"
"Už ses mě ptal a já ti říkala, že..."
Už jsem to nestihla doříct, protože v tu ránu se na mě vrhnul a začal mě líbat. Chvilku jsem přemýšlela, jestli ho nemám bodnout kunaiem a vyhodit z okna, ale pak jsem si vzpoměla, že jsem se odzbrojovala, takže jsem tu myšenku rychle zapudila.
Po chvíli se ode mě odtrhnul.
"A tohle mi odpusíš?"
"Emm, NE."
"A proč?"
Šibalsky jsem se usmála.
"Protože přesáváš."

10.Díl - Odpustíš mi někdy?

25. března 2009 v 22:16 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Od toho večera jsem se mu spíše vyhýbala. A když už jsme museli být někde spolu, snažila jsem se na něj nedívat.
Při našich obvyklých nedělních schůzích, kde jsme se sešli celá naše parta, jsme seděli každý na druhý straně stolu. Byl to trochu nezvyk, protože jsem mu vždycky sedávala na klíně.
"Neměla by sis to tak brát."
Udiveně jsem se otočila na Hinatu. To je až tak moc vidět, jak jsem zoufalá?
"To není tak lehký.."
"Aha, už to chápu."
Zarazila jsem se nad tónem jejího hlasu.
"Co jako chápeš?"
"Miluješ ho."
"Cože?!"
"Sakuro, jenom slepej by si toho nevšim. Přímo to z tebe sálá."
Nic jsem neříkala, ale asi jsem zrudla až ke kořínkům vlasů. Měla jsem v plánu jít domů, ale zastavila mě Hinatina ruka.
"On tě taky miluje."
Pak mě pustila a já mlčky odešla. Ne, mě nemiluje, už ne. Teď miluje Ino. S těmito myšlenky jsem došla domů a usnula.
Druhý den jsem procházela alejí. Ani jsem pořádně nevěděla kam jít. Už není kam bych šla. Sáhla jsem si do kapsi mikiny a vylovila těžký prsten se znakem holubice. Vzpoměla jsem si na ty chvíle, které jsem trávila se svou nejlepší kamarádkou Konan. Jak moc mi chybí. NE. Tyhle představy jsem z hlavy ihned vypudila. Teď jsem zase ninja v Konoze. Nemůžu se přece jen tak skákat mezi vesnicí a jejími hlavními nepřáteli.
Po chvíli jsem za sebou uslyšela kroky. Zpomalila jsem, ani nevím proč. Asi proto, že jsem s Ním chtěla mluvit.
Čekala jsem až mě dojde a pak jsem se zase pustila do pomalého kroku. Mlčky jsme šli vedle sebe. Až pak sebral všechny síly a promluvil.
"Odpustíš mi někdy?"
V hlase měl bolest a já věděla, že radši ani nechce znát odpověď.
"Shikamaru...neni co odpouštět. Láska je ta nejnestálejší věc ve vesmíru. Nemůžu ti zazlívat, že sis vybral někoho jiného. Nemůžu ti zazlívat, že mě už nemiluješ."
"Ale já přece.."
Rozběhla jsem se. Nechtěla jsem poslouchat jeho lži.
Odpoledne jsem procházela okolo malého parku uprostřed vesnice.
"Co ste to tam sakra dělali?!"
"Jenom jsme si povídali nic víc, nic míň."
"Povídali? Jo, to vaše povídání si umím živě představit."
"Prosimtě Ino, chováš se jako žárlivá školačka."
"Hale Shikamaru, na tohle ti neskočim. Musíš se hold rozhodnout. Buď ona a nebo já."
"A co kdybych se rozhodl pro ni?"
"Ale notak, zlatíčko, přece se tady nebudeme hádat."
Moc dobře jsem věděla, proč Ino radši změnila téma a hádku vzdala. To co se dělo za stromy potom jsem si nechtěla ani představovat. Moje malé srdce by puklo.
Fajn, nemiluje mě. Ale to není konec světa. Budu dál sloužit své vesnici. Proboha jsem přece shinobi! Jak jsem mohla své emoce dávat tak moc najevo?
A já ho přece už taky nem...to ne, nemůžu lhát sama sobě. Já ho miluju. A právě proto to takhle zůstane. Klidně budu trpět jen když on bude šťastný.
A já myslela, že se tohle stává jen v romantických filmech. Ano, stejně jako ve filmu se vzdám svého štěstí, nebudu o něj bojovat. Nechám ho klidně s Ino, protože si přeju jen aby byla šťastný. Ale stejně jako ve filmu se nikdy nedoví, jak kvůli němu trpím. Člověk by neměl milovat - čím víc miluje, tím víc cítí bolesti. Ale kdybychom se neobětovávali pro druhé...kde bychom skončili?

9.Díl - Ino a On

25. března 2009 v 21:24 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Rychle odstrčil Ino, aby mohl mluvit.
"Sa-sakuro? Co tady děláš."
"Ále, jenom tak procházím."
Nemohla jsem dovolit, aby poznal, jak moc to bolí. To už si mě všimli i Shino a Kiba, kteří se začali vítat s Hinatou. Prošla jsem okolo nich, jako bych svoje slova myslela vážně a chtěla jsem zalést zpátky do křoví.
"Počkej Sakuro! Já..."
Ale nevěděl jak větu dokončit.
"Ty...? Ty co? Ty žiješ. Ty chodíš s Ino."
Už se mi začínal lámat hlas. Pak se tam ale zničehonic zjevil Lee, zacož jsem mu já a určitě i Shikamaru byli nesmírně vděční.
"Sakuro-san!"
Víc ani neřekl a pevně mě obejmul.
"Sakuro-san, jsem tak rád, že jsi zpátky, pojď, musíme to nahlásit hokage a taky..."
No jo, Lee, horkokrevnej jako vždycky. Ani jsem ho neposlouchala a poslušně jako pejsek, schválně otočená zády k Shikamarovi jsem odcházela do vesnice.
O půl hodiny později jsem byla zase řádná shinobi Konohagakure no sato (i když, kdybych věděla, jaké budu mít uvítání, tak nikdy Akatsuki neopouštim), ale hlavně víc než řádná, jsem byla uobjímaná shinobi Konohagakure no sato. Zpráva o mém návratu se rozšířila rychlostí blesku. Dokonce i kuchař v Ichiraku věděl, že jsem zpět.
V celé vesnici byli všichni nadšení. Teda skoro všichni. Tři lidi ne - já, Shikamaru a Ino. Od ostatních jsem se dozvěděla, že Ino uhnala Shikamara teprv nedávno, nikdo nevěděl, co mu řekla, že tak najednou změnil názor a začal s ní chodit. Mě by to upřímě teda taky zajímalo.
Procházela jsem vesnicí, ruce v kapsách, hlavu skloněnou.
Došla jsem až na skálu hokage a posadila jsem se na své oblíbené místo. Kapucu mikiny jsem si hodila přes vlasy, které za tu dobu u Akatsuki parádně narostly.
Při pohledu na usínající Konohu mě konečně dohnaly vzpomínky, před kterýma jsem se snažila utéct. Můžu si přisednout? Ty seš úplně všude. Copak se děje krásko? Jak se smál, jak mi zpíval ukolébavky, jak si pohrával s mými vlasy, vždycky když jsme se spolu dívali na filmy.
Slzy se mi začali kutálet po tvářích. Nejdřív jedna, druhá a pak už tekly proudem.
"Můžu si přisednout?"
Rychle jsem se otočila na temnou postavu za mnou.
"Tohle už jsem někde slyšela. Ale jo klidně, pokud tě samozřejmě nebude hledat Ino."
"Sakuro..."
"Copak? Řekla jsem snad něco nevhodného?"
Jenom mlčel. Moc dobře věděl, že ať by řekl cokoliv nemělo by to smysl. Sedl si vedle mě.
"Neměla bys brečet."
"Proč? Proč bych ze sebe nemohla vypouštět svou zlost?"
"Zlost?"
"Jo, co myslíš, že by to jného mělo být?!"
Už jsem skoro křičela.
"Smutek...bolest..."
Smutek a bolest spíš bylo slyšet v jeho hlase, než v tom mém.
"Ty víš moc dobře, že je cítím. Víc než by to lidské srdce zvládlo."
"Tak já ti pomůžu se jich zbavit..."
Pomalu se ke mně nakláněl a já až po chvíli pochopila, co chce udělat. Nejdříve jsem nevěděla jak reagovat, ale pak jsem se rozhodla.
Těsně před tím, než by se naše rty setkaly jsem uhnula a vstala.
Otočila jsem se k němu zády a pomalu jsem odcházela.
"Promiň Shikamaru, ale já už se rozhodla."
Ani jsem se neohlédla. Nesnesla bych tu bolest v jeho očích.

Jak jsem spatřil anděla (Poezie)

23. března 2009 v 22:19 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
Nevnímal jsem dění,
jak tekla má krev,
pak přišlo chvění
a nakonec zpěv.
Deštěm jsem běžel,
něvědíc kam,
jen za tím zpěvem,
chtíc už jen tam.
Ten krásný zvuk sílel,
nabíral jsem sil
a já užíval příděl,
těchto nádherných chvil.
Pak jsem tam přišel,
k jezeru temnému,
tam odkud jsem slyšel,
zpěv, podobný saténu.
Pak světlo jasné,
z jezera středu,
jak temné, tak krásné,
s osobou v předu.
Modré vlasy a bílé šaty,
křídla až k vodní hladině,
po celém těle stříbra pláty,
tlak moci, podobný lavině.
Vzpomínka se mi vrátila,
na den, kdy mi tě vzal,
smrt tvůj život dost zkrátila,
když jsem ti po boku stál.
V mžiku po anděli zbyl jen třpyt,
a já děkuji Bohu za to,
že jsem tě mohl znovu spatřit,
má lásko, má Hinato.
Tvůj Naruto

S rýčem na mamuta! (test debility)

19. března 2009 v 17:24 | Kami a Sango |  Jen tak pro pobavení
Ahoj lidi!
Tak jsme vám tu sesmolili menší test na vaší debilitu. Toto je první příspěvek do našich šílených NAPO novin. Budete potřebovat akorát papír a tužku. Pak už si jen pište písmena. Jen vás prosíme, nedívejte se na vyhodnocení dřív, než si test uděláte, bylo by to k ničemu. A ještě nakonec upozorňujeme: nehledejte v tom logiku. Vyberte pouze vám nejsympatičtější odpověď.

S rýčem na mamuta

Co si předstvíte pod pojmem "černé na bílém"?
a) černý text na bílém papíru
b) bílý text na černém papíru
c) modrý text na žlutém papíru
d) zeleno-růžovou fotbalovou čepici

Jak si vysvětlujete tikání hodin
a) je to strojkem
b) hodiny se nudí
c) je to maly trpajzlik ve vnitr hodin
d) ony tikaji?

Co si představíte pod pojmem majonéza?
a) produkt od Helmanz
b) jogurt
c) hudební nástroj
d) svého nejlepšího přítele

Jak byste jedl polívku bagrem?
a) nejdl bych
b) lžicí od bagru
c) kabinkou
d) motorem

Proč má šála dva konce?
a) aby se dala omotat kolem krku
b) aby se mohla použít jako únikové lano z vězení
c) protože by byla ošklivá
d) je to součást Einstainovy teorie relativity

Proč je jedna budova vyšší než druhá?
a) to nevím, zeptejte se stavitelů
b) logicky a psychologicky vzato musí být vždy jedna budova vyšší
c) no v těch vyšších budovách jsou debilové vyšší hodnosti
d) od tý doby, co spadli Dvojčata je vždy jedna vyšší...

Jak se zachováte v této situaci? Jdete tmou a najednou se před vámi zjeví Batman.
a) utečete
b) zůstanu civět jak magor
c) pozvu ho na pivo
d) skopu ho

Co uděláte, když se vám rozbije televize?
a) dám jí do opravny
b) půjdu se koukat k sousedům
c) budu na ní koukat dál a budu nadávat, že v tý zatracený bedně nedávaj nic pořádnýho
d) pokusím se jí spravit pomocí dynamitu

Jak byste si ochočil žirafu?
a) žirafu? Já radši psi...
b) Dával bych jí pamlsky
c) vzal bych jí na procházku do Zoo
d) proč ochočit? Já bych s ní rovnou začal chodit...

Jak vyfotit sám sebe?
a) samospouští
b) poprosím někoho
c) obrátím na sebe objektiv a zmáčku
d) stoupnu si před foťák a řeknu: "foť!"

Byl byste pravěký muž/žena. Jak byste lovil?
a) oštěpem
b) holýma rukama
c) rýčem
d) lžičkou

Jak nejlépe cvičit?
a) posilování, běhání
b) tancování
c) spalování kalorií u televize s pytlíkem brambůrků
d) podnikání pravidelných misí do vesmíru

Žába požádá, abys jí dal pusu, co uděláš?
a) ani náhodou
b) když bude moc prosit...
c) neváhám a vlepím jí pusu
d) prodám ji do žabích stehýnek

Jak nejlépe zacházet s kaktusem?
a) pravidelně ho zalévat
b) pravidelně ho hnojit
c) pravidelně s ním chodit na procházku
d) pravidelně se s ním mazlit

Jaký by byl nejlepší způsob, na zabití vašeho sourozence?
a) podříznout
b) udeřit tupým předmětem
c) vyrazit s pokřikem "Zemři!" a rozběhnout se s oštěpem proti němu
d) utopit v koprové omáčce

Váš nejlepší kamarád se opije. Jaké informace z něho vytáhnete?
a) žádné, je to kámoš
b) proč je jeho nová přítelkyně/přítel až nějak podezřele podobná mé ženě/muži
c) kolikrát vznesl obvinění proti zlomyslně houkajícím sovám
d) jak pokračuje jeho zoofilní kariéra

Jak by váš organismus bojoval proti nadměrné vlhkosti vzduchu?
a) nijak, jsem přece odolný
b) poslal by mi písemnou žádost na prášky proti bolení hlavy
c) zrezivěly by mi zuby
d) vyslal by záchranný modul do oběžné dráhy

Jakou fotku byste si dal k posteli?
a) mého mazlíčka
b) mého úhlavního nepřítele
c) mého gynekologa
d) fotografii rámečku s toutou fotografií

Jak si myslíte, že zemřel Mozart?
a) infekční nemoc
b) uchlastal se
c) srazil ho náklaďák
d) vykastrovali ho, aby měli předlohu pro dnes velice oblíbené cukroví

Jakého mazlíčka byste si pořídili?
a) kočku nebo psa
b) hada nebo pavouka
c) pakobylky
d) mamuta

Máte vyřešeno? A-1bod B-2body C-3body D-4body

Hodnocení:
20-35 bodů - Sežeňte si doktora!
Debilita se u vás vyskytuje ve velice malé míře, proto ihned navštivte lékaře (nebo třeba právníka, ty jsou na to také dobří) aby vás dal dohromady. Do té doby nechoďte moc mezi ostatní, ať je nenakazíte.

36-50 bodů - Musíte se zlepšit!
Zárodek debility se zde vyskytuje, ale budete se muset ještě hodně co učit, aby se z vás stal prvotřídní debil. Po nějakém tom čase by z vás mohl být i mistr.

51-65 bodů - Skoro mistr
Debil ještě nejste, ale brzo budete! Stačí už jen pár hodin tréninku a nikdo se vám nevyrovná. Doporučujeme vám, pro začátek si pořídit malou domácí gorilu, ta vám hodně pomůže.

66-80 bodů - Dokonalý debil
Gratulujeme! Vaše debilita dosáhla té nejvyšší úrovně a nikdo se vám nevyrovná. Vy byste byl skvělý učitel, domluvte si schůzku se slabšími a poučte je o zákonech debility! Jako dárek od nás dostanete krabičku tisíců možností. Ukažte, jak velký debil jste a objevte je všechny!

Všem dokonalým debilům gratulujeme. Krabičku bohužel nedostanete, ale jestli chcete, napište do komentářů váš mail a my vám pošleme diplom a průkaz čestného debila.

Legenda modrého vlka

15. března 2009 v 19:45 | Kami |  Naruto: Jednorázovky

V úplňku jasném, když déšť k zemi padá,
vystoupí z temnoty legenda stará.
Tvor temný a krásný jak noc,
uchvátí pohled tvůj jak málo tak moc.
Pak krásný jak anděl vystoupí ze stínu,
myslíš, že hodinu, však stojíš tam vteřinu.
V tu chvíli všechna tvá přání splní,
za chvíli je však slyšet tvé tiché klení.
Protože každého, kdo ho spatří stíhá prokletí
a tvá zdravá mysl daleko odletí.
Samotou světa se dlouho prodíráš,
pak sám na mýtině umíráš.
To je daň za to, že spatříš jeho,
velkého pána a vládce všeho.
Tak popisují legendy anděla vtělení,
za tisíc let modrého vlka zjevení.
Legenda o modrém vlku. Babička mi jí tolikrát vyprávěla. Vždycky mi potom říkala:
"Poslouchej Hinákto, já vím, jak moc máš tuhle legendu ráda, ale nikdy, opakuji nikdy, modrého vlka nezkoušej hledat. Legendu znáš nazpamnět a proto víš, jak vysokou cenu bys zato zaplatila. Protože ty bys ho dokázala najít. Máš talent jako nikdo jiný."
Samozřejmě, že by mě nikdy nenapadlo ho hledat - nebo jsem si to aspoň myslela.
Roky ubíhaly, už jsem nebyla to malé dítě, které věří na pohádky. Dokonce i v milovanou legendu modrého vlka jsem přestala věřit.
Byl to zrovna krásný letní den, když jsem se vydala s mou malou sestrou a mým milovaným bratrancem k řece. Naruto se před několika týdny vrátil z dlouhého tréninku s Jiraiya-sama a já jsem tedy nemohla být šťastnější.
Pak ale listy v korunách stromů mé Listové vesnice zežloutly, když toto krásné odpoledne zaútočili Akatsuki na můj domov a na mé přátelé. Mnoho lidí ale nezmřelo. Akatsuki chtěli jen převzít vládu nad vesnicí a to se jim povedlo.
Už to nebyl krásný sen, ale hrozná noční můra. A právě tady začíná náš příběh.
Pod vládou Akatsuki se naše vesnice rozpadala. Nutili silné ninji chodit do boje. Jen málo se jich vracelo. Zrovna jsem nebyla doma, když přišli naverbovat Nejiho a otce. Rovnou si k sobě vzali mou matku a sestru jako služebnice, prý mají krásné oči, které se jim budou hodit na odhalování nepřátelských plánů. Já jsem díky své nepřítomnosti jejich spárům unikla.
Listy ze žluté barvy přešli na hnědou, když mi přišli oznámit sluhové z Akatsuki:
"Litujeme, ale váš bratranec byl zabit během mise."
Zhroutila jsem se. Nevěděla jsem co dál. Chtěla jsem se téhle noční můry zbavit. Jen mávnout proutkem a Akatsuki by zmizela. Konoha by se vrátila do původní kásně zeleného a rozkvétajícího stavu. A Neji by byl naživu. Moci mít tak tři přání.
A pak najednou ve mně hrklo.
"V úplňku jasném, když déšť k zemi padá..."
To by mi mohlo pomoci. Ale vždyť je to jenom pohádka. Babička ale věřila, že modrý vlk existuje a navíc mi řekla, že mám talent na to ho najít. Pravda, řekla taky, ať ho v žadném případě nehledám, ale to je teď vedlejší.
Musela jsem utéct z vesnice, aby si mě Akatsuki nevšimla. Oblékla jsem do svého bojového oblečení, vzala jsem si dlouhou kápi, kapucu jsem si shodila přes oči. Pak jsem vplné zbroji vyrazila na cestu. Byla temná noc a nikdo si mě nevšiml.
Už to byli da týdny, co jsem utekla z Listové. Chodila jsem po městech, vysedávala v hospodách a ptala jsem se každého kdo tam byl (jelikož v hospodě se dá sehnat nejvíce informací) jestli něco neví o modrém vlkovi. Bez úspěchu.
Ten den jsem přišla do města Kaoshi. Bylo to temné město. Každý měl ostré zlé oči. No alespoň jsem já - divnej týpek v dlouhé kapi nevypadala jako blázen. Vypadali tam tak všichni. Upřímě, nemohla jsem se dočkat až budu za branami tohoto města.
Jako každý večer jsem vešla do hospody, sedla jsem si k baru a objednala jsem si saké. Po chvíli jsem spustila jako vždy konverzaci k barmanovi, který se zdál být celkem zdvořilý.
"Jak moc dobře znáte okolní lesy?"
"Znám je jako své boty slečno, proč se ptáte?"
"Něco hledám, tvora z temných legend"
"A co přesně to Něco by mělo být?"
Zdálo se, že ho to celkem zajímá.
"Hledám modrého vlka"
Všimla jsem si, jak to s chlapem vedle mě lehce cuklo, ale jinak nedal nic najevo.
"Hm, tak o tom jsem nic neslyšel, nevím, zda se tu něco takového pohybuje."
"Nevadí, stejně děkuji. Dám si ještě jedno."
Nevím jestli se mi to jen zdálo, ale ten chlap vedle mě byl pořád víc napnutější, zdálo se, že neví jestli má nebo nemá něco říct. Barman mi přinesl další saké.
"Já to platím."
Konečně se ten muž ozval, ale já věděla, že to není jenom o saké.
"Čím jsem si to zasloužila?"
Místo odpovědi se jenom ironicky usmál.
"Tak modrej vlk jo?"
"Vy ho znáte?"
"Samozřejmě, a jsi dost blízko."
"Ale jak...?"
Už zase mi neodpověděl. To mi začínalo lézt dost na nervy.
"Odkud ho znáš ty?"
"Z legendy od mé babičky."
"A znáš tu legendu celou?"
"Samozřejmě."
"Tak proč ho hledáš? Měla bys vědět, že se za to platí ta nevyšší cena."
"Ale já to přece vím."
"Tak proč?"
"Mám jedno přání, které...by se mi nesplnilo bez...menší magické pomoci."
"Takže přání, jo?"
Začal se mi smát, což se mi vůbec nelíbilo. Ale chtěla jsem se držet tématu.
"Kde bych ho našla?"
"To já přece nevím."
"Cože?!"
"Jen ti řeknu, vyjdi na severu z vesnice, jdi pět kilometrů po cestě a pak uvidíš napravo vchod do lesa. Pak už si musíš pomoct sama."
"Ale jak si mám pomoct? Lesy jsou tak rozsáhlé..."
"Celý popis je v legendě."
Pak se muž zvedl, zaplatil za mě a za sebe a odcházel. Ve dveřích se ještě otočil.
"Koukni se do kalendáře."
Pak zmizel. Otočila jsem se zmatěně zpět na barmana.
"Nemáte tady kalendář?"
Mlčky mi ho podal. Desátého a co má být. Pak moje oči utkvěly na malé bílé tečce a krev mi stuhla v žilách. Úplněk.
Ihned jsem vyskočila na nohy a běžela jsem k místu, které mi ten muž popsal.
O chvíli později jsem tam stála. Temný vchod do ještě temnějšího lesa. Srdce mi hlasitě bušilo, když jsem postupovala po cestě, na kterou vstoupilo jen málo lidských nohou.
Popis cesty je v legendě. Ještě si vzpomenout jak to přesně bylo. Úplněk, déšť a … mýtina!
Rozběhla jsem se po cestě dopředu. Byla čím dál větší tma. Za chvíli mi do vlasů spadli první kapky deště. Legenda se naplňuje. Z pod mraků vykouknul měsíc. Než jsem se nadála, stála jsem na obrovské mýtině. Tak krásné, jakou lidské oko ještě nespatřilo.
Postupovala jsem dopředu. Pak jsem se ale zarazila. Jak může pršet a zároveň být vidět měsíc? Pohlédla jsem jsem k nebesům a vážně. Déšť mě bičoval do obličeje a při tom zářivě svítil měsíc. Opět jsem obrátila pohled k lesu.
Na hodinkách mi zapípala půlnoc. A pak jsem ho uviděla. Pomalým krokem kráčel směrem ke mně. Nakonec celý vystoupil ze stínu. Krásné, mohutné a modré tělo doplněné zářivě modrýma očima se pomalu blížilo. Pokusila jsem najít řeč, která zapadla hluboko do žaludku. Říct přání. Říct přání.
"Ať Akatsuki navždy zmizí z Konohy. Ať můj bratranec Neji opět žije v našem klanu. Ať se vše vrátí do normálu."
Najednou vlk začal jasně modře zářit. Toto světlo najednou vytrysklo k nebi a zablesklo se.
Ucítila jsem tupou bolest po celém těle a padla jsem k zemi. Z posledních sil jsem otevřela oči a pohlédla jsem do Jeho krásné tváře.
"To je daň za to, že spatříš jeho, velkého pána a vládce všeho."
Legenda nelhala. Vesnice i klan by měl být v bezpečí. A já...platím za své činy. Vlk zmizel a já přivřela oči. Bohužel už nikdy neuvidím, jak listy Konohy opět zezelenaly.

8.Díl - Nashle mí eS přátelé

15. března 2009 v 17:19 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Snažila jsem se přemluvit mysl, aby spolupracovala s tělem. Bez úspěchu. Ten hlas jsem znala. Ale nevěděla jsem odkud. Znovu. Bez přemýšlení jsem se rozběhla do sklepa, kam jsme zavírali zajatce. Kakuzu si mě ihned všiml.
"Copak kočko, děje se něco?"
"Ne, já jenom...my máme nového zajatce?"
"No...jo...už budu muset jít."
Zabouchnul mi dveře před nosem a rychle utekl nahoru. Co se to sakra děje? Řekla jsem si, že to musím zjistit. Vykopla jsem dveře od vězení. Pohlédla jsem na zem a zaboha jsem si nemohla vzpomenout jak se dýchá.
"Hi-hinato?"
Modrovláska na mě pohlédla a v očích jí zazářilo.
"Sakuro! Já tomu nemůžu uvěřit! Všichni si mysleli, že jsi mrtvá. Hokage-sama věčně pořádá mise na tvé hledání. A Shikamaru tě denně..."
Od té poslední věty jsem ji už nevnímala. Rychle jsem ji přerušila.
"P-po-počkej, to chceš jako říct, že Shikamaru je.."
"Vyděšenej a smutnej. V jednom kuse tě hledá."
Do očí se mi nahrnuli slzy a hlava se mi zamotala. Řekla jsem Hinatě ať tady počká a jako omámená jsem vyběhla nahoru. Šla jsem rovnou za Peinem.
"Vstupte!"
"Čau šéfe"
"Jé, nazdar Saku, co potřebuješ?"
"Já..no, chci odejít z Akatsuki."
"Cože?!"
"Chci se vrátit do Konohy. Samozřejmě jim o Akatsuki nic neřeknu..."
"Je nějaká možnost tě přesvědčit, abys zůstala?"
"Ne."
"Tak mi nezbývá nic jiného, než ti popřát hodně štěstí a sebrat ti uniformu. Prten si nech na památku."
Usmál se na mě a propustil mě. Ve dveřích jsem se ještě otočila.
"Jo a beru si s sebou našeho nového zajatce"
O půl hodiny později jsem se objímala s Konan.
"Vážně musíš odejít?"
"Ano, chci se vrátit domů"
"Ale tohle je přece tvůj domov"
Jen jsem se na ní usmála a pak jsme se vydali s Hinatou na cestu.
Za dva dny už jsme byli skoro u Konohy.
"Shino, vážně těm broukům můžeme věřit? Myslím, že Akamarův nos by ji našel mnohem lépe."
"Nepodceňuj mé malé spojence a radši si jdi hrát aport Kibo."
"Stejně nechápu, proč Sakuru v jednom kuse hledáte, stejně je určitě mrtvá."
Ino. Jasně, proč by mě ona měla hledat? Nikdy jsem ji nezajímala. Ale proč zní její hlas tak nepřátelsky.
"To neříkej, Ino"
Ten hlas mi zrychlil tep. Takže je opravdu naživu. Pomalu jsem se vyplížila ze křoví, aby si mě nevšimli.
"Ale notak lásko, nebuď tak otrávený."
Čelist mi spadla, když jsem vyděla, jak moje věčná rivalka začala líbat kluka, kvůli kterému bych byla ochotná zemřít. V tom okamžiku mě spatřil.

7.Díl - Já a Akatsuki

15. března 2009 v 17:18 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Šla jsem s nimi. Ani jsem nepřemýšlela nad tím, co by se mohlo stát. Proč bych taky měla? Nemohla jsem nic ztratit. Po chvíli jsme došli ke skále. Deidara se Sasorim složili pár pečetí a pak se skála rozevřela. Společně jsme vešli.
"Co ta tady dělá?"
Poznala jsem hlas Peina.
"Em, šéfe, napadlo nás..co kdybychom ji vzali mezi nás?"
Na Deidaru se vykulilo osmero očí, včetně mých. Peinovi to nějak nešlo do hlavy.
"Proč bysme měli mezi sebe brát našeho úhlavního nepřítele?"
Deidara se jen usmál. Pochopil, že tenhle rozhovor vyhraje on.
"Protože nejen že utekla ze své vesnice, má nemyslitelnou sílu, ale také by se nám velice hodilo její lékařské ninjutsu."
Pein si mě nedůvěřivě přeměřoval.
"Chci důkaz"
Deidara se opět usmál a ukázal Peinovi své ruce. Ten se nenechal vyvést z míry, ale v jeho očích bylo vidět překvapení.
"Dobře, bereme tě, ale pokud se o něco pokusíš, zemřeš."
Kývla jsem, ani jsem si pořádně neuvědomovala co dělám.
"Konan, postarej se o ní."
Pohlédla jsem na modrovlásku, která se na mě zářivě usmála a naznačila mi kudy dlouhou chodbou. Zavedla mě do útulného pokoje.
"Tak tady budeš bydlet, není to žádná zámecká komnata, ale jde to."
Jelikož se pořád tak zářivě usmívala, nemohla jsem odpustit otázku, kterou jsem si pořád opakovala.
"Zdá se, že máš větší radost než osatní, že jsem tady."
"Upřímě, radostí zářím. Ani nevíš jaký to je být jediná holka se sedmi chlapama."
"Tak to doufám, že budeme kamarádky."
"Určitě."
Znovu se na mě usmála.
Už to bylo půl roku, co jsem vstoupila do Akatsuki. Zrovna jsem byla se svou nejlepší kamarádkou Konan na misi. Jen vyčistit pár svědků, to nic nebylo. Už jsme se vraceli a řekli jsme si, že si dáme ještě večeři, než odejdeme z města, abychom se vrátili zpět do úkrytu.
Podezřívat nás z vraždy dveceti tří osob by nikoho ani nenapadlo. Kdo by taky podezříval dvě krásný mladý holky s těžkými prsteny a v černých oblecích s červenými mraky? Naopak. Zdálo se, že se to chlapům líbí, takže ani to jídlo jsme si nemuseli platit samy.
Pak jsme se vydali opět na cestu. Po dohodě jsme se utábořili u velkého vodopádu, protože už se stmívalo. Ve městě jsme z důvodu odhalení spát nemohli.
Už byla půlnoc a já seděla na vysoké větvi a pozorovala jsem vodopád. Slzy se mi koukely po tvářích. Bolest za těch půl roku ani trochu nezmizela.
Ani jsem si nevšimla, že za mnou stojí Konan.
"Stýská se ti?"
Lekla jsem se, protože jsem netušila, že tu je a navíc jsem nechtěla, aby mě v tomhle stavu viděla.
"Ano"
Viděla, že se mi na tohle téma moc mluvit nechce, a tak nic neříkala, jen jsme mlčky pozorovali padající vodu.
Druhý den ráno jsme dorazili do úkrytu. Oznámili jsme Peinovi, že mise byla úspěšná. Měl z nás radost, aby taky ne.
Už jsem odcházela do svého pokoje. Pozdravila jsem se Sasorim. Když jste tyhle zločince posnali blíž, už vám připadali celkem milí. Pak jsem ještě narazila na Deidaru.
"Tak co kočko, jaká byla mise?"
"Byla to zábava, dokonce nás kluci z hospody pozvali na jídlo."
"Tak to abych si je napsal na seznam ,nezavraždit,."
Usmála jsem se a šla jsem dál. Pak jsem ale uslyšela výkřik, po kterém mi ztuhla krev v těle.

6.Díl - Rozhodnutí. Sbohem Konoho.

15. března 2009 v 17:17 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Upozornění: I když je Sakuře 17, Akatsuki je v původní sestavě ještě se Sasorim, samozřejmě bez Orochimara. Tudíž se neshoduji se seriálem

Šla jsem po pěšíně a slzy mi stékali po tvářích. Všechno jsem to viděla až moc živě. Před půl hodinou vyšla Tsunade-sama z operačního sálu.
"Ehm, Sakuro..no, nevypadá to moc dobře"
Podívala jsem se na ni očima plnýma starostí nepochopení.
"Upřímě, Shikamaru je v komatu a je na 99% procent jasné, že se už neprobere. Ať už bychom to protahovali jak dlouho bychom chtěli, nakonec bysme ho museli odpojit."
Zůstala jsem tam stát jako opařená a poslouchala jsem jak se mi boří celý svět. Mlčky jsem se otočila a vyšla jsem z nemocnice. Bez přemýšlení jsem šla domů, vzala jsem si batoh, naházela jsem tam pár věcí a vydala jsem se na cestu. Teď jsem šla po prašné pešině. Vraceli se mi všechny ty vzpomínky, jak jsem se rady snažila kdysi zastavit Sasuke. Při té vzpomínce mi přelétl přes tvář bolestný úsměv. Šla jsem dál. Zanedlouho jsem si uvědomila, že stojím na skále hokagů. Bolestný vzpomínky mi rozervavali srdce na kousky. Ještě pořád jsem viděla ten jeho úžasný úsměv, když říkal: "To proto, že jsem s tebou".
Slzy se mi nahrnuli do očí. Vydechla jsem. Nevím jak dlouho jsem tam stála, ale když jsem se vzpamatovala, už byla tma. Otočila jsem se k lesu a pomalými kroky jsem postupovala. Naopsledy jsem se otočila k vesnici, kterou jsem tak moc milovala. K vesnici, kde jsem měla přátelé i rodinu. Stiskla jsem k sobě víčka, protože se mi tam drala další vlna slz a pak jsem se rozeběhla do temného lesa.
Už to byli dva týdny. Skrývala jsem se hlavně po lesích, vyhýbala jsem se městů. Přece jenom, teď jsem byla uprchlý ninja. Zrocna jsem byla v jedné dokonalé jeskyni a dělala jsem si oběd, když jsem ucítila cizí chakru. Nevzrušovala jsem se, jak bych to udělala normálně. Čelenku jsem měla schovanou. Nebylo poznat mou vesnici (tetování ANBU jsem měla pečlivě zakryté mikinou).
Netrvalo dlouho a uslyšela jsem kroky. Jednou rukou jsem odrazila spršku shurikenů, ale bez sebemenšího náznaku všimnutí jsem pokračovala v konzumaci oběda. To ovšem mé nepřátelé vyvedlo z míry.
Než jsem se naděla. Stáli předemnou dva členové Akatsuki. Dělala jsem jakože nic a vychutnávala jsem si rybu. Deidara mě nechápavě pozoroval, jak počítám kosti, které vyndavám z ryby. To už to Sasori, který nenáviděl čekání nevydržel.
"Co to sakra děláš?!"
Nechápavě jsem se podívala, jako bych se právě probudila.
"Děje se snad něco?"
Můj tón Sasoriho vyvedl z míry. Začínal se rozčilovat.
"No právě, že se nic neděje! Mělo by se dít. Měla bys utíkat, útočit nebo se alespoň bránit. Ne obědvat!"
"Hmm, to je zajímavé, budu o tom přemýšlet další půl hodinu"
Prohodila jsem lhostejně a obrátila soustředění zpět na ostré kosti. Teď už to nevydržel Deidara.
"Copak se děje? Neměla bys být ve vesnici?"
"Ani ne, zdrhla jsem a teď po mě jdou všichni ninjové ve vesnici."
Řekla jsem to ve stylu, jakoby se měl ptal kolik je hodin a to ho značně rozhodilo. Pak upoutala mou pozornost Deidarova utržená ruka.
"Mohl bys na chvíli Deidaro?"
Podíval se na mě jak na cvoka a pak pomalu přistoupil. Udělala jsem pár pečetí a soustředila jsem se na jeho zdravou ruku. Projelo jí záření, jako bych ji rengenovala. Deidara jen vyjeveně koukal. Pak jsem udělala pár pečetí a zobrazil se mi snímek Deidarovi zdravé ruky. Ve svém výtvoru jsem změnila polohu palce, přehodila pár nervů. Pak jsem se soustředila na pahýl, který měl schovaný pod pláštěm Akatsuki. Další pečetě a během dvou minut měl zmátky obě ruce. Nevěřícně koukal na své ruce. Pak se naklonil k Sasorimu a něco mu pověděl. Ten jen kývl.
"Ehm Sakuro, mohla bys jít s námi?"

V. část - Život psance

15. března 2009 v 15:36 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito
Jsme každý jiný, ale oba máme něco společného - nezkrotnou touhu po svobodě.

Pomalu, ale opravdu pomalu jsem otevřela oči. Ležela jsem na mém cvičišti, nezraněná, a okolo mě leželi tři mrtví chlapi. Snažila jsem se vzpomenout si. Alespoň na něco. Myslim, že jsem zničehonic dostala obrovskou sílu. A..no to je jedno, teď raději zmizím, protože jestli mě tu takhle najdou, nebude to dobré.
Tiše jsem proklouzla domů a protentokrát jsem ani nebouchla dveřmi.
"Co to sakra bylo?"
Opakovala jsem si tu větu pořád dokola.
"To jsem byl já"
Automaticky se mi dostavila ihned v hlavě odpověď tím povědomým děsivým hlasem.
"Jak to myslíš?"
Bylo to šílený. Seděla jsem doma a povídala jsem si v duchu s démonem.
"Prostě jsem ti dal trochu svý chakry. Ale docela jsem se divil co to s tebou udělalo. Na to, že používáš už kolik let kočičí smysly, jsi dost vyváděla"
"Kočičí smysly?"
"Jenom se trochu zamysli, nechce se mi to zase všechno vysvětlovat. Jdu spát, však ty na to přijdeš."
Kočičí smysly? Co se mi tim zase snaží říct? Člověk (démon) by už řekl, že mě teď už nic nemůže překvapit. No logicky, to zase tak překvapivý není. Už od mala slyším všechno mnohem dřív než ostatní. Vidím ve tmě. Mám dobrý čich. Chodim..tiše jako kočka. Je toho vlastně dost.
Ale co s tim? Jedniný, co bych teď měla řešit, jsou tři mrtvoly Kageho sluhů. Měla bych zjistit, co si o tom myslí ostatní. Jestli vesnice slyšela ten samý řev jako já, určitě nenajdu někoho, kdo by o tom ještě nevěděl.
Vyhoupla jsem se na větev, která mi rostla do okna, a která mi sloužila jako žebřík. Tiše jsem pak ze stromu seskočila. Rozeběhla jsem se nenápadně směrem ke cvičišti. Docela mě ale překvapilo, že se všichni ostatní chovali klidně, jakoby o ničem nevěděli. Ale to byla hloupost, vždyť to byl takový řev...
Najednou jsem zprudka zabrzdila a našpicovala uši směrem, odkud přicházely ty zvuky, které mě donutily zastavit.
"...asi mohl?"
"Ale přece...pryč...taky"
Vůbec mi nedávalo smysl co říkali, ale věděla jsem přesně, o čem se bavili. Pomalu jsem se přiblížila, abych líp slyšela a abych taky viděla, kdo se to tam baví.
Asi o padesát metrů na sever byli čtyři chlapy, kteří měli masky ANBU, takže jsem nepoznala, kdo to je. Schovala jsem se a poslouchala.
"To je přece blbost! Je nemožné, abychom měli mezi sebou zrádce."
"No, mě to taky tak připadá, protože technika, jakou byli zabiti se nepodobá žádné z naší vesnice."
"No ale to by znamenalo, že se tu pohybuje nějaký nepřítel."
Teprv teď jsem si všimla, že tam mají ta tři těla. Co my ale přišlo divné, že ten poslední muž s maskou psa se do diskuze nezapojuje. Ostatní tři vymejšleli všechny možný věci, co se mohlo stát.
"Ani jeden nemáte pravdu."
Tři ANBU se otočili na svého čtvrtého člena s tázavým pohledem, zatímco já jsem se při zvuku toho hlasu nahrbila, naježili se mi vlasy a tiše jsem zasyčela. Už jsem pochopila, proč mi připadal tak povědomý.
"Co tím myslíte, Raikage-sama? Kdo by to pak mohl udělat?"
"Nibi no Nekomata"
Narozdíl od překvapených reakcí ANBU, byla ta moje spíše zlostná. Zaprvé, jak to sakra zjistil? Zadruhé, proč bylo v jeho hlasu slyšet něco jako potěšení?
"Pr-proč myslíte?
"Byli zabiti dost velkou chakrou a byli zabiti, když šli pro ni."
"Ale to je nesmyslné, vždyť se ho vůbec nedařilo probudit, jak je možné, že by zničehonic získala jeho sílu?"
"To nevím. V každém případě, musíme teď odnést těla pryč, aby se to nedostalo na veřejnost."
"Hai!"
Ninjové zmizeli a já zůstala stát jako přimrazená. Co se bude teď dít?

5.Díl - První ANBU mise

8. března 2009 v 20:42 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Roky ubíhaly. Bylo mi sedmnáct. Od mise v zemi Polí se toho dost změnilo. Tak zaprvé, chodila jsem s Shikamarem. Za druhé, z (ne)známého důvodu jsem úplně přestala hledat Sasukeho. A za třetí, už jsem byla já i Shikamaru jouninové a k tomu jsme nedávno udělali zkoušky do ANBU. Bylo to celý takový šílený, ale to tetování ANBU mi docela slušelo. Navíc maska zakrývá dost - včetně čela. Ostatní na tom byli docela dobře. Naruto Sasukeho stále hledal, ale ještě se nevyrovnal se ztrátou Jiraiyi a Kakashiho (dej jim Pán Bůh věčný klid). S Ino jsme se docela dost bavili, i když naše věčné soutěžení neustalo. Lee se stal skvělým ninjou s jedním z nejlepších taijutsu v Konoze. Jenom Chouji ještě nezhubnul..
Zrovna jsme seděli já a moje drahá polovička v Ichiraku ramen a povídali jsme si o minulé misi. Najednou jsem ale uviděla Toshiho - jestřába Tsunade-sama. Pískla jsem a on mi přistál na ruce. Otevřela jsem dopis:
Haruno Sakuro jako Nawoshi a Naro Shikamaru jako Koru se ihned přemístíte do Arvonského lesa kde jako ANBU odstraníte ninji, které zde plánují státní převrat. Něměli by být větší hodnosti než chunin, takže by to pro vás neměl být problém. Hokage
"Copak se děje, krásko?"
"Máme misi. Arvonský les. Státní převrat."
Vykulil na mě své hnědé oči.
"To jako máme zařídit státní převrat?"
"Ne! Tak jsem to nemyslela. Máme se právě zbavit těch, co to plánujou."
"No to sice nebude taková sranda, ale rozkaz je hold rozkaz. Dáme si za hodinku sraz u brány?"
"Jasné"
Rozloučili jsme se a za hodinu jsme už byli na cestě. Pohybovali jsme se jako dva stíny. Nikdo nás neviděl ani neslyšel. Pro přespání jsme si našli místo, kde nás nikdo nemůže najít podle pachu. Masky jsme si nesundali - museli jsme počítat se vším. Rozdělali jsme ohneň, sedli jsme si k sobě a Shikamaru mi hodil ruku přes ramena.
"Víš, mám z toho divný pocit, Sakuro."
"Z čeho?"
"Z týhle mise..myslím, že se něco stane. A navíc by mě zajímalo, proč nás hokage poslala samotné. Chápu, jsou to pouzí chuninové, ale i tak, jde tady o státní převrat. A my jsme u Anbu noví."
Mlčela jsem, ale zbytek večera jsem o tom přemýšlela. Opravdu to bylo divné.
Druhý den jsme vstali ještě před východem slunce. Ještě před sedmou hodinou jsme přiběhli k Arvonskému lesu. Podívali jsme se na sebe a pak jsme se vidalil vpřed. Byli jsme ještě více potichu než předtím, protože jsme měli vymyšlený plán, který s tím souvisel.
Netrvalo to ani jednu hodinu a už jsme ucítili cizí chakru. Zaujmuli jsme své pozice. Byl to jednoduchý plán. Měli jsme rozmístit stopy tak, aby to vypadalo, že tady nejsou dva ninjové, ale dvacet.
Nejdřív se to zdálo jako dobrý plán. Nepřátelé začali panikařit. Když přestali dávat pozor, zaútočili jsme. Všechno šlo jako po másle. Pak nás ale dostali. Nepozorovaně nás přepadli ze zadu. Bojovali jsme do posledních sil. Už zbývali jenom tři, když Shikamaru dostal přímý zásah.
"Shikamaru!!!"
"Sa-sakuro, za tebou!"
Rychle jsem se otočila a jedním úderem jsem dostala všechny tři najednou. Vrhla jsem se k Shikamarovi a začala jsem ho léčit.
"S-sa-ku..."
Pak upadnul do bezvědomí. Hned jsem pochopila, že bude muset do nemocnice. Hodila jsem si ho na záda a rychlým tempem jsem se vydala zpátky do Konohy. Nezastavovala jsem se.
Už jsem běžela 18 hodin. Za chvíli jsem už měla vidět brány Konohy.
Probehla jsem branou a nedbaje všech pohledů, které se na mě upírali jsem to vzala rovnou do nemocnice, kdeby právě měla být i hokage-sama.
Jenom Shika přelétla pohledem a hned ho vzala na operační sál. Chtěla jsem pomoct, ale nemohla jsem ani chodit. Po několika hodinách vyšla hokage-sama z operačního sálu.

4.Díl - Vrátil se pro mě

8. března 2009 v 19:27 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Ihned jsme začali bojovat. Nejprve se zdálo, že všechno bude v pořádku, ale to jsme se hluboce spletli. Po prvích pěti minutách boje nás měli přečtený. Hladce odhadli vzdálenost Shikamarova stínu, mému taijutsu se v klidu vyhýbali, jenom Nejimu se celkem dařilo. Bohužel zvládl zabavit jen jednoho a my jsme začali dost prohrávat. Dostala jsem shurikenem dost hlubokou ránu a pak jsem udělala osudovou chybu - začala jsem se léčit. Pochopili, že jsem jediný lékařský ninja a použili na mě svazovací hudební ninjutsu. Shikamaru se mi pokusil pomoct ale bez úspěchu. Už se zdálo, že je všechno ztracené, když v tom se tam objevila ta ztracená jednotka ANBU. Zdálo se, že je věznili a když jsme začali bojovat, odvedli jsme pozornost stráže a oni mohli uprchnout.
"Jste v pořádku?"
"No, jde to dost zle"
Zvuční zhodnotili situaci a pochopili, že proti ANBU to nebude tak snadné a tak se rozhodli k ústupu, bohužel i se mnou - doteď nevím proč, asi aby měli náhradního vězně za ty co uprchli. Hodili mě do prázdného, temného želáře. Byla jsem dost zmatená a už úplně bez chakry. Vlezla do nejvzdálenějšího rohu a usnula jsem.
"Hej, vstávej!"
Nějaký muž do mě kopl a hodil po mě flašku s vodou a pak odešel. Vody jsem se trochu napila a zbytek jsem použila na vyčištění ran. Poté jsem si vyléčila všechny zranění. Začínala jsem z téhle místnosti šílet. Měla jsem to spočítané. Pět stráží, dva východy, deset centimetrů mezery mezi mřížemi a dvojitý zámek. Bylo mi jasné, že odtud se sama nedostanu. A taky mi bylo jasné, že se pro mě tým nevrátí, protože znám Nejiho zásady, že když mise je dokončena, musíme se vrátit do Listové podat zpravu a až poté se můžeme vrátit pro zajatce.
Asi po dalších dvouch hodinách, když si tři stráže odskočili asi na kafe, mě z přemýšlení vytrhnul pro tohle místo neobvyklý zvuk. A asi dvě sekundy potom se oba dva členové ochranky složili mrtví k zemi. To co jsem pak viděla mi vyrazilo dech.
"Shikamaru!"
"Sakuro, tak tady si, nemohl jsem tě najít. Teď ale musíme rychle odtud"
Rychle zničil zámek, čapnul mě a vidali jsme se společně na cestu.
Po půl hodině už jsme šli mlčky lesem, až jsme došli k menšímu táboru, kde byl Neji a ANBU. Celou cestu jsme nepromluvili...no spíš jsme neměli co říkat.
"Tak konečně jste tady, už nás to čekání nebavilo. I když já osobně jsem si nemyslel, že se vrátíte. Zato si myslím, že budeš mít problém Shikamaru, odchýllil ses od mise a zato já, velitel týmu nejsem zodpovědný."
"Ach jo, to je otrava"
Od mý záchrany řekl jen tuto větu a pak si šel lehnout. Ani jsem nestihla poděkovat. Jelikož to bylo to místo, kde jsme tábořili už předtím, šla jsem opět k tomu krásnému vodopádu. Nebylo to ale ono. Nakonec jsem si připustila to, co jsem si připustit nechtěla. Ten krásný pocit nebyl způsoben krajinou nebo snad vodopádem. Bylo to tím, že tam byl se mnou On.
Druhý den jsme přišli do Listové. Tsunade měla radost, že jsme jednotku ANBU přivedli zpět, tak ani moc Shikamara nezmlátila zato, že se odchýlil od mise.
Večer jsem sešla před dům do parku, abych se nadýchala vzduchu. Ale jako obvykle se tam zase objevil.
"Nešla by ses projít?"
"Jo, jasně"
Mlčky jsme šli vedle sebe, až jsme došli na skálu Hokagů. Měla sem ale takový jiný pocit, nebylo to to samé jako když jsme si předtím povídali. Sedli jsme si na skálu a pozorovali jsme osvětlenou Konohu.
"Shikamaru, děkuju za to předtím, sama bych se odtamtud nedostala"
"Nemáš zač"
"Víš Shikamaru, chováš se nějak divně..."
S tím svým úsměvem jen řekl "To protože jsem s tebou"
Koukla jsem se mu do očí, ale dřív než jsem něco stihla říct, tak mě políbil.

3.Díl - Těžká mise

8. března 2009 v 19:26 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

"No to si děláte legraci!?" Slyšeli jsme řvát Hokage už na ulici a jenom o fous jsme stihli uhnout psacímu stolu, který vyletěl z okna. Pochopili jsme, že jde do tuhého a tak jsme přidali.
"Dále!!"
"Volala jste nás Hokage-sama"
Tsunade stála na místě, kde kdysi stával psací stůl, předkloněná, otočená směrem k rozbitému oknu a ruku měla vyditelně napřáhlou po útoku. Anko stála vystrašeně v rohu místnosti a podle Shizunina výrazu bylo poznat, že tadle návštěva bude na dlouho.
"Sedm neúspěšných misích v jednom týdnu!!! Je tohle možné?! Průměrně jedna zkažená mise na den! Ještě jednu špatnou zprávu a už to vážně nevydržím!!"
Řvala Tsunade na celou Konohu. Teď jsem si všimla, že tam stojí ještě Neji, nevýrazně jako vždycky. Zrovna vcházeli do místnosti Izumo a Kotetsu, kteří přinášeli zpátky psací stůl, když tam vběhla Kurenai s ustaraným výrazem.
"Hokage-sama mam špatné zprávy a-"
"Už žádné ŠPATNÉ ZPRÁVY!!!!!"
Popravdě, začínala mě Tsunade-sama děsit. Pak si ale všimla nás a trochu se zklidnila.
"ehm, no. Hyuugo Neji, Naro Shikamaru a Haruno Sakuro. Ihned se všichni vydáte do země Polí!"
Náhle mi projel mráz po zádech a usadil se za krkem.
"Ta-tam j-je al-ale Skrytá Z-Zvučná v-vesnice n-ne?"
Nemohla jsem ani mluvit.
"Ano, je tam skrytá Zvučná. Ale ta s vaší misí nesouvisí." Až moc viditelně jsem si oddychla. "Vaše mise je zajít za feudálním pánem a zjistit od něj, kam zmizela jednotka ANBU, co ho měla chránit. Není to až tak těžká mise...takže se to opovažte ZVORAT!!! Velitel týmu bude Neji. Tak už běžte!"
Popůl hodině jsme už všichni byli připraveni u brány a vyráželi jsme na cestu. Asi po dvou hodinách běhu Neji zavelel k rozložení tábora, protože se už začalo stmívat.
Byla už hodně hustá tma a neuvěřitelně krásně zářili hvězdy. Šla jsem se projít lesem, když v tom sem uslyšela podivný, ale pro mě hrozně hezký zvuk - šumění vody. Šla jsem po zvuku a našla jsem něco neuvěřitelného. Krásný třpytivý vodopád. Sedla jsem si na břeh, zavřela jsem oči a zaposlouchala jsem se do zvuku padající vody.
"Krásný, co?"
Polekaně jsem se otočila za známým hlasem. Shikamaru stál opřený o strom a jako vždycky se potutleně usmíval. Někdy mi připadá, že je úplně všude...
"Jo, a koukám, že nejsem jediná kdo tohle místo našel."
"Tojo, potřeboval jsem si probrat myšlenky, ale koukám, že ty jseš úplně všude"
Doufám, že si nevšimnul mého překvapeného výrazu. To mi snad čte myšlenky?
"Můžu si přisednout?"
To už jsem někde slyšela... "Jasně, když tentokrát vynecháš tři medvědy"
Usmál se a...sakra ať se pořád takhle nesměje. Pak jsme si zase začali povídat jako vždycky. Vyrušilo nás až volání Nejiho ať jdeme spát, že zítra budem vstávat ještě před svítáním.
Ráno jsme měli docela nepříjemné probuzení. Řeknu vám, není nic příjemného, když vám někdo vrazí kudlu do zad a ještě k tomu doslova. Zaútočila na nás partička ninjů bez čelenek, takže jsme nemohli určit ze které vesnice jsou, ale díky Nejiho Juuken, Shikamarova Kagemane no jutsu a mému lékařskému ninjutsu jsme vyhráli a vydali jsme se na další cestu.
Zrovna jsme přistoupili v zemi Polí k feudálnímu sídlu, když v tom jsme akorát stihli uhnout spršce shurikenů. Ohlédli jsme se a tam stáli tři ninjové ze zvučné, kteří byli pokryti prokletou pečetí.
***

"Já jsem Hokage ve vesnici Skryté v Listí. Může mi někdo vysvětlit, proč se až jako poslední dozvídám, že feudální pán země Polí je pod vládou Orochimara?!!!"

2.Díl - On, který to vždy byl

8. března 2009 v 19:25 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Vždy mě sledoval, vždy viděl bolest v mých očích a vždy mě chtěl oslovit.

Otočila jsem se a nemohla jsem uvěřit tomu co vidím. Za mnou stál Shikamaru a přátelsky se usmíval. Překvapilo mě, že zrovna on se tady oběvil, protože jsme spolu vlastně nikdy pořádně nemluvili, ani jsme se moc neznali.
"Můžu si přisednout?"
"No...Samozřejmě"
"Já, myslím že...teda...chci říct, myslím si, že bys neměla kvůli Sasukemo pořád smutnit. Rozhodnul se sám, ne?"
Seděla jsem jako opařená a dívala jsem se mu přímo do očí. Netušila jsem, že zrovna on by mě přišel utěšovat.
"Já přece nesmutním, a už vůbec ne kvůli Sasukemu"
Jen se usmál
"A co ty slzy?"
Lehla jsem si tak, aby mi neviděl do obličeje, ale nic jsem neodpověděla.
Začal tiše hovořit jako by se pokoušel uklidnit koně. Pořádně jsem mu ani nerozumněla, ale určitě to účinkovalo, jelikož jsem začala usínat. Těsně předtím než jsem úplně zabrala, jsem si všimla, že mi vypráví pohádku o třech medvědech.

Začala jsem se probouzet. Slyšela jsem zvuk praskajícího ohně. Pomalu jsem otevřela oči. Už byla noc. Ležela jsem na skále hokagů před menším ohněm, vedle mě seděl Shikamaru a já měla na sobě jeho bundu. Uvědomila jsem si celou situaci a trochu jsem se začervenala. Bohužel si všimnul, že jsem vzhůru a červená na mých tvářích také nezůstala nepovšimnuta. Usmál se, ale jen se zeptal:
"Tak co, už jseš v pohodě?"
Nejdřív jsem ho chtěla odpálit, že mi vůbec nic nebylo, ale pak jsem si vzpoměla na tři medvědy a všimla jsem si jeho potutleného úsměvu.
"Jo, je mi fajn...no já...už bych asi měla jít. Děkuju za pomoc"
"Nemáš zač"
Vstala jsem a rychle jsem utíkala pryč.
Doma jsem dostala vynadáno, kde jsem takovou dobu byla, ale mě to bylo prakticky jedno. Nemohla jsem nějak toho Shikamara vyhnat z hlavy. Hlavně ten jeho úsměv...
Až ráno jsem si všimla, že mam pořád u sebe jeho bundu. Vydala jsem se na ranní procházku a že mu rovnou bundu vrátím. Popravdě, našla jsem ho dřív, než jsem čekala. Byl kousek od našeho domu. Ani pořádně nevim co tam dělal. Každopádně jak jsem šla v zamyšlení hlavu sklopenou, vrazila jsem do něj plnou silou. Způsobilo to to, že ze mě dostal další záchvat smíchu. Nechápu, co to se mnou je. Trošku jsme si popovídali a skončilo to pozváním na ramen. Bylo to až nemožný, jak se dá s klukem normálně popovídat. Byla jsem zvyklá, že Sasukeho všechno otrávilo a Naruto se všim souhlasil, abych si myslela, jak na něj působí to co říkám.
"A jak si mě to vlastně včera uspal? Nevim jestli to už byl sen, ale zdálo se mi, že slyším pohádku o třech medvědech..."
Následoval další záchvat smíchu.
"Aha, no já myslel, že už spíš a nevěděl jsem, co bych jěště povídal...je to takový speciální způsob uklidňování"
"A kde ses to naučil?"
"Neurazíš se?"
"Ne"
"Přísahej" opět následoval ten jeho potutlený úsměv
"Přísahám" usmála jsem se taky
"Náš klan takhle uklidňuje jeleny v lese"
Nastalo kratší ticho. Poté jsme oba najednou vyprskly smíchy a následoval další dlouhý rozhovor.
"Shikamaru! Shikamaru" Přiběhl k nám zadýchaně Chouji "Musíš ihned k Hokage-sama. Jé Sakuro, to jsem rád, že jsi tady taky, aspoň tě nemusím hledat. Ty máš jít taky"
Následovalo obvyklé "To je otrava" a poté jsme se rychle vydali za naší Hokage.

1.Díl - Vzpomínám

8. března 2009 v 19:23 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Tři roky. Tři dlouhé roky jsem tě hledala. Je ironie, že zrovna já. Že zrovna já tě jdu ZABÍT.

Asi bych se měla vrátit na začátek. Všechno začalo před šestnácti lety, když si se rozhodl vykašlat na náš tým, na naše přátelství a na mě a rozhodl ses opustit naší vesnici. Já...snažila jsem se tě zastavit. Rozmlouvala jsem ti to. Říkala jsem ti, že pomsta neudělá nikoho šťastným. Tvé srdce bylo ale jako z kamene. Byl si rozhodnut pro pomstu a nikdo ti to nemohl vymluvit. Byla jsem dost zoufalá. Řekla jsem, že tě miluju a že ti pomůžu s pomstou a prosila jsem ať tady zůstaneš nebo ať mě vezmeš sebou. "Ty seš opravdu otravná. Sakuro. Arigato" Tak tohle bylo poslední co jsem od tebe slyšela. Někdy přemýšlím o tom, co by se stalo, kdybys neodešel. Co by se stalo, kdyby ON nezemřel. Teď nechápu jak jsem tě mohla milovat. Ano, vzpomínám si na tu chvíli kdy se Chouji, Naruto, Neji, Kiba, Lee a Shikamaru vrátili z mise, kdy tě chtěli přivést zpět. Také si pamatuju na ten svůj pošetilý čin, kdy jsem sama opustila Listovou a vydala jsem se do zvučný. Těsně předtím, než mě Orochimaru chtěl zabít jsem to zahléhla. Tvůj Sharingan. Byl si tam celou dobu a sledoval si mou bolest. A pak náhle se tam objevili ANBU, kteří mě zachránili a vzali zpět do Listové. Hokage byla dost naštvaná a nemohla pochopit proč jsem utekla. To jsem ovšem taky nevěděla.
Bylo zrovna jaro a já šla rozkvetlou alejí dlouhou cestu domů. Vzpomínala jsem. Na misi ve Vlnkové zemi, na chuninskou zkoušku. Všechno jsme zvládali jako tým. Při té vzpomínce na naší poslední misi se mi vehnali slzy do očí. Kdyby...kdyby Naruto nevyhrál nad tím chlapem s hromovým mečem. Ach jo, už zase pohládám otázku "co by se bývalo stalo". Měla bych už s tím skončit. No budu pokračovat ve vyprávění. Když si to teď přehrávám, nechápu, proč do tebe byli všechny holky včetně mě zamilované. Jo, možná si měl hezký vlasy a krásný hnědý oči, ve kterých jsem se ztrácela, ale to bylo všechno. A já jsem si to momentálně začala taky uvědomovat. Zatímco jsem cítila silnou a omamnou vůni právě kvetoucích květin a stromů a přitom mi vítr provával krátké vlasy, které jsem si kvůli tobě ostříhala jsem hluboce přemýšlela.
Ještě mnohokrát potom jsme tě s Narutem hledali. Měli jsme díky Jiraiyovi dost typů kde hledat, ovšem všechny akce byli neúspěšné.
Po půl roce jsem šla znovu touto alejí. Stromy měli krásnou oranžovo-hnědou barvu a listy opadávali. Vzdala jsem se naděje. Už jsem tě v tu dobu vůbec nemilovala, ale přesto jsem tě chtěla přivést zpět. V přemýšlení jsem sešla z cesty, ale ani jsem si toho nevšimla. Šla jsem dál a dál, až jsem přišla na skálu hokagů. Teprv až tady jsem si uvědomila, že jsem skoro hodinu šla špatně. Zrovna zapadalo slunce. Sedla jsem si na skálu a nevím proč, jestli opět ze vzpomínek, jsem se rozbrečela. Náhle jsem ucítila něčí ruku na rameni. Otočila jsem se a tam stál ON.

Vánoce v Konoze

8. března 2009 v 18:30 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
V celé Listové vesnici panuje vánoční a pohodová nálada. Nebo to alespoň tak vypadá. Začněme od sídla hokage. Ani zde nechybí všechny možný světýlka, ozdobičky a koledy. Jenom Tsunade, která má po celé kanceláři pekáče, pece a hlavně mouku - hodně mouky, nevypadá moc šťastně.
"Nechápu, proč mě Shizune nutí každý rok péct cukroví. Vždyť moc dobře pamatuje, že když jsem to naposledy nabídla té staré paní, tak mě málem zavřeli za pokus o vraždu. Hmm, tak co dál? Musela jsem slíbit, že tentokrát vynechám saké a kukuřici. Tak co do toho mam sakra dát?!"
Znavená Tsunade si sedla na křeslo - které bylo také od mouky - a přemýšlela o letošních Vánocích.
"Jenom ať Jiraiya zase nepije! Jestli to bude jako minulej rok a zase přitáhne listnatej strom s tim, že v lese jehličnatý došli, tak ho do něj už vážně nacpu! Loni ho zachránilo jen to, že přitáhl dvacetimetrovej topol."
V úvahách a Kakashiho večírku a unavená pečením, usnula. Probudilo ji, až když jí blafla největší pec.
Zatím, hodně daleho odtud, v hustém habrovém lese, asi dva kilomentry od Listové:
"Konohamaru! Já si vážně myslím, že na tokovéhle hraní si už dost velkej!"
Křičel svázaný Naruto, na kterého Konohamarův gang plácal sníh do tvaru sněhuláka.
"Ale Naruto-neechan, je to součást tréninku."
"To ale neznamená, že si musíte dělat terč zrovna ze mě!"
Konohamaru se jen usmál, odkrokoval vzdálenost a na Naruta se sněhuláčím tělem a lidskou hlavou začali házet shurikeny. Bodování bylo snadné. Zásah do Naruta deset bodů, zásah do nezasněžené části padesát bodů.
Mezitím v lese na druhé straně Konohy se Jiraiya motá v jehličnatém hájku:
"Ach jo, jestli zase omylem přinesu topol místo smrku, tak se Tsunade znova naštve. Já se ale ve stromech nevyznám a podle mě nejsem na tomhle světě jedinej, kdo nerozezná topol od smrku. Jak mám ale tady najít nějakej jehličnatej strom? Kdyby jenom ty stromy přestali tancovat..."
Mezitím tým Gai nakupují jídlo na tu velkou Kakashiho pařbu.
"Jsem tady jedina holka, takže chápu, že mě nebudete poslouchat, ale i přesto musím konstatovat, že tenhle seznam určitě nepsal mistr Kakashi."
"Ale Tenten, nebuď hned tak podezíravá"
"Já že nemám bejt podezíravá?! Pokud si pamatuju, Kakashi sensei říkal: hlavně žádnou pyrotechniku."
"No a?"
"No a? Čtu z nákupního seznamu pánové: tři balení prskavek, osm krabic modrých hvězdic - ohňostroj, osm červených a osm žlutých polohvězdic - ohňostroj a k tomu ještě patnáct kilo střelného prachu. A to ještě není zdaleka všechno. Pak tu máme ještě.."
"To je dobrý! Nemusíš dál číst"
"Dynamit!! Můžete mi vysvětlit, kdo to tam napsal?"
"No...ehm...samozřejmě že Kakashi! A to znamená, že to musíme všechno koupit! Tak jdeme!"
Konečně zapadá slunce a schyluje se k zahájení pařby. Už jsou tady všichni senseiové, tým sedm, osm, deset i tým Gai. Chybí už akorát Tsunade, Jiraiya, Gai a...Kakashi.
Z chvíli přišel Jiraiya a táhl..obří bambus. Ale díky vánoční náladě to nikoho nerozlobilo a tak všichni začali bambus zdobit. Jenom ze Tsunade měli trochu strach, ale když rozesmátá přiběhla a nabízela všem své kukuřično-saké linecké, už se jí nebáli, akorát tomu cukroví se vyhýbali velkým obloukem.
O další chvíli později přiběhl udýchaný Gai a křičel, že jsme všichni v průšvihu. Nikdo nechápal, až když pak se Kakashi, úplně na mol, zasekl obléknutý do kostýmu Santa Klause v komíně, všem došlo, co to za průšvih bude. Vždycky, když se Kakashi opije, používá svůj Sharingan a hypnotizuje všechny okolo. Teď ale měli ještě větší problém, jak dostat "santu" z komína. Shikamara napadlo, že by na něj mohli vylít zeshora vodu, po které by se mohl jak dostat z komína, tak se probrat z opilosti. Všichni s jeho nápadem souhlasili, a tak Izumo a Kotetsu vylezli na střechu a do komína vyklopili kýbl s vodou. Zapoměli ale, že ta voda stála celý den venku a Kakashimu spadla na hlavu obří kostka ledu. Moc ho to neprobralo, ale zato krásně prošel komínem. Spadl do krbu, odkud díky Konohamaru, který mu tam rozdělal oheň, rychle utekl. A teď opilý, otlučený a ohořelý usedl mezi ostatní a konečně byli všichni spolu.
Poté Shizune pozvedla číši:
"Vítám zde všechny na naší Vánoční oslavě. Jako každý rok vám přeji krásné Vánoce a jako každý rok vás upozorňuji, abyste si nebrali cukroví od naší hokage-sama. Tak se dobře bavte."
Po tomto proslovu všichni zatleskali a pustili se do jídla. Jenom Gai a Kakashi dostali ramen místo kapra, protože si všichni moc dobře pamatovali, jak tihle dva věční rivalové minulý rok soutěžili, kdo spoliká víc kostí a Kakashi nechal Gaie velkoryse vyhrát. Pak konečně přišel čas na rozbalování dárků.
A mazitím za devatero horami, devatero řekami a jednou novou dálnicí:
"Nechápu, proč to musíme každý rok dělat!"
Itachi už Zetsuovo stěžování ignoroval a pokračoval v kácení smrku. Když v tom tam najednou přiběhl hysterický Kisame.
"Itachi, můžeš mi to laskavě vysvětlit?! Říkal jsi, že to tydle Vánoce vynecháme! Tak proč? Vím, že jsme zloduši, ale tohle je tak hrozně kruté..."
Itachi jen protočil oči.
"Kisame, ryba je tradiční vánoční jídlo."
Kisame chtěl ještě něco namítnout, ale najednou se ozvalo volání Peina, kde jsou sakra s tím stromem, a tak se vydali zpět do úkrytu.
Ani zde nepanovala zrovna vánoční nálada. Konan se opila a teď tancovala na stole. Peinova těla se hádala, kdo bude zdobit stromek a Deidara se soustředil na výrobu jílových ozdobiček.
Nakonec se ale všichni uklidnili a sedli si k vánoční večeři. Na protest si dal Kisame tofu. Pak se pustili do dárků.
Oslava skončila, když se Deidara přeřekl a v řeči zmínil slovo Katsu, což způsobilo detonaci vánočního stromku.
Mezitím, za jednou novou dálnicí, devatero řekami a devatero horami začínala zábava. Všichni tancovali, Tsunade nadávala na dnešní politiky a Kakashi se bavil tím, že přepočítával svá jutsu. Bohužel i tady vypukla hádka. Tenten se začala hádat s Leem a vyvrcholilo to v boj na nože. Naštěstí mu Tenten nijak neublížila, jelikož se při opakování věty "kterej je ten pravej?" ani jednou netrefila.
Pak ale naši partu navštívila nečekaná návštěva. Dvě postavy v pláštích kráčeli k hokage. Ten vyšší si nejdříve nedůvěřivě přeměřil obří bambus, prohodil něco ve stylu "Zase ten Jiraiya" a pak smekl kápi. Všem spadla čelist, protože se před nimi zjevil Orochimaru.
Jen Tsunade ještě chvíli zaostřovala a pak vykulila oči.
"Michael Jackson?!!"
Teď spadla čelist Orochimarovi. Chvilku se ještě vzpamatovával ze Tsunadiny reakce. Poté začal vysvětlovat, že Sasuke mu nechtěl dát pokoj, a že pořád křičel, že chce na Vánoce domů. Poté se všechny oči upřely na druhou osobu. Sasuke už to nevydržel, shodil kápi a skočil Narutovi a Sakuře kolem krku.
"Tak moc jste mi chyběli!"
Naruto i Sakura nechápavě stáli s pusama dokořán.
"Hale Sasuke, jsem ráda, že jsi zpátky, ale co tvoje posta?"
Sasuke se jen zakřenil.
"To už je zařízeno."
Mezitím za devatero...bla bla bla a jednou novou dálnicí se Akatsuki snažila dát dohromady z posledního výbuchu. Kakuzu už přišil zpátky všechny končetiny (bohužel to musel párkrát opravovat, protože si občas spetl úmístění končetin), když v tom tam vběhl Hidan, kterému výbuch samozřejmě nic neudělal a nesl krásný balíček.
"Itachi, přišel ti ještě jeden dárek."
Itachi se udiveně podíval, a pak převzal zásilku. Na lístečku stálo:
Drahý bráško, vím, že lidé mají být o Vánocích hodní a milí, a tak jsem ti poslal dárek. S láskou Sasuke.
Itachi nedůveřivě přiložil ucho k dárku a zahrkal. Uslyšel tiché tikání. Pak se úplně rozzářil.
"No to je prostě úžasný! Bráška mi konečně odpustil a navíc mi poslal do kuchyně nové hodiny!"
Párty už úplně ukončila exploze Itachiho dárku.
VÝSTŘIŽEK Z KONOHA TIMES
Je 25. prosince, den po Vánocích. Bohužel, tyto Vánoce se nic zajímavého nestalo. Jen se nám vrátili dva uprchlíci a zločinci třídy S, z tohož se nám jednoho konečně podařilo zabít. Orochimaru skonal 24. 12. na otravu kukuřičným lineckým. Bude pohřben, jen co nám podaří vyhrabat jeho ostatky z pod obrovského bambusu neznámého původu. Kakashi hrozně zbohatl (zmetek), když hrál s Tsunade-sama pokr. Teď bude souzen za činění proti hokagemu. Malá parta, známá Konohamarův gang, vyloupil hlavní banku vesnice. Dosud nebyli chyceni a prosíme všechny, co by je zahlédli, aby to nahlásili na policii. Dále zde máme výbuch celé východní části Konohy. Atentátník použil dynamit, který si prý též objednal Hatake Kakashi na svou párty.
Dále se Konoha zbavila všech členů Akatsuki, za což dostal Uchiha Sasuke vyznamenání a prošla mu též vražda pěti ninjů z Konohy, kteří ho rozzuřili když byl v "eufonickém" stavu.
Jak říkám, tyto Vánoce se vůbec nic zajímavého nedělo. S pozdravem, hlavní redaktor Gai

Vzpomínkla na tebe, Haku (Poezie)

8. března 2009 v 18:29 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
V životě jsem potkal mnoho lidí.
Ty, kteří jsou hrdí i ty, co se za sebe stydí.

Můj příběh začal v zemi Vln,
kde mi do paty vrazil trn
člověk který pro mě byl přítel,
zároveň zapřísáhlý nepřítel.

Jmenoval se Haku.
Jako lovec zabijáků
představil se našemu týmu,
jako jeden z mlžných oininů

Když jsem ho poznal v hustém lese,
jak mě tam našel a jak se mnou třese,
naučil mě, jak získat sílu,
jak přidat jiskru mému dílu.

Musím mít člověka, co je pro mě prvý,
pro něhož jsem ochotný platit krví.
Tu osobu pak ochránit
a zániku pouta tak bránit.

Jenže když na mostě nás našel Zabuza,
Oinin zaútočil jak dravá medúza.
Po chvíli bylo cítit Sasukeho krve aroma
a to ve mě vyburcovalo mého démona.

Vzal jsem Hakua útokem,
až maska sklouzla pod velkým nátlakem.
Má pěst se zastavila kousek před ním,
jako když uzdu utáhneš divokým koním.

Vyprávěl mi o své zemi,
o vesnici míru, sněhu a něhy,
kde se však jeho otec pokusil život mu vzít,
jak pak musel cestou osamění jít.

Teď má však prosbu nezvyklou,
prosí mě o smrt, nejlíp rychlou,
na poslední chvíli mě však zastavuje,
před Zabuzu své tělo nastavuje
a tak Kakashiho úderu zabraňuje.

Dodnes vzpomínám na chlapce,
co mě naučil co je to síla,
na chlapce, jehož pověst dnes už voda smyla.
Však v mém srdci stále dýchá,
že plnit své sny mám mi říká,
že pak nebudu za odpadlíka.

Děkuji ti Haku

Poslední slova (Poezie)

8. března 2009 v 18:26 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
Je tohle konec?
Já..dál už nemůžu.
Byl jsem pitomec,
snad ti svou smrtí alespoň trochu pomůžu.

Chtěl bych ti toho tolik říct
abys měla alespoň důvod k tomu brečet.
Kdyby se jen osud mohl splíst
a tys tu nemusela u mě klečet.

Chtěl bych začít: "Už před mnoha lety..."
Rty se však pohnout nemohou.
Aspoň si těď mohu myslet věty,
co mému srdci pomohou.

Když jsem tě viděl sedět v lavici,
řekl jsem si, to je ona.
Tys mě ale považovala za línou opici
a mimo tvé uši šla má slova.

Když nás dali do stejného týmu,
na misi, neměla si mě za hrdinu.
Jiným směrem se ubíralo tvé srdce,
ty to musíš vědět nejlíp, přece.

Jen ten Sasuke tě zajímal,
a já se jenom krčil v koutě.
Nikdy jsem tě nezajímal,
trápila mě bolest mé zlé poutě.

A pak, když jsem tě viděl rvát se jako lvici,
trochu jsem se styděl, když na té těžké misi,
jsi mi stála po pravici.

Mé srdce vždy patřilo jen tobě,
to ale navždy už zůstane v mém hrobě.
Ústa se pohnula, chtěl bych říct: "krásko,
sbohem má Ino, sbohem má lásko."

Tvůj Shikamaru

Slzy

8. března 2009 v 18:25 | Kami |  Naruto: Jednorázovky

Slzy. Co to vlastně je? Někdo říká, že jenom slaná voda, která teče z očí, ale...pro mě to je něco jiného. Slzy jsou bolest a nenávist, která nám zamlžuje zrak. Slzy. Ano, už jsem jich mnoho prolila. Mnoho jich bylo pro tebe má lásko i mnoho pro tebe Sasuke. Také jich bylo mnoho pro Chiyo-bassama, pro Sandaimeho-sama, pro mou milovanou hokage Tsunade a také pro Kakashiho-senseie. Ano, samozřejmě - 25. poučka jak se stát shinobi, že? Ninja nikdy nesmí dát najevo své emoce a nikdy nesmí ukázat slzy. To už jsem někde slyšela.
Bohužel jsem prolila slz více než krve svým kunaiem. Co to? Aha, to jenom začíná pršet. Vidíš? I nebe pro tebe pláče.

FLASHBACK (před šesti nebo sedmi lety)

"Pozor z leva!"
"Tak to bylo jenom o fous, díky Saii. Hej Naruto! Kam koukáš?! Nemáme čas se kochat tou krásnou pustinou, co nás obklopuje, jestli sis ještě nestačil všimnout, tak na nás útočí!"
Díky Sakuřininu upozornění a "pěstnímu potvrzení" svého názoru se Naruto stačil včas vyhnout dalším letícím shurikenům.
"Eh..promiň, jenom sem se trochu zamyslel"
"Myslím, že jsi mnohem užitečnější, když nepřemýšlíš"
"Ale Sakuro-chan, nebuď na mě tak tvrdá"
Sai jenom mlčky pozoroval dohadování tady těch dvou a jentaktak stihnul uhnout dalšímu útoku. To donutilo tým Kakashi (bohužel už pěkných pár pátků bez Kakashiho - dej mu Pán Bůh věčný klid) ještě víc zrychlit.
Utíkaly po "mrtvých polích", která vznikla a byla pojmenována po válce Konohy s Akatsuki. Kdybyste tudy šli před rokem, ještě byste skákali po větvích hlubokého zeléného lesa, přímo sálajícího životem. Dnes zde byla černá suchá zem, občas s hromádkami popelu a s ohořelými větvemi kdysi krásných stromů.
Teď ale opravdu neměli čas kochat se přírodou. Jejich jediným cílem bylo co nejrychleji se zbavit mlžných ninjů, kteří jim dýchali na záda, a také co nejrychleji se dostat do vesnice a varovat a chránit hokage. Válka s Mlžnou totiž dosáhla bodu varu a náš tým na misi zjistil, že se chystá útok na Konohu.
"Tak co kluci, nějakej plán jak zmizet těm otravům s nekonečnou zásobou kunaiů a výbušných lístků?"
"Něco bych měl. Ale muselo by se to odehrát hodně rychle a přesně, jinak budeme v háji. Tak dva kilometry od nás by měla být řeka s dost hlubokým korytem. Až tam doběhneme, Sai by mi hodil kouřovou bombu, já byl použil kage bushin a henge, nechali bysme ty mlžný sledovat klony a my bysme to vzali přes vodu"
"No je to nic moc, ale za pokus to stojí. Saii, připrav se. Až budem u koryta, hoď kouřovou bombu"
A tak vše šlo podle plánu a zanedlouho už naše tříčlená skupina upalovala směr Listová. Když ale přiběhli k hlavní bráně, uviděli plameny šlehající do výše z jejich milovaného domova. Sakura celá vyděšená přiběhla k bráně a našla tam zraněného Izumu a Kotetsu. Ještě křikla na Naruta ať začne čerpat sage chakru na Senjutsu (používání přírodní síly, jsou to techniky žabích poustevníků) a pak se pustila so léčení. Nakonec Izumo nabral vědomí.
"Izumo, kde je Hokage-sama? Necítím tu její chakru"
"Š-šla, ona, mu-musela..."
"Kam šla?!"
"Pronásledovala Mizukageho sm-směrem k ve-velký louce. A-ale ne-neměla už skoro žá-žádnou c-charku"
Teď Sakura už na nic nečekala. Vzala Saie a Naruta, který se stihl dostat do sage-módu a běželi společně na velkou louku. To co ale uviděli jim vyrazilo dech. Uviděli svou hokage, která si z posledních sil udržovala svou podobu ležet v krvi na zemi a Mizukageho, který šel unaveným a pomalých krokem k ní s vytaseným kunaiem.
Nestihl ale už nic udělat, protože v tu ránu se na něj vrhnul Naruto posílený sage chakrou se svým Fuuton Rasen Shurikenem a vládce skryté Mlžné byl bez šance. Sakura se ihned pustila do léčení Hokage. Krev ale pořád tekla a Sakuře zamlžili oči slzy. Věděla, že je konec. Nechtěla si to ale připustit a zesílila ještě své lékařské ninjutsu. Sai mezitím poslal zprávu do Listové.
"Sakuro nech toho, nemá to cenu."
"Nemluvte Tsunade-sama!"
"Sakuro nech toho, to je rozkaz! A poslouchej mě, musím ti něco říct"
To už Sakuře tekly slzy proudem.
"Správná odpověď na tu otázku, kterou sem ti položila při tréninku, srávná odpoveď na to, co dokáže z těla i duše dostat pryč bolest a nenávist, správná odpověď j-je...."
"TSUNADE-SAMA!"
Teď to nebyli jen slzy, byli to vzlyky, byl to křik.
"Sakuro"
Naruto přišel k Sakuře a položil jí ruku na rameno. Sakura se otočila a nechala se Narutem sevřít do náruče a brečela mu na rameno
"Sakuro, neplač..."
"Naruto! Prosím, slibmi" podařilo se říct Sakuře mezi vzlyky "slib mi, že mě neopustíš, tak jako ostatní! Prosím, slibmi to!"
"Slibuju Sakuro, slibuju, že tě tady nikdy nenechám samotnou.

END FLASHBACK

Teď tu stojím v dešti u hrobu šestého Hokage. Na tváři se mi mihne nepatrný úsměv. Správná odpověď jsou SLZY, že Tsunade-sama?
Ale to už se zase rozbrečím.
"Naruto, ty lháři! Nesplnil si svůj slib!"

Jouninové vs. Geninové (překlad + převyprávění)

8. března 2009 v 17:54 | Kami |  Naruto: OVA speciály

Předem upozorňuji, že toto není žádný vymyšlený příběh, je to pouze mé převyprávění a přeložení 4.OVA, protože tyto díly jsou těžko dostupné a v češtině přímo nedostupné.


V konoze vládne napětí, jsou zde přítomní i Gamabunta, Manda a Katsuya. Všichni čekají před budovou Hokage.
Tsunade: "Všichni jsou zaručeně plný života"
Shizune: "Samozřejmě, toto je největší událost, kterou Listová koná. Bylo by divné, kdyby nebyli plní života."
Tsunade stojí na streše sídla společně s Shizune, když se tam objeví Raido a Genma.
Raido: "Godaime"
Genma: "Podávám hlášení od severních strážců. Přišli 4 ninjové z Písečné."
(Mezitím se s nimi tým 10 kdesi v Konoze vítá)
Tsunade: "To jsou naši hosté pro tuto událost. Samozřejmě se o ně postaráme."
Genma a Raido: "Hai!"
Tsunade se rozhodne, že by bylo načase začít.
Tsunade: "Všichni, jsme připraveni?"
Shizune: "Konečně to začne, Tsunade-sama!"
Tsunade: "Dobře. Můžeme začít!"

Naruto: "Příchází to..příchází to..přichází to! To je má šance všem ukázat jak jsem silný. Rychle! Rychle! Začněme!"
Sakura: "Ach jo, Naruto, já vím, že seš nadšený, ale důležité je znát pravidla."
Naruto: "Che, samozřejmě že je znám. Shromažďuješ tolik krystalů, jako je tento, kolik můžeš. Chichi. Lehké, lehké. To bude pro mě snadné."
Sasuke: "Chm, idiote."
Naruto: "Cos to řekl Sasuke?! Řekni to znova!"
Sasuke: "Samozřejmě. Řeknu ti to kolikrát budeš chtít. Seš velkej idiot."
Naruto: "Neříkej mi idiote!"
Sasuke: "Myslíš, že jsi nejsilnější? Nezapomeň, já se také účastním."
Naruto: "To je dobře! Aspoň mám konkurenci!"
Sasuke: "Dobře pro mě!"
Sakura: "Naruto, přestan!"
Naruto: "Dobře, dobře, jenom klid."
Sakura: "Je to jak Sasuke říkal. Mistr Kakashi a ostatní se také účastní této události. A ty si ještě nepřipravený."
Naruto: "O čem to mluvíš? Cha, Kakashi a ostatní co jsou tady, to bude hračka."
Náhle se tam zničehonic zjeví Kakashi
Kakashi: "Hou hou, nemluv tak přesvědčeně."
Naruto: "Á, Kakashi sensei?!"
Kakashi: "Naruto, opravdu si myslíš, že může Genin vyhrát proti Jouninovi?"
Naruto: "Ano, když to nezkusíte, jak to můžete vědět? Rozhodně vyhraju proti vám."
Kakashi: "Dobře, dobře, věřím, že seš dobrej, ale ještě nejseš schpný mě porazit."
Naruto: "Hihi, to říkáte teď Kakashi sensei. Jsem mnohem silnější než myslíte."
Kakashi: "V tom případě, já zavřu své oči a uvidíme."
Kakashi se jenom usměje a jako vždy zmizí v oblaku kouře.
Naruto: "V pořádku. Já vám ukážu."
Sakura: "Ah jo, tys opravdu nepochopil co se děje."
Tsunade: "JE ČAS ZAČÍT!"
Dav: "Jóóóóóóóóóóó!"
Tsunade: "Okay, můžete se začít účastnit soutěže. Věřím, že všichni četli pravidla. Jouninové, Chuninové a Geninové budou bojovat o krystaly. Jouninové a Chuninové mají červené krystaly, zatímco Geninové mají modré krystaly. Během následující doby musíte získat krystaly."
Naruto: "Konečně to začne."
Tsunade: "Když ztratí svůj krystal, a zbývá vám ještě nějaký čas, můžete pokračovat v boji. Vítěz se ukáže jako nejlepší ninja."
Dav: "Jóóóóóóóóóóó!"
Tsunade: "Plus, vítěz vymyslí nové pravidlo pro Konohu. Pravidla v Písečné mohou být také změněna. Můžete vymyslet pravidlo jaké chcete."
Naruto: "Pravidlo? Hey, Sakuro, co myslí tím vymyslet nové pravidlo?"
Sakura: "Jak se můžeš účastnit, když nevíš co je hlavní výhra?"
Naruto: "Ale.."
Sakura: "Ach jo. No dobře. Vítěz této soutěže vymyslí nové pravidlo, které každý musí dodržovat. Jinak řečeno, tvé přání se stane reálné."
Naurto: "Přání se stane...reálné?"
Sakura: "Myslím tím...například ty vylyslíš pravidlo, že všechen ramen bude hrozně levný. A tak budou všechny obchody prodávat ramen za nízkou cenu."
Naruto: "COO?! Porč si to neřekla dřív, Sakuro-chan?!"
Sakura: "Co? Ty seš opravdu idiot."
Naruto: "Dobře, tady to vyhraju. Chci se stát Hokage!"
To už to Sakura nevydrží a Naruta flákne.
Sakura: "Nebuď hlupák!"
Naruto: "Opravdu, Sakuro-chan, to bolí."
Tsunade: "Dobře všichni, můžete začít! Soutěž Konohy Smíšený velký bojový turnaj začíná!" (poznámka autora: tím názvem si fakt nejsem jistá)
Menší ohňostroj a pak už je jen vidět jak na keždém rohu spolu někdo bojuje. Jenom Naruto hledá někoho určitého.
Naruto: "Konečne to začalo! Začalo. Dobře. Musím být nejlepší. Nejdřív ze všeho musím zjistit co Kakashi sensei dělá. Jen počkejte, ukážu vám svou opravdovou sílu!"
Nacházíme se na jednom krásném místě v Konoze, kde zpívaj ptáci a jsou nádherně vidět mraky.
Shikamaru: *zívne* "Ach jo, já se nechci přidat. Jdu spát."
Přetočí se na bok, když v tom ucítí v kapse krystal.
Shikamaru: "Chm, mít krystal je otrava."
Vezme svůj červený krystal a hodí ho do jedné z nádob vedle sebe. Pak už se jen protáhne a jde spát.
Shikamaru: "Tak, teď se mi bude spát mnohem líp."
Bohužel je tady pořád jeden narušitel.
Naruto: "Kakashi sensei! Kde jste? Ah, to už zase spíš?"
Najednou oba dva ninjové uslyší výkřiky. Přiběhnou k římse a tam spatří jak spolu bojují dvě věčné rivalky.
Sakura: "To umíš jen tohle, ty tlustý prase?"
Ino: "Nebuď arogantní, ty ubrečený děcko Sakuro!"
Odskočí od sebe a hodí po sobě shurikeny, které se ve vzduchu srazí.
Sakura: "Jaktože tě můj shuriken minul?!"
Ino: "To byla moje dráha!"
Naruto: "Sakuro-chan! Seš nejlepší!"
Sakura: "Zavři hubu! Nemůžu se soustředit! Vypadni!"
Naruto (sklesle): "Omlouvám se."
Naruto dívky opouští. Pak už je jen vidět déšť kunaiů a shurikenů a taky jeden krystal, který zalítné pod bednu.
Ino: "Mě nikdy netrefíš!"
Další sprcha shurikenů.
Sakura: "Zbytečný."
Dívky se na sebe rozběhnou s bojovým opkřikem a takto je opouštíme. Přemísťujeme se k Ichiraku, kde Naruto stojí na střeše a rozhlíží se.
Naruto: "Ach jo, nezahlídnu dokonce ani jeho stín. A co když použiju čich?"
Naruto se zhluboka nadechne, ale jediné co cítí je vůně z Ichiraku.
Naruto: "To voní úžasně! Ne, když ho necítím tak tu není. Zatraceně, Kakashi sensei, kde k sakru jste?"
V Ichiraku mezitím objedvá Chouji s tátou.
Chouji: "Jsem plný!"
Chomaru: "Tady jsou peníze, děkujeme."
Ayme: "Děkujeme, přijďte zas, jste vítáni!"
S penězi tam ale nechá i svůj červený krystal...Mezitím na louce Kiba a Akamaru zahrabávají svůj krstal.
Kiba: "Cha, tady ho nikdo nenajde, nemám pravdu?"
Akamaru: "Haf"
Kiba: "Dobře Akamaru, půjdeme!"
Akamaru: "Haf, Haf!"
Kiba i s Akamaru zmizí, když v tom tam přijde Naruto.
Naruto: "Kakashi sensei, já vás asi nenajdu."
Najednou Naruto vidí padat v lese strom.
Naruto: "Co? Něco odtamtud slyším. Mohl by to být...Mohl by tam být Kakashi sensei?!"
Najednou z lesa vylétnou dvě zelené šelmy. Spustí se zápas a Gai blokuje Leeho taijutsu.
Naruto: "Podívejme, podívejme. Dva Tlustnoobočnatci."
Gai: "Docela dobrý, Lee."
Lee: "Ne, vy jste mnohem silnější než já. Moje útoky patrně nepůsobí. Nicméně...já se nevzdám."
Gai: "Přesně tak! Jseš loser, když se vzdáš. Tak pojď! Ukaž mi svou sílu mládí!"
Lee: "Samozřejmě, Gai sensei!"
Naruto: "Jak seriózní, radši zmitím."
Naruto se zvláštním výrazem a kapkou potu na hlavě odchází. Gai a Lee pokračují v boji.
Lee: "Teď...Gaiův Energetický kop - útok dynamitu" (poznámka autora: o tomhle útoku jsem teda ještě neslyšela)
Tento útok vyrazil Gaiovi krystal z brašny a ten nepozorovaně zmizel kdesi v trávě.
Gai: "Krásný kop. Přesto, opravdový útok dynamitu je něco takového."
S touto řečí se Gai rozeběhnul a pořádně nakopnul Leeho. Ten se těžko zvednul.
Lee: "To bolí."
Gai k němu natáhne ruku, aby ho zvednul.
Gai: "Jseš v pořádku, Lee?"
Lee: "Jak se dá očekávat od mistra Gaie. Neměl jsem šanci."
Gai: "O čem to mluvíš, Lee? Tvůj útok byl neočekávaný."
Lee: "Gai sensei"
Gai: "A nevzdal ses. To je jedna z překážek, co jsi překonal."
Lee: "Hai, Gai sensei!"
Gai: "Ty seš můj kluk. Tohle je pravá cesta ninji."
Lee: "Gai sensei!"
Gai: "Lee-kun!"
Opouštíme obvyklou ubrečenou scénu u západu slunce a přesunujem se do Konohy, kde Genma a Raido nesou sloupce knih.
Raido: "Ach jo, to je děs. Všechno to už začalo, proč my tahat tyhle dokumenty?"
Genma: "Kdo ví. Přesto, nemůžeme změnit rozhodnutí Páté."
Najednou narazí na Kankura jak bojuje se Shinem.
Kankuro: "A copak?"
Shino: "Nejsi jedniný, kdo se tady naučil nové jutsu!"
Oba pokračuje v boji. Pak si Genma všimnul krystalu, který mu vypadnul a snaži se ho někam odkopnout.
Raido: "Co se stalo? Nech to, když si nepospíšíme, Godaime se na nás naštve."
Genma: "Máš pravdu. Je zbytečný mít krystal když se neúčastníme."
Kopl ho mezi květináče a šli dál. Najednou se dostáváme na jiný konec Konohy, kde se Kotetsu hroutí pod nátlakem písku.
Izumo: "Hey, jseš v pohodě?"
Kotetsu: "Myslím že jo."
Shurikeny, které byli hozeny na Gaaru zastavil písek a Izumo se začal svíjet v pískovém vězení.
Gaara: "Protentokrát vás nechám žit, ale zlomím vám kosti."
Najednou se tam v kouři objeví jeho sensei.
Baki: "Já ti nerozumím. Necháš je naživu, přesto je tu necháš se zlomenými kostmi?"
Gaara: "Přináším mír, urovnávám účty."
Baki: "Tvá sílá slábne, když děláš toto."
Gaara: "Nestarám se. Jdu to skončit."
Baki: "To je smůla, ale já tě teď opustím."
Gaara: "Co?"
Baki: "Mám důležitou misi, vracím se do vesnice. Mám se vrátit ihned.Bojuj pro mě a vyhraj."
Baki dal Gaarovi svůj červený krystal.
Baki: "Okay?"
Gaara: "Počkat, já..."
Baki: "Toto je skvělá příležitost vybudovat dobrý vztah s Konohou. Ber to jako důležitou misi, jako ustanovení vesnice."
Gaara napůl naštvaně a napůl zklamaně hledí, jak Baki mizí. Teďka se přesouváme do jiné části vesnice kde Neji bojuje s Asumou.
Neji: "Jak jsem očekával."
Asuma: "Už sem ti říkal, kam jsem dal svůj krystal."
Neji: "Kdo se stará o krystal? Já chci vědět, jak jsem silný - ve srovnání s tebou. Byakugan!"
Asuma: "Ach jo, bude opravdu těžké ho porazit."
Neji: "Jdu!"
Asuma: "Eh..Uh..Počkej!"
Asuma před Nejim utiká někam pryč a mi vidíme Jiraiyu, jak sedí na střeše a pozoruje...no, hádejte co.
Jiraiya: "Jé, to je opravdu hezké. Děvčata ve vesnici jsou krásná. "
Už zase se tam blíží náš Naruto.
Naruto: "Není to zvrhlej poustevník? Jasně, možná zvrhlej poustevník ví kde je Kakashi sensei. HEY, ZVRHLEJ POUSTEVNÍKU!"
Jiraiya: "Idiote!"
Dívky: "ÁÁ, někdo se na nás kouká!"
A teď už Jiraiya letí dolů ze střechy pod nátlakem věcí, které na něj letí.
Jiraiya: "Cha, to nic není."
Udělá pár kotrelců, na nohy, ale potý se mu sklouznou nohy a dopadne na hlavu čímž mu vypadne krystal.
Naruto: "Hloupý poustevník."
Najednou se začne země třást...
Naruto: "C-c-co se to děje? Takový energetický úder! To musí být...to musí být Kakashi sensei! Konečně, konečně jsem vás našel!"
Naruto přiběhne do lesa, tam ale nenajde jednoho, nýbrž dva použávatele sharinganu a chidori.
Naruto: "Našel jsem vás, Kakashi sensei!"
Kakashi: "Jsi opravdu pomalý, Naruto."
Naruto: "Á, Sasuke, ty bastarde, stojíš mi v cestě!"
Sasuke: "O čem to mluvíš? Seš slabej."
Naruto: "Slabej?! Cos to řekl?"
Kakashi: "Ach můj bože. Vy dva stále bojujete, když jste spolu. Kdy budete konečně rozumět tomu, co znamená týmová práce?"
Naruto: "To je jeho chyba, je nafoukanej!"
Sasuke: "To ty!"
Kakashi: "Ach můj...podle mě jste oba dva ještě děcka."
Naruto: "Eh?"
Sasuke: "Co se tím zkoušíte říct?"
Kakashi: "Celé to není jenom o síle, ale také o týmové práci. Vy se hádáte, kdykoliv se potkáte."
Naruto: "Sasuke, na chvíli spolu přestanem bojovat."
Sasuke: "Chm, myslím na to samé."
Kakashi: "Em?"
Naruto: "Všechno co jste řekl, nezůstane nepovšimnuto."
Sasuke: "Hrom do toho, Kakashi."
Naruto a Sasuke: "Rozhodně vás porazíme!"
Kakashi: "Cóóóóóóó?"
Naruto se rozeběhnul proti Kakashimu a použil Kage bushin.
Kakashi: "Ty myslíš, že mě můžeš porazit pomocí stínových klonů?"
Naruto: "To nevím, dokud to nezkusím! Tak jdeme!"
Kakashi: "Idiot, to bude lehký!"
Kakashi zničil stínové klony, čímž se vytvořila dokonalá kouřová clona.
Kakashi: "Sakra, nevidím přede mě!"
Naruto: "Sasuke, teď!"
Sasuke použil Katon, Goukakyuu no Jutsu, ale Kakashi z toho vyskočil.
Kakashi: "Ach jo, jakej útok!"
Naruto: "Ha, viděl jste jak jsem se stal silným?"
Kakashi: "Stal silným? Vždyť všechnu práci odvedl Sasuke...Dobře, ale ještě si proti mě nevyhrál."
Najednou Kakashi uslyší divný zvuk.
Kakashi: "Co je to?"
Z plamenů vyběhnou řvoucí Sasuke a Naruto se svým Chidori a Rasenganem. Kakashi si vyhrne pásku, aby mohl použít sharingan.
Kakashi: "Ti spratci."
Ten je ale chytil za ruce, že nemohli zaútočit a pak je odhodil někam za sebe, přičemž ještě stihl vzít Narutovi krystal.
Kakashi: "Vaše útoky opravdu nebyli špatné."
Naruto: "Sasuke, seš nepoužitelnej!"
Kakashi: "Vy mě vůbec neposloucháte."
Naruto: "Celý si to tam zkazil"
Sasuke: "O čem to mluvíš? To ty!"
Naruto: "Cos to řikal ty zmetku?!"
Kakashi: "Bože, a já myslel, že dospěli."
Poté ukázal Narutovi modrý krystal.
Kakashi: "Naruto, víš co to je?"
Naruto: "N-n-n-ne! Vy jste mi vzal krystal?"
Kakashi: "Ninja nikdy nesmí odhalit své slabiny."
(poznámka autora: Další část bude přesně podle překladu, nevím, jak to napsat, aby to dávalo smysl)
Kakashi: "Vzal jsem ho pro tebe. Když jsi rozzuřený, ujisti se, že jsi poslední opustil. Tak můžeš vyhrát proti mě. Když tohle dokážeš přežít.
Naruto naštvaně sleduje jak Kakashi mizí."
Sasuke: "Jdeme!"
Naruto: "Ještě jsem to nevzdal! Budu bojovat do poslední minuty! Pak mě Kakashi sensei nebude podceňovat! Dobře!"
A takto ova díl končí, když Naruto hledá svůj krystal.

IV. část - Život psance

8. března 2009 v 17:48 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito

Jsme každý jiný, ale oba máme něco společného - nezkrotnou touhu po svobodě.

Démon pokračoval v konverzaci, jako by se nechumelilo...
"Hale já vím, že jsem uvnitř tebe, a taky vím, že máš právo sem chodit, ale nemohla bys mě alespoň nějak upozornit, než sem vtrhneš?"
"A to mam jako předtím, než půjdu spát zaťukat?"
Hlas už mi neskákal. Od našeho minulého setkání jsem se dost zlepšila v sebeovládání. Navíc jsem věděla, že tady mi nic nehrozí.
"Jseš statečnější a drzejší než minule, to se mi líbí."
Démon se usmíval, což vůbec nebylo špatné. Oprava. Bylo to špatné a hodně. Nebo lépe řečeno - šílené. Stojim někde uvnitř sebe a povídám si s démonem. No vlastně, proč ne, že jo? On jediný se mě nebude děsit, protože jsem jinchuruki. Jeho jinchuriki. Ale zpátky k věci. Špatné na tom nebylo to,že furt je lepší si povídat se spokojenou kočičkou, než s rozzuřeným démonem.
"A hlas se ti taky neklepe, to je dobře, předtim ti skoro nebylo rozumět. Teď si můžem konečně normálně popovídat."
Nevěřila jsem svým uším. No, s démonem si nepovídáte každý den, nebo lépe řečeno, každou noc. S vyjímkou takových těch ztraceným případů - jako jsem například já.
"O čem by sis chtěl se mnou popovídat?"
"Třeba o tom, proč do sebe nechávaš tak mlátit."
"A ty myslíš, že se mně ptají, jestli chci?!"
Co si o mě myslí? Že když se nudim, tak si s ostatníma hraju na boxovací pytel?
"No, u vás lidí si démon nemůže být ničim jistej..."
"Počkej, proč tě to zajímá? Mlátí mě, ne tebe"
Jen si povzdechnul a zavrtěl hlavou.
"To je právě ten problém. Už jsem za svých 5000 let viděl mnoho, ale-"
"5000 let?!"
"Jo, ale to je na dlouhé vyprávění"
Schvální zvýraznil slovo dlouhé.
"Takže jak jsem říkal, než jsem byl přerušen. Za svých 5000 let jsem viděl mnoho, ale nikdy ne něco takového. Jsme asi nějak spojeni. Neměl bych cítit to co ty, ale..."
"Spojeni"
Spojeni? Co je to za divný slovo? Jak bych já mohla být s ním spojena?
"Hale, měla by ses probudit."
"Proč?! Říkal jsi, že si se mnou chceš popovídat a sotva jsme začli a.."
Už jsem nestihla doříct, protože v tu chvíli už jsem zase ucítila na mém obličeji bití deště. Zničehonic jsem uslyšela kroky. Bylo to divné. Vybrala jsem si tohle místo právě proto, že sem nikdo nechodí. Rychle jsem se schovala mezi kameny, ale nikdo nešel. To mam snad halucinace? Ne, to bylo vyloučeno, svým uším jsem mohla vždy věřit. Pomalu jsem vyšla ze svého úkrytu.
"Ále, tak tady tě máme!"
Vyděšeně jsem se podívala okolo. Byli tam ti tři muži co už mě jednou chytli, a odtáhli do toho vězení. Tentokrát jsem ale nehodlala nechat sebou takhle manipulovat. Pomalu se blížili tak, abych jim nemohla utéct. Začala mi docházet fantazie. Když použiju svoje nový jutsu, nejenom se odhalim, ale navíc bych zneškodnila jenom jednoho, možná dva. Pak bych se svalila k zemi, opět bez chakry. Pomalu, ale jistě jsem začínala panikařit. A muži se blížili.
"Braň se!"
Zůstala jsem stát jako přimražená, když jsem uslyšela tento, mě až moc povědomý hlas Nibiho, který mi zazněl v hlavě.
"A co bych jako měla dělat?"
"No co asi, zab je!"
"To se lehčeji řekne, než udělá. Pokud sis ještě nevšiml, jsou tři, a já jsem sama."
"V tom případě ti tedy budu muset pomoct"
Než jsem se stihla zeptat jak to myslí, ucítila jsem obrovský nátlak po celém těle. To poslední co jsem viděla, byli tváře tří viděšených mužů a tmavě modrá chakra, která ze mě sršila.

III.část - Život psance

8. března 2009 v 17:36 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito

Jsme každý jiný, ale oba máme něco společného - nezkrotnou touhu po svobodě.

Pohlédla jsem na oblohu, která měla díky věčným mrakům stejnou barvu jako celá vesnice - šedou. Šedý domy, šedý cesty, šedý mraky. Často jsem snila o místě, kde rostou stromy a září slunce. Ano slunce..popravdě, ještě jsem ho nikdy neviděla a po ničem jsem netoužila víc.
A pak - jako obvykle - začalo pršet. Šla jsem deštěm oči upřené do země. Nemusela jsem se ani na ostatní dívat, abych viděla jak přede mnou uhýbají, jak mě jakoby rozzuřeně pozorují.
Nibi no Nekomata. Pořád jsem tomu nemohla uvěřit. Najednou mi vesničané připadali ještě vzdálenější. Když jsem došla na roh ulice, vzhlédla jsem nahoru a viděla jsem to, co bych asi měla nazývat v téhle díře můj domov. Celkem vysoká, samozřejmě šedá budova. Vytáhla jsem klíče a vešla jsem domu. Hodila jsem sebou na postel. Nemohla jsem si na nic za posledních osm dní stalo vzpomenout. Vím, že mě na ulici chytli tři chlapi a jednali jménem Raikageho. Dostala jsem ránu do hlavy a potom...no nic, nepotřebuju to vědět.
Druhý den ráno jsem se vydala do školy - čtete dobře. Do školy. V ostatních vesnicích mají rok akademie a pak konec. Ale tady né. Další úžasej nápad našeho inteligentího Raikageho. Vydržela jsem ve škole první dvě hodiny a pak mě poslali do ředitelny. Já přece nemůžu za to, že vždycky při písemnce usnu.
"Yugi, Yugi. Děláš mi starosti. Jseš tady skoro každý den."
Samozřejmě. Naše ředitelka mě jako pokaždé poučovala o tom, že bychom měli být Raikagemu vděční. Za chvíli určitě začne řikat ty blbosti a primitivním tvorovi.
"Víš Yugito, náš Raikage je velice inteligentní muž a ví, že člověk je primitivní tvor."
A jé, už je to tady.
"A proto si přeje, aby se děti z naší vesnice toho co nejvíce naučili, dokud je jejich mysl schopná ještě informace přijímat. Protože jako primitivní tvorové něco dokážeme, pokud se naučíme co nejvíc věcí a...."
Šla jsem domů a v hlavě mi pořád zněla ta přihlouplá slova naší ředitelky. Nemohla jsem se jich zbavit, i když bych moc chtěla.
Práskla jsem dveřma od domu a vešla jsem do kuchyně. V mikrovlnce jsem si ohřála kuře, co zbylo od včerejška a sedla jsem si, pořád ještě rozzuřená, ke stolu.
"Ano. Člověk je primitivní bytost. A jako primitivní bytost si volí za svého vůdce muže."
Zatracený Raikage! Hodila jsem do sebe zbytek oběda, pak jsem si vzala kunaie a shurikeny a vydala jsem se na své tajné místo ve vesnici. Bylo to na severu mezi šedivými skalami, kde jsem obvykle tajně trénovala. Měla jsem svůj plán. To bylo moje všechno. Na školu jsem kašlala a na akademii jsem si schválně kazila výsledky. Všechno, jen aby mě pořádné podceňovali. Místo toho jsem pak sama tvrdě trénovala. Jednoho dne vezmu roha. Musím.
Hodila jsem poslední kunai a udýchaně jsem se svalila na zem. Težce jsem se postavila a spokojeně jsem si prohlížela výsledek své tvrdé dřiny. Všechny terče do středu. Jako vždy. Teď jsem si musela zopakovat svá jutsu. Hlavně to, které jsem si vyčetla z tajného svitku. Ještě mi moc nešlo. Ale nejdřív něco lehčího. Složila jsem pár pečetí.
"Mizu bushin no jutsu!"
A hned vedle mě stáli tři mé kopie. Nechala jsem je opadnout a zkusila jsem něco jiného. Teď jsem zkusila krytí v mlze. Zase úspěšně. Tajně jsem se učila techniky ze Skryté mlžné. Milovala jsem vodu a dost mě fascinovala.
Ale teď to nové jutsu. Jenom klid. Soustředěně jsem začala skládat pečetě.
"Kůň, pes, opice, prase, pes, tygr, had"
Soustředila jsem všechnu svou chakru do pečetí. Vykřikla jsem "Kaminari tatsu!". Najednou se nad mou hlavou objevila obrovská hlava bleskové draka, který jiskřil všemi směry. Vyslala jsem svůj útok proti skále a ta se ihned rozpadla na prášek. Úplně bez energie jsem padla k zemi. Ztěžka jsem dýchala. Byla jsem ale nad míru spokojená. Nečekala jsem, že ta nová technika bude mít takovou účinnost. Byla jsem ale úplně bez chakry. Opět se spustil déšť. Chvíli jsem ležela se zavřenýma očima, a pak jsem usnula.
"Docela silný jutsu. Překvapila jsi mě"
Rozhlédla jsem, abych zjistila, kdo to na mě mluví. Najednou mi ale svitlo a já zůstala ochromeně stát v rozmazané místnosti s červenou mlhou, proudící okolo nohou. Pomalu jsem vzhlédla k obrovské rezavé bráně.

II. část - Život psance

8. března 2009 v 17:35 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito
Jsme každý jiný, ale oba máme něco společného - nezkrotnou touhu po svobodě.

Sebrala jsem ty zbytky odvahy co mi zbyly a promluvila jsem.
"K-Kdo j-jsi?"
I když jsem to moc dobře věděla, nic jinýho jsem vykoktat nedokázala. Stála jsem před obrovským démonem, ze kterého přímo sálala jeho síla, tak co bych asi měla říkat?
"Ty to nevíš?! Jsem jeden z nejmocnějších Bijuu! Jak se opovažuješ za mnou přijít, když tvá nevědomost dosahuje kritické úrovně?!"
I když jeho hlas burácel určitě na míle daleko a snažil se dělat důležitým a rozčileným, stejně mi připadalo, že zadržuje smích. Trochu jsem se uklidnila. Bylo mi jasné, že kdyby na mě mohl zaútočit, už by to udělal.
"No dobře, vím kdo jsi. Můžeš mi alespoň říct, kde to jsme?"
Nevím, co je řekla tak vtipnýho, ale způsobilo mu to pořádnej záchvat ohavného smíchu.
"Neříkej mi, že nevíš ani tohle"
"Ne, nevím! Kde to sakra jsme?!"
Můj hlas začal nabírat na síle. Rozčilovalo mě to, že se mi směje a ještě víc to, že se mnou mluví jako s úplným magorem.
"Jsme uvnitř tebe"
Tak to mě dost vyvedlo z míry.
"J-jak to m-myslíš?"
"Uvnitř tebe u tvé pečeti"
"Já mám pečeť?"
Už zase se na mě vrhnul pohled, který jasně říkal: Víš ty vůbec něco?
Zamrkala jsem. Po důkladném zaostření jsem zjitila, že se opět koukám do stropu té děsné šedé místnosti.
"Takže to všechno byl jen sen? Ale zdálo se to tak moc živé.."
Musela jsem spát dlouho, protože z té napodobeniny postele mě dost bolely záda. Párkrát jsem si obešla místonst a potom jsem si zase lehla na postel, dala jsem si ruce za hlavu, koukala jsem do stropu a přemýšlela.
"Jmenuji se Yugito Nii, je mi třináct a bydlím sama v malém bytě ve Skryté Oblačné. Tak fajn, vzpomínky se mi už vrátili. Teda nevím co to ti chlápci se mnou včera udělali, ale teď už je to v pohodě. Mám ale pocit, že mi pořád něco uniklo. A jsem si jistá, že ten sen s tim nějak souvisí, a pak ještě ty dveře..."
Přemítala jsem si pořád dokola. Klid, hlavně jsem se musela uklidnit. Snad si umím dát dvě a dvě dohromady a- "Pořád se nám HO nepodařilo probudit" "Uvnitř tebe u tvé pečeti" Zorničky se mi rozšířily a rostřásly se mi ruce. "Že bych přeci jenom mohla být..mohla bych být dvouocasá jinchuriki? Všechny ty chladné pohledy, všechno to opovrhování a pak ještě tohle místo. Jaktože mi to nedošlo dřív? To ale znamená, že se ti chlápci vrátí. Tak počkat, co přesně chtějí? Probudit, probudit, probudit..že by chtěly probudit Nibiho? Až tak nelogický by to nebylo.."
Najednou jsem uslyšela hlasy, sice přes stěny dost tiché, ale moje uši slyšely a rozeznaly sebemenší zvuk.
"Pořád se to nedaří, Raikage-sama. Pečeť je asi stále silná, aby mohla JEHO chakra proniknout ven"
"Asi máš pravdu"
"A co s ní teď budeme dělat?"
"Pustě ji, zkusíme to až pečeť více zeslábně"
"Hai!"
"Místo toho tam dejte jeho, potřebujem ještě něco prozkoumat"
"Hai!"
Pak už jsem uslyšela jen tiché klení, že to je samý chytit a pak zase pustit a pořád dokola, až ona osoba došla k mé cele a já uslešela zkřípění těžkých dvěří.
"Maž ven, už jen zabíráš místo!"
Chtěla jsem něco namítnout, ale potom jsem raději poslechla a vyšla ven. Prošla jsem dlouhou chodbou, až jsem konečně ucítila svěží vzduch.
Stejně to bylo jedno, jestli jsem byla ve vězení, nebo ve vesnici. Všechno to bylo jedno veliké vězení, které mě drželo pěvně uvnitř vesnice.

I. část - Život psance

8. března 2009 v 17:33 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito
Jsme každý jiný, ale oba máme něco společného - nezkrotnou touhu po svobodě.

Šedá zeď. Tmavá místnost a až na silné těžké dveře, které by se asi nedali jen tak vykopnout, žádná úniková cesta. To bylo první, čeho jsem si na tomhle děsivém místě všimla. Bylo mi asi třináct. Silná bolest. Vnímala jsem jí dost intenzivně. A k tomu jsem se ani nemohla zorientovat. Bylo to jako bych se dívala přes zamlžené sklo. Hodili se mnou o zeď do kouta.
"Pořád se nám HO nepodařilo probudit"
"Nevadí, zkusíme to zítra. Máme spoustu času"
Odpověděl vysoký muž, celý v černém, svému parťákovi a přitom se zlomyslně usmál. Měla jsem hrozný strach. Ale nebrečela jsem. Pochopte, měla jsem svou hrdost a slzy by mi stejně moc nepomohli.
"Hezky si tu odpočiň, uvidíme se zítra"
To bylo to poslední, co mi ten vysoký muž řekl než zabouchnul dveře. Strach začal přecházet do zuřivosti z jeho ironického tónu.
Když už jsem ani za půl hodiny, co jsem nehnutě seděla a snažila jsem se srovnat zrak, neslyšela žádné kroky, odvážila jsem se přejít na druhou stranu místnosti k něčemu, co asi (s velkou dávkou fantazie) měla být postel. Posadila jsem se na ni a rozhlédla jsem se po místnosti. Nebylo tam nic moc ke koukání. Čtyři stěny z šedých cihel, studená špinavá země a velké dřevěné dveře. Ty mě ale opravdu zaujaly. Byli jemně řezané, nejspíš ruční práce. Přistoupila jsem k nim blíž. Prohlížela jsem si je kousek po kousku a snažila si vzpomenout, kde už jsem něco takového viděla. Byly na nich stromy, které právě květly do krásných květů nejrůznějších velikostí. Nad nimi bylo napsáno starým ninjím jazykem: "Všechny květy jednou uvadají." Moment. Já umím starý jazyk? No asi jo..Dále jsem tikala očima níž a níž. Moc jsem toho nerozeznávala, ale zapojila jsem svou dokonalou fantazii. Viděla jsem tam jemně řezaný déšť s hlubokými řezy, které znázorňovali blesky. Níže to byla stejná krajina, stejné pozadí, jako u horních stromů, ale bylo to taky trochu jiné. Místo stromů tám byli jen ohořelé výběžky dřeva. Ale ze země vyrůstaly malé výhonky s pupeny. Pod tím bylo napsáno, opět starým jazykem: "Ovšem naděje nikdy neumírá".
Pousmála jsem se - no i když smutně, ale pousmála. Je to docela ironie, dávat takovéhle dveře do vězení. Teda aspoň jsem myslela, že je to vězení. No, v každém případě to je alespoň něco příbuzného.
Přešla jsem místnost a lehla jsem si na "postel". Zírala jsem do stropu a přemítala jsem si moje vzpomínky. Sakra, zase to zamlžený sklo. Žádný detaily jsem si opravdu nemohla vybavit. Pamatovala jsem si ale bolest. Bolest jak psychickou, tak fyzickou. Pamatovala jsem si pocit samoty. Pocit, který jsem cítila, když na mě dopadali ty chladné oči, které mnou opovrhovali. Nechápala jsem proč. Copak jsem jim někdy něco udělala? A pak ty dveře...
V těchto myšlenkách jsem vyčerpáním usnula. Stála jsem na nějakém zváštním místě, kde se stěny vlnily jakoby pod nějakým oparem. Kolem nohou mi klouzala rudá pára. Cítila jsem podivné mrazení v zádech a byla mi taky trochu zima. Mé dlouhé blonďaté vlasy a bílé šaty vlály, což bylo dost divné, protože žádný vítr nefoukal. Něco mi říkalo, že musím jít dopředu. Spíš mě tam táhla zvědavost, protože v dálce něco bylo.
A pak jsem HO poprvé uviděla. Tu velkou rezavou bránu a za ní nenávistné oči vyhlížející z temnoty. Když mě uviděl, pomalu začal přistupovat blíž a blíž k bráně. Začínala jsem pomalu rozeznávat obrys toho obrovského tvora. Trvalo mi jen pár sekund, než jsem si uvědomila, že se dívám na obrovského kočičího dvouocasého démona, zvaného Nibi no Nekomata.
Podíval se do mých vystrašených očí a následně na mě vycenil celou řadu velkých jasně bílých zubů v podivném úšklebku, co měl asi představovat úsměv. Pak jsem si ale uvědomila, že nás pořád dělí velká brána, s nápisem "pečeť" a trochu jsem se uklidnila. Poté na mě poprvé promluvil.
"Hale, nevim co tam venku děláš, ale laskavě do sebe nenechávej tak moc mlátit, docela to bolí!"
I když mezi námi byla brána, stejně jsem se zachvěla pod nátlakem jeho hlubokého, děsivého a nenávistého hlasu. Sebrala jsem ty zbytky odvahy co mi zbyly a promluvila jsem.

2. díl - Ztracený aipom

8. března 2009 v 17:31 | Sango |  Pokémon: Ginniny cesty

,,Dobré ráno má milá divoká i ochočená stvoření."
Takto každé ráno zdraví své i divoké pokemony Ginnin nový přítel Derek. Toto ráno bylo ale jiné. Při tomto pozdravu Derekovi přeskočil hlas a vzduch byl cítit neznámou vůní. Když se Ginny a Derek sbalily, vydali se lesem dál. Měli namířeno do Zlatoprutového města, proto vyšli jeho směrem. Šli lesem a najednou viděli malého aipoma. Už se trochu potácel, tak řekl Derek Ginny, aby ho zkusila chytit. Ginny povolala ditta z pokeballu, ten se ihned přeměnil na aipoma a chtěl se do něj pustit, když v tom přiběhl nějaký kluk a křičel:
"Koukejte toho aipoma nechat! Ten je můj! Před chvílí jsem ho začal chytat a on mi utekl sem."
Derek mu hned odvětil:
"No tak to máš smůlu, teď ho chytáme my. Byl jsi neschopnej, tak ostrouháš"
Tento den byl opravdu divný. Normálně by jste šli, viděli pokemona a chytili si ho. Ginny s Derekem se o aipoma nejspíš musí poprat. Ginny navrhovala, že aipoma nechají jít a nebude ho chytat nikdo. Chlapec však nesouhlasil. Navrhl aby o aipoma svedli zápas v pokemonu. Ginny v zápalu hádky souhlasí a domluví se s neznámým, že se sejdou zítra na tomhle místě, kde bude aipom přivázaný ke stromu (asi habru), aby neutekl. Rozešli a Derek se najednou vylekal:
"Ginny, vždyť ty máš jenom ditta!"
Ginny se vyděsí.
"Ale já aipoma tomu klukovi jen tak nechat nechci."
"Ginny to toho aipoma opravdu tolik chceš? Vždyť už by to stejně nebyl tvůj první chycený pokemon"
Začal ji přemlouvat Derek.
"Když on je tak roztomilý. Já si chytím jiného pokémona a aipoma získám, nechci aby si ten kluk myslel, že jsem srab, protože se samotným dittem tam přijít nemůžu."
Zoufá si Ginny. Skoro se rozpláče.
"Já jsem tak pitomá, nechám se tak rychle vyburcovat! Mám prostě horkou hlavu."
Derek jde k ní a obejme jí:
"No tak, to bude dobrý, nějakýho pokemona si určitě chytíš, já ti s tím pomůžu."
Ginny se skoro lekla, jak nahlas to Derek řekl. Přestala plakat a zatvářila se tak, že si hodně důvěřuje. Vydali se dál do lesa, hledat další pokemony. Bloudili dlouho, ale jako na potvoru se nikde nikdo neobjevil. Procházeli lesem celý zbytek dne i celou noc, ale žádného pokémona ani nezahlédli.
Druhý den procházeli lesem zpět k místu srazu. Byli unavení, nevyspalí a hladoví. Hladoví byli proto, že se v zápalu hledání ani nestihli najíst. Ginny byla zoufalá. Nechytili jediného pokémona. Ale Ginny toho aipoma musí mít. Došli na místo srazu mnohem dřív než bylo domluveno, proto se najedli. Chudák aipom tam byl pořád přivázaný. Derek se na chvílil na Ginny rozlobil, že tam aipoma takhle přivázali a šel mu dát najíst. Ten se na něj krásně podíval pohledem plným vděku a rychle chňapl po jídle, které mu Derek podával. Derekovi najednou bylo telpo u srdce, když viděl, jak aipomovi chutná. I když Derek věděl, že to není k Ginny fér, povolil aipomovi provaz, kterým byl přivázaný a jako by nic se vrátil k Ginny. Chvíli potom, co dojedli, se na místě objevil onen trenér - protivník.
"Tak abychom se dali do toho, ať už je aipom můj a já můžu jít."
Ginny jen smutně prohodila "Tak dobře" a šla si do baťohu pro dittův pokeball. Když Derek viděl, jak se Ginny tváří, začal ji uklidňovat a povzbuzovat jako by byl například její manažer. Ginny se na něj usmála a opravdu se vzmužila. Zápas mohl začít. Dohodli se, že to bude zápas dva na dva a Ginny samolibě souhlasila, i když věděla, že má jenom ditta.
Onen trenér - jmenoval se Jake - vytáhl první pokéball a zakřičel:
"Jolteone, volím si tebe!"
"Já si volím tebe ditto! Přemeň se do Jolteona."
Jake, trochu zaražený pokémonem, kterého si Ginny zvolila, si neuvědomil, že první tah je výhoda. Vzpomněl si, až když Ginny zavelela:
"Jehlicový útok!"
"Uskoč Jolteone, použij elektrický útok"
"Pozor ditto, hbitý útok!"
"Ty taky hbitý útok!"
"Ditto, teď použij hromovou ránu!"
Ginny zůstala stát jako opařená, když ditto po tomhle rozkazu jenom zůstal stát a naklonil hlavu ke straně. Ginny padla na záda. Rychle se ale zvedla.
"Poslyš Jakeu, umí tvůj Jolteon hromový útok?"
"No..víš, ne tak docela..."
Ginny, s velkou kapkou potu u spánku, jen prohodila něco ve stylu "Tak to bude ono", ale hned se zase pustila do boje.
"Ditto, použij rychlý útok"
"Jolteone, použil eletrický útok!"
"Ditto, vyskoč a otoč se!"
Po tomtu výpadu zůstal Jolteon stát jak přimražený a pak už jen čelil prudkému útoku ditta. Už se nezvedl.
"Hm, tvůj ditto je dobrý, ale proti mému druhému pokémonovi nemá šanci."
Sebejistě prohlásil Jake a od opasku odepnul druhý pokéball.
"Na něj beedrille!"
Ginny začali na čele vyrážet krupičky potu. Právě tato proměna byla pro ditta opravdu obtížná a navíc od beedrilla znala hrozně málo útoků.
"Proměň se, ditto!"
Udýchaný ditto pustil podobu jolteona a přeměnil se do beedrilla.
"Cha, možná by si měla použít někoho jinýho, ten tvůj ditto se zdá být dost unavený."
"Ts, kdybych já použila svého druhého pokémona, nemáš nejmenší šanci. Chci ti dát alespoň možnost vyhrát"
Derek se zamračil, protože neměl rád, když se trenéři takhle vychloubali pokémony, které ještě k tomu vůbec neměli.
"Tak dost řečí, do toho beedrille, ukončíme to. Jedový útok!"
"Uleť ditto!"
"Beedrille, nárazový útok!"
Ditto dostal přímý zásah a težce se zvedal ze země.
"Prosím ditto, ještě to nevzdávej, mi toho aipoma musíme vyhrát!"
Ditto se těžce zvedl, vzletěl a čekal na další rozkazy.
"Ditto, zuřivý útok!"
Beedrill nestihnul uhnout před prudkostí dittova útoku a poraněný klesl k zemi. Pokoušel se ještě vstát, ale nepovedlo se mu to.
Jake ho rozzuřeně odvolal.
"Stejně bude můj!"
Zakřičel a vrhnul se na Ginny. Derek jí ale pomohl a Jakea se zbavili. Pak konečně přišel čas na to se radovat.
"Ano, ano! Ditto, to je ono! Promiň, že jsem ti nevěřila a chtěla si chytit jiného pokémona!"
Ano, tak se to povedlo. Ginny vyhrála. Ditto vyhrál. A aipom byl Ginnin. Ano, aipom byl....fuč! Aipom zmizel. Ginny bylo zase do breku, Derek to viděl, šel k ní a začal jí přesvědčovat, že to alespoň byl dobrý trénink a ten aipom stejně vypadal neochočitelný.
Ginny si dodala sílu a řekla si, že jí nejde jen o to získávat pokémony a odznaky, ale o zkušenosti s tím se o někoho starat a zkušenosti v zápasech. Nejde o vítězství, ale o důvěru zariskovat. O důvěru mezi trenérem a jeho pokémonem. Ano i prohrou se člověk učí. A Ginny pochopila, co je na zápasech v pokémonu tak ušlechtilé. Doufejme, že jí to vydrží a bude si to pamatovat.

1. díl - Chyťte zloděje!

8. března 2009 v 17:22 | Sango |  Pokémon: Ginniny cesty

Jsme v Sarionském lese a je skoro půlnoc, ale i přes tuto okolnost jsou Ginny (mladá trenérka pokémonů) a její ditto stále vzhůru. Hledají noční pokémony, jako třeba zubata nebo hoothoota. Ditto trénuje přeměňování v tyto pokémony. Najednou jim něco přelétne nad hlavou....je to jen malý zubat, ale i to ditta trochu vyděsí. Ginny už je taky unavená, proto se s dittem rozhodnou jít spát.
Ale nespí dlouho, asi ve tři hodiny ráno je probudí jakýsi zvuk. Ginny se probere a jde k místu, kde zaslechla hluk. Bylo to v křoví. Ginny rozhrne větve a vidí tam caterpie. Malou, zraněnou a bezmocnou caterpie. Vypadala opuštěně, proto ji Ginny uložila k sobě do pokeballu a už utíká k nějbližšímu pokémonskému středisku. Po chvilce běhu za sebou najednou uslyší kroky. A za malou chvilku i křik. Někdo křičí:
"Chyťte ji! Je to zlodějka pokémonů!"
Ginny se otočí a pohlédne do tváře klukovi jen o něco málo staršímu než je ona. Ginny se zeptala:
"Snad není ta caterpie tvoje?"
"No samozřejmě, že je. Už dlouho ji nemůžu najít."
Odvětil kluk a Ginny si pomyslela, že se o caterpie asi stará špatně. A každému se věřit nedá. V další chvíli už dívka utíká pryč s caterpie v pokeballu. Po chvíli už je ale udýchaná a bolí ji nohy od stáleho zakopávání o kořeny. Odpočine si a pak běží dál.
Doběhne až do Sarionského města, kde se rozhodne vyhledat pokémonské středisko. Ale nejdřív se musí ztratit tomu klukovi. Zaběhne do postranní uličky, kde se schová ve stínu a skoro nedýchá když v tom už tam probíhá onen pochybný trenér. Když se Ginny ujistila, že už je pryč, vyběhla ze svého úkrytu a zamířila k pokemonskému středisku. Ale jen co tam doběhla potkala se tam s oním trenérem. Jmenoval se (jak si přečetla na zádech jeho bundy) Derek. Ginny si nasadila kapucu aby nebyla poznat a šla odevzdat pokeball s caterpie setře Joy.Ta se, ale vyděsí. Caterpie měla namále. Když sestra Joy caterpie vyšetří, pozná v ní caterpie svého dobrého přítele Dereka. Raději zavolá policistku Jenny. Mezitím v čekárně Ginny spadne kapuca a Derek ji poznal. Začali na sebe křičet. Derek křičí, že mu Ginny ukradla caterpie a Ginny zase, že to není pravda, že caterpie našla v tom křoví a Derekovi nechtěla věřit, protože je tu v okolí spousta zlodějů pokemonů. Po chvíli oběma dojde dech a začnou se smát. Pochopili, že ten druhý nebude to co si myslel každý z nich. Najednou se však rozletí dveře a v nich je policistka Jenny. Hned chce zatknout Ginny, ale Derek před ni skočí a začne vysvětlovat, že to všechno je jeden velký omyl. Ginny mu caterpie neukradla, ona se mu ztratila a Ginny ji našla a donesla ji do střediska. Jenny si to vyslechne a s omluvným pohledem řekne:
,,Promiň chlapče moh bys mi to vysvětlit ještě jednou? Jaksi jsem to nepochopila."
Derek se tedy dá znovu do vysvětlování. Začne tím jak se mu caterpie ztratila a on ji nemohl najít. Až dneska v noci viděl Ginny jak stojí u toho křoví a podivně se rozhlíží a najednou z toho křoví vytáhne jeho caterpie, uloží ji do pokeballu a začne utíkat pryč. Pustil se za ní, ale ztratila se mu. Pak ji potkal tady a došlo mu, co si Ginny myslela. Myslela si, že on je zloděj pokémonů. Proto utekla a donesla caterpie sem, aby ji dali do pořádku. Ginny je dobrá trenérka, která chtěla pomocti opuštěnému pokemonovi.
,,Tak teď už tomu rozumím." řekla policistka Jenny a hned na to odešla. Ginny Derekovi poděkuje a chce odejít, ale Derek ji zadrží a poprosí ji aby s ním počkala na caterpie. Ginny souhlasí a tak oba čekají. Ani ne za deset minut vyjde sestra Joy s caterpie v náručí. Už před několika minutami všechno vyslechla, a proto se na Ginny zářivě usměje. Předá caterpie Derekovi a oba noví přátele odcházejí do Sarionského lesa, nejdříve pro Ginnyiny věci a pak pro Derekovy. Při té cestě se více seznamují a Ginny zjistí, že Derek má už mnoho pokemonů. Kiglera, laprase, dewgonga, starmie a raichu. A samozřejmě taky caterpie. Oba dva se rozhodli zamířit do Johtové ligy, proto půjdou spolu a Derek bude pomáhat Ginny pochytat více pokemonů, aby neměla jenom ditta. Přejme jim mnoho štěstí na jejich cestě po úchvatném světě pokemonů.
To be continued.