Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<


I. část - Život psance

8. března 2009 v 17:33 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito
Jsme každý jiný, ale oba máme něco společného - nezkrotnou touhu po svobodě.

Šedá zeď. Tmavá místnost a až na silné těžké dveře, které by se asi nedali jen tak vykopnout, žádná úniková cesta. To bylo první, čeho jsem si na tomhle děsivém místě všimla. Bylo mi asi třináct. Silná bolest. Vnímala jsem jí dost intenzivně. A k tomu jsem se ani nemohla zorientovat. Bylo to jako bych se dívala přes zamlžené sklo. Hodili se mnou o zeď do kouta.
"Pořád se nám HO nepodařilo probudit"
"Nevadí, zkusíme to zítra. Máme spoustu času"
Odpověděl vysoký muž, celý v černém, svému parťákovi a přitom se zlomyslně usmál. Měla jsem hrozný strach. Ale nebrečela jsem. Pochopte, měla jsem svou hrdost a slzy by mi stejně moc nepomohli.
"Hezky si tu odpočiň, uvidíme se zítra"
To bylo to poslední, co mi ten vysoký muž řekl než zabouchnul dveře. Strach začal přecházet do zuřivosti z jeho ironického tónu.
Když už jsem ani za půl hodiny, co jsem nehnutě seděla a snažila jsem se srovnat zrak, neslyšela žádné kroky, odvážila jsem se přejít na druhou stranu místnosti k něčemu, co asi (s velkou dávkou fantazie) měla být postel. Posadila jsem se na ni a rozhlédla jsem se po místnosti. Nebylo tam nic moc ke koukání. Čtyři stěny z šedých cihel, studená špinavá země a velké dřevěné dveře. Ty mě ale opravdu zaujaly. Byli jemně řezané, nejspíš ruční práce. Přistoupila jsem k nim blíž. Prohlížela jsem si je kousek po kousku a snažila si vzpomenout, kde už jsem něco takového viděla. Byly na nich stromy, které právě květly do krásných květů nejrůznějších velikostí. Nad nimi bylo napsáno starým ninjím jazykem: "Všechny květy jednou uvadají." Moment. Já umím starý jazyk? No asi jo..Dále jsem tikala očima níž a níž. Moc jsem toho nerozeznávala, ale zapojila jsem svou dokonalou fantazii. Viděla jsem tam jemně řezaný déšť s hlubokými řezy, které znázorňovali blesky. Níže to byla stejná krajina, stejné pozadí, jako u horních stromů, ale bylo to taky trochu jiné. Místo stromů tám byli jen ohořelé výběžky dřeva. Ale ze země vyrůstaly malé výhonky s pupeny. Pod tím bylo napsáno, opět starým jazykem: "Ovšem naděje nikdy neumírá".
Pousmála jsem se - no i když smutně, ale pousmála. Je to docela ironie, dávat takovéhle dveře do vězení. Teda aspoň jsem myslela, že je to vězení. No, v každém případě to je alespoň něco příbuzného.
Přešla jsem místnost a lehla jsem si na "postel". Zírala jsem do stropu a přemítala jsem si moje vzpomínky. Sakra, zase to zamlžený sklo. Žádný detaily jsem si opravdu nemohla vybavit. Pamatovala jsem si ale bolest. Bolest jak psychickou, tak fyzickou. Pamatovala jsem si pocit samoty. Pocit, který jsem cítila, když na mě dopadali ty chladné oči, které mnou opovrhovali. Nechápala jsem proč. Copak jsem jim někdy něco udělala? A pak ty dveře...
V těchto myšlenkách jsem vyčerpáním usnula. Stála jsem na nějakém zváštním místě, kde se stěny vlnily jakoby pod nějakým oparem. Kolem nohou mi klouzala rudá pára. Cítila jsem podivné mrazení v zádech a byla mi taky trochu zima. Mé dlouhé blonďaté vlasy a bílé šaty vlály, což bylo dost divné, protože žádný vítr nefoukal. Něco mi říkalo, že musím jít dopředu. Spíš mě tam táhla zvědavost, protože v dálce něco bylo.
A pak jsem HO poprvé uviděla. Tu velkou rezavou bránu a za ní nenávistné oči vyhlížející z temnoty. Když mě uviděl, pomalu začal přistupovat blíž a blíž k bráně. Začínala jsem pomalu rozeznávat obrys toho obrovského tvora. Trvalo mi jen pár sekund, než jsem si uvědomila, že se dívám na obrovského kočičího dvouocasého démona, zvaného Nibi no Nekomata.
Podíval se do mých vystrašených očí a následně na mě vycenil celou řadu velkých jasně bílých zubů v podivném úšklebku, co měl asi představovat úsměv. Pak jsem si ale uvědomila, že nás pořád dělí velká brána, s nápisem "pečeť" a trochu jsem se uklidnila. Poté na mě poprvé promluvil.
"Hale, nevim co tam venku děláš, ale laskavě do sebe nenechávej tak moc mlátit, docela to bolí!"
I když mezi námi byla brána, stejně jsem se zachvěla pod nátlakem jeho hlubokého, děsivého a nenávistého hlasu. Sebrala jsem ty zbytky odvahy co mi zbyly a promluvila jsem.
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Katie - hime Katie - hime | Web | 5. října 2011 v 21:42 | Reagovat

wow... ked už mám básne prečítané pustila som sa do tvojich poviedok a vôbec to nelutujem

2 Animka Animka | Web | 21. listopadu 2011 v 21:21 | Reagovat

Pěkný dílek :D

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama