Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<



Můj skype: kami.enrai

>>DJ Kami aneb písnička na přání?<<


Květen 2009

Život ve smrti shinobiho - 12.díl

31. května 2009 v 19:34 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
"Má tě ráda."
Moruki to řekla takovým tónem, až v Kibovi hrklo. Nic nechápal. Ale byl rád za to, co mu řekla. Pak se vrátili do tábora.
Ráno se Narumi probrala jako první a udělala snídani. Usmívala se jako už dlouho ne.
"Dobré ráno, Narumi."
Sakura byla dost vyvedená z míry z Naruminých změn nálad, ale byla ráda, že je to v pohodě. Jako druhá vylezla ze stanu Moruki.
"Ahoj Ruki!"
"No nazdar. Nějak brzo vzhůru, ne?"
Narumi se zahleděla na svoji kamarádku. Nechápala co se to s ní děje.
"Co ti přelítlo přes nos, Moruki? Máš nějakou blbou náladu."
Moruki si něco zamumlala a pak se pustila do snídaně. Další vstal feudální pán, který se také usmíval, když vycítil dobrou náladu.
"Tak holky, doufám, že už žádné komplikace nenastanou, protože bych se zítra rád už dostal do Nano země. A Narumi, mohl bych tě jen požádat, osvětlila bys nám tvou situaci?"
Moc dobře věděla, na co naráží. Posadila se a začala vyprávět. Kiba, který už byl také vzhůru a ze stanu odposlouchával rozhovor, nastražil uši. Taky ho to dost zajímalo.
"Před třemi lety Akatsuki vyvraždili můj klan. Zapřísáhla jsem se, že je zničim. Nic míň, nic víc. Co se týče Reibiho...je to nepřítel našeho klanu. Prý ho zakladatel klanu zapečetil nebo něco takovýho, nemám o tom moc přehled. Prostě nás nenávidí."
Teď Moruki dost zpozorněla. Její špatná nálada ji úplně přešla.
"Vás? Já myslela, že si zůstala z klanu jediná."
Narumi sklopila hlavu a rychle zamlouvala situaci.
"Samozřejmě, že ano. Jen jsem mluvila obecně."
Rumi zavřela oči. Jedna vzpomínka, uzamknutá hluboko v mysli, že se k ní ani Moruki nedostala. Vzpomínka, se kterou se nesvěřila ani Kibovi.
Feudální pán se ušklíbnul.
"A kolik je dalších nepřátel na seznamu? Já jen na co se mám ještě psychicky připravit."
Narumi se usmála.
"No seznam vám tady předčítat nebudu, to bychom se do Nano země nedostali...ale z nepřátel, co by nás mohli napadnout už žádní nezbyli."
"Ani nevíš jak se mi ulevilo."
Všichni se zasmáli. I Kiba, který byl pořád zavřený ve stanu. Nechtělo se mu vylézat, nechtěl kazit náladu. Přišlo mu, jako by byl černá ovce. Hlavně poslední dobou. Když se dostal k Moruki a Narumi, nějak to s nimi hnulo. Nakonec ale ze stanu vylezl.
"Dobré ráno Kibo!"
Narumi se zářivě usmívala. Kiba jí úsměv oplatil. Moruki to všechno naštvaně sledovala.
"Myslím, že bychom už měli vyrazit."
"Hej, vždyť jsem ještě ani nesnídal!"
"Neáš tak dlouho spát. Jdeme. Feudální pane?"
"Ano, můžeme vyrazit."
Všichni byli Moruki zaskočení ale nedávali nic najevo. Cesta probíhala mlčky. Nějak si neměli co říct. Večer došli na mýtinku, kde se rozhodli rozložit tábor. Sakura začala rozdávat úkoly.
"Kibo, Narumi, vezmete si zase spolu hlídku?"
"Jasně, aspoň bude sranda."
Moruki tiše zasyčela, ale chovala se jakože nic. Když všichni (kromě hlídky) usnuli, zavládla u ohně zvláštní atmosféra.
"J-já...půjdu se projít. Zvládneš to tady chvíli sám?"
"Jasně, klidně běž."
Narumi byla celkem vyvedená z míry. Šla lesem až došla k říčce. Zula si boty a jinak normálně oblečená vstupovala do ledové vody. To ji celkem uklidňovalo.
Přemýšlela o všem, co se stalo. Znovu a znovu si prohlížela prsten Akatsuki, že si ani nevšimla stínu, co se za ní zjevil.
Všimla si ho, až podle vlnění vody, jak sestupoval za ní. Vystrašeně se ohlédla, ale stál tam jen Kiba. Než stihla něco říct, tak ji políbil.

Ita Ari - 7.díl - JIP ostrov

31. května 2009 v 17:23 | Kami |  Naruto: Tajemství ostrova Ita Ari
"Sakuro-chan! Sasuke, dělej něco!"
Sasuke si kleknul k Sakuře. Bodec naštěstí nebyl nijak velký. Podle Sasukeho ani nezasáhul důležité orgány, ale Sakura dost silně krvácela. Utrhnul si pruh látky z trika a pokusil se alespoň trochu zastavit krvácení. Potom pomalu vytáhnul bodec. Sasuke i Naruto shodili trika. Každý přiložil to svůj kus oblečení k hluboké ráně na Sakuřiných zádech a pruhem látky to pak celé připevnili.
Sasuke vzal Sakuru do náruče a běžel s Narutem po boku do tábora. Tam ji uložili do stanu.
"Naruto, dones ty léky, co Sakura vyrobila. Myslím, že tam byl i jeden na vydezinfikování. Pak ještě dones listy banánovníků, musíme vyrobit obvazy. Já mezitím zastavím krvácení."
Naruto tentokrát bez odmlouvání poslechnul a ihned se vydal plnit Sasukeho rozkazy. Všechno bylo velice rychlé. Sasuke pořád Sakuře měřil tep. Ihned co Naruto přiběhnul, se oba kluci pustili do vyrábění provizorních obvazů. Na ty pak dávaly ony léky.
Za hodinu už Sakura ležela ošetřená ve stanu. Kluci si sedli ná kámen s krásnou vyhlídkou na moře. Západu slunce si ale moc neužili, měli plnou hlavu starostí.
"Co budeme dělat Sasuke?"
"Jediné co můžeme dělat, je počkat jestli na bodci byl uspávací prášek nebo jed."
Naruto hlasitě polknul. Zdráhavě se Sasuke zeptal na to, čeho bál ze všeho nejvíc.
"Myslíš, že to přežije, Sasuke?"
"Nechci ti..ne nám dávat plané naděje, ale jelikož se jí nemění tep, myslím, že.."
"Že by to mohlo vyjít?"
Narutovi se rozzářili oči. Sasuke se taky usmál. Pak ale ihned zase zvážněl.
"Musíme provést všechna opatření. Uděláme z úkrytu nemocniční pokoj. Nanosíme tam vodu v miskách, kdyby...ani vlastně nevím, na co se lékařství používá, ale třeba kdyby měla Sakura žízeň."
Naruto se ihned postavil do pozoru a zasaultoval.
"Hai!"
Kluci se pustili do práce. Celou noc nespali a o starali se o Sakuru. Něco málo před východem slunce se stalo to, na co kluci čekali jako na smilování. Sakura lehce zamrkala a pak ztěžka otevřela oči. Panenkama přejela nejdřív nahoru, pak do stran a nakonec dolů.
"K-kde, to jsem?"
"Sakuro-chan! Klid, neboj, jsi v našem úkrytu a nehejbej se."
"Au, co to mam pod zádama?"
"No...něco jako podložku, aby si neležela zraněním přímo na zemi."
"Zraněním?"
Teprv teď si Sakura uvědomila, že jíněco strašně bolí na zádech.
"Co se stalo?"
"Vběhli jsme si do vlastní pasti a pak..."
"M-můžu mít ještě jeden malý dotaz?"
"Samozřejmě, Sakuro-chan, pro tebe všechno."
"Proč jste oba polonazí?"
Sakura i kluci se tomu trochu zasmáli. Naruto se pak podrbal na bradě.
"Víš..jaksi máme trika od krve."
"Co se vám stalo?! Krvácíte?"
"Klid, klid, Sakuro. To není od naší krve.."
"Tak od čí?"
Sasuke se na Sakuru podíval se zvednutým obočím. Až pak si Sakura uvědomila, že ta krev bude její.
"Sakuro, co máme dělat? Mohla bys nás navigovat? My ti sami nemůžeme moc pomoct.."
"Najděte kytku. Má tak půl metru a má zelenožlutý květy a modrý bobule. Ty bobule napomáhají tvorbě krve. Budou se mi hodit."
Kluci jako napovel vystartovali. Celý den probíhal v celku poklidně. Naruto i Sasuke se v jednom kuse starali o Sakuru a bylo vidět, že se její stav zlepšuje. Dokonce se jí vrátila i chuť k jídlu.
Večer seděli u ohně a jedli opečené ryby. Sakura byla ale neobvykle vážná.
"Co se děje, Sakuro? Tváříš se zamyšleně."
"Víte...mám takový pocit...no.."
"Tak co se děje Sakuro-chan? Víš, že nám můžeš říct všechno."
"Bez lékařského ninjutsu se neuzdravim."
"Cože?!"
Všicni tři zarytě mlčeli a sledovali dřevo, které se pod vysokou teplotou ohně rychle měnilo popel. Pak Naruto vzhlédnul.
"Když to jinak nepůjde, tak ti to lékařský ninjutsu opatřím."
Sakura i Sasuke se na Naruta udiveně podívali.
"A jak to chceš udělat Naruto? Všichni tři víme, že tady nemůžeme používat chakru."
"To není tak přesný. Víme, že je tady bariéra, co brzdí naše používání chakry."
"Takže ty chceš..."
"Bariéru prorazit. Alespoň na chvíli. Sakuro-chan, kolik potřebuješ času na své vyléčení?"
"Tak tři minuty."
"To bychom zvládnout mohli. Ale jak ji prorazit? Bez ninjutsu jsme nahraní."
Naruto začal uvažovat nahlas.
"Víme, že má něco jako vodové stěny a tvoří iluze krajiny. Typuju, že to bude nějaká suiton bariéra, kterou řídí někdo, kdo má dobré ovládání chakry."
"To je možné, ale na suiton platí hlavně doton a ten nikdo z nás neovládá."
"Ne, neovládá, ale kdo řekl, že se musíme spoléhat na ninjutsu?"
"Kam tím míříš?"
"Zkusil bych zasypat bariéru pískem a pak do ni prudce narazit. Mělo by chvilku trvat, než se zase zatáhne, protože musí mít obrovské rozměry."
Sakura sklonila hlavu a začaly ji téct slzy. Kluci ihned zpozorněli a zeptali se co se děje.
"Já jen...to všechno jen kvůli mně?"
"Jasně, že jo, Sakuro. Jsme přece tým, ne?"
Další den to šlo parádně. Kluci zkonstruovali plán na proražení bariéry a Sakura se snažila vymyslet něco, čím by vylepšila svůj stav.
Celý další den snášeli na jednu hromadu hlínu. Tu pak tvarovali do obrovského bodce a když byla hotová, nechali ji v obrovském ohni vypálit.
A třetí den, který byl den D se Naruto a Sasuke připravili na proražení bariéry. Našli nejvhodnější místo. Provazy bylo beranidlo ještě připevněné ke stromům. Pak se obrouvskou rychlostí Naruto a Sasuke rozeběhli proti bariéře. Bariéra začala bodec pohlcovat. Hned na to všichni ucítili ten úžasný pocit. Chakra.
Sakura neváhala a začala se ihned léčit. Pak ale zaslechli obrovskou ránu a bodec jim vyletěl z bariéry, jen ztěží mu uhnuli.
"Sakuro! Jak si na tom?"
"Trošku líp, ale měla jsem málo času. Nestihla jsem uzdravit všechno."
"Sakuro-chan...co když se odtud nikdy nedostaneme?"
"Nevím Naruto...někdo nás tady drží, to je jasné. Ale proč a za jakým účelem nevíme."
"Myslím, že bude nejlepší vrátit se do tábora."
"Hai..."
Mlčky se vraceli. Rozdělali oheň, udělali večeři...už všechno automaticky, jakoby nikdy nežili jinak. Všichni měli zdrcený výraz.
"Kluci...proč si myslíte že ten bodec tak vylítnul? To ta bariéra udělat nemohla."
"Je jasné, že bariéra je v tom nevinně. Spíš to odrazil někdo na druhé straně."
Listí za jejich zády zašumělo. Kluci ihned hrábli po zbraních a čekali. Stalo se ale něco, co nečekali. Z lesa vyklopýtala vystrašená dívka asi v jejich věku. Po tvářích jí tekly slzy.
Naruto složil zbraň, ale Sasuke nepolevoval na pozornosti. Dívka se třásla při pohledu na hrot zbaně. Udělala krok dozadu.
"Neblázni Sasuke! Vždyť je to jenom jedna vystrašená holka."
"Naruto, musíme být opatrní."
"Ale nesmíme být paranoidní."
Pak Naruto obrátil svou pozornost k děvčeti a usmál se.
"Jak se jmenuješ?"
"Já...nevím...nic si nepamatuji...musíte mi pomoct...prosím!"
"Klid, jen se uklidni, nejsme nepřátelé. Sasuke, hoď jí sem nějakou z našich dek, musí jí být zima."
Dívka si společně se Sasukem a Narutem sedla k ohni. Nemluvila, jen rychle jedla rybu, co jí dali. Poté obrátila pozornost k Sakuře. Vstala a pomalu k ní kráčela. Natáhla ruku k jejímu zranění. Kluci se postavili do pozoru. Báli se, aby Sakuře něco neudělala.
Když její prsty byli od otevřené rány sotva pár milimetrů, z dívčiny ruky začala vycházet zelená chakra, která ihned zaplavila Sakuřino zranění.
Nikdo nemohl ani promluvit. Všichni jen s otevřenou pusou zírali na tu záři. Ta nakonec uhasla a Sakura si udiveně protáhla svaly. Všechny fungovaly tak jak měly.
Naruto se vrhnul k dívce, chytil ji za ramena a začal s ní třást.
"Jak si to udělala?! Jak?!"
"Aa..já nevím...nech.."
"Naruto, nech toho!"
Dívce znovu vytryskly slzy. Sakura vstala a objala ji.
"Klid, to bude dobré. Pověz mi, co jsi to právě udělala?"
"Já nevím...viděla jsem krev a něco se mi vybavilo, něco co jsem dělala už tolikrát.."
"Klid, to bude dobré. Děkuju ti za pomoc."
Dívka se usmála.
"A teď...musíme ti přece nějak říkat. Dáme ti nějaké jméno, než si vzpomeneš na to pravé. Bereš?"
"Jo, budu ráda. Ale jak mě chcete pojmenovat?"
"Co takhle Mezurashi? Znamená to výjmečná."
"Jo to by šlo."
Všichni se společně zasmáli. Večer si šla Mezu lehnout a tým 7 diskutoval u ohně.
"Co myslíte, že je zač?"
"Nevím, v každém případě, neplatí na ni účinky bariéry."
"Ale jakto?"
"Je možné...že nepřítel zná naši chakru. Proto ji může omezovat pomocí bariéry. Ale na chakru, kterou nezná, to platit nemusí."
"To je jedna z možností."
"Tak co bude dál?"
"Dostaneme se odtud. Pryč. Daleko. Domů."
"Ale Sasuke, nemáme schopnosti na to, dostat se pryč."
Sasuke se usmál.
"To ne, ale máme Mezurashi."

Tak jsem se konečně dokopala k dalšímu dílu. Chtěla jsem vás jen požádat o komentáře, abych věděla, co si o týhle sérii myslíte a jestli mám pokračovat.

Č.Z. - 1. část - Paige - 1. kapitola

28. května 2009 v 16:13 | Kim <3 |  Čarodějky: Čarodějné zápisky
Tak jsme rozšířili naše stránky o další téma povídek - Čarodějky. Píše to naše kámoška Kim <3, tak můžeme doufat, že bude dál pokračovat :-). Tak už dost keců, tady to je.

"Sakra, sakra, sakra!" Tak takhle nadává jedině Piper. Šla jsem do kuchyně, podívat se, co se stalo a srazila jsem se u dveří s Phoebe, která se zakřenila a součastně se mnou vstoupila dovnitř.
Měla jsem co dělat, abych nevyprskla smíchy.
Piper seděla u stolu, úplně očouzená, s kotlíkem před sebou. Přistoupila jsem ke kotlíku a nakoukla dovnitř, co tam zbylo - nic. Phoebe to nevydržela a začala se smát a já se k ní přidala. Piper na nás nejdřív vražedně koukala, ale pak vybuchla smíchy. Mezi záchvaty smíchu nám vysvětlovala, co se jí stalo:
"Vařila jsem vyhledávací lektvar, co je potřeba k vyhledávacímu kouzlu. Hodila jsem do něj papírek s kouzlem a jak jsem vzala do ruky to koření, po kterém to trochu bouchne a kouzlo je dokončený. Jenže za mnou Kitty na lince shodila skleničku, já se lekla a hodila jsem tam toho koření hodně...no a takhle to dopadlo."
Ukázala na tu spoušť a my se smály pořád víc. Tak nás tam našli Leo a Cole a tvářili se nechápavě.
Piper jen mávla rukou a tázavě se na ně podívala. Leo pochopil a spustil:
"Máme podezření, že se Barbas snaží zaútočit strachem na pár nových čarodějek a jednu míšenku."
Údivem mi spadla brada.
"Míšenka? Jako já? Jdeme!"
Leo mě však zarazil.
"Moment Paige, ještě to není úplně jisté a hlavně, je to budoucnost."
"Jaktože jsem to neviděla?! Copak moje vize nefungují?"
Rozčilovala se Phoebe.
"Ale fungují, ale tohle je otázka asi dvou měsíců a hlavně to není jisté. Kdybys viděla každou možnost budoucnoti, asi by ses zbláznila, takže buď ráda."
Phoebe si oddychla. Potom se Leo obrátil na mě.
"A co se týče tebe, Paige, vezmu tě na výlet ke Starším, kam můžeš, protože jsi napůl světlonoška. Starší ti něco chtějí."
Už jsem se nadechovala, když se Leo zakřenil.
"Neptej se mě, co chtějí, já to fakt nevím."
Zase jsem vydechla, když mě Leo chytl a já viděla známý šum barev, znamení, že se přenáším. Pak se kolem mě míchaly pouze odstíny bílé, což mě udivilo. A nakonec jsem se ocitla na zářivě bílém místě, kde už na mě čekali muži v bílých tógách se zlatým pruhem - očividně Starší.
"Paige, vítáme tě tady u nás. Asi se ptáš, proč jsme tě sem zavolali...možná už sis všimla rozšíření své moci...?"
Začal mluvit ten nejblíž ke mně. Nemě jsem zavrtěla hlavou.
"Tak tedy, jsi už dostatečně rozumná a umíš svou moc ovládat a proto byla tvá schopnost rozšířena."
Máchl rukou a mně se před očima vznášel jakýsi "obrázek" knihy. Nechápavě jsem na Staršího přes průhlednou knihu koukala.
"Tato kniha se nachází celkem daleko odsud. Zapamatuj si, jak vypadá a zkus ji sem přenést."
V duchu jsem kroutila hlavou, ale vybavila jsem si knihu, nastavila ruce a řekla: "Kniha!" A pak jsem vykulila oči, když se kniha objevila v mých rukách.
"Wou..."
Starší se trochu usmál.
"Můžeš teď přenášet věci na dálku, ovšem musíš znát jejich podobu a musí se nacházet v tvé říši. Nesmíš ji ale zneužívat, bude na tebe dohlížet pozemský Starší Henry."


3. část

26. května 2009 v 19:38 | Aredhel |  Twilight: Cullen nebo Volturi?
Slyšeli jsme smích, byl mi tak povědomý. Smích dvou upírů. Strašně mi ten jeden připomínal Alici. Ale to je nemyslitelné, nemohli být tady v Itálii.
Jedna část mého já měla radostnou naději, ta druhá se bála a zároveň si říkala, že to nemůže být pravda. Strnuli jsme v bojových pozicích a čekali až se k nám neznámí přiblíží. Slyšeli jsme, jak smích ustal. Blížili se opatrně k nám. V tu chvíli mě do nosu udeřil jejich pach.
Kdybych mohla snít, řekla bych, že je to hodně živý sen, nebo třeba haluciance. Vždyť jsou úplně na jiném kontinentě. Už byli skoro u nás. Deset, devět, osm, sedm...dva, jedna. Panebože.
Zůstala jsem jako opařená, stejně jako upírka proti mně, ostatní vrčeli. Alice a Jasper stáli přede mnou, Alice byla vyvedená z míry možná ještě víc než já, Jasper koukal střídavě na mě a na ostatní po mém boku, přitom všem vrčel a zřejmě nevěděl, která bije. Najednou se Alice vzpamatovala a zvolala:
"Bello!!!" A vrhla se mi kolem krku. Já ji zuřivě objala a zašeptala: "Alice, to není možné.." Ostatní reagovali různorodě. Jasper se narovnal, přestal vrčet a jen nás pozoroval s menší obavou v očích. Jane a Alec se také narovnali, ustoupili o krok a nevrčeli. Demetriho popadl šílený záchvat smíchu.
Vyděšeně jsme se na něj s udivenou Alicí podívali, ale on se pořád smál. Kdyby mohl brečet, tak brečí smíchy. Po chvíli se usmál a vysoukal ze sebe: "Promiň." a stoupl si k Jane, která měla ruce v bok. Omluvně jsem se na ni usmlála a spustila.
"Takže, tohle je Alice a Jasper, patří k Cullenům." Představila jsem je o pokračovala jsem. "A tohle jsou Alec, Jane a Demetri Volturiovy." Ukazovala jsem jednoho podruhém a představovala je. Byla to zvláštní situace, dva Cullenovi a tři Volturiovi na sebe ostražitě shlíželi a já stála zmatená mezi nimi.
Alice na mě promluvila. "Bello, já nic nechápu, ale chtěla bych s tebou mluvit. Jen ty, já a Jasper, prosím." Řekla zdvořile. Jen co skončila, Alec ostře zavrčel, jemu na oplátku zase Jasper. "Nechte toho!" Okřikla jsem je. "Ano, myslím, že to bude teď v téhle situaci rozumné." Řekla jsem Alici a otočila se k Volturiovým. "Bude to dobré. Nic nehrozí a i kdyby, poradím si."
Jane se na mě ušklíbla a odcházela, Demetri s vážným výrazem za ní, Alec ještě chvíli váhal a pak odešel také. Pokynula jsem Jasperovi a Alici a rozeběhla se, ani sem se nekoukla, jestli mě následují. Zastavila jsem se až na nějaké menší mýtině, kde tekl malý potůček.
"Bello." Oslovila mě Alice, já se k ní otočila a koukala se jí do jejích topazových očí. "Ráda vás vidím." Řekla jsem oboum. Bylo to divné.
Čekala jsem na nápor bolesti z toho setkání. Nepřicházela, jen radost z toho, že je vidím.

Život ve smrti shinobiho - 11.díl

20. května 2009 v 9:54 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Sakura měla co dělat, aby udržela Moruki v úkrytu.
"Ale Narumi...musím jí jít pomoct!"
Kiba položil Moruki konejšivě ruku na rameno.
"Neboj se, bude v pořádku, znám ji."
Ale v jeho hlase bylo poznat, že nevěří vlastním slovům. Narumi klečela v prachu a oblečení jí zbarvovala krev. Proužek krve jí vytékal také z úst.
"Tak Deidaro. Myslím, že bychom mohli jít."
"Jo, ale nemusel si mi pomáhat. Zvládnul bych ji sám. Byla to jen jedna malá holka."
Narumi, stále klečící, se ale usmála. Hřbetem ruky si otřela krev vytékající z úst. Poté zvhlédla, v očích bojovný a nenávistný výraz.
"Myslíte si, že tahle malá holka zemře tak snadno?"
Pevně sevřela bodec a jedním rychlým pohybem si ho vytrhla z hrudi. Zlatá chakra démona jí začala zranění ihned uzdravovat.
"No to si děláš srandu ty spratku, ne? To chceš říct, že jsi krom svého úžasného původu ještě jinchuriki? Podle barvy chakry hádám Rokubiho. Ale to přece není možné...rokubiho má jeden chlap z Vodopádový!"
Narumi se hořce zasmála. Před očima se jí zjevil obraz, který si bude pamatovat do konce svého života. Jak z ní ve třech letech udělali jinchurikiho odebráním démona jiné osobě. Tý krve co tam bylo...až se jí z toho po letech začal znovu zvedat žaludek.
"Víte toho hodně málo, pánové."
Deidara se zatvářil ještě víc zmateně. Pak mu najednou zableskly v očích jiskřičky.
"Už vím, odkuď tě znám! Byla jsi ještě před zničením klanu..kolik ti bylo? Pět?..známá jako nejtalentovanější člen klanu Hiroia."
"Zemři Deidaro. Odpovídej teď za své hříchy."
"Co to meleš-"
Nestihnul doříct. Z nebe uhodil další blesk a zasáhl jak Deidaru, tak i trochu Sasoriho. Ten se s rozbitou lotkou připravoval na už předem prohraný boj. Narumi se ale napřímila a zrušila ostří meče.
"Vrať se Sasori do sídla Akatsuki. A řekni jim, že jsem tady. Že jsem tady abych je zničila."
Sasori se ještě jednou hořce usmál a pak zmizel v obláčku dýmu.
V ukrýtu si Moruki hlasitě oddychla. Kiba se zasmál Moručiným reakcím.
"Říkal jsem ti, že se jí nic nestane."
Moruki se taky usmála a podívala se na Kibu. Zadívala se mu do očí. Cítila takový zvláštní pocit, ale bylo jí dobře.
V tu chvíli se Narumi sehnula a sundala Deidarovi prsten. Sama so ho navlékla na prst. Pak se zahleděla na své ruce.
"Jeden mam, ještě devět prstů je volných. Ne ale na dlouho."
Pak se Narumi složila. Všichni se k ní rozeběhli. Zjistili, že jí nic není, že je jen vyčerpaná. Moruki jí nandala potřebné náramky. Poté rozložili tábor a uložili spící Narumi do stanu.
Jen málo lidí ten večer mluvilo. Nikdo nechtěl pokazit ten skvělý pocit, že už je bojům konec. Okolo půnoci si šel feudál lehnout a zůstali tam Sakura, Moruki a Kiba. Kiba opatrně přistoupil k Moruki.
"Ehm...Moruki? Mohl bych s tebou mluvit?"
Moruki zazářili oči, ale pokoušela se zachovat klidný výraz. Vůbec nechápala, co se to s ní děje.
"Jasně! Teda...jsem velice unavená, ale ráda si s tebou promluvím."
Kiba se usmál. Společně procházeli lesem až došli na malou mýtinku. Posadili se do trávy.
"Tak o čem se mnou chceš mluvit?"
"No..já..no..o Narumi."
Vypadlo z něj konečně.
"Aha. Hm a co chceš vědět?"
Moruki měla dost otrávený hlas a Kiba to taky poznal.
"Co si o mně myslí?"

No tak se omlouvám, hlavně tobě Narumi a tobě taky Moruki, že tady posledni dobou nic nepřidávám, ale nemam čas ani inspiraci - jediné co mám je teď slabé období. Pokusim se ale přidávat alespoň jeden díl něčeho denně.

1. Díl - Vzpomínám

19. května 2009 v 13:25 | Kami |  Naruto: Myslíte si, že víte všechno? Jste na omylu
Tak pro úvod - kdo nečetl Pomsta není sladká tak tohle nepochopí. A prosím, hlasujte, jestli mam pokračovat.

Tři roky. Tři dlouhé roky jsem tě hledala. Je ironie, že zrovna já. Že zrovna já tě jdu ZABÍT.

Asi bych se měla vrátit na začátek. Všechno začalo před šestnácti lety, když už všude bylo známo, že existuje Matrix a ty si se rozhodl najít Batmana. Ano, chápu, že ti ukradnul padesát táců. Chápu, že sis s Mikem a Johnem nesednul, ale to se ninjovi s elektrickými úhoři může stát. Vím, že jsi z toho měl doslova šok, když ti je Batman hodil do vany.
Kvůli tomu si ale nemusel na celou Konohu vyřvávat, že ho vycpeš a pověsíš si ho na zeď nad postel. Sasuke, Sasuke...tenkrát z toho byl opravdu průšvih. Já a Naruto sme měli dost práce. Vážně Sasuke, ty nosorožce si neměl vypouštět do vesnice..to ale už trochu odbočuju.
Ach jo, měl si tenkrát to parkovný před hradem zaplatit. Pak by tě nesebral ten úchyl Orochimaru. Ale abych byla upřímná, taky bych nečekala že Kabuto bude od Zvučné policie. Vypadali docela mile, když nás tehdy pozvali na ramen. Pak si Orochimaru musel odskočit a Kabuto tě sebral. Nebyl to úspěšný den. Odpoledne u toho soudu to bylo naprostý fiasko.
Vážně, kdybys toho soudce nesežehnul katonem, myslím že by tě i pustili. Hlavně si neměl na tu jeptišku křičet a házet po ni kunaie. Kněz ti bohužel neuznal, že sis ji spletl s Batmanem a tak si dostal ještě dva roky navíc.
Matně si teď vzpomínám na tu poslední misi, kde se Naruto vsadil, že sní deset kilo ramenu a ty sis hnul se zádama, jak si ho táhnul do nemocnice. Právě kvůli tomu tě ten chlap s bleskovým mečem dostal. Bylo to těsně před tím než si šel do vězení...
Procházela jsem rozkvetlou alejí. Cvrči šíleně řvali až mi z toho pukala hlava. A aby to ještě nestačilo všude se rozléval šílený smrad zkažených vajec. Jasně, sobotní vajíčková bitva.
Dělala jsem co jsem mohla abych se nestala terčem bitvy. Vážně si myslím, že když Tsunade nakázala místo války sobotní vajíčkové bitvy, tak tím moc nevyřešila.
Přemýšlela jsem o našem neúspěchu dostat tě z vězení. Nepochopim cos tam dělal. Kdyby se nám tě tehdy podařilo probudit, tak si mohl být na svobodě. Naštěstí nebylo přes tvé chrápání slyšet, jak se Naruto zapovídal a narazil do kamenného sloupu, ze kterého se sesypali stovy klíčů.
Po půl roce jsem šla znovu touto alejí. A hádejte co? Jasně, zase v sobotu. Byla jsem dost naštvaná. Co si o sobě ten Naruto myslí? Že prý čumim jak přežraná panda. Jestli to měla být poklona, tak se mu opravdu zhoršil vkus. Ani se mu ale nedivim. Taky by mě naštvalo, kdyby mi nešel připojit internet, protože by mi stál strom v signálu.
Zapřemýšlená do nových teoriích o Metrixu jsem došla až na skálu hokage, kde jsem se posadila. A v tom se to stalo. Nejprve jsem ucítila silný náraz a pak už jen ten hnusnej pocit, jak se mi lepkavá tekutina rozlévala po vlasech. Já nesnáším vajíčka!! Rozzuřeně jsem sem otočila na osobu, co stála za mnou.

Kss: 3.díl - Čtyři bílé růže

11. května 2009 v 20:06 | Kami |  Naruto: Krutý svět Shinobi

"Cože?! Jak to myslíte hokage-sama? Přece mu nemůžeme věřit! Proč by jen tak zradil Mlžnou?"
"To nevím Akiro, ale bude lepší, když se připravíme na boj. Nevim proč, ale přijde mi, že říká pravdu. Jako by si ninjové Mlžné nepřáli válku a snažili se svého vůdce zastavit..."
"To je možné, ale co budeme teda dělat?"
"Pošli vzkaz do Skryté Písečné. Ale jen je informuj. Může to být taky past, aby nám Písečná poslala ninji a Mizukage by ji jako bezbranou vesnici smetl. Pak svolej všechny jouniny a chuniny a seznam je se situací. Rozešli jednotky Anbu k hranicím ohnivé země. A ať nanosí zásoby do úkrytů v monumetu hokage. Nikdo nesmí podceňovat situaci."
"Ale hokage-sama, nepřeháníte to trochu?"
Sakura se na Akira vražedně zadívala. Kdyby měla blond vlasy, vypadala by přesně jako Tsunade.
"Tohle je válka Akiro!"
"H-hai!"
Akiro odešel aby vyplnil Sakuřiny rozkazy. Sakura šla do kanceláře nachystat dokumenty k dalším misím. Nikdo nesmí poznat, že je Konoha v přípravách na válku.
Sedla si do svého křesla a chystala se pustit do práce, ale zahleděla se z okna na hejno letících vran. Bez váhání vstala a vyšla do ulic. V květinářství koupila čtyři bílé růže. Procházela alejí stromů a vzpomínala, jak tudy procházela před mnoha lety sama, ještě před tím, než se dala dohromady se Shikamarem. Při těch vzpomínkách se musela usmát. Došla až ke hřbitovu.
Mlčky pokládala růže na hroby. Uzumaki Naruto. Tsunade, pátá hokage. U třetího hrobu se na chvíli zarazila, ale pak plavně položila růži na hrob. Uchiha Sasuke. Nakonec se nepřítomně zahleděla na severní část hřbitova a poslední růži křečovitě sevřela mezi prsty.
Pak došla k pomalým krokem až k hrobu s ninja čelenkou přivázaou na náhrobním kameni. Sakura poklekla a zašeptala krátkou modlitbu. Poté povstala a nahlas dodala:
"Stůjte při nás, Kakashi sensei."
Spěšným krokem se vydala zpět ke kanceláři. Před sídlem už byli nstoupeni téměř všichni výše postavení ninjové ve vesnici.
"Jednotky Anbu se rozmístí po hranicích. Všichni senseiové mi nahlásí, jestli jejich učňové budou bojovat nebo jestli půjdou do úkrytu. Tým alfa dohodne s civilisty a dětmi strategii, jak se při náhlém útoku rychle přemístit do bezpečí. Tým Beta se postará o zásoby pro civilisty. Je možné, že tam budou dost dlouho. Nevíme, co Mlžná plánuje.
Našim cílem bude boj mimo vesnici. Musíme ochránit jak vesnici, tak civilisty, co v ní zůstanou. Navrhuji to vzít postaru a odbojovat to s nimi na velké louce.
Dále Agarime, Sango, Hizume. Vy tři buteme mít na starost rozmístění ninjů na bojovém poli. Musíme mít vždy alespoň jednoho lékařského ninju na dva lidi.
A tým Zeta tu zůstane, potřebuji se s nimi ještě dohodnout.
Týmy Gama, Delta, Epsilon a Lambda budou dál plnit mise. Nesmíme dát najevo náš stav. Ostatní se připraví na boj a popřípadě se postará o posily z Písečné. Je to jasný?"
"Hai!"
Všichni se rozutekli plnit rozkazy. Jen tým Zeta tady zůstal.
"Vy budete mít ten nejdůležitější úkol. Doručíte tento vzkaz, ale nikdo jiný než vy se o tom nesmí dozvědět."
"Hai."
Sakura tu zbyla sama. A to doufala, že její vláda bude poklidná. To sotva, války jsou ve všech dobách. Vytrhnul ji z přemýšlení až jeden z Anbu.
"Hokage-sama, dostali jsme čerstvé zprávy od hlídek ze severních hranic, kam jsme se chtěli vydat."
"Ano?"
"Hlásí, že ninjové z Mlžné se pohybují, hlídají území. Taktický tah před útokem. Navíc se prý možná připojí i další vesnice, protože na naší straně je Písečná."
Sakura si jen vzdychla. Věděla, že to jednou přijde.
"Musíme znásobit přípravy. Třetí světová válka právě začala."

VIII. část - Život psance

11. května 2009 v 17:09 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito

"Zkus to ještě jednou!"
Nibi usoudil, že čekat až nás pustí by byla zráta času, tak jsme zahájili trénink rovnou tady v tý šedivý místnosti. Prý nebudeme dělat nic velkýho, aby si nás nevšimli. Začneme s procvičováním smyslů.
Dozvěděla jsem se, že bych měla mít dost rozvinuté kočičí smysly, ale neumím je ovládat. Momentálně jsem seděla na zemi v tureckém sedu a snažila se zaposlouchat do kroků, které se ozývaly asi o dvě chodby dál.
"Dva?"
"Ne! Je to přece jasně slyšet. Znovu!"
A tak jsem se ještě jednou zaposlouchala a pokusila jsem se odhadnout počet lidí, co tam pochodovali. Pak mnou z ničeho nic projelo chvění a všechno jem slyšela naprosto normálně.
"Jsou tam celkem čtyři lidi. Jeden z nich sedí, tři chodí. Jeden z těch tří kulhá na pravou nohu. Sedící muž je nejspíš zraněný, protože přerývavě dýchá."
Ticho.
"Nibi? Jseš na příjmu?"
"Jo jsem...ale...jak si to všechno poznala?"
"Ani nevím, prostě to přišlo samo od sebe. Nebo bych měla říct: samo od tebe?"
Nibi se pousmál. Už mi jeho smích nepřipadal tak strašlivý.
"Pozor, někdo jde!"
Zaposlouchala jsem se. Zuřivost mě naprosto pohltila. Tyhle kroky jsem znala. Raikage. Ihned jsem vstala, lehla jsem si na postel a dělala jsem, že spím. Asi o minutu později vrazil Raikage do dveří.
"Můžeš jít. Ale jestli se jen přiblížíš k hradbám vesnice, budeš se toho hodně dlouho vzpamatovávat. A o nic se nepokoušej. Moc dobře vím, že si ty ninji zabila ty."
Nibi v mém nitru výhružně zavrčel. Vstala jsem a vypadla jsem, přesně jak Raikage chtěl. Doběhla jsem domů a práskla jsem dveřmi.
"Tak fajn, čím začneme?"
"Máš blbou fyzičku a běháš jako když se valí balvan. Myslím, že pár koleček okolo vesnice by ti neuškodilo."
Chtěla jsem něco namítnout, ale rozhodla jsem se Nibimu věřit. Už se setmělo, když jsem se udýchaná a naprosto vyždímaná vracela domů.
"Nezajdeme na ramen? Mám hlad jako vlk...běhání člověka unaví."
"V žádném případě. Musíš do sebe nacpat trochu ovoce a zeleniny. Udělej si k večeři salát."
"Nibi, máš mě trénovat, ne zabít."
"Věř mi, ráno se budeš cítit lehce."
Otráveně jsem ho poslechla. Když jsem navrhovala po večeři další trénink, poslal mě do postele.
"Ale já ještě můžu trénovat!"
"Spánek je důležitý."
Začínal mi lézt na nervy. Bylo by ale zbytečné se hádat, tak jsem naštvaně odpochodovala.
Ráno mě vzbudilo nepříjemné zvonění budíku. Chtěla jsem ho zamáčknout, bouchla jsem do něj a pak už jsem jen sledovala, jak se rozpadá na malé kousky. Vyjeveně jsem zírala na stovky drobný koleček a plíšků.
"Co se to stalo? Vždyť jsem do něj bouchla stejně jako vždycky..."
"Je vidět, že tvůj trénink začíná nést ovoce. A to teprv po jednom dni. Jde to lépe, než jsem očekával. A teď už vstávej, je čas na-"
"Už žádnej salát!"
"Chtěl sem říct na ranní rozcvičku. Pokud salát nechceš, nemusíš ho jíst. Je ještě mnoho způsobů...dušená zelenina, rozemletý květák do čaje..."
"Myslím, že salát bude ideální."
"Vidíš jak se snadno dohodneme. Dnes tě naučím jdno speciální jutsu a naučím tě ovládat tvou sílu. Jak je vidět na tom budíku, nemáš nejmenší páru o tom, co dokážeš se svými svaly. Ale teď.."
"Teď co?"
"Kalhoty a mikinu a pár kiláků okolo vesnice!"

Život ve smrti shinobiho - 10.díl

8. května 2009 v 1:58 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho

"Co to je za holku, Deidaro?"
"Nemám zdání...ale myslím, že ona ví, kdo jsme my."
Narumi byla čím dál víc naštvanější. Před očima se jí míhaly obrazy její rodiny...a její sestry. Obraz jejího zkrváceného těla mizícího v plamenech.
Shodila si náramek z ruky. Její okolí začalo jemně jiskřit.
Mezitím se v úkrytu schovával zbytek týmu a feudální pán, který už chtěl mít tuhle cestu za sebou.
"Moruki, co blázní?"
"To budou nejspíš Akatsuki. Když byla Narumi menší, vyvraždili její klan. Myslím, že teď ani neví, že stojí proti člence klanu Hiroia. Ale tahle situace bude dost nebezpečná."
"Proč?"
"Jsou to moc krátký intervaly, co Narumi bojuje bez náramků.."
"A co by se mohlo stát?"
Moruki už neodpověděla, protože se na "bitevním poli" začalo něco dít.
"Vy musíte být Deidara ze Skryté Kamenné a Sasori z červených písků, že? Odškrtnu si vás ze seznamu."
"Z jakýho seznamu, o čem to meleš?"
"O vaší smrti."
Sasori se začal ve své loutce smát hlubokým hlasem.
"Seš jenom jedna malá ubohá holka, co bys nám tak mohla udělat?"
Deidara dal ale ruku před Sasoriho, aby mu naznačil, že jde do tuhýho.
"Sasori, něco se mi na tý holce nezdá...je mi povědomá, ale zároveň vím, že jsem jí nikdy neviděl."
"Nepraštil ses do hlavy? Meleš pátý přes devátý."
"Říkám, že-"
Už nestihnul doříct, protože jentaktak uhnul hadovi, co se ho snažil uštknout. Narumi během jejich rozhovoru využila času a použila speciální klanovou techniku, Kage Hebi.
"To ale přece není možný! Celej ten pos*anej klan jsme zlikvidovali! Nemohl nikdo přežít ani malá holka jako jsi ty!"
"Bohužel pro vás, se pleteš. Já jsem zůstala naživu. A klan pomstím!"
Teď i Sasori zvážněl. Poznal, že to začíná být zlé.
"Deidaro, vyřiď to rychle, ať tady nemusím dlouho čekat."
"No jo, já vím."
Deidara vytáhnul z kapsy kousek jílu a nechal do něj pomocí rukou vmísit chakru. Narumi ho ještě neviděla bojovat, takže nevěděla co se bude dít - a tak jenom čekala.
Po chvíli udělal Deidara z jílu několik malých ptáčků. Rumi poznala, že když bude jen stát a koukat, tak zemře. Vytáhla z postraní kapsy batohu rukojeť na chakrový meč, kterou si vzala s sebou. Složila pár pečetí a z rukojeti vylítlo chakrové bleskové ostří. Obkroužila mečem před sebou neviditelné pole.
Deidara dokončil ptáčky a vyslal je proti nic netušící Narumi.
"Katsu!"
Výbuch opravdu nastal, ale Narumi se ani nehnula. Bleskový štít, který Narumi mečem vytvořila bezpečně odrazil všechny útoky.
"Ty máš meč Kiminari? Jak si ho získala? Je to jeden z legendárních mečů."
Narumi ale místo odpovědi opět máchla mečem a Deidara málem nestihnul uhnout blesku, který vedle něj uhodil z jasné oblohy.
"Na moje umění stejně nemáš!"
Deidara vzal obrovský kus jílu, který měl speciálně už namíchaný a udělal něj celkem velkou a těžkou sošku, která se následně ještě zvětšila.
"Těď dokončíme to, co jsme před tím nedokončili! Katsu!"
Nic. Ticho. Po chvíli byl slyšet jen Naruminin smích a Deidarův hysterický hlas.
"Jaktože se nic nestalo?!"
"Prokoukla jsem tvé techniky. Pracují na základu doton a to je slabší než můj raiton. Jednoduše jsem ti zapojila pár voltů do těch tvejch hraček. Měli by být nepoužitelné."
Deidara zuřil a zároveň cítil silnou beznaděj. Moruki se v úkrytu vítězoslavně usmála. Sasori ale zůstal klidný.
"Trvá ti to moc dlouho, Deidaro."
V tu chvíli vylítl ze Sasoriho loutkou jedovatý bodec. Narumi vykašlala krev a s bodcem v hrudi se složila do prachu cesty.

Ehm...tak menší oznámení

5. května 2009 v 22:05 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Zdar lidi..nejsem na dlouhý proslovy ale PROSÍM, TOHLE SI PŘEČTĚTE.
Já nejsem žádnej stroj, ani nemám deset rukou, abych stíhala psát všechny série co jsem si nakousla a rovnoměrně je přidávala.
Teď tu pár dní nic přidávat nebudu, ale pak se chystám pořádně zapracovat. Jenže nevím na čem. Nevím, co se vám líp čte nebo naopak - co se tady jen tak válí a nikdo to neotevře. Proto prosím, vyberte si v anketě pod článkem, která série se vám nejvíc líbí a na který bych měla nejvíc zapracovat. Pokud se jich vám líbí víc, napiště koment ;-)
Hezkej den a hodně úspěšnejch misí vám přeje Terka :-D

Ita Ari - 6. díl - iluze a přeludy

5. května 2009 v 19:45 | Kami |  Naruto: Tajemství ostrova Ita Ari

"Ne...to nemůže být pravda...Sasuke-kun, prosím, řekni že to není pravda!"
Sakuře se udělalo trochu nevolno.
"Sakuro...nevím co říct."
"Neni co říct Sasuke."
"Ale kdo to je..teda byl?"
"Nemám zdání."
Sasuke sebral trochu odvahy a pomalu kráčel mezi desítkami neuspořádaných náhrobků a četl si jména.
"Nikoho z těch lidí neznám."
Sakura udělala krok dopředu a zaječela.
"Co se děje, Sakuro-chan?!"
"K-kosti..všude.."
Tým se konečně pořádně rozhlédnul. Vypadalo to tu jako na hřbitově. Bylo to spíš ale jako skládka, než jako hrobka. Kromě neuspořádaných hrobů zde bylo ještě mnoho kostí jen tak poházeno.
"Sasuke-kun...Naruto..."
"Co myslíš Naruto, že by se tady mohlo stát?"
"To nevím, ale vypadá to i na nějaký útok. Myslíš, že tu před námi někdo žil?"
"Je to možný, ale to bychom-"
"Kluci!"
Oba dva se překvapeně podívali na svou parťačku. Když nereagovala, pomalu k ní přistupovali.
"Sakuro-chan?"
Ticho.
"Co se s tebou stalo, Sakuro?"
Opět neodpovídala. A tak se kluci rozhodli podívat se směrem k místu, které Sakura upřeně hypnotizovala.
Ledový pot začal pomalu stékat po rozpálených tělěch. Ruce se třásly.
"Co..co je to?"
Tři páry vyděšených očí hleděly ke kraji hřbitova. První se "vzpamatovala" Sakura. Šla pomalu blíž a blíž a zastavila se u postředního prázdného hrobu.
Ladným pohybem přejela jména vyryté do kamené desky. Haruno Sakura.
Pak se Sasukemu vrátil alespoň kousek zdravého rozumu. Chytnul Sakuru za paži, Naruta za bundu a táhnul je zpátky na pláž.
"Notak přidejte! Musíme rychle odsud! Sakra Naruto, prober se!"
Naruto se taky vzpamatoval a po chvíli i Sakura. Po nějaké době udýchaně doběhli na pláž a tam se složili do písku.
"Sasuke, co bude teď?"
"Já nevím...začínám tenhle ostrov nenávidět. Sakra! Neměli jsme tady skončit! Kdybychom odmítli misi, nic by se nestalo!"
"Vážně myslíš, že jsme tady neměli skončit, Sasuke-kun? Ty náhrobní kameny říkají něco jiného."
Kluci se na Sakuru udiveně podívali. Mluvila klidně a volně, jakoby se vůbec nic nestalo. Poznali, že má Sakura nějaký plán.
"Musíme dokončit ty pasti a rozestavět je po ostrově. Jestli v těch hrobech nechceme skončit, musíme pro to něco udělat, kluci. Nepřítel se k nám nesmí přiblížit na pět set metrů."
"Sakuro-chan..."
Sasuke jen vyjeveně zíral. Nikdy by ho nenapadlo, že se Sakura zachová tak loajálně. Nebral jí teď jako podprůměrnou parťačku, ale jako rovnoceného spolubojovníka, možná, že až jako velitele.
A Sakura se tak momentálně chovala, protože cítila, že kluci potřebují popostrčit, aby byli něčeho schopní. Celou dobu se spoléhala na ně, teď se oni musí spolehnout na ni.
"Sasuke-kun, až pasti doděláme, rozmísti pasti na jihu, Naruto, ty na severu, já si vezmu východ. Na západě máme moře, odtamtud nám kromě lochnesky nic nehrozí."
Lochneska, jak tým nazval věc, co je napadla, se ale od jejich prvního dne na ostrově neukázala, tak se ani neměli čeho bát.
Sasuke se vydal na jih. Pasti se skládali jednoduše z toho, že když zavadíte za provázek, nebo šlápnete na špatnou větev, spustí se past a vylítne proti vám někoik jedových bodců. Dále rozmíťoval nášlapné ježky, vyrábené z bodlin ježur, též namočených v jedu.
Stejně tak to probíhalo i u Naruta a Sakury. Kunaiem lehce značili volnou cestu. Byla úzká, ale informovaný člověk ji lehce našel. Po rozmístění pastí se vrátili zpět do tábora.
"Takže kluci, zatímco jste dodělávali pasti jsem ještě něco stihla vyrobit."
Sasuke a Naruto jenom zírali. Docházela jim řeč nad tím, jak Sakura převzala velení a najedou se všechno rozeběhlo k lepšímu.
"Jsou to alarmy z kokosových ořechů. Fungují také na provázky a na nášlapné cíle, ale tak, že pokud se zavadí o jedno, rozezní se alarm po celém území, protože jsou vzájemně propojený. Každý si opět vezme svou oblast a alarmy rozmístí. Také se budeme muset střídat na stráži, aby byl vždy alespoň jeden z týmu vzhůru."
Večer seděli všichni, unavení a ospalí okolo ohně a jedli večeři, co si napůl natrhali a napůl ulovili. Měli už také rozdělenou službu, aby každý hlídal část noci.
"Kluci...myslíte, že tu už někdy někdo takhle žil?"
"Jako my? To teda nevim, ale asi ne, jinak bychom našli nějaké věci, jako třeba úkryt a tak."
"Kdo je ale potom pohřbený na tom hřbitově?"
"Nevíme jestli tam je vůbec někdo pohřbený, může to být jen lest nepřítele, jak v nás vyvolat strach."
"To máš nejspíš pravdu."
Náhle se rozezněli alarmy.
"Ne, znova už ne - dvakrát v jednom dni, to už je vážně moc, ani jsem nestihl dojíst večeři!"
Všichni ale vstali a nachystali si zbraně. Zanedlouho se ozvalo šustění křoví.
"Jak se sem dostali?! Nemohli tak rychle projít pasťovou zónou...ledaže.."
"Ledaže by používali ninjutsu!"
Nově popohánění nadějí, že se jim může vrátit jejich tajemná síla a jejich schopnosti se rozeběhli za nepřítelem. Dal se na útěk, jako by je chtěl jen donutit za ním běžet, ne že by chtěl bojovat.
Hnali se za ním lesem a až moc nepříjemným a známým směrem. Pomalu se zastavili, když si uvědomili, kam je nepřítel vede.
"Stůjte! Já se na ten hřbitov znovu nevrátím!"
"Ale co když...nás vede?"
"Cože?! To nám budeš muset vysvětlit, Naruto."
"Představte si, že je to ten samý člověk, co nás vedl až dneska. Možná, že nám chce jen něco ukázat, ale my jsme se zastavili moc brzo - na to hřvitově a dál jsme ho nepronásledovali. Proto to teď dělá znova."
Pár pohledů a vydali se dál za nepřítelem. Se znechucením přeběhli hřitov a snažili se nedívat na tři prázdné hroby.
Dál se prodírali hustým lesním porostem, až uviděli v dálce prosvítat světlo mezi stromy. Zrychlili. Doběhli až na mýtinu a zůstali stát s pusou dokořán.
Sasuke uplaval pár temp v moři, které tam objěvili a dotknul se stěny bariéry stejné, jakou viděli na své pláži. Měla vodovitý povrch a dělali se na ni po dotyku kruhy.
"Sasuke-kun, vrať se! Je to nebezpečné!"
Sasuke se otočil a obrovskou rychlostí plaval ke břehu.
"Rychle, utíkejte! Zpět na naši pláž za stěny alarmů!"
"Co se děje Sasuke-kun?"
"Vysvětlím vám to po cestě. Teď už ale pojďte!"
Utíkali, jako by na tom závisel život a při tom Sasuke ještě vysvětloval.
"Ta voda ve které jsem plaval nebyla slaná! Nebylo to moře ale jezero!"
"Ale vždyť jsme viděli pusté moře za bariérou!"
"Ne, viděli jsme iluzi, kterou bariéra vytváří. Bylo to jezero a za bariérou pokračuje ostrov a nebo možná...pevnina."
"Iluzi? To jako můžeme být na pevnině a ani o tom nevíme?"
"Jo."
Najednou za sebou uslyšeli kroky několika lidí a ještě přidali. Nevnímali, kam běží, jen chtěli mít alespoň chvíli klid.
Kluci běžeil rychleji než Sakura a ta zůstávala kus za nimi. Uvědomili si to, až když Sakura zakřičela. Oba dva se ihned zastavili a otočili se.
Sakura ležela na zemi s obrovským dřevěným bodcem v zádech a v kaluži krve, která se postupně zvětšovala.
"Sakuro! Sakra, dostali jsme se do pasťové zóny!"

Kss: 2.díl - Varování

5. května 2009 v 15:52 | Kami |  Naruto: Krutý svět Shinobi

Sakura křečovitě svírala dopis a hnala se rychlým tempem do sídla hokage. Rozrazila dveře kanceláře, ze stolu vytáhla složku papírů a případu zadrženého ninji a nakonec zamířila do sklepení, kde na ni už čekali.
"Akiro!"
"Hokage-sama, už vás očekáme."
"Co jste zjistili?"
"Nic moc, paní. Někdo mu nejspíš zablokoval mysl a my nemáme šanci se mu do myšlenek dostat. Ani Ino Yamanaka, specialistka na vyslýchání nic nezmůže."
"Ten dopis...už asi vím, co to znamená."
"Vy jste ho odšifrovala? Vždyť s tim nic nezmohl celý tým specialistů..."
V jeho hlase zněl neskrývaný obdiv.
"Ano, odšifrovala. Je to varování. Někdo, pravděpodobně nějaký ninja z Mlžné nás nevím proč varuje před Mizukagem."
"Mizukage...myslíte, že by se o něco pokusil? Vždyť ví o našem spojenectví s Písečnou. V boji bychom měli přesilu."
"Přesila neznamená vítěztví, Akiro."
"Co tím přesně myslíte?"
"Jen jsem si vzpomněla na jednu situaci. Když mi bylo sedmnáct, zaútočil na vesnici jeden člen společnosti Akatsuki."
"Jen jeden? Docela sám?"
"Jeden, ale měl šest těl. Ale to je teď vedlejší. Nebýt mého týmového parťáka, tak by vesnici zničil...no nic. Pokoušeli jste se toho ninju vyslechnout ústně?"
"Ne, udržujeme ho v bezvědomí, aby se o nic nepokusil. Víte přece jak jsou zajatci nebezpeční."
"Samozřejmě, dobrá práce."
Sakura se otočila a odcházela. Věděla, že má zpoždění a to ji trápilo.
"Ale hokage-sama! Kam jdete? Máme práci...navíc nám hrozí válka!"
"Musím dodržet jeden slib."
Sakura brala schody po dvou a vrátila s do kanceláře. Shodila plášť s nápisemROKUDAIME na zádech a svázala si vlasy do culíku. Kdo by ji teď viděl, toho by ani v nejmenším nenapadlo, že tahle holka může být hokage.
Ninjí rychlostí doběhla na skálu hokage, kam přibyl i její portrét.
"No konečně mami, už jsme si mysleli, že nepřijdeš. Nebo, že jsi zapomněla..."
"Jak bych mohla zapomenout na své dva malé shinobi? Jen jsem měla hodně práce."
Děcka se zářivě usmála.
"Tak co se budeme učit? Nějaký složitý jutsu? Nebo něco s živlama?"
Sakura se pousmála a hodila dětem k nohám kunaie s provázky.
"Co to je? Házet kunaiema nás učili už na akademii, mami."
"Ale já vás nebudu učit házet kunaie. Budu vás učit šplhat po stromech bez rukou. Zlepší se tak vaše ovládání chakry. Náš sensei nás to taky učil."
"Hatake-dono? Vážně? Tak to bude určitě něco suprovýho!"
Sakura si jen povzdychla. Celkem jí dojímalo, jak její děti obdivují jejího senseie. A tak se do toho pustili. Stejně jako Sakura to zvládli dobře a rychle. Saku už je chtěla začít učit chodit po vodě, když v tom se tam oběvil ANBU.
"Stalo se něco, Yahiko?"
"Rychle Sakuro-san! Vězeň se probral a prý chce s tebou mluvit."
Lili i Shikamaru mamku pochopili a byli šťastní, že s nimi alespoň chvilku trénovala. Pak se Sakura vydala do sklepení, kde čekal Akiro a ninja z Mlžné přikovaný ke stěně.
"Prý se mnou chceš mluvit."
"Ano Sakuro-hime, ale o samotě."
Akiro i Yahiko po rozkazu Sakury odešli za dveře.
"Vaše vesnice se musí připravit, hokage-sama! Mizukage je posedlý a chystá útok!"

Život ve smrti shinobiho - 9.díl

4. května 2009 v 21:39 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho

"Ne! Přeci tuhle techniku nemůžeš umět!"
Narumi ho ale ignorovala. Obalená stříbrnou září se připravila k poslednímu útoku.
"Had zmizel v temnotu. Vyjdi do světla! Pohlcen ohněm. Vodou tě omývám. Přijď a staň se soudcem toho, kdo sešel z cesty!"
Reibi udělal krok dozadu.
"Přestaň ty spratku!"
"Růže má trny, škorpion jed, ty máš svou sílu, volám tě zpět!"
Tým a feudální pán zděšeně sledovali stříbrnou záři a poslouchali slova, která vycházela z Naruminých úst jako kletba.
"Pane, já poslední pravá Hiroia tě volám!"
Narumino tetování se začalo pohybovat. Had, který právě stříbrně zářil se pustil vlastního ocasu a vystřelil proti Reibimu. Stále se zvětšoval. Doplazil se až k démonovi a několikrát ho omotal.
"Síla vody, ohně, země, větru, blesku! Spojte se, ať pohltíte sílu démona, jenž přišel aby bral, aniž by dával."
"Ne, nech toho!!"
Had se zakousnul démonovi do krku. Ten hrozivě zařval. Pak se ozývaly jen děsivé výkřiky démona, syčení hada a vzduch prosytila síra.
Pak se had pustil a rychlostí blesku se vrátil zpět do tetování své paní. Démon se ještě chvilku cukal a nakonec se rozplynul.
"Já tě dostanu ty hadí spratku!"
Když had viděl, že je vše u konce, zakousnul se zpět do vlastního ocasu a záře pohasla.
Pak nastalo ticho. Celá skupinka sledovala místo, kde ještě před chvilkou stála chakrová obluda.
"Onee-san...co to bylo za techniku? Nikdy dřív si mi jí neukázala."
Narumi ale mlčela, v očích zděšený a smutný výraz.
"Rumi...co se ti stalo? Jsi v pořádku."
"Musíme dokončit misi. Můžeme pokračovat, Sakuro?"
"H-hai."
Všichni se znovu vydali na cestu. Narumi dělala jako by se nic nestalo, což ostatní hodně znervózňovalo.
"Bude to kratší přes horskou oblast. Narumi, máš za sebou vyčerpávající boj. Budeš schopná tamtudy jít?"
"Samozřejmě."
"Moruki, zkontroluj prosím jestli tam není nepřítel."
Moruki nahodila utrápený výraz a váhavě si sundala náramek. Co teď chtěla ze všeho nejmíň, bylo slyšet co si o její onee-chan myslí ostatní.
"Necítím nikoho v okuhu dvaceti kilometrů. Dál neslyším."
"To by mělo stačit. Vydáme se na cestu."
Stoupali po horské cestě a teplota nepříjemně klesala. Zanedlouho začalo sněžit. Sakura dovedla skupinku až k malé jeskyni ve smrkovém hájku, co se tady nahoře nacházel. Zrovna začala opravdová vánice, a tak se dohodli, že tu přespí. Měli co dohánět, protože okolo třetí ráno, když dobojovali se ihned vydali na cestu. Slunce teď ještě ani nezapadlo, ale i přes to byli všichni velice unavení.
"Sakuro, myslíš, že je moudré tady takhle plýtvat časem?"
"Neboj se Kibo, o žádnou párty nepřijdeme."
Unaveně si lehli okolo ohýnku, co se jim podařilo rozdělat a okamžitě usnuli. V noci je probudila silná chakra, která začala přicházet z jihu.
Všichni byli ihned na nohou, v obranné formaci a s kunaiem v ruce.
"Kibo, co se to děje? Cítíte s Akamarem něco?"
"Myslím, že začíná ta naše párty."
"Nepřátelé?"
"Jo. A dost silní."
"Kolik?"
"Tři...ne dva. Ale i tak to bude problém."
"Proč? Je nás přece mnohem víc."
"To jo, ale oni..jsou nějak divně cítit."
Zanedlouho je uviděli. Dvě temné postavy. Narumi ztuhla krev v žilách a probudil se v ní jeden, ale za to opravdu silný a nepotlačitelný instinkt - zabíjet.
Vykročila ze svého úkrytu nepřátelům vstříc.
"Sakra, co blbne?"
Narumi ale pořád bezmyšlenkovitě kráčela za nepřáteli, až od sebe byli pouhých několik metrů.
"Tak se konečně setkáváme."
Muži v černých pláštích s červenými mraky nechápavě pohleděli na rozzuřenou mladou dívku.

Život ve smrti shinobiho - 8.díl

2. května 2009 v 23:36 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho

"Znovu se setkáváme Hiroio, hadí dítě."
Moruki si chystala sundat náramek, aby se podívala, co to je, ale Narumi ji zastavila.
"Zadrž!"
"Proč? Co se děje?"
Narumi si místo odpovědi sundala i druhý náramek a hodila ho své kamarádce.
"Nandej si ho, ať kompletně zablokuješ své schopnosti."
"Ale-"
"Na nic se mě neptej a udělěj to!"
Moruki, trochu zmateně, uposlechla rozkaz.
"Sakuro, teď už je vážně čas na to, abyste vzali nohy na ramena."
"Neutečeme tomu!"
"O to nejde."
"Cože? Jak to myslíš?"
"Já tady zůstanu a budu bojovat a on za váma nepůjde. Protože...je tady kvůli mně."
Všichni na Narumi zmateně vykulili oči.
"Ano, jsem tady kvůli tobě Hiroio. Máš skvělé chápání stejně jako všichni z tvého klanu."
"Narumi, nikam nepůjdeme. Budeme tady. Nebudeme se plést do boje, když si to nebudeš přát, ale zůstaneme tu, kdybys nás potřebovala."
"Proč to všechno děláte?"
"Protože přátelé si pomáhají."
Tak po téhle větě Narumi sklaplo. Přátelé..pomyslela si. Opravdu jsem nějaké získala?
"Dobře, buďte tady, když chcete."
Tvor se přibližoval. Až bylo celkem zřetelně vidět obří tělo podobající se mohutné opici.
"C-co to j-je, Narumi?"
"To je Reibi. Ledový démon, který byl podle legendy zbaven bohem všech svých ocasů. Je to jediný démon bez ocasů."
"Ledový démon? Proto ten sníh?"
"Jo, je to dost otravný. Jako já spojuju blesk a vodu, aby vznikla ničivá energie, on spojuje vítr a vodu, aby vznikl led."
"Chytrá holka. Takže taky asi musíš vědět, že mě neporazíš a zemřeš."
"Tím bych si tak jistá nebyla."
"Domýšlivé děcko! Sleduj tohle!"
Zvedla se tlaková vlna a sníh se začal sypat, drolit a Narumi se v něm začínala topit. Rychle ale zareagovala. Dlaněmi se dotkla jeho povrchu, vyskočila, že se dotýkala jenom rukama a zaútočila. Sněhem probíhalo tolik energie, až začal modře zářit, pak se rozpustil tak rychle, že by to někdo ani pořádně nestihnul zpozorovat, a netvor dostal zásah.
"Spratku, jak si dovoluješ?!"
Démon začal posílat ledové bodce a Narumi rychle ubývala energie. Asi po dvou minutách boje se rozhodla. Sáhla si ke kotníku.
"Ne Narumi, nedělej to! Víš co se potom stane!"
"Vím Moruki, ale je to jediná možnost."
Narumi si sundala třetí kovový náramek, který měla okolo nohy. Momentálně jí zbýval jenom jeden. Z dívky začala proudit žlutá chakra tvarovala se do ocasů, až nabrala plný počet. Šest.
"To není možný! Jaktože máš jako Hiroia démona?!"
"Hold jsem jedinečná."
Obrovskou rychlostí se Narumi vyřítila proti démonovi. Udělila mu pár bleskových zásahů. Démon jí pak ale odhodil.
Pak po sobě dlouhé minuty posílali tlakové vlny.
"Tohle nemá konce, musím něco udělat, začíná mi docházet energie."
Narumi došla doprostřed pláně a nandala si na nohu odhozený náramek. Žlutá démonická chakra se ihned stáhla.
"Co to děláš spratku?!"
Narumi ho ale ignorovala. Musela to ukončit. Zbývalo jí pár minut.
Řízla se do ruky a svou krví nakreslila na zen znamení. Sama si pak do něj vstoupila a začala skládat pečetě.
Mikina se jí rozepnula a začala vlát ve větru, který přišel odnikud. Tetování pod jejím krkem začalo stříbrně zářit.
"Ne! Přeci tuhle techniku nemůžeš umět!"
Narumi ho ale ignorovala. Obalená stříbrnou září se připravila k poslednímu útoku.

Život ve smrti shinobiho - 7.díl

2. května 2009 v 22:25 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho

Tak pokračovali ve své cestě. Kiba nenápadně přistoupil k Narumi.
"Jak velkou sílu teď budeš mít?"
"Velkou. Ale ještě to bude dobré."
Oba šeptali. Jediný, kdo je slyšel byla Moruki a ta jejich rozhovor poslušně ignorovala.
O hodinu později se zastavili u nízkých skal.
"Tentokrát půjdeme sehnat jídlo já a Moruki. Vy tady počkejte, rozdělejte oheň a postavte stany."
Pro feudálního pána byla tato cesta dobrodružstvím, které v kanceláři jen tak nezažije a proto si to patřičně užíval. Dokonce se nabídnul, že oheň rozdělá sám.
Minuty ubíhaly. Zanedlouho už všichni seděli okolo ohně a jedli večeři.
Do dlouhé noci si povídali. Dnešní noc měla mít službu Sakura s Moruki, ale Narumi byla proti. Nikdo nechápal, dokonce ani Moruki.
"Jsme v temným lese, to je moje."
"To chceš mít hlídku další noc?"
"V žádným případě, ale hlídky rozmístím."
Moruki se ze široka usmála. Pochopila. Narumi složila několik pečetí.
"Kuchiyose no jutsu, temní strážci."
Objevil se oblak dýmu a pak už jen z temnoty noci koukalo sedm párů zářivých očí.
"Rozmístěte se po okolí a obíhejte tábor v okolí tří kilometrů. Při náznaku nebezpěčí se mi ihned hlaste."
Sedm černých stínů se rozeběhlo do okolí.
"Co to bylo?"
"Moje osobní noční stráž. Nemusíme se bát. Kdyby se něco dělo, ohlásí se. Můžeme si jít lehnout."
Jak Narumi řekla, tak ostatní uděli. Zalezli do stanu a témeř okamžitě usnuli.
Okolo půl druhé ráno se ale před stanem začaly ozývat podivné zvuky. První se probrala Sakura a zděšeně vzbudila Narumi i všechny ostatní. Na rozdíl od Sakury byla Narumi klidná.
"Pojď dál Akiro."
Do stanu vstoupil elegantní, ale děsivý a na první pohled nebezpečný černý vlk. Udělal něco ve stylu poklony.
"Mluv Akiro, co objevila tvá smečka?"
Ke Kibovu údivu promluvil vlk plynulou lidskou řečí.
"Přesně nevíme, co jsme objevili, slečno. Víme jen, že to přicházelo z východu."
"Přicházelo? Už to nepřichází?"
"Ne, slečno. Zastavilo se to na okraji lesa. Víme jen, že je to objekt nepopsatelné síly."
"Máte se smečkou nějakou teorii?"
Vlk sklopil hlavu a tiše zakňučel.
"Ne! To přece není možné!"
"Co se děje Narumi?"
"Na vystvětlování není čas. Musíme rychle odsud. Sbalte tábor!"
Narumi vyběhla ven ze stanu a svou techniku zhasla doutnající uhlíky.
"Sakuro, vem feudálního pána a ostatní a vraťte se přes západní les. Já to vezmu na sever."
"Ne, Narumi. Půjdeme společně."
"Tohle nejsou žádné obyčejné komplikace! Teď je nejpřednější dokončení mise."
"Já jsem velitelka mise a rozhodla jsem, že půjdeme společně!"
"Fajn, fajn. Ale pamatuj, že jsem vás varovala."
"Kudy máme jít?"
"Vezmeme to společně na sever."
"Ale tam je sídlo těch obřích medvědů! Je to tam nebezpečné."
"A právě proto si nepřítel raději počká, až odtamtud vylezeme a nenapadne nás v lese, kde bychom byli v nevýhodě."
Během pár minut bylo všechno sbaleno. Akamaru vzal na hřbet feudála, takže mohli všichni běžet ninjí rychlostí. Zanedlouho se ke skupince ninjů připojilo zbylých šest černých vlků. S vůdcem Akirem se domlouvali štěkáním.
"Co se děje Akiro?"
"Pohybuje se. Okolo lesa směrem k severu."
"Jasně, takže bitvě neutečeme. Stačí už jen doufat, že nás ti medvědi nenapadnou."
A opravdu, medvědi je nenapadli. Doběhli až na kraj lesa.
Akiro i celá jeho smečka sborově zakňučeli.
"Můžete odejít Akiro."
"Ne slečno, chceme vás chránit. I když nám to nedáte jako úkol, bude to naše přání."
"Akiro vraťte se! To je rozkaz! Bude to tady nebezpečné, nechci aby se vám něco stalo. Nebojte, já a Hiro to tady zvládneme."
Akiro přikývnul, znovu se uklonil a pak on i celá jeho smečka zmizeli v obláčku dýmu.
Pak se zvedl vítr a vzduch začala prosycovat zima.
"Nějak se ochladilo..."
"Ochladilo?! Ne...tak že by to byla pravda? Nestojíme náhodou na.."
"..sněhu?"
"Sníh v tomhle ročním období? Co se to sakra děje?"
Začala se zvedat mlha a ve světle měsíce z ní začala vystupovat obrovská silueta. Všichni udělali krok dozadu.
Pak se ozval hlas, děsivý a hluboký, že nemohl být v žádném případě lidský.
"Znovu se setkáváme Hiroio, hadí dítě."

Život ve smrti shinobiho - 6.díl

2. května 2009 v 20:56 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho

"Sakuro, jaký je vlastně celý znění mise? Moc o tom nevíme."
"Vše se dozvíme až na místě."
Už přeběhli hranice Nachové země. Cesta probíhala mlčky nebo to alespoň tak vypadalo. Zatím co o tom Kiba ani Sakura něměli nejmenší tušení, vedla Narumi s Moruki dost živý rozhovor. Protože další z Moručiným schopností bylo propojování myslí. Dívky si takto vždycky povídali, když Moruki nebránily čočky.
"Proč si mu to proboha říkala?"
"Já ani nevím, prostě to ze mě samo vylítlo."
"Čekala jsem, že bude moje onee-san zodpovědnější."
"Nezačínej s tím, Moruki."
"Nezapomeň. Jsme jako sestry. Když se něco stane s tebou, se mnou taky. Takže laskavě přemýšlej, než zase něco uděláš."
"Neboj se "sestřičko", mám to pod kontrolou."
"To sotva. Hlavně si k němu nebuduj žádný vztah. Gaara tě pochopil, protože on sám je jinchuriki, ale ostatní se na to dívají jinak."
"Ale Kiba takový není! On by se ke mně neotočil zády..."
"Sama tomu nevěříš. Máme jen jedna druhou a tak to zůstane, protože lidi nepochopí. Nikdy nepochopí, že i jinchuriki je člověk, nikdy nepochopí, že i já, holka, která ovládá a čte lidskou mysl, může být člověk."
Na to Narumi už neodpověděla, protože Moruki měla pravdu. V očích ostatních oni dvě lidmi nebyly.
"Moruki...řekla bys mi, co si o mě myslí?"
"Myslí si, že jsi zajímavá."
"Teď zpomalíme, už se blížíme k sídlu feudálního pána."
A opravdu, za chvíli se před nimi objevilo rozlehlé sídlo.
"Tý jo, ten chlápek musí bejt boháč."
Se strážemi problém nebyl, všichni byli obeznámeni s příchodem Listových ninjů.
Skupinka vešla do hlavní budovy a zaklepala na dveře kanceláře. Vstoupili a naskytl se jim pohled na vyššího muže ve středních letech.
"Pane, jsme ninjové z Listové a přišli jsme na vaši žádost."
"Ano, jsem rád, že už jste tady."
"Jaký bude náš úkol?"
"Doprovodíte mě do Nano země a zpět. Jde o uzavření spojenectví."
"Hai. Kdy vyrážíme?"
"Ihned."
A tak se vydali na cestu. Celou dobu šli normálním tempem v obrané formaci. Došli až na okraj lesa.
"Kibo, Narumi, Moruki, pane, pokud se vydáme lesem, budeme tam muset přespat a nevíme, jestli tam nejsou nepřátelé. Navrhuji to vzít okolo, sice to bude delší, ale..."
"To je v pořádku, Sakuro. Zjistíme, jestli v lese nejsou nepřátelé. Moruki, mohla bys?"
"Samozřejmě."
Moruki se rozostřil pohled. Po dvou minutách se vrátila do normálu.
"Nikde v lese necítím lidskou mysl. Největší nebezpečí, co nás může potkat, jsou medvědi na severu, ale těm se vyhneme."
Sakura se tvářila ohromeně, na rozdíl od Kiby, který byl plně informovaný.
Prodírali se hustým lesním porostem. V poledne se zastavili u malé říčky co lesem protékala.
"Narumi, Kibo, mohli byste ulovit pár ryb?"
Narumi si jen pomyslela: proč zrovna s ním?, ale souhlasila. Moruki, která kamarádčiny myšlenky zaslechla, se jen ušklíbla, ale neřekla ani slovo. Asi sto metrů od břehu říčky u skalního převisu rozdělal zbytek skupiny oheň.
Moruki se nabídla, že vyleze do skal pro vodu, že najde nejčistší pramen podle myslí ryb. Sakura ani feudál nebyli proti.
Mezitím seděli Narumi a Kiba u řeky. Nehnutě čekali, až ryby vyskočí, aby je mohli nabodnout na ostří kunaie. Rybám se ale skákat nechtělo a dál si klidně plavali u dna říčky.
"Nemohla bys pustit do vody trochu elektřiny?"
"Že by jako všechny ryby vyplavaly bříškem nahoru?"
Kiba mlčel a pak propuknul v nakažlivý záchvat smíchu.
Nakonec se po půl hodině vydávali k ohništi s pěti rybami. Byla to ryby na osobu - málo, ale aspoň něco.
"Tak co novýho, kámoško?"
"Co by bylo, Moruki?"
"Mě nic nenakecáš, vím na co myslíš."
"Koukám, že moc úspěšný lov nebyl. No, snad bude večeře vydatnější."
Protože Narumi věděla, že jí čte Moruki myšlenky, snažila se na Kibu nemyslet, ale moc se jí to nedařilo. Při každém neúspěšném pokusu zahnat myšlenky se Moruki potutleně zasmála.
Po obědě pokračovali dál. Asi ve čtyři odpoledne to už Moruki nevydržela a musela se Narumi zeptat:
"Nepůjčíš mi prosím jeden náramek?"
"Cože?! Proč?"
"Docela mě otravuje slyšet mysle lidí kolem, když to není potřeba. Hlavně tu Kibovu...abych byla upřímná, má tě plnou hlavu."
Narumi si nemohla pomoct, ale tahle zpráva ji potešila. Moruki, která její reakci slyšela jen protočila panenky.
Narumi si nenápadně začala sundávat náramek z levé ruky. Kiba to zpozoroval, znejistěl a chopil se kunaie. Připravoval se, že Narumi odhalila nepřítele a bude to někdo silný.
Když ale náramek nevzrušeně hodila Moruki, uklidnil se a kunai zase schoval.
Moruki náramek chytla a připevnila si ho na zápěstí. V obličejí se jí rozlil blažený výraz, jak mysle okolo ní utichly.
Narumi se snažila své kamarádce ještě něco telepaticky sdělit, ta už jí ale neslyšela. Hold to musela říct nahlas.
"Víš ale co to znamená, Moruki?"
"Co, co znamená, holky? Děje se něco?"
Kiba, který ihned pochopil situaci - pochopil, že bez jednoho náramku se její síla mnohonásobně zvýší, se to pokusil ihned zamluvit.
"V kolik rozestavíme tábor, Sakuro? Už jsem druhým dnem na nohou a přestává mi to myslet..."
"Budeš muset alespoň ještě hodinu vydržet, ale myslím, že to nebude žádný problém, protože tobě to nemyslí ani normálně, takže to bude bez rozdílů..."
"Ach jo...Akamaru, nechceš mě chvilku nést?"
Odpovědí mu bylo výhružné zavrčení.
"Snad jsem tak moc neřek."
Tak pokračovali ve své cestě. Kiba nenápadně přistoupil k Narumi.