Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<



Můj skype: kami.enrai

>>DJ Kami aneb písnička na přání?<<


15.Díl - Oznámení

27. března 2009 v 20:49 | Kami |  Naruto: Pomsta není sladká

Už šest let jsem byla Sakura Nara. Byli to nejšťastnější roky mého života. Vycičila jsem si skvělý tým, měla jsem milovaného muže a spoustu přátel.
Měla jsem teď ale jedno tajemství, o kterém ani Shikamaru nevěděl. Chystala jsem se mu ho říct.
Ráno jsem vstala s úsměvem jako vždycky. Přešla jsem do kuchyně, kde už krásně voněla práve se dělající snídaně.
"Dobré ráno, krásko."
"Dobré ráno."
"Dáš si snídani?"
"Jasně, ale odkdy vaříš?"
"No..asi tak odedneška..."
"Když to na tý snídani nebude vidět, tak si dám opravdu ráda."
Na tváři se mu vykouzlil úsměv.
"Víš, Shikamaru, potřebuju s tebou o něčem mluvit."
"Copak, stalo se něco?"
"Ne nic neboj."
"Tak co se teda děje?"
"Víš, jde o to, že.."
Už jsem to nestihla doříct, protože najednou do okna narazil Nakatu. Jeden ze sokolů Hokage. Měl na zádech připevněný svitek. Otřásla jsem se, když jsem si vzpomněla na poslední misi, kterou nám hokage oznamovala takto.
Sundala jsem Nakatu svitek ze zad a začala jsem nahlas číst.
"Sakuro Haruno a Shikamaru Naro, tímto vám uděluji misi vypravit se k jezeru Stínů a tam se porozhlédnout po špehovi ze Zvučné."
"No paráda, máme misi! Dodělám tu snídani a hned se do toho pustíme."
Paráda, takže si zase nepromluvíme.
"Jasně, bude to skvělý."
O hodinu později jsme vyráželi na cestu. K jezeru Stínů to trvalo dva dny, takže jsme se večer museli utábořit. Vyhlédli jsme si skvělé místo mezi skálou a lesem. Byli jsme tak chránění jak před nepřáteli, tak před zvěří a pak ještě před větrem.
"Seženu vodu, krásko. Postaráš se o oheň?"
"Jasně."
Na půl hodiny zmizel. Voda nejspíš byla hodně daleko. Já mezitím nanosila dříví a rozdělala jsem oheň.
Pak, když se vrátil, jsem si mu sedla na klín.
"Copak? Vypadáš jako, že o něčem přemýšlíš..."
"No, jak už jsem se ti snažila říct ráno, potřebuju s tebou mluvit."
"O co jde?"
"O to, že..."
Už zase nic. Uslyšeli jsme praskání větviček. Vyskočili jsme a postavili jsme se do obranných pozic. Z lesa ale vyskočil jen pár zajíců.
"Na něco jsem si vzpomněl."
"Na co?"
"Mám hlad..."
Zašklebila jsem se na něj a pak jsme šli shánět něco k jídlu. Podařilo se nám společným úsilím ulovit pár ryb.
Sedli jsme si k ohni a opýkali jsme je. Po večeři jsem se opět vrátila ke své opzici na Shikamarově klíně. Pak si vzpomněl.
"O čem jsi to se mnou teda chtěla mluvit?"
"No...musím ti něco říct."
"A co? Už mě nenapínej, chováš se, jako by se něco stalo."
"Budeš táta."
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama