Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<


Legenda modrého vlka

15. března 2009 v 19:45 | Kami |  Naruto: Jednorázovky

V úplňku jasném, když déšť k zemi padá,
vystoupí z temnoty legenda stará.
Tvor temný a krásný jak noc,
uchvátí pohled tvůj jak málo tak moc.
Pak krásný jak anděl vystoupí ze stínu,
myslíš, že hodinu, však stojíš tam vteřinu.
V tu chvíli všechna tvá přání splní,
za chvíli je však slyšet tvé tiché klení.
Protože každého, kdo ho spatří stíhá prokletí
a tvá zdravá mysl daleko odletí.
Samotou světa se dlouho prodíráš,
pak sám na mýtině umíráš.
To je daň za to, že spatříš jeho,
velkého pána a vládce všeho.
Tak popisují legendy anděla vtělení,
za tisíc let modrého vlka zjevení.
Legenda o modrém vlku. Babička mi jí tolikrát vyprávěla. Vždycky mi potom říkala:
"Poslouchej Hinákto, já vím, jak moc máš tuhle legendu ráda, ale nikdy, opakuji nikdy, modrého vlka nezkoušej hledat. Legendu znáš nazpamnět a proto víš, jak vysokou cenu bys zato zaplatila. Protože ty bys ho dokázala najít. Máš talent jako nikdo jiný."
Samozřejmě, že by mě nikdy nenapadlo ho hledat - nebo jsem si to aspoň myslela.
Roky ubíhaly, už jsem nebyla to malé dítě, které věří na pohádky. Dokonce i v milovanou legendu modrého vlka jsem přestala věřit.
Byl to zrovna krásný letní den, když jsem se vydala s mou malou sestrou a mým milovaným bratrancem k řece. Naruto se před několika týdny vrátil z dlouhého tréninku s Jiraiya-sama a já jsem tedy nemohla být šťastnější.
Pak ale listy v korunách stromů mé Listové vesnice zežloutly, když toto krásné odpoledne zaútočili Akatsuki na můj domov a na mé přátelé. Mnoho lidí ale nezmřelo. Akatsuki chtěli jen převzít vládu nad vesnicí a to se jim povedlo.
Už to nebyl krásný sen, ale hrozná noční můra. A právě tady začíná náš příběh.
Pod vládou Akatsuki se naše vesnice rozpadala. Nutili silné ninji chodit do boje. Jen málo se jich vracelo. Zrovna jsem nebyla doma, když přišli naverbovat Nejiho a otce. Rovnou si k sobě vzali mou matku a sestru jako služebnice, prý mají krásné oči, které se jim budou hodit na odhalování nepřátelských plánů. Já jsem díky své nepřítomnosti jejich spárům unikla.
Listy ze žluté barvy přešli na hnědou, když mi přišli oznámit sluhové z Akatsuki:
"Litujeme, ale váš bratranec byl zabit během mise."
Zhroutila jsem se. Nevěděla jsem co dál. Chtěla jsem se téhle noční můry zbavit. Jen mávnout proutkem a Akatsuki by zmizela. Konoha by se vrátila do původní kásně zeleného a rozkvétajícího stavu. A Neji by byl naživu. Moci mít tak tři přání.
A pak najednou ve mně hrklo.
"V úplňku jasném, když déšť k zemi padá..."
To by mi mohlo pomoci. Ale vždyť je to jenom pohádka. Babička ale věřila, že modrý vlk existuje a navíc mi řekla, že mám talent na to ho najít. Pravda, řekla taky, ať ho v žadném případě nehledám, ale to je teď vedlejší.
Musela jsem utéct z vesnice, aby si mě Akatsuki nevšimla. Oblékla jsem do svého bojového oblečení, vzala jsem si dlouhou kápi, kapucu jsem si shodila přes oči. Pak jsem vplné zbroji vyrazila na cestu. Byla temná noc a nikdo si mě nevšiml.
Už to byli da týdny, co jsem utekla z Listové. Chodila jsem po městech, vysedávala v hospodách a ptala jsem se každého kdo tam byl (jelikož v hospodě se dá sehnat nejvíce informací) jestli něco neví o modrém vlkovi. Bez úspěchu.
Ten den jsem přišla do města Kaoshi. Bylo to temné město. Každý měl ostré zlé oči. No alespoň jsem já - divnej týpek v dlouhé kapi nevypadala jako blázen. Vypadali tam tak všichni. Upřímě, nemohla jsem se dočkat až budu za branami tohoto města.
Jako každý večer jsem vešla do hospody, sedla jsem si k baru a objednala jsem si saké. Po chvíli jsem spustila jako vždy konverzaci k barmanovi, který se zdál být celkem zdvořilý.
"Jak moc dobře znáte okolní lesy?"
"Znám je jako své boty slečno, proč se ptáte?"
"Něco hledám, tvora z temných legend"
"A co přesně to Něco by mělo být?"
Zdálo se, že ho to celkem zajímá.
"Hledám modrého vlka"
Všimla jsem si, jak to s chlapem vedle mě lehce cuklo, ale jinak nedal nic najevo.
"Hm, tak o tom jsem nic neslyšel, nevím, zda se tu něco takového pohybuje."
"Nevadí, stejně děkuji. Dám si ještě jedno."
Nevím jestli se mi to jen zdálo, ale ten chlap vedle mě byl pořád víc napnutější, zdálo se, že neví jestli má nebo nemá něco říct. Barman mi přinesl další saké.
"Já to platím."
Konečně se ten muž ozval, ale já věděla, že to není jenom o saké.
"Čím jsem si to zasloužila?"
Místo odpovědi se jenom ironicky usmál.
"Tak modrej vlk jo?"
"Vy ho znáte?"
"Samozřejmě, a jsi dost blízko."
"Ale jak...?"
Už zase mi neodpověděl. To mi začínalo lézt dost na nervy.
"Odkud ho znáš ty?"
"Z legendy od mé babičky."
"A znáš tu legendu celou?"
"Samozřejmě."
"Tak proč ho hledáš? Měla bys vědět, že se za to platí ta nevyšší cena."
"Ale já to přece vím."
"Tak proč?"
"Mám jedno přání, které...by se mi nesplnilo bez...menší magické pomoci."
"Takže přání, jo?"
Začal se mi smát, což se mi vůbec nelíbilo. Ale chtěla jsem se držet tématu.
"Kde bych ho našla?"
"To já přece nevím."
"Cože?!"
"Jen ti řeknu, vyjdi na severu z vesnice, jdi pět kilometrů po cestě a pak uvidíš napravo vchod do lesa. Pak už si musíš pomoct sama."
"Ale jak si mám pomoct? Lesy jsou tak rozsáhlé..."
"Celý popis je v legendě."
Pak se muž zvedl, zaplatil za mě a za sebe a odcházel. Ve dveřích se ještě otočil.
"Koukni se do kalendáře."
Pak zmizel. Otočila jsem se zmatěně zpět na barmana.
"Nemáte tady kalendář?"
Mlčky mi ho podal. Desátého a co má být. Pak moje oči utkvěly na malé bílé tečce a krev mi stuhla v žilách. Úplněk.
Ihned jsem vyskočila na nohy a běžela jsem k místu, které mi ten muž popsal.
O chvíli později jsem tam stála. Temný vchod do ještě temnějšího lesa. Srdce mi hlasitě bušilo, když jsem postupovala po cestě, na kterou vstoupilo jen málo lidských nohou.
Popis cesty je v legendě. Ještě si vzpomenout jak to přesně bylo. Úplněk, déšť a … mýtina!
Rozběhla jsem se po cestě dopředu. Byla čím dál větší tma. Za chvíli mi do vlasů spadli první kapky deště. Legenda se naplňuje. Z pod mraků vykouknul měsíc. Než jsem se nadála, stála jsem na obrovské mýtině. Tak krásné, jakou lidské oko ještě nespatřilo.
Postupovala jsem dopředu. Pak jsem se ale zarazila. Jak může pršet a zároveň být vidět měsíc? Pohlédla jsem jsem k nebesům a vážně. Déšť mě bičoval do obličeje a při tom zářivě svítil měsíc. Opět jsem obrátila pohled k lesu.
Na hodinkách mi zapípala půlnoc. A pak jsem ho uviděla. Pomalým krokem kráčel směrem ke mně. Nakonec celý vystoupil ze stínu. Krásné, mohutné a modré tělo doplněné zářivě modrýma očima se pomalu blížilo. Pokusila jsem najít řeč, která zapadla hluboko do žaludku. Říct přání. Říct přání.
"Ať Akatsuki navždy zmizí z Konohy. Ať můj bratranec Neji opět žije v našem klanu. Ať se vše vrátí do normálu."
Najednou vlk začal jasně modře zářit. Toto světlo najednou vytrysklo k nebi a zablesklo se.
Ucítila jsem tupou bolest po celém těle a padla jsem k zemi. Z posledních sil jsem otevřela oči a pohlédla jsem do Jeho krásné tváře.
"To je daň za to, že spatříš jeho, velkého pána a vládce všeho."
Legenda nelhala. Vesnice i klan by měl být v bezpečí. A já...platím za své činy. Vlk zmizel a já přivřela oči. Bohužel už nikdy neuvidím, jak listy Konohy opět zezelenaly.
 

4 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Magmarill Magmarill | 2. listopadu 2011 v 10:07 | Reagovat

Proč jen mi ten název připomíná tohle?
http://chidori.sblog.cz/vlci/

2 Kami Kami | E-mail | Web | 2. listopadu 2011 v 15:59 | Reagovat

[1]: to netušim, když jsem to psala, znala jsem z anime maximálně tak naruta

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama