Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<



Můj skype: kami.enrai

>>DJ Kami aneb písnička na přání?<<


Červen 2009

Pravý důvod

30. června 2009 v 23:37 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
Dívka v černé kápi, bojujíc se silným deštěm se prodírala hustým lesem. Byla temná noc a protože měsíc byl schovaný za mraky, nebylo vidět na krok. Dívce to ale viditelně nevadilo, protože ji naváděla její věrná ninken Ayumi.
Už se obě blížili ke Skryté Listové. Dívka se znechuceně usmála, při pohledu na zavřenou bránu.
"Takže tady máme makat? Kazekage si snad ze mě dělá srandu...je tu moc zima, na poušti se mi líbilo víc."
Fenka tiše zavrčela na souhlas. Pak hlasitě zavyla. Za branou se ozval výkřik, jak se někdo lekl.
"Kdo je tam? Nikoho v noci do vesnice nepouštíme."
"Jsem tu na rozkaz Kazekageho a nehodlám tu dál moknout!"
"Kazekage-sama? Dobře, otevřeme bránu, pojď dovnitř."
Dívka počkala až se brána otevře a pak vstoupila dovnitř. Rozhlédla se po noční Konoze.
"Zatraceně. Nenávidím déšť, já chci zpět na poušť!"
"Děje se něco? Měla byste jít za hokage-sama."
"Dobře a....kudy?"
Muž u brány jí ukázal směr a dívka pokračovala dál k sídlu hokage. Zaklepala na dveře.
"Dále."
"Dobrý...ehm...den?"
Tsunade se zasmála.
"Spíš noc."
"Dobře. Dobrou noc, posílá mě Kazekage-sama, mám být společně s mým ninken převelena do Konohy."
"Jak se jmenuješ, děvče?"
"Narumi Hiroia."
"Dobře Narumi, vem si tohle."
Tsunade hodila po Narumi klíče. Ta je nechápavě chytla.
"Je to od bytu, pár domů od sídla hokage. Tam budeš bydlet."
"Bydlet?"
"Jo, přece nemůžeš spát pod mostem. Zítra tě uvedeme. A..."
Tsunade se zahleděla do papírů, které zrovna vzala do ruky. Zamračila se.
"A přišla si včas, aby ses připojila k přezkoušení."
Teď Narumi zpozorněla. Přihmouřila oči.
"Jaké přezkoušení?"
"Ninjovské přezkoušení. V Konoze se koná každý rok. Tomu, kdo přezkoušení neudělá, bude odebrána možnost pracovat pro vesnici a bude muset zpět na akademii. Vyřazují se tak slabí ninjové, vesnice pak nemá špatnou reputaci."
"A kdy bdue to přezkoušení?"
"Zítra. Začíná se v sedm ráno. Doufám, že přijdeš."
Narumi přikývla a i se svým psem odcházela. Došla až nevelkému domu a pohlédla na číslo.
"To bude asi ono. Zatracený kazekage, musel o tom přezkoušení vědět."
Odemkla sveře a lehla si na postel. Něco jí říkalo, že není všem starostem konec.
Ráno se probudila velice brzo a tak si řekla, že se půjde s Ayumi projít po vesnici, přeci jenom, je to teď její nový domov. Procházel okolo obrovského sídla, kde bylo celkem rušno. Na hlavních dveřích byl nakreslen červeno-bílý znak a bylo tam taky napsáno: Policie Konohy.
Ze dveři najednou vyběhl celkem vysoký černovlasý kluk, ale když si všimnul Narumi, zastavil se a zadíval se na ni.
"A-ahoj, ty si tu nová? Ještě jsem tě tady neviděl."
"Ano, převeleli mě sem ze Suny."
"Tak to je super. A...nezašla bys na ramen? Znám tu jednu restauraci..."
Narumi se na kluka překvapeně podívala. Vážně řekl to, co slyšela? Dělá si z ní srandu? Najednou se z domu ozval další klučičí hlas.
"Zatraceně kde si? Jen počkej až tě najdu bratře! To si vypiješ!"
"Sasuke, ihned přestaň honit svého bratra a jdi spát, ještě není ani pět!"
"V žádným případě! Už zase mě pověsil mojí fotku pod pohřešované osoby! Já se z něj zblázním!"
Kluk se omluvně podíval na Narumi, která se viditelně dobře bavila.
"Promiň, teď už budu muset běžet...ale pak zajdem na ten ramen!"
A zmizel. Narumi se ještě jednou zasmála a šla dál. Ayumi ji poslušně následovala.
V sedm hodin přišla před sídlo hokage, kde už čekaly stovky ninjů. Vykuleně na to zírala. Nenapadlo ji, že jich tu bude tolik. Pak promluvila hokage.
"Všechny vítám na letošním přezkoušení. Prosím, rozdělte se do skupin a můžeme začít."
Narumi se podívala nechápavě a poklepala na rameno nejbližšímu člověku, který stál před ní. Byla to růžovovlasá dívka, která vypadala asi na patnáct let a vedle ní stál vysoký blonďák.
"Prosím tě, do jakých skupin se máme rozdělit?"
"No přece jako každý rok, ne?"
"Ale já jsem tady nová, včera jsem se přistěhovala."
Teď se na Narumi dívka překvapeně zadívala.
"Aha, tak to jo. Já jsem Sakura a tohle je Naruto. Jde o tři skupiny ninjů. První skupina předvádí své výzkumy. Druhá skupina ukazuje co umí, třeba ukázkou svých nejlepších technik. Třetí skupina jsou zkušebné boje."
Narumi se ďábelsky ušklíbla.
"Co to jsou ty zkušebné boje? To mě zajímá."
"Cože?! To je ta nejobtížnější skupina. Je to něco jako třetí kolo chuninské zkoušky. Ninjové jsou rozděleni do dvojic a pak spolu bojují. Vítězové pak bojují mezi sebou až pak je jeden vítěz. Přihlašují se na to ti nejsilnější, aby zkusili své síly."
"Aha a naco půjdete vy dva?"
"Já půjdu předvést svůj výzkum. Poslední dobou se zaměřuji na výrobu nových protijedů a celkem se mi to daří. Tady Naruto bude předvádět svou techniku, kterou nacvičil."
Ninjové se začali řadit do skupin. Narumi si šlat stoupnout do té třetí.
"Vidím, že už jste rozřazeni. Letošní přezkoušení může začít!"
Třetí skupinu odvedl jeden z jouninů do velké arény.
"Tak ninjové, tady je vaše rozřazení. Dobře si to zapamatujte."
Narumi prohlédla papír. Automaticky si ukládala všechno do paměti. První souboj měla s nějakým Uchihou Sasukem. Vůbec nevěděla, kdo to je. Byla v pořádí pátá, tak si šla sednout na tribunu. Naštěstí tam nebylo moc lidí, jen pár civilistů co milovalo krveprolití a tohle si nemohlo nechat ujít.
"A teď jsou nařadě Uchiha Sasuke a Narumi Hiroia."
Narumi jako kočka seskočila z tribuny a postavila se do bojové pozice.
"Pravidla jsou jako vždy. Pokud to bude možné, nechte toho druhého žít. A nezapomeňte, projít můžete oba i když jeden neuspěje. Vše záleží na porotě. Začněte."
Sasuke začal ihned skládat pečeti a před ním se ihned objevila obrovská ohnivá koule. Narumi se usmála a zmizela. Sasuke se rozhlédnul, ale nikde ji neviděl.
"Kde je? Někde tu musí být..."
"Ano, hned za tebou!"
A než se Sasuke nadál, tak dostal obrovskou ránu do zad. Pomalu se zvedal, ale mezitím už Narumi skládala pečetě. Sasuke dostal zásah obrovským vodním drakem. Narumi se usmála.
"Myslíš si, že je konec?"
Sasuke se zvednul ze země. Narumi si ještě pamatovala jeho rudé oči. Pak se všechno kolem ní zvlnilo. Nevyvedlo ji to ale z míry. Než si Sasuke uvědomil, co se děje, Narumi byla zase v pohodě a dala mu další ránu.
Sasuke se chtěl ještě zvednout ale na krku ucítil ledové ostří katany.
"Tak dělej, zabij mě."
"Ne."
Sasuke se na ni překvapeně podíval. On by ji přece zabil, tak proč ona jeho ne?
"Vítězem je Narumi Hiroia."
Narumi se vracela po schodech zpět na tribuny. Na schodech ale špatně šlápla letěla dolů dobré dvě patra. Posadila se a třela si nohu.
"Sakra, bojem projdu bez úrazu a teď se skoro zabiju."
Najednou uslyšela vzdálené volání rozhodčího.
"Tak, to bychom měli. Teď přejdeme na sedmý zápas."
"Skvělý, takže jsem prošvihla šestý, takže ani nevim s kým budu bojovat. No nic, uvidim."
Minuty ubíhaly. Narumi netrpělivě čekala, proti komu bude bojovat. A pak to konečně přišlo.
"V daších souboji se utkají Narumi Hiroia a Uchiha Itachi."
"Další Uchiha? Těch ale je."
Dalším plavným skokem seskočila dolů. Pořád přemýšlela, kde už to jméno slyšela. Pak se za ní ozval veselý hlas.
"Dobře si to bráškovi nandala, ale varuju tě, nejsem tak slabý jako on."
Narumi by přísahala, že slyšela, jak Sasuke na tribuně zaskřípal zuby.
"Ano, to doufám. Nemám ráda lehké souboje."
"Hmm a co takhle se vsadit?"
"Vsadit?"
"Ano, kdo prohraje, platí ramen."
Narumi se zasmála.
"Já ale neřekla, že na nějaký půjdu."
"Fajn, tak jinak, když prohraješ, půjdeš se mnou na ramen. Když prohraju já, nechám tě na pokoji."
Narumi se znova usmála a kývla na souhlas.
Pak se rozeběhla proti Itachimu, ale ten uhnul. Pakusila se ho ještě jednou zasáhnout katanou ale opět bez úspěchu. To se jí přestávalo líbit.
Najednou se Itachi objevil před ní a ona dostala ránu do břicha. Padla na kolena a vykašlala trochu krve. Pokusila se ještě o několik ninjutsu, ale Itachi je všechny prokouknul sharinganem a použil úspěšný protiútok.
O pět minut později už byla Narumi naprosto vyřízená.
"Tak co, vzdáš to a půjdeš na ten ramen?"
"Ty to celý děláš jen kvůli tomu obědu."
"Samozřejmě."
Narumi se zasmála. Itachi se najednou zase objevil za ní a položil jí kunai na krk.
"Tak co slečno, smím vás pozvat na oběd?"
"Nejspíš už to tak bude. Ale pokud by ti to nevadilo, skočím si nejdřív do nemocnice."
"Samozřejmě, že nevadilo, uděláme z oběda večeři."
Narumi si povzdechla.
"Vítězem tohoto souboje, je Uchiha Itachi."
"Stavim se pro tebe v šest."
"Vždyť ani nevíš, kde bydlim."
"Neboj, já si tě najdu."
Pak Itachi zmizel. Narumi se zasmála sama sobě. Kdyby si tohle dovolil někdo v Písečný, tak letí dobrejch čtyřicet metrů.
Protáhla se. Jen dvě zlomený žebra, jinak žádné vnitřní krvácení. Tři bodné rány.
"Jo to pujde."
Pak se vydala do nemocnice. Tam ji vyděšeně přijmuli a odvezli ji na sál. Probudila se o nějakou dobu později na nemocničním pokoji. Zaslechla vedle sebe zadržovaný smích.
"Já ti říkal, že budu vědět, ke tě hledat."
"Itachi...tak jak si dopadnul?"
Itachi se vítězně usmál.
"Vítěz."
"Gratuluju."
"No, koukám, že už jsi jakžtakž zdravá, takže bychom mohli vyrazit."
"To si to ještě nevzdal?"
"Prohrála si sázku, pamatuješ?"
"No jo, no. Tak půjdeme."
Celou dobu si skvěle povídali. Itachi ji vyprávěl o Konoze, o klanu Uchiha a o svém bratrovi. Po jídle se Narumi loučila.
"Už budu muset jít. Ayumi na mě čeká."
"Sestra?"
"Ne, pes."
Itachi se zasmál, společně s Narumi.
"Aha, promiň."
"Tak já půjdu..."
Než se Narumi stihla vzpamatovat, Itachi ji políbil. Pak na ni mrknul.
"Uvídíme se zítra."
Narumi je vyjeveně stála a dívala se, jak Itachi odchází. Večer si lehla na postel a sledovala strop. Najednou se ozvalo zvonění u dveří.
"Ano?"
"To jsem já, Sasuke, Narumi...otevřeš mi?"
Narumi Sasukemu překvapeně otevřela. Stál tam, ve tváři zvláštní výraz.
"Děje se něco?"
"Ne, teda jo...já...teda...nešla bys se mnou na ramen?"
Narumi vytřeštila oči. Sasuke se jí líbil, ale Itachi...nevěděla, co má dělat.
"Prosím, jenom na chvilku."
Sasuke se usmál. Narumi neodolala.
"Tak jo, dej mi chvilku, jenom se převléknu."
"Jasně."
Pak šli znova do Ichiraku. A znovu si povídali. Až se divila, jak podobní si Sasuke a Itachi jsou. Když už chtěla odcházet, Sasuke ji chytl za paži a políbil ji, stejně jako Itachi. A stejně jako Itachiho, sledovala Sasukeho, jak mizí v temných ulicích Konohy.
O hodinu později ležela Narumi opět v posteli a opět zírala do stropu. Přemýšlela o tom, jak se její život během posledních dvou dní změnil. Nevěděla co má dělat.
"Sasuke, Itachi, Sasuke, Itachi..."
Věděla jedno, miluje oba dva. O zbytku bude přemýšlet až zítra.
Ráno ji probralo bušení na dveře. Otevřela je a vyděšeně udělala krok dozadu. Tam stáli Itachi a Sasuke a netvářili se zrovna přátelsky.
"Ahoj Narumi, můžeme dál?"
"J-jasně."
Kluci vešli dovnitř a posadili se na sedačku. Itachi začal mluvit.
"Hale Narumi, půjdeme rovnou k věci. Nemůžeš chodit s náma oběma najednou, takže si jednoho musíš vybrat."
Narumi zírala před sebe. Tak trochu s touhle situací počítala...
"Ano, já vím, čekala jsem to."
"A jak si se rozhodla? My tě oba milujeme, koho miluješ ty?"
"Sasukeho."
Sasuke se rozzářil a Itachi sklopil hlavu.
"Chápu...tak já už půjdu."
Sasuke Narumi znovu políbil.
"Miluju tě."
"Já tebe taky."
Odpoledne se u Narumi zastavil Anbu.
"Slečno Narumi, mohla byste jít se mnou?"
Narumi zmateně šla. Anbu ji odvedl až do sídla Uchiha, do Itachiho pokoje. Narumi se zužili zorničky a celá zbledla. Na zemi ležel zakrvácený Itachi. Na stěně nad ním, bylo krví napsáno:
MILUJU TĚ, NARUMI, NEMĚLO CENU BEZ TEBE ŽÍT
Narumi potlačila slzy. Sasuke tam přišel taky.
"Pověz mi Narumi...ty ho miluješ, co? Proč sis vybrala mě? Jaký byl tvůj pravý důvod?"
"J-já nevim, prosím S-sasuke, nech m-mě ted ch-chvíli..."
"Samozřejmě."
Narumi opustila sídlo Uchiha a šla se projít. Nechápala to. Vždyť miluje Sasukeho, tak proč to tak bolí? O hodinu později přišla zpět k sídlu Uchiha a šla opět k Itachiho pokoji.
Teď už ale slzy potlačit nedokázala. Sasuke ležel na tom samém místě jako předtím Itachi. Pod Itachiho nápisem byl nápis nový:
BRATR TĚ MILOVAL VÍC NEŽ VLASTNÍ ŽIVOT. NEZASLOUŽÍM SI TĚ, ALE I PŘESTO TĚ MILUJI, NARUMI
Narumi padla na kolena a začala vzlykat. Nemělo to takhle dopadnout. Mlčky šla domů a začala si balit věci. Ayumi ji položila svou těžkou hlavu na kolena. Narumi ji se slzamy v očích pohladila. Pak šla k hokage.
"Vracím se do Suny. Sbohem."
Než stihla Tsunade něco říct, Narumi byla pryč. Začalo pršet. Dívka v černé kápi se probojovávala silným deštěm. Jediné co jí zbývalo, bylo najít pryvý důvod, proč si zvolila Sasukeho. A až ho najde...půjde za nimi. Za muži, které milovala. Za muži, kteří jí dali smysl života.

Moc se omlouvám za pravopisné chyby, ale vážně se mi to nechtělo kontrolovat.

Diplomek pro Sakatu-chan

29. června 2009 v 21:28 | Kami |  Diplomky za eSB
Tak a je tu další SB. Snad jsem tvou přezdívku Sakata-chan vyskloňovala správně, jestli ne, tak se omlouvám, pravopis nikdy nebyl moje silná stránka


Život ve smrti shinobiho - 25.díl

22. června 2009 v 17:56 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Kiba se i přes nedostatek chakry rozeběhnul k Narumi. Klekl si k ní a lehce s ní zatřásl.
"Notak, Narumi, prober se!"
Narumi ale nereagovala. Bezmocně ležela v kaluži krve.
"Prosím tě, tohle mi nesmíš udělat...já tě miluju!"
Ostatní jen se smutkem v očích Kibu sledovali. Pak k němu Sakura přistoupila a položila mu ruku na rameno.
"Kibo...už je pozdě."
Kiba sklopil hlavu. Po tvářích mu začaly stékat slzy.
"Sakuro...mohla bys...?"
"To už nemá cenu Kibo, je moc pozdě. Navíc jí Hidan poškodil dva životně důležité orgány. I kdyby pozdě nebylo, nestihla bych to vyléčit včas."
"O to mi nejde."
Sakura se na Kibu překvapeně zadívala.
"Byla to hrdá shinobi. Nezaslouží si, abychom ji přinesli do vesnice v takovém stavu."
Sakura přikývla a dala se do léčení. Kiba se ještě na Narumi jednou podíval. V tom ho něco praštilo do očí - Narumi svírala v ruce svitek. Sehnul se a přečetl si jedno slovo na jeho líci: Kiba
Schoval svitek do mikiny a odcházel se slzami v očích. Když se dostal z dohledu svých parťáků, posadil se a rozevřel svitek.
Kibo...jestli tohle čteš, tak se stalo to, čeho jsem se obávala. Bohužel, člověk je jedno z nejkřehčejších stvoření a lehce se zničí. Teď ale čti pozorně. Nesmíš, opakuji NESMÍŠ hledat mého vraha. Nechci aby se ti něco stalo. Mám jednu prosbu. Jedná se totiž o určitou smlouvu, kterou...
"Kibo? Kibo! Pojď, musíme se vydat zpět do vesnice!"
"Jo jasně, moc díky Lee."
Složil svitek zpět do mikiny. Chtěl si to dočíst. Moc si přál vědět, o co ho Narumi žádala. Vrátil se s Leem zpět. A znovu dostal ten šok, jak ji tam viděl ležet, neschopnou pohybu.
Vzal ji na záda a mlčky se vydal zpět do vesnice. Přemýšlel jen o jednom, aby nemusel myslet na dívku na svých zádech.
K večeru zavelel Neji k utáboření. Kiba Narumi složil vedle ohně a zase nedočkavě zmizel z dohledu ostatních. Otevřel svitek.
Jedná se totiž o určitou smlouvu, kterou uzavřel náš klan před mnoha sty lety. Neříká se nám hadí klan jen tak pro nic za nic. To tetování hada je něco jako úpis. Smlouva je prostá. Těla lidí z klanu Hiroia slouží jako brány k vyvolávání hadů.
Ale náš klan by nepodepsal něco, z čeho by sám neměl užitek. Jednou za tisíc let - ani nezkoušej hádat jak starý je náš klan - se narodí dítě, které má v sobě rudého jedovatého hada. A jedno z těch dětí jsem já. Proto jsem jako jediná dokázala přežít vyvraždění klanu. A proto se Reibi tak divil, jak můžu znát tu jednu určitou techniku.
Je to takový nesmysl, až se tomu musím smát. Jsem poslední žijící..no žíjící..momentálně asi už nežijící...Hiroia a zdělila jsem nejvíc talentu z celého klanu. K tomu jsem šestiocasá jinchuriki a jako by to nestačilo, mám v sobě rudého jedovatého hada. Až se někdy děsím sama sebe.
Ale teď k věci, protože mi nezbývá mnoho času. Rudý had je znak nesmrtelnosti, reinkarnace. I když ti to teď tak nepřipadá, nemůžu zemřít v boji. Ty ale pro to musíš něco udělat.
Musíš donést mé tělo do sídla klanu Hiroia. Je spálené na prach, ale jedna část zůstala. Když se dostaneš do podzemí, nalezneš tam obrovskou knihovnu. Najdi knihu s názvem Uroboros. Má na obalu hada zakousnutého do vlastního ocasu, je to znak nesmrtelnosti. Více už se dovíš tam. Miluji tě.
Kiba ohromeně složil svitek. Takže ještě není konec...je tu stále možnost. Vrátil se stále ohromený do tábora.
"Jdi si lehnout Kibo, trochu se prospi."
"Ne, vezmu si dneska hlídku. Pomůže mi to přemýšlet."
"No...tak dobře."
Kiba se posadil k ohni. Věděl jedno. Hned jak všichni usnou, vydá se hledat sídlo klanu Hiroia.

Život ve smrti shinobiho - 24.díl

21. června 2009 v 16:06 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
"Seš drzá...to se mi líbí. Přesně jako tvoje matka, Hiroio. Sasori mi o tobě povídal."
Narumi přihmouřila oči a vytasila kunai. Už o Hidanovi slyšela. Je prý jeden z nejsilnějších z Akatsuki, ale nevěděla proč.
Rozeběhla se proti němu a pokusila se ho seknout. Hidan byl ale mrštnej a lehce uhnul. Narumi shodila náramek. Jednu věc si o něm pamatovala přesně: stačí i jen jedna kapka krve a končíš. Věděla, že musí dávat pozor, aby ji neseknul. Nehodlala prohrát.
Hidan se zasmál. Myslel si, že nějaká malá holka pro něj nemůže být problém.
"Jseš cvok, pokoušet se mě zabít."
"Ještě se uvidí, kdo je tady cvok."
Ostatní mezitím bojovali s Kakuzem. Byl to vyrovnaný souboj a nikdo se nehodlal jen tak vzdát. Narumi to měla hodně težší. Hidan byl opravdu silný protivník.
"Kibo, zůstaň vzadu, mohla by tě zasáhnout jedna z mých technik."
"Jasně, jako bych tu nebyl."
Narumi skládala pečetě a okolo Hidana lítaly blesky. Ničily krajinu, Narumi si i několikrát myslela, že ho zasáhla, ale protože mu to nic neudělalo, dál nad tím nepřemýšlela.
Po pěti minutách byla Narumi už unavená a skoro bez chakry. Nenapadlo ji, že Hidan bude tak silný. Zlatavá chakra ji začala obalovat tělo.
"Nemá to cenu, Hiroio, mě nemůžeš porazit. Kdy už to konečně pochopíš?"
Narumi zuřila. Hidan měl pravdu, ale nechtěla si to připustit. Snažila se přijít na nějakou strategii. V tu chvíli ale k ní přiletěla Hidanova kosa a Rumi stihla jen tak tak uhnout. Byla už šíleně unavená. Kiba poznal, že teď je řada na něm.
Rozeběhnul se proti Hidanovi a tak mu znemožnil Narumi dorazit.
"Notak, to na svou smrt tak pospícháš? Hezky jeden po druhým."
"Nenechám tě, jí ublížit."
"Jé, tak chlapeček si chce hrát na hrdinu. Uvidíme."
"Tsuga!"
Kiba zaútočil na Hidana, který než se stihnul vzpamatovat, dostal přimý zásah. Kiba už si myslel, že má vyhráno, ale Hidan v pohodě vstával ze země.
"Ó, Jashin-sama, ta bolest je tak nádherná...A teď je čas na mě."
Proti Kibovi vylítla Hidanova kosa. Jen co stihl uhnout, kosa letěla znovu a znovu. Kiba už nestíhal pomalu uhýbat. Narumi si moc přála mu pomoct, ale měla hrozně málo chakry. Stěží vstala a pomalu se blížila k vyčerpanému Kibovi, který stále uhýbal.
A pak se to stalo. Kiba nestihnul uhnout a kosa mu přejela po hřbetu pravé ruky.
"Kibo!!"
Kiba se vyděšeně podíval na Narumi.
"Narumi...já..."
"Říznul tě? Dostal se k tvojí krvi?"
"Ne...Narumi...prosím odpusť mi to."
Narumi nic nechápala. Hidan se slizce zasmál a olíznul ostří kosy. Kiba se pořád v šoku zahleděl na hřbet ruky. Narumi se tam podívala taky. V tu chvíli v ní hrklo. Hleděla na kosou narušené srdíčko, které noc předtím nakreslila svou krví Kibovi na ruku.
Oba se stále vyděšeně podívali na Hidana, který se s úsměvěm na tváři začal měnit. Vytáhnul dlouhý bodec.
"Teď to dokončím."
Obrovskou rychlostí projel hrot bodce jeho kůží a mizel v jeho hrudi. Narumi vytřeštila oči. Hlasitě zařvala a pak se v křečích složila na zem.
"Narumi!"
Hidan se pořád smál, ale pak se jen ušklíbnul.
"Bylo to moc rychlé, žádná zábava. Hej Kakuzu, už jsem bez chakry, půjdeme."
Kakuzu s Hidanem se dali na útěk a nechali tam zakrvácenou Narumi, vyděšeného Kibu i všechny ostatní svému osudu.

Ita Ari - poslední 9.díl - Všechno zlé je k něčemu dobré

21. června 2009 v 14:53 | Kami |  Naruto: Tajemství ostrova Ita Ari
Všichni se otočili po směru, jakým Sakura ukazovala. Zůstali zaražené stát. Stáli na okraji nevelké osady, plné krásných malých dřevěných domečků.
"Cítíte tu někoho? Mě připadá, že tu nikdo není."
"Máš pravdu, Sakuro, není tu nikdo - alespoň žádní lidé."
"Myslím, že bychom se měli rozdělit a prohledat to tady."
"Po-počkej, proč se rozdělovat? Máš snad nějakou důležitou schůzu, že tak pospícháš?"
"Máš nějakej problém, Naruto?"
"Ne, vůbec ne, jenom když vezmu v úvahu, všechny záhady ostrova Ita Ari, moc se mi tam samotnému nechce."
"Fajn, fajn. Půjdeme po dvojcích. Mezurashi, ty pojď se mnou. Sasuke a Naruto, vy jděte spolu."
Všichni přikývli a rozeběhli se různými směry. Naruto a Sasuke začali probíhat domky. Nenašli ale nikoho, ať hledali jak chtěli. Jediné co našli, byl nábytek a nějaké oblečení. Naruto se ušklíbnul a doslova skočil do skříně.
"Naruto, co to děláš?"
"Nehodlám tu dál běhat v těhlech hadrech, když se můžu konečně převlíknout."
"To je dětinský, Naruto."
Naruto opět zmizel v hromadě oblečení. Sasuke protočil panenky a nasadil otrávený výraz.
"Hale Sasuke, mrkej na to!"
Než se Sasuke stihnul vzpamatovat, přistálo mu na hlavě modrý triko a černý kalhoty, něco podobného, co nosil ještě v Konoze. Chtěl na Naruta zařvat, ale pak si prohlédnul oblečení, ušklíbnul se a shodil triko.
"Vidiš Sasuke, měl jsem pravdu."
Zasmáli se. Sasuke měl na sobě to, co mu hodil Naruto, Naruto si obléknul černo-červenou mikinu a k tomu červený kalhoty. Pak se ještě jednou ponořil do hromady oblečení.
"Hale Sasuke, co myslíš?"
"No já to nosit určitě nebudu, ale tobě by to možná slušelo."
"Blbče, myslel jsem pro Sakuru-chan."
Sasuke se zasmál a Naruto vytáhnul ven černou vestu a béžovou minisukni. Pak vytáhl ještě jedny šaty pro Mezurashi.
"Myslím, že bychom měli holky najít a dát jim to."
"Jasně."
Hned potom, co se rozdělili, začala Sakura s Mazurashi prohledávat domky. To co ale našli hned ve třetím, vyrazilo Sakuře dech.
"Děje se něco Sakuro? Vždyť je to jenom jídlo."
"Jídlo, ano, ale to znamená, že tady nedávno někdo byl. Měli bychom být v pozoru."
Mezu přikývla a šla do dalšího domku. Sakura chtěla jít taky, ale pak si všimla kousku papíru. Automaticky ho vzala do ruky a přečetla si obsah. Zorničky se jí zužili, ruce se jí roztřásli.
"Sakuro? Děje se něco? Dlouho si nešla, tak jsem se vrátila..."
"Ne, nic se neděje."
Sakura papír zmuchlala a nenápadně ho strčila do pravé boty.
"Sakuro-chan!"
Mezu a Sakura se podívali směrem, odkud přibíhal Naruto se Sasukem, na sobě úplně nové oblečení.
"Co to máte na sobě?"
"Objevili jsme takovou menší zásobárnu oblečení. Tady máte vy dvě."
Naruto hodil holkám, to co jim se Sasukem vybrali. Sakura se při pohledu na její top začervenala.
"Naruto, to tady mam běhat po ostrově v minisukni?"
"Jo...no...asi..."
Sasuke ale Naruta zachránil a dokončil větu za něj.
"Jo, protože přece nemůžeš přijet domů v takovémhle hadru, co máš na sobě."
"No, to asi jo...děkuju."
Holky se také převlékly a pak si všichni sedli na zem, před jeden z domků.
"Tak, co bude teď?"
"Co by bylo, Sakuro-chan? Pojedeme domů!"
"Tím bych si tak jistý nebyl, Naruto."
"Proč?"
"Pokud si vzpomínáš, pevnina je od nás něco okolo stodvaceti kiláků. Navíc jsme určitou dobu pluli špatným směrem, takže nevíme, kudy se vydat. A k tomu zapomínáš na tu lochnesku, co nás dostala na tenhle ostrov."
"Myslím si, že to bylo všechno jenom genjutsu."
Oba kluci se na Sakuru překvapeně podívali. Ta sklopila oči a pevně stiskla pravou botu, skrývající kousek zmuchlaného papíru.
"Proč myslíš Sakuro?"
"No..já..mám takové tušení. Myslím, že kdybychom se vydali na severovýchod, kde by měla být pevnina, tak bychom to měli zvládnout."
"Nejspíš máš pravdu. Pořád je ale tady ten stodvaceti kilometrovej problém."
Teď se poprvé zapojila do rozhovoru Mezurashi.
"Až takovej problém to myslím nebude."
Ukázala směrem k moři, kde se na vlnách pohupoval motorový člun. Nikdo si ho předtím nevšimnul.
"Kde se tady ale vzal člun?"
"Ten je můj."
"Cože?!"
"Já...na něco si vzpomínám. Přijela jsem sem, pověřená vás tři najít. Pak jsem ale objevila tady tu osadu. Hned po připlutí mě zajal nějaký muž. Já jsem ale utekla a pomocí ninjutsu jsem se pokusila prorazit bariéru. Muž by mě chytl, ale v tu chvíli, co jsem se pokoušela bariérou proskočit, vylítl z jiné části bariéry obrovský hliněný bodec. Naštvaně ho vzal a hodil zpátky na druhou stranu. To už jsem ale já byla pryč. Na druhé straně bariéry jsem ztratila pamět."
"Ten bodec musel být náš pokus o navrácení chakry."
"Jo, nejspíš jo."
"Tak na co ještě čekat? Naložíme jídlo a jedeme!"
Nikdo nebyl proti a o půl hodiny později už byli připravení vyplout. Sakura byla poslední ještě na ostrově a zahleděla se do džungle za bariérou.
"Děje se něco, Sakuro-chan?"
"Zní to šíleně...ale ostrov Ita Ari mi bude chybět...je pro mě jako druhý domov."
"Mě taky. Ale už se dost těším na ramen."
"Mě bude taky chybět, nic se nevyrovná tomu, když si můžu sám ulovit snídani."
Naruto se Sakurou se ohlédli na Sasukeho, který za nimi přišel a všichni tři se zasmáli.
"Ale užili jsme si to tady, ne?"
"Jo, i ninja potřebuje jednou za čas dovolenou."
"Samozřejmě, Naruto, boj o přežití, hledání jídla a vody a útoky neznámých nepřátel, přesně takhle si dovolenou představuju."
"Notak vy tři, přestaňte se tam smát a jedeme!"
O TŘI DNY POZDĚJI:
"Tak mi povězte, zjistili jste něco?"
"Hai, hokage-sama. Ve středu oblasti Ita Ari se nachází ostrov se silnou bariérou, která ničí možnost používat chakru a zároveň může způsobovat genjutsu. Dále..."
Sakura odříkala předem domluvenou hru. Hokage přece nemusí vědět úplně všechno. Když po třech dnech konečně dorazili domů, všichni je přivítali s otevřenou náručí.
Večer Sasuke procházel podél řeky, na zádech batoh plný věcí. Cestu mu ale zastoupila Sakura.
"Na tvém rozhodnutí se nic nezměnilo, Sasuke?"
"Ne, nezměnilo."
Jeho hlas byl ale nejistý, jako by váhal.
"Ale změnilo, Sasuke! Neříkej, že ta doba, co jsme strávili na ostrově pro tebe vůbec nic neznamenala!"
Sasuke zatnul zuby a sklopil hlavu.
"Sakura-chan má pravdu, Sasuke. Nemůžeš teď odejít k Orochimarovi."
Oba se otočili na Naruta, který za nimi přišel ze stínů velkých stromů. Měsíc byl zrovna v úplňku.
"Ostrov nám ukázal jednu věc, Sasuke. Když jsme spolu, dokážeme i nemožné. Když se spoléháme na týmovou práci, jsme mnohem silnější, než když jedeme každý na vlastní pěst. A ty to víš Sasuke, já vím, že to víš."
"Asi...máte právdu. Ale Itachi...nezvládnu ho porazit, když mě Orochimaru nevytrénuje."
"Máš pravdu, ty to nezvládneš. Ale my společně to zvládneme."
Sasuke se na Naruta překvapeně podíval.
"Snad sis nemyslel, že tě v tom necháme samotného. Pomůžeme ti jak s tréninkem, tak s pomstou, že jo, Sakuro-chan?"
"Hai, protože jako tým, to dokážeme."
Sasuke se zadíval do země. Ty týdny na ostrově mu vážně ukázaly mnoho věcí. Ukázaly mu, kolik má osob, kterým na něm záleží. Ukázaly mu, že není sám.
A teď tady stál a dvě jeho já se mezi sebou hádaly. Moc dobře ale věděl, která část je silnější.
"Máte oba pravdu. Společně to dokážeme. Nemusím kvůli tomu opouštět vesnici."
Sakuře se na tváři rozlil úsměv. Naruto se taky zakřenil. Sasuke si vzdychnul a potlačoval úsměv.
"Zatracenej ostrov, nikdy mě nenapadlo, že takhle změní moje rozhodnutí."
"Ale změnil ho k dobrému, ne? A teď zajdeme na ramen!"
"Ehm, Naruto? Je půlnoc."
"Vážně? Tak zítra no, a Kakashi sensei to platí."
Všichni tři se ještě jednou zasmáli a Naruto a Sasuke, šli každý domů. Sakura to vzala obloukem okolo sídla hokage, až se dostala na skálu hokagů, kde měsíc vydával záři tak silnou, že si ani na cestu nepotřebovala svítit.
S povzdychem se posadila na chladnou zem a poprvé za tři dny vytáhla z pravé boty kus papíru. Rozložila ho a znovu četla úhledné písmo:
Snad jsem vám tím únosem na ostrov nezpůsobil mnoho problémů, ale jak jsem vždy věřil, všechno zlé je k něčemu dobré. Nevím, jak se rozhodneš, ale jedno musíš vědět. Nechtěl jsem tobě nebo tvým parťákům nějak ublížit. Všechno jsem dělal jen pro to, abys neodcházel k Orochimarovi, bráško. Snad tedy i toto zlé bylo k něčemu dobré.
Sakura vzkaz pevně sevřela v ruce. Jednou ho Sasukemu ukáže...jednou. Po tvářích jí začaly stékat slzy štěstí a úlevy.
"Děkuji ti Itachi, vážně toto zlé bylo k něčemu dobré."




Tak jsem to konečně dopsala. Snad se vám série líbila a doufám, že mi tady necháte alespoň komentář, ať vím, jestli Tajemství ostrova Ita Ari mělo úspěch ;)

Diplomek pro Tereki

18. června 2009 v 20:22 | Kami |  Diplomky za eSB
No a další eSBéčko, snad se bude líbit, protože jsem nevěděla co ti tam dát. Odhadla jsem to podle starého desingu na tvém blogu :)


5. část

16. června 2009 v 21:31 | Aredhel |  Twilight: Cullen nebo Volturi?
"Děkuji Aro." řekla jsem jen, když mě Alecovi ruce chytli kolem ramen a odváděli pryč. Sice jsem to nechápala, ale jakmile se mě Alec dotkl, Edwrad začal vrčet a sklidnil ho až Jasper. Dál už nás jen propaloval pohledem, který neprozrazoval emoce. Jedno setkání a já byla málem s psychikou na dně.
Kdyby nebylo Aleca, nevím, jak bych to zvládla, byl se mnou několik hodin, utišoval mé zvlyky a kolíbal mě v náruči. V tu chvíli jsem si uvědomila, že ta část, co nenávidí Edwarda miluje Aleca a ta co miluje Edwarda nenávidí Aleca a já nevěděla, netušila, která má navrch.
Po pár hodinách, když už jsem byla klidná a my jen tiše seděli, pro nás přišel Felix. "Máte se dostavit k Arovi do salónku." Beze slova jsme se vydali k salónku.
Šli jsme normální lidskou rychlostí. V polovině cesty mě Alec chytl za ruku. Nebránila jsem mu v tom, Edward mě opustil, protože mě už nemiloval, nechtěl mě. A já teď milovala oba a Alec byl u mě, Edward měl jiné zábavy.
Teď je Alec má láska, sice ne jediná, ale je přednostní. Takže jsem vstoupila do salónku s hrdě vztyčenou hlavou a ruku v ruce s Alecem. Jakmile nás ostatní spatřili, rozdělili se na tři skupiny. Garda se tvářila neurčitě, Aro, Demetri, Felix a Jane se usmívali. Cullenovi se tvářili překvapeně a jaksi bolestně a nejvíc bolesti bylo v Edwardově obličeji, tam se koncentrovala v jeho topazových očích.
S velkým usílím jsem od něj odtrhla oči a zaujala spolu s Alecem místo u zdi vedle Jane a Demetriho, tam jsem se usmála na Aleca, kývla na pozdrav Arovi a nasadila neurčitý výraz, pořád nepouštějíc Alecovu ruku, naopak, ještě víc jsem ji stiskla a on mou na oplátku také. Drželi jsme se pevně, ale přesto jemně. Nechtěla jsem ho za žádnou cenu pustit. "Doporučuji vám les asi 35km severně od Voltery." řekne Aro zvesela Cullenům a k nám čtyřem dodal. "Cullenovi se u nás zdraží nějakou dobu, ale vy máte úkol. Demetri, ty a Jane, najedete Stephana a Vladimíra, zase dělají neplechu. Alecu, Bello, vy jedete do Florencie, řádí tam novorození, vemte si pár mužů z gardy a všichni odjíždíte za dvě hodiny. Felixi, přiveď Renatu, ať zaujme své místo."
"Ano, pane." zaznělo potom sborově od všech oslovených. Felix se ihned odebral pro Renatu, Jane a Demetri odešli postraními dveřmi a já a Alec jsme prošli dveřmi, které vedli k našem "zásobám". Máme místnost kde je prá lidí, kdyby něco.
Každý jsme vypili dva a vydali se do místnosti, kde byl rozpis gardy. Tam na nás čekal Carlisle, Jasper, Emmett a Edwrad. "Co chcete?" zeptal se Alec. "Jdeme s vámi místo gardy." odpověděl Carlisle. Já pozvedla obočí a obratila se na Aleca. Ten jen matně zakýval hlavou a pokynul jim ke dveřím. Chytl mě za ruku a vedl nás k autu. Všichni mlčeli. Došli jsme do garáže a Alec se na mě usmál a já pochopila - výběr je na mě. Ušklíbla jsem se, pustila jeho ruku a upíří rychlostí zamířila jeepu. Vyhoupla jsem se ladně nahoru a sedla si na vrchnií rám. Alec byl ani ne ve vteřině namístě řidiče a tři Cullenovic kluci obsadili zadní sedadla. Carlisle si sedl na místo spolujezdce. Alec nastartoval a zprudka se rozjel. Byl večer, takže s utajením nebyl problém a my za Volterou zamířili do Florencie. Vítr mi vlál ve vlasech a já byla uvolněná. Po půl hodině se ozval Carlisle. "Tak jak dlouho už jsi upír, Bello?" Věděla jsem na co naráží, moje oči byly červené, chtěl zjistit, jestli jsem novorozená nebo piji lidskou krev. "Už to jsou tři roky." řekla jsem a dívala se před sebe. "Takže piješ lidskou krev." odvětil zklamaně.
"Ze začátku jsem nechtěla, ale pak jsem ti přijala, zvykla si, víš po...přeměně to nebylo lehké a to jestli piju lidskou krev nebo ne nebyl můj největší problém, to jsem začala řešit až pak. Jak to dopadlo, víš." Doufala jsem, že si nevšimli mého zaváhání, původně jsem chtěla říct - po vašem odchodu - ale raději jsem řekla - po přeměně. "Bello, mohli bysme se stavit po tom úkolu někde v lese na lov a abychom si mohli nerušeně promluvit?" Zeptal se Jasper. Překvapeně jsem na něj pohlédla a odpověděla se smutkem v hlase "možná, jak se to vyvine."
Když se mé oči vraceli zpět k obloze, zavadila jsem o Edwarda, který mě propaloval pohledem. Nemohla jsem se odtrhnout od jeho očí, byly plné bolesti, utrpení, ale i zmatku. "Jsme tu, dál se jde pěšky." Alec udělal úšklebek a vtip na moji adresu a dodal "kolem města na východ, tam by měli být." Beze slova jsme se tam vydali. Svou rychlostí jsem za chvíli byli u nich.

Vycházející slunce - 2.část - ZASTAVENO

16. června 2009 v 20:38 | Kami
Rozhodla jsem se nejprve prozkoumat pláž.
A taky pěkně smrděj. Nebo to snad nejsou oni...?
No a hned se cítím líp.Snad mi nebude chybět moc končetin...no, budu doufat, že tady žádní žraloci nejsou. Budu pokračovat v průzkumu
Vážně, je to hloupost. Připadá mi, že na mě za chvíli vyskočej se skrytou kamerou.
Ale potřebovala bych se trochu prospat. Možná, že by se dali použít listy banánovníku...
Ne, ne, ne! Na tomhle se spát nedá. Musím si udělat nějakej přístřešek, ale na to budu nejspíš potřebovat dřevo.
Hlavně musím vytrvat, je to děsná práce. Tohle nás na zdrávce neučili...ale teď už se dám do montování přístřešku.
Ostrov je krásnej, ale jedna věc mi stejně hrozně vadí, a to je...
Tautaru? Kam zmizel? Vždyť všude chodí se mnou...
Notak, tohle už není sranda, Tau
Prostě ho musím najít! Sama to tady nepřežiju...Tautaru, prosím, vrať se

Život ve smrti shinobiho - 23.díl

16. června 2009 v 19:52 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Narumi seděla Kibovi v náručí. Oba mlčeli, nemuseli nic říkat, takhle jim to vyhovovalo. Narumi se ale celou dobu zírala do blba. Pak vzdychla. Kibovi to neušlo.
"Děje se něco, Rumi? Jestli tě něco bolí, probudím Sakuru, podívá se na tebe."
"Ne jsem v pořádku, já jen...mám z téhle mise takový divný pocit."
"Já myslel, že chceš bojovat s Akatsuki."
"Chtěla jsem, protože jsem neměla co ztratit, ale teď...nechci zemřít, byla bych od tebe..."
Kiba se zasmál a ještě pevněji ji obejmul.
"Ty nezemřeš, já tě ochráním."
Narumi se taky usmála. Pak se jí zablýsklo v očích. Vytasila kunai a řízla se do palce. Na kůži se ihned objevila karmínová krev. Vzala si do dlaní Kibovu ruku a na její hřeb mu krví nakreslila dokonale tvarované srdíčko.
Kiba se na ruku podíval a usmál se ještě jednou. Přitiskla se ke Kibovi. Zbytek hlídky probíhal v klidu.
Ráno se všichni postupně probouzeli a v půl sedmé už byli nachystaní.
"Tak, vydáme se na cestu. Víme, že se jejich úkryt nachází někde uprostřed Mirrorského lesa. Půjdeme tam a zjistíme všechno, co půjde."
Rozeběhli se. Všechny jako by popoháněla neviditelná síla. Do dvou hodin byli na okraji lesa.
"Něco mi na tom nesedí...Neji, mohl by ses raději ještě jednou kouknout?"
"Samozřejmě Sakuro."
"Neboj se, Sakuro-san! Síla mládí tě ochrání před všemi možnými nepřáteli!"
Sakura se usmála. Leeho reakce jí...ne ujistila, ale aspoň povzbudila.
"Ne, v okolí deseti kilometrů nejsou žádní nepřátelé."
"Dobře, tak půjdeme!"
Narumi byla čím dál tím víc mimo. Kiba to věděl, ale chtěl se ještě ujistit.
"Připadá mi to jako dobré dobrodružství, co myslíš, Rumi?"
"Ano, to ano."
"A myslim, že tahle mise bude i zábava."
"Samozřejmě, není nic zábavnějšího než procházka temným lesem."
"Snad nás Akatsuki pozvou na večeři, začínám mít hlad."
"Jo, to já taky."
Teprv teď si Narumi uvědomila co říká.
"Cože?"
Kiba se rozesmál spolu se Sakurou, Nejim a Leem. Narumi se tvářila nechápavě.
"Vzpamatuj se, prosim tě. Říkáš úplný blbosti."
"Ale já jsem v pohodě."
Kiba k ní přistoupil a nedbaje toho, že tam jsou i ostatní ji políbil. To ji probudilo.
"Teď musíme být v pozoru. Nepřítel se může objevit kdykoliv."
"Hai."
Najednou se ozvala rána a před naší malou skupinou se objevila dvojce mužů v černých pláštích s červenými mraky.
"Hale! No neřikejte mi, že je to ta holka, co zabila Deidaru! U Jashina, to mám ale kliku."
"Uklidni se Hidane, už zase moc mluvíš."
"No jo, no jo, jak se na tom nedá vydělat tak tě to nezajímá, co?"
To už naše malá skupinka stála v bojových pozicích. Kiba přistoupil k Narumi. Hodlal ji ochránit ať se děje cokoliv.
"Hej, Kakuzu, nech mi tu holku a toho kluka, co ji chrání, ty si pohraj s těma ostatníma."
"Klidně, když už konečně zmlkneš."
Narumi už nebyla mimo ani trošičku. Opět ji naplnila nenávist a před očima se jí míhaly obrazy z hořícího sídla...zlatavá chakra začala obklopovat její tělo. Zvedla ruku proti Hidanovi, aby byl dokonale vidět Deidarův prsten na malíčku.
"Takže ty budeš další?"

Vycházející slunce - 1.část

16. června 2009 v 18:48 | Kami
Já vim, už zase odbočuju od téma Povídky, ale nemohla jsem si pomoct, protože The sims komixy jsou můj další koníček, od kterého se nemůžu odtrhnout.

VYCHÁZEJÍCÍ SLUNCE
Asi bych se měla představit. Jmenuji se Denali McCargo a studuji medicínu v městečku Al-vor. Po deseti měsících studia mě ale moje nejlepší kamarádka přesvědčila, abych si dala pauza a jela jsem na dovolenou.
Všechno šlo hladce, až do doby, než jsme se dostali do oblasti Ari. Ucítila jsem obrovský náraz a pak jsem spadla do bezvědomí. A tady začíná můj příběh.
Ztroskotala jsem na neznámém místě, ale pořád jsem se ještě neprobuzela
Až pak někdy v noci...
Ne, jen ať to není pravda
Rozhlížím se okolo. Nevypadá to jako nějaké místo z katalogu. Pak by to mohlo být jedině...
Schoulím se do klubíčka a čekám do rána. Až pak se za mnou ozve praskání větví a já se rychle otočím.
Tahle ale moc bojovně nevypadá
Až je mi ho líto
No, tak tady alespoň nejsem sama. Víš co, Tau? Myslím, že tohle je začátek obrovského dobrodružství! Jenom se potřebujeme dožít konce...ne dělám si legraci. Určitě to spolu zvládneme. Ale musíme začít pořádně makat, nehodlám žít v divočině.

Tak snad se líbí, piště komenty, jestli chcete další díly a nebo víc The sims komixů

4. část

15. června 2009 v 21:54 | Aredhel |  Twilight: Cullen nebo Volturi?
"Jak ses stala upírem?" zeptal se Jasper. "No, byla jsem ve Forks a narazila jsem na Volturiovi, dozvěděli se o mně od Tanyi, no a pak mě přeměnili a odvedli do Voltery, tam sem pak zůstala." odpověděla jsem. "Máš rudé oči Bello a žiješ u Volturiů, víš já to nechápu." vyhrkla Alice. "Piju lidskou krev, u Volturiů jsem protože jsem neměla kam jít Alice a být sama se nechtěla, víš po tom co mě Edward opustil.
Byla jsem jako troska, živá mrtvola, zombie. Ve Volteře jsem se aspoň z části zbavila té věčné agónie. Edward mi hodně ublížil, Alice a já...vlastně nevím. A to tvoje zmatení, můj dar je imunita proti všem darům, proto nic nevidíš." dokončila jsem svůj monolog. "Bello, za dva týdny, budeme všichni ve Volteře, no...vrátila by ses s námi...domů?" zeptal se Jasper s nadějí v hlase. , od něho bych to nečekala, ale ta jeho otázka ve mně rozpoutala vnitřní boj.Moc bych se chtěla s nimi vrátit, žít s nimi, ale Edward...no nevím co bych dělala."Já nevím...musím jít." a odběhla jsem než stačili něco říct.
O DVA TÝDNY POZDĚJI:
Aro mě volá a já jdu za ním. "Co potřebuješ, Aro?" zeptala jsem se ho, byla jsem nervózní. Jasper říkal, že v tuhle dobu budou ve Volteře, ale neřekl kdy přesně.
"Přijmu teď hosty, znáš je, Cullenovi. Potřebuju tě tady, abys vytřídala Renatu, má teď nějakou práci, tak budeš má ochranka ty." "Ano, Aro, kdy přesně se mají dostavit?" "Už vcházejí, asi za dvě minuty." Vítila jsem jak jde na mě závrať, za dvě minuty uvidím všechny Cullenovi, včetně Edwarda.
Nevím, co budu dělat. Čas běží...jedna minuta...půl minuty. A je to tady. Vchází, vidím ho, Edwarda, pohled na mě, jako by ho zmrazil, stál ve dveřích a jediné co ze sebe dostal bylo pouhé zašeptání "Bello..."
Najednou jako by ožil, rychle se ke mně blížil nejistým a trochu váhajícím krokem. V tom přede mě skočil Alec s Jane po boku a Alec křikl na Edwarda: "Nepřibližuj se Cullene!" řekl to tak nenávistně, že sem ani nevěděla, že to jde. Něco ve mně mu za to bylo vděčné, jako by část mého já Edwarda nenáviděla, za to co udělal a část ho pořád milovala a byla schopná mu odpustit. Problém je v tom, že já nevěděla, která část je větší, ale obě byly v tu chvíli rády, že Alecova slova Edwarda zarazili a nedovilily mu přiblížit se., na to nebyla připravená ani jedna část. Ostatní Cullenovi se mezitím přesunuly až k trůnu a Edward se k nim po chvíli váhání připojil. Nevěděla jsem, proč to udělal, ale Aro mě z toho všeho vysvobodil. "Bello, můžeš jít, Alecu, odveď ji, Jane, ty tu zůstaň a zaujmi Bellinu pozici. "Děkuji Aro." řekla jsem jen, když mě Alecovi ruce chytli kolem ramen a odváděli pryč.

Č.Z. - 1. část - Paige - 3. kapitola

15. června 2009 v 20:56 | Kim <3 |  Čarodějky: Čarodějné zápisky
Přenesla jsem sestry do Barlay´s a hned, jak jsem se pustili, začalo mi zvonit v uších a slyšela jsem "Pomoc!". Rozeběhla jsem se kamsi dopředu a najednou jsem zase uslyšela volání o pomoc. Ohlédla jsem se a poznala jsem, že tentokrát bylo volání hlasité, což jsem poznala podle výrazů ve tváři Piper a Phoebe.
Najednou jsem uviděla Barbase, kterého jsem dosud znala jen z Knihy Stínů, jak stojí před nějakou holkou a směje se. Holka hořela zaživa a měla na hlavě pár šedých pramenů. Piper zařvala: "Barbasi, ty kreténe!" a zmrazila ho.
Dívka v tom okamžiku přestala hořet, ale ve tváři se jí zračil obrovský strach.
Všechny jsme si dívku prohlížely, měla světle hnědé vlasy, na sobě oranžovou sukni a žlutý top bez ramínek. Jakmile jsem sklouzla očima k obličeji, ztuhla jsem a ona taky.
Zírala jsem na obličej jen trochu rozdílný od toho mého. Phoebe obdivně hvízdla.
"Wow, tak to je něco." Holka se trochu vzpamatovala, uvolnila se a představila se. "A-a-ahoj, já jsem P-Pam Cortezová. Díky, já...měla jsem strašný strach."
"Neboj, Piper ho zneškodní. Piper!" houkla jsem na sestru, která sebou trhla a nechala Barbase vybuchnout Když Barbas vybuchl, Pam se lekla a zmizela. Vzápětí se ale objevila. Dala si dlaně na obličej a zahuhlala: "Pardon, vůbec nevím, co to se mnou je. Vám to ale asi nepřijde divné.." ukázala všeříkajícím gestem na Pipeřiny ruce. My jsme stále zírali před sebe. "Wow.." zapískala obdivně Phoebe. "Takže ty jsi ta míšenka." vydechla jsem nevěřícně. "Buď v klidu, to se naučíš. Sestry! Ke mně!" zařvala Piper.
Jako v transu jsme k ní přišli. "To snad není možný!" šeptala Piper "Vypadá jako ty." ukázala na mě. "Je to míšenka." Přidala se Phoebe. "A má jméno na P. řekla jsem nevěřícně. V tu chvíli mi všechno zapadlo do sebe.
"Páni...je to moje sestra?" vydechla jsem opatrně "naše sestra?" Phoebe vykulila oči. "To brzo zjistíme." S tím se Piper rázně otočila a došla k Pam. Já se k ní rozeběhla. "Půjdeš s námi, Pam? Ukážeme ti náš dům a já ti řeknu, jak používat schopnost."
"Jasně...pojedem autem? Nebo bydlíte někde blízko?"
"Ani jedno...Paige má svůj vlastní způsob dopravy...a ty koneckonců taky." rozesmála se Phoebe. Sestry se chytly za ruce a chytly se mě z jedné strany a Pam z druhé. Představila jsem si obývák a před očima se mi míhaly barvy. Cítila jsem, jak se mě Pam pevněji chytla a najednou se barvy slily do obrazu našeho obýváku. Byly jsme doma.
Pam třeštila oči. "Takže tohle budu umět taky?"
"Jasně..za chvíli ti něco ukážu. Jenom dojdu do schránky pro poštu. Zatím dojdi nahoru a soustřeď se na obývák, ok?"
"Jasně." Pam si ukládala obývák do paměti a pak vyšla nahoru po schodech. Já jsem počkala dole a pak jsem se vydala potichu za ní. Stála v mém pokoji, oči pevně zavřené, soustředila se. S lítostí jsem přenesla knihu před ní těsně nad zem a ta s ohlušujícím bouchnutím dopadla před ní. Pam vytřeštila oči a přenesla se. Pevně jsem doufala, že do obýváku. Došla jsem do obýváku a ona tam stála uprostřed, s překvapeným výrazem. "Ty ses přenesla!" zajásala jsem, doběhla jsem k ní a plácly jsme si.

Život ve smrti shinobiho - 22.díl

14. června 2009 v 21:33 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Nezastavovali ani když se setmělo. Sasuke řekl, že není unavený, Narumi už chtěla být doma a Nisuru hold neměla na vybranou. Najednou Sasuke zastavil.
"Jsme asi jednu míli od Listové. Dál s vámi nepůjdu."
"Ale proč?"
"Jaksi nejsem vítán...ale pozdravuj ode mě Sakuru, bude ráda."
Narumi zaraženě přikývla a vydala se i s Nisuru na cestu. Netrvalo to dlouho a spatřili pochodně spící Konohy. Přišli až k hradbám a Narumi zabušila na bránu. Z druhé strany se ozval důvěrně známý hlas Izuma.
"Brána se otevírá až ráno! Budete si muset počkat."
"To jsem já, Izumo! Narumi!"
Brána se začala otevírat. Izumo hleděl s úžasem na dvě dívky stojící na cestě do vesnice.
"Narumi! Kde si byla? Jsem rád, že jsi zpátky! Pojď ihned dovnitř!"
Nisuru ignoroval. Narumi táhnul dovnitř.
"Hej, klid, Izumo. Dojdu si za hokage, nebude to vadit?"
"Jasně, že ne, jen jdi, všichni tě tady rádi uvidí. A...kdo je tohle?"
"To je naše nová přítelkyně. Nisuru."
"Těší mě slečno. Tak už běžte!"
Holky se zasmály a vydali se k sídlu hokage. Ta je přivítala s otevřenou náručí.
"Ani nevíš jak jsem ráda, že jsi tady...teď se jdi trochu prospat. Ty Nisuru můžeš zůstat tady v sídle, než ti zítra něco najdem."
Nisuru přijmula a Narumi procházela spící Konohou. Až po chvíli si uvědomila, že nejde domů. Povzdechla si a pokračovala tam, kam jí vedlo její podvědomí.
Zastavila se až před nevelkým klanovým sídlem. Po stromech vyskákala do předem určeného pokoje. A pak ho spatřila. Kluka, která jenom myšlenka na něj, ji pomohla přežít ty dny ve Skryté Kamenné. Sedla si do okna a pozorovala ho. A pak ho uslyšela mluvit ze spaní.
"Narumi...Narumi...miluju tě...kde si?...Prosím...vrať se...kde jsi?"
Rumi vstala a přistoupila až k němu. Lehce mu do ucha zašeptala:
"Neboj, jsem tady, a nikam nejdu."
Pak ho políbila. Známé rty, známá vůně, známý dotek...to Kibu ihned probudilo.
"Narumi!"
"Pššt...vzbudíš ostatní."
Kiba Narumi políbíl a objemul a už ji nechtěl pustit. Ta se mu ale vymanila.
"Budu muset jít domů za sestrou."
"Jasně, miluju tě. Uvidíme se zítra."
"Taky tě miluju."
A tak se Narumi vydala domů. Všechno pak šlo jako na běžícím pásů. Do několika hodin už všichni věděli, že je Narumi zpět a všichni byli hrozně rádi.
Druhý den si nechala Tsunade zavolat Narumi, Kibu, Sakuru, Nejiho a Leeho.
"Všichni mě poslouchejte. Máte velice důležitou misi. Týká se to Akatsuki. Nejspíš chystají něco velikého. Vyhledejte jejich úkryt a zjistěte co se děje. Pokuste se vyhnout boji. Velitelem mise bude Neji. Nějaké dotazy? Ne, to jsem ráda. Běžte."
Dohodli se, že si dají za půl hodiny sraz u brány. Pak se vydali na cestu.
"Ehm...Sakuro? Ty znáš Uchihu Sasukeho?"
Sakura ztuhla.
"A-ano, proč?"
"Mám tě pozdravovat."
Sakura vytřeštila oči, ale poznala, že se o tom Narumi bavit nebude, tak to nechala být. Rozhodla se jí vyzpovídat někdy jindy. Už se stmívalo a Neji zavelel k útáboření.
"Dnešní hlídku si vezme Kiba s Narumi."
Ti se po sobě jen koukli a usmáli se. Nehodlali nic namítat. Pak ale Narumi zase zvážněla. Tohle pro ni bude víc než mise. A neměla z toho dobrý pocit.

Ita Ari - 8.díl - Druhá strana brány

14. června 2009 v 20:49 | Kami |  Naruto: Tajemství ostrova Ita Ari
"Klid Mezu, to půjde, zkus to ještě jednou."
"Ne, prostě to nejde! Nemůžu se ninjutsu učit takhle teoreticky..."
"Vím, je to děsný, ale my ti to bohužel ukázat nemůžeme."
Mezurashi vyhledávala očima pomoc u Sakury, ale ta se jen usmála. Mezu jí úsměv oplatila.
"Dobře, zkusím to ještě jednou. Kage bushin no jutsu!"
Vedle Mezurashi, kterou už kluci několik hodin mučili učením ninjutsu, se objevily tři klony.
"Úžasný Mezurashi! Zkus jich udělat víc."
Mezurashi udělala znovu potřebné početě a vedle ní se objevilo deset stínových klonů.
"Paráda! Jseš vážně úžasná!"
Mezu se usmála a zadýchaně si sedla do písku. Ostatní si sedli vedle ní. Najednou zničehonic nic vedle nich zapraskali větve. Vyskočili a postavili se do bojových pozic. Z lesa vylítlo několik stříbrných nožů podobných kunaiům. Mezurashi udělala stínové klony a tak útok zastavila. Z temnoty lesa se ozvalo tiché klení. Sasuke chtěl zaútočit, ale pak ztuhnul.
"Sasuke-kun? Sasuke-kun!"
Sasuke ale nereagoval. Jen dál upřeně hleděl do zeleného porostu a na čele se mu začaly lesknout kapičky potu. Naruto se rozeběhnul za nepřítelem, ale v lese už nikdo nebyl.
"Musel zdrhnout hned potom co Sasukemu hráblo."
"Naruto! Sasukemu nehráblo. Sasuke-kun? Co je ti?"
"Ty oči..."
"Cože?"
"Ale nic...už jsem v pohodě. Jen se mi muselo něco zdát, asi genjustu."
Naruto procházel lesem. Pak ale uslyšel bzučení, něco se mihlo mezi listy a než se stihli ostatní vzpamatovat, visel Naruto za nohu na stromě.
"Už mám po krk tohodle ostrova! Mám po krk tajemných nepřátel i všech ostatních pastí! Začínám mít alergii na zelenou barvu a jestli si ihned nedám misku ramenu, tak asi zešílím!"
"Uklidni se Naruto."
Sasuke hodil kamenem a Naruto spadnul i s větví na které visel na zem.
"Hmm, tak to ti děkuju."
Řekl Naruto a třel si bouli na hlavě. Rozesmáta Mezurashi zrušila klony.
"Tak co? Nenaučíte mě už konečně nějakou techniku?"
"Nejdřív bychom měli něco zkusit."
Sasuke vytasil kunai a zmizel v lese. Vrátil se s kouskem bílé kůry.
"Co je to?"
"Je to speciální kůra, vyrábí se z ní papírky na určování chakry. Vem si to a soustřed do toho chakru."
Mezurashi nechápala, ale stejně, vzala si kůru a soustředila do ní chakru. Během pár sekund se kůra rozdrolila a Sasuke, Naruto a Sakura vyskočili radostí. Teď Mezu nechápala ještě víc.
"Může mi to někdo vysvětlit?"
"Jasně, ráda. Jde totiž o to, že máš zemní podstatu. Tvým živlem je doton!"
"A co to znamená?"
"Že máš speciální schopnosti, které se hodí na poražení bariéry!"
"Fakt? Tak to je super! Už se těším až odtud vypadnu."
"A co máme říkat my..."
"Tak a naučíte mě teda nějakou tu techniku?"
"No to bude menší problém...my totiž ani jeden doton chakru nemáme."
"Cože? A co teda chcete dělat?"
Teď se do rozhovoru zapojila i Sakura.
"O několika technikách jsem četla. Můžu tě to teoreticky naučit."
"Zase ty teorie! Ach jo...tak dobře."
A tak se dali zase do učení. Sakura začala vysvětlovat.
"Je to jednoduché. Budeš soustředit chakru do země, budeš ji udržovat, pozvedneš, zesílíš a nakonec vypustíš."
Mezurashi se na Sakuru dívala jako na idiota.
"Já nikdy vůbec nevim o čem mluvíš."
Kluci dostali záchvat smíchu. To Sakuru ještě víc rozzuřilo.
"Nechtěli byste si raději jít sbírat kokosy? Tady nejste zrovna vítáni."
Naruto a Sasuke se prodírali lesem. Naruto nevěděl jak začít konverzaci.
"Emm, Sasuke?"
"Hmm?"
"Chováš se dneska nějak divně. Co j s tebou?"
"Já nevim, asi...ne, nech to plavat."
"Bojíš se?"
Sasuke se obrátil na Naruta. Nechápal jak ho to mohlo napadnout, i když měl v celku pravdu.
"Ano. Toho, co bude za bariérou. Co když tam nebude nic? Jen další moře..."
"Musíme alespoň věřit Sasuke."
Dál už pokračovali mlčky. Začali trhat kokosy. Naruto najednou přestal a zadíval se na tvrdou hnědou skořápku masivního ořechu.
"Sasuke...ať se stane cokolov, musíme Sakuru ochránit."
Sasuke jen přikývl. Moc dobřě věděl co tím chce Naruto říct. Pak se rychle vraceli do tábora, jako by tušili, že se něco stane. Když vylezli do slunce jejich pláže, stihli jen tak tak uhnout před letící skálou.
"Skvěle Mezurashi, jde ti to čím dál líp."
Kluci jen třeštili oči. Pak vysypali kokosy a sedli si k holkám.
"Tak trochu jsme přemýšleli o tom, co budeme dělat, když narazíme na nepřátelé."
"A vymysleli jste něco, Naruto?"
"Budeme bojovat!"
Na to zareagovala Mezurashi.
"Tak to chcete dělat? Vlítnout tam a bojovat s nima? To je prima. Mám se zmalovat jako terč?"
"Mám to!"
Všichni tři se podívali na Naruta.
"Poprvé v životě použiju svůj mozek."
"Ehm, Naruto, myslíš že je to za daných okolností bezpečné?"
Naruto ale Sasukeho řeči ignoroval.
"Když jsme do bariéry vrazili ten hliněný bodec, vyplivla nám ho zpátky."
"No jo, ale co s tim?"
"Je to branová bariéra."
"A jo! Proč mi to nedošlo rovnou? Naruto, ty seš skvělej. Nechápu, jak nám mohlo něco takové ujít."
"Co je to branová bariéra, Sakuro-san?"
"Je to speciální bariéra, kterou je možné prorazit jen na jednom místě a to v bráně."
"Ale jak jí chcete najít?"
"Tak to už jsem nedomyslel."
"Myslím, že nejmoudřejší bude jít si lehnout. Už je skoro tma."
Šli si lehnout jak Sasuke řekl. Kluci ale netušili, co Sakura na ráno chystá. Už při východu slunce byl táborem slyšet její hlas.
"Poplach! Rychle všichni vstávejte! Cvičný poplach!"
"Díky, ten vepřovej ramen."
"Hale, z tábora je hořící peklo, ze severu útočej nepřátelé a bariéra se smršťuje obrovskou rychlostí!"
"Fakticky?"
"Ne, jasně, že ne fakticky, děláme jako by byl tábor v plamenech! Říkám poplach!"
Kluci ale nehodlali jen tak vstát. Nakonec se k tomu ale dokopali.
"Gratuluji pánové. Poplach prvního stupně v rekordním čase - jedna hodina, sedmnáct minut a třicet devět vteřin."
"To není špatný, stáhli bysme to na šestnáct, kdyby sme vynechali ten druhej ananas."
Ještě chvíli se pošťuchovali, ale pak zvlážněli.
"Měli bychom se vydat hledat bránu."
Vydali se na cestu. Začali na místě, kde bariéru proráželi naposledy. Začalo se zatahovat. Po hodině hledání to vzdali. Navíc začalo pršet ale dost silně.
"To je v háji. Jdeme zpátky na pláž."
"Ne, podívej!!"
V odrazech blesků se robrazovali stíny vysokých sloupů.
"Brána..."
"Jo. Mezurashi?"
"Jasně."
Mezurashi složila několik pečetí. Zem se začal otřásat a skály se začaly lámat. Vzlétly do vzduchu a pak obrovskou rychlostí vylétly proti bráně. Ozvala se ohlušující rána. Naruto, Sakura a Sasuke ucítili úžasnou záplavu chakry. S Mezurashi se rozeběhli do otevřené brány. Pak uslyšeli další ránu, jak se brána zavřela. Ale úžasný pocit chakry neustával.
"Kluci, podívejte se na to."
Všichni se otočili po směru, jakým Sakura ukazovala. Všichni zůstali zaražené stát.

Omlouvám se za pravopisný chyby, nechtělo se mi to kontrolovat. Snad se budete těšit na další a zároveň poslední díl.

Diplomek pro Eny

14. června 2009 v 17:58 | Kami |  Diplomky za eSB
Další SB, vím jak máš ráda koně Eny, tak se snad bude líbit :-)




A od Eny pro mě:

Diplomek pro Kirsten

14. června 2009 v 17:19 | Kami |  Diplomky za eSB
A další SB, opět doufám, že se bude líbit



A od Kirsten pro mě:

Diplomek pro Roni

14. června 2009 v 10:17 | Kami |  Diplomky za eSB
Tak, další eSBéčko, doufám, že se líbí.


Život ve smrti shinobiho - 21.díl

14. června 2009 v 10:01 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
No, události se trochu neshodují s mangou, ale to asi nikdy ve fanfiction. Snad mi hlavu neutrhnete.

"Pojďte dál, posaďte se. Nemo přines s Nisuru jídlo!"
Kluk se i se třema společníkama posadil za stůl. Nemo ohromeně odešla pro svou kamarádku. Snažila se pochopit svůj sen. Proč se tam zjevil?
"Co se děje, Nemo? Koukáš jako bys spatřila ducha."
"Taky že nejspíš jo."
"Cože?"
"Ale nic. Pojď, odnesem to tam, jinak bude Tsuchikage nadávat."
Teprv teď si Narumi všimla, že je to celé udělané ve formě plesu a lidé tu i dokonce tancují. Odnesli jídlo na stůl a Narumi se posadila vedle Tsuchikageho.
"Jsem velice rád, že jste přijmuli mé pozvání. Jak už víte, půjde o smlouvu a..."
Tsuchikage pořád něco mlel. Kluk se zadíval na Narumi, v očích zvláštní výraz.
"Tsuchikage, mohl bych požádat vaší partnerku o tanec?"
Narumi vytřeštila oči, ale Tsuchikage horlivě přikývl a postrčil Narumi dopředu. Kluk si vedl Narumi až do druhého konce sálu. Tam začali tančit.
"Tak copak dělá Listový ninja ve Skryté Kamenné?"
Narumi znovu vytřeštila oči.
"Jak víte, že jsem ze Skryté Listové?"
"Takže zaprvé, nevykej mi, nejsem o nic starší než ty. Zadruhé, všichni z Listové maj takovej podivnej bojovnej výraz v očích."
"To je směšný. Jsem v Listový pár týdnů a už chytnu jejich výraz."
"Pár týdnů?"
"Jo, potom co Akatsuki vyvraždili celý můj klan, tak-"
Kluk stuhnul uprostřed tance. Pak ale zase začal tančit, jakoby se nic nestalo.
"Pokračuj."
"Tak jsem hodně cestovala a pak jsem se na nějakou dobu usadila v Písečný."
"Proč si odtamtud odešla?"
"No, nemůžu říct, že by mě vyhodili...spíš Gaara chtěl, abych začala odznova."
Kluk se ušklíbnul. To Narumi neušlo.
"Děje se něco?"
"Ne, já jen...když jsem viděl Kazekageho naposledy, byl ve stavu rozběsněnýho shukaku a pokoušel se mě zabít. Jak koukám, už takhle spory neřeší. Ale k věci. Jak si se sem dostala?"
"Ani pořádně nevím, byla jsem na misi, a pak se tam objevili nějací ninjové..."
"Chceš odtud pryč?"
"Jo, hrozně moc."
"Tak až řeknu - Smlouvu nepodepíšu - postav se za mě."
"Nemohl bys s sebou vzít i Nisuru? Je na tom stejně jako já."
"To nebude problém."
"Můžu mít dotaz?"
"Jo."
"Proč mi chceš pomoct?"
"No, řekněme, že mam ke Skrytý Listový takový zvláštní vztah."
Hudba skončila. Kluk se vracel s Narumi zpět ke stolu.
"Vážně by mě nenapadlo, že jste tam byla, Nemo!"
"Ale ano. I když jsem tam moc dlouho nepobyla. Mam raději slunečná místa."
"Ano, to chápu."
"Bavíte se dobře?"
"Ano, Tsuchikage, slečna Nemo mi zrovna vyprávěla o svých cestách."
"Aha, no tak to jo. A Uchiha-san?"
"Ano?"
"Co byste řekl lehkému dezertu před podepsáním smlouvy?"
"Řekl bych, že je to skvělý nápad."
"Tak já pro to s Nisuru dojdu."
Nisuru se na svou kamarádku podezřívavě podívala, ale pak šla. Když byly dostatečně daleko, dali se do rozhovoru.
"Vypadáš až nějak moc nadšeně. Co se děje?"
"Chceš vypadnout s Iwagakure?"
"Jo, kdyby to tak bylo možný...ale kam tím míříš?"
"Až Sasuke řekne: Smlouvu nepodepíšu, postavíme se za něj. Říkal, že nám pomůže."
"Počkej, to jako vážně?!"
"Jo. Poznal že jsem ze skryté Listové a chce mi pomoct."
"To je úžasný, ale teď už musíme přinést ten dezert, jinak bude Tsuchikage podezřívavý."
Dívky se vrátili, bez známky nadšení na tváři. Sasuke se ušklíbnul. Dobré herečky, pomyslel si.
"Vážně, Uchího-san, bylo dokonalé jak jste dokázal zabít jednoho z legendárních sanninů a pak ještě dalšího mocného uživatele sharinganu."
"Nebylo to tak těžké jak to vypadá."
"No..to..to je jedno. Teď bych rád přešel ke smlouvě. Bude to jednoduché. Pro vás bude Kamenná útočištěm a vy ji zas budete chránit. Stačí jeden podpis."
"Smlouvu nepodepíšu."
V tu chvili obě dívky vyskočili a postavili se za Sasukeho. Tsuchikage přihmouřil oči.
"A proč byste neměl smlouvu podepisovat?"
"Ublížil jste členovi Skryté Listové. Teď odcházíme."
Sasuke se zvednul a se dvěma dívkama odcházel pryč. Tsuchikage se proti němu rozběhnul.
"Ty dvě sou moje! Nenechám tě je odvést!"
Pak už šlo všechno hrozně rychle. Tsuchikage viděl jen dvě krvavě rudé oči s černými znaky upřené na sebe. Pak se zroutil k zemi a začal vykašlávat krev.
"Zabil bych tě. Teď mam už ale naspěch. Sbohem."
Sasuke se otočil a s oběma dívkama odcházel. Když pak byli mimo vesnici. Narumi se zhluboka nadechla. Konečně se vrací...domů.
"Nemo, mohla bych tě o něco pořádat?"
"Jasně. O co jde?"
"Jak se ve skutečnosti jmenuješ?"
"Em....Narumi."

Život ve smrti shinobiho - 20.díl

14. června 2009 v 0:00 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Byla přesvědčená, že je to jenom sen. Už jenom proto, že všude rostla tráva a stromy, což nemohla v Kamenný spatřit. Navíc se před ní rozkládalo obrovské sídlo klanu Hiroia, což její tvrzení jen potvrzovalo, protože ve skutečnosti vyhořelo před třemi lety.
Ani nevěděla proč, snad ze zvědavosti, se vydala do sídla. Nic se tam nezměnilo, všechno tam bylo stejné jako ten poslední den. Akorát lidé chyběli. Došla do kuchyně, kde to vonělo sušenkama, které její maminka zrovna pekla.
"Mami? Jsi tu? Tati?"
Ani nevěděla proč volá, protože moc dobře věděla, že se odpovědi nedočká. Venku viselo na šňůře prádlo. Prostě všechno bylo do puntíku stejné. Došla až do pracovny, kde hořel v krbu teplý oheň. Vždycky se jí krb líbil, bylo tam tak nějak útulněji, když oheň stravoval smrkové dřevo. Najednou ale oheň zesílil a začal zasahovat mimo krb. A právě teď se změnil sen na noční můru. Všechno se seběhlo hrozně rychle. I když v domě nikdo nebyl, byl slyšet křik a nářek. Oheň se rozšiřoval obrovskou rychlostí. Zničhonic začal pohlcovat celý dům. Narumi se krčila v koutě. Chtěla utéct, ale plameny jí to nedovolovali.
"Narumi-neechan!!"
Tenhle hlas by poznala kdekoliv vstala běžela hořejícím domem, nevšímajíc si kouře a horka, které naplnilo celé sídlo. Chtěla jen jedno, pomoct své malé sestřičce. Už zapomněla, že je to jen sen. Udělala by všechno pro to, aby ji zachránila.
Když ale doběhla do jejího pokoje, nebyla tam. Jen obrovská díra v podlaze, která neměla dno.
"Skoč! No tak! Zbavíš se tak své bolesti! Skoč!!"
Hlasy začaly Narumi obklopovat. Rozeznala mezi nimi všechny členy své rodiny. I když nechtěla, udělala krok dopředu a zahleděla se do bezedné propasti. Nic nechtěla víc, než se zbavit bolesti. Udělala další krok. Najednou ji neviditelná ruka postrčila a Narumi začala padat.
"Onee-chan! Ne!!!"
Jak Narumi uslyšela hlas sestry, vzpamatovala se a zachytila se okraje. Najednou si to uvědomila. Ta bolest nestojí za to. Ona chce žít. Pokoj se začal měnit. Plameny mizely a Narumi poznala v dálce skálu hokagů. Díra ale nemizela, ona pořád jen visela za ruce a začínala ji docházet síla. Najednou se začali objevovat postavy. Narumi je ihned poznala.
"Kibo! Moruki! Sakuro!"
Ti ale nehybně stáli, každý se díval jiným směrem a měli zamyšlený výraz. Jakoby Narumi ani neslyšeli. Narumi už šíleně bolely ruce. Ale nechtěla se pouštět, ztratit život takhle snadno. Obraz se začal znovu měnit. Zjevil se tam někdo další. Někdo, koho Narumi neznala. Byl to celkem vysoký kluk s vražedným výrazem. Ale usmál se a přistoupil k Narumi. Ta dostala strach.
Nic se ale nedělo tak, jak by očekávala. Kluk, místo toho aby zaútočil, jí podal ruku. Když se ho Narumi chytla, vytáhnul ji ven. Zadívala se na něj. Připadal ji tak povědomý, ale zároveň věděla, že ho nikdy neviděla.
Pak nastala další změna. Narumi něco táhlo pryč od ostatních. Jako by byla na jezdícím pásu. V tom se tam zjevili Akatsuki a přibližovali se k jejím přátelům, i k jejímu zachránci. Chtěla jim pomoct. Rozeběhla se jak nejrychleji uměla, ale pás pořád pokračoval stejným směrem. Bylo to jako plavat proti proudu. Věděla, že nebude dost rychlá na to, aby je zachránila.
V tom se probudila, unavená jako po marathonském běhu. Uvědomila si, že musela znovu usnout.
Narumi se ale nechtělo vstávat. V tuhle chvíli ji připadal každý pohyb zbytečný. Najednou se otevřely dveře a Aiashi měl co dělat, aby nevybuchnul smíchy.
"Stalo se něco?"
Teď už to Aiashi nevydržel a dostal hrozný záchvat smíchu.
"Tsuchikage ti posílá ten aspirin."
Tomu se musela zasmát i Narumi. Vzala si prášky, vypila litr vody a znovu se svalila do postele. Netrvalo to dlouho a do pokoje vešel další člověk. Ale ne tak milý jako Aiashi.
"Má k nám přijít důležitá návštěva, Nemo, nebo jak ti to říkaj. Budeš mi dělat přítelkyni."
"Ani náhodou Tsuchikage. Vždyť je mi čtrnáct!"
"Přijdou dnes na večeři, tak se připřav. Šaty ti pošlu."
Narumi byla naštvaná. Chtěla si jít ještě lehnout, ale bála, že sen bude pokračovat. Tak raději vstala a šla najít Nisuru. Netrvalo to dlouho, byla v kuchyni a dělala oběd. Měla výraz nesouhlasu, takže Narumi usoudila, že o Tsuchikageho novém rozkazu už slyšela.
"Děje se něco Nisuru? Máš zvláštní výraz."
"Nechápu, jak tě může Tsuchikage k nečemu takového nutit!"
"Klid, to snad zvládnu."
"Asi budeš muset, no. V každém případě, pomůžu ti s přípravama."
"Ale varuju tě - žádný podpatky."
"Proč ne?"
"Protože to je veřejný ohrožení."
"No ne! Koukám, že si stejný talent, jako já!"
Obě se zasmály. Odpoledne věnovali přípravám. Hodlali Tsuchikageho nějak znemožnit a to pořádně.
Ručička hodin se už blížila k šestce a Narumi byla nachystaná. Měla na sobě džíny, lehkou bílou halenu, hnědé boty s podpatkama a asi kilo make-upu. Nisuru ji vedla do sálu, kde se konaly všechny velké slavnosti.
"Poslouchej mě, Nemo, budeš se chovat slušně. Tohle je důležité pro celou vesnici."
"Jasně, Tsuchikage."
Netrvalo dlouho a dveře do sálu se otevřely. Tsuchikage šel přivítat hosty, ale Narumi jen zkameněle stála a hleděla do tváře zachránci ze svého snu.

Život ve smrti shinobiho - 19.díl

13. června 2009 v 22:24 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Trvalo to jen pár minut než bouře její prosbu vyslyšela a odpověděla. Narumi se slzama v očích poslouchala.
"Vesnice se na cesty vydala, ztracenou shinobi hledala. Mnoho informací našla a předala, a odradit se nedala. Ovšem časem síla mizela, jenom neúspěchy sklízela. Všichni už věří v dívky zabití - jednoho skvělého ninji ubytí. Jen chlapec se znaky barvi krve, kterých si na tvářích všimneš prve, dál hledá a naději ztrácí, že uslyší: dívka se domů vrací! Ovšem vzdát se odmítá, jak si v hlavě přemítá, všechny ty krásné chvíle, to mu přidává na síle."
Narumi si zakryla obličej dlaněmi a tiše začala vzlykat.
"Kibo..."
V tom k ní přispěchala Nisuru.
"Co se děje? Není ti nic?"
Narumi jen zakroutila hlavou. Nisuru si viditelně oddechla, že její němé kamarádce nic není.
"Co bys řekla na to, zajít si na ramen? Znám tu jednu skvělou restauraci."
Narumi si otřela slzy a přikývla. Až teď si uvědomila, jak velký má hlad. Vyšla s Nisuru do ulic. Kamenná byla svým způsobem krásná, ale Narumi milovala Listovou, tady na ni bylo až moc kamenů a málo stromů.
"Á, vítej Nisuru! Tvoje nová kamarádka? Ihned vám jdu dělat ramen!"
Nisuru se usmála a přikývla. Společně s Narumi se posadili k jednomu ze stolů.
"Tak, tady to máte! A jak se jmenuješ?"
"Promiň Ishi, ale ona nemluví. Ani my nevíme, jak se jmenuje."
"Aha...notak nic, dobrou chuť!"
Narumi se s chutí pustila do ramenu. Nisuru se usmála a udělala to samé. Najednou si Rumi všimla, že tam nejsou sami. Přistoupila k nim ještě jedna osoba. Vzhlédla a poznala jednoho z těch stráží co si pro ni přišli. Byl to ten, co nemluvil, měl jen laskavý výraz.
"Ahoj Aiashi! Dáš si s náma ramen?"
"Ne, jen si s váma posedím. Já jsem Aiashi, už jsme se dnes viděli."
Aiashi se přátelsky usmál a podal Narumi ruku. Tak mu s ní potřásla. Byla ráda, že Nisuru tady není jediná hodná. Jen seděla a poslouchala rozhovor tady těch dvou.
"Dneska večer je festival, že jo?"
"Jo, už se nemůžu dočkat."
Nisuru obrátila pohled na Narumi.
"Půjdeš taky? Bude to zábava, spousta hudby a tak."
Narumi ale zavrtěla hlavu a ukázala ven, čímž chtěla naznačit, že se půjde raději projít, oba ji pochopili a dál to nerozebírali.
K včeru se šla Narumi opravdu projít. Zkoumala nejrůznější uličky a plánovala nejvhodnější útěk. Asi po hodině to uzavřela. Utéct je nemožné. Ale co? Pomyslela si. Nisuru tu žije celý život.
Se sklopenou hlavou odcházela. Míhala kamenné domy. V dálce slyšela hluk, nejspíš hudba z festivalu, pomyslela si.
Nedošlo jí, že hluk se k ní čím dál víc přibližuje. Všimla si toho, až když si uvědomila, že stojí vedle obrovského pódia a okolo je témeř celá Iwagakure.
"Tak a teď je zase čas na vaše výkony! Tak kdo to tady z vás dneska rozjede?"
Nikdo se nehlásil. Narumi pochopila, že to nebude nic dobrého.
"No táák, lidi. Asi budu muset někoho vybrat! Co takhle ty?"
Moderátor ukázal na Narumi a než se stihla bránit, tak už ji dva muži táhli na podium.
"Je to jednoduchý. Tady máš text. Pustíme ti nějaké karaoke a ty se to pokusíš zazpívat."
Narumi polkla. Zpívala dokonale, ale to by znamenalo, že bude muset mluvit. Pomalu se nechala dostrkat k mikrofonu.
"Tak, nejdřív nám řekni, jak se jmenuješ."
Narumi ale zarytě mlčela.
"Copak, dívka beze jména? Tak to jsem vybral skvělou písničku!"
Vesnici začaly rozeznívat první tóny písničky. Narumi se rozhodla. Přece nemůže doživotně mlčet. Navíc tuhle písničku znala tak dobře jako své boty. A k tomu ji uměla úžasně zpívat. Zahodila text, chytla obouma rukama mikrofon a Iwou se začal rozléhat její úasný hlas.


This is me for forever.......................To jsem já navždy
One of the lost ones........................Jeden ze ztracených
The one without a name...................Ta beze jména
Without an honest heart as compass..Bez upřímného srdce jako kompasu

This is me for forever.......................To jsem já navždy
One without a name........................Ta beze jména
These lines the last endeavor...........Tyto řádky jsou poslední snahou
To find the missing lifeline...............Najít chybějící záchranné lano

Oh how I wish................................Och, jak toužím
For soothing rain.............................Po uklidňujícím dešti
All I wish is to dream again..............Vše co si přeju je znovu snít
My loving heart...............................Mé milující srdce
Lost in the dark...............................Ztracené v temnotě
For hope I`d give my everything........Pro naději bych dala cokoli
Oh how I wish.................................Och, jak toužím
For soothing rain.............................Po uklidňujícím dešti
Oh how I wish to dream again...........Och, jak ráda bych znovu snila
Once and for all...............................Jednou provždy
And all for once...............................A provždy jednou
Nemo my name forevermore..............Bezejmený je navždy mé jméno

Nikdo nejdřív nemohl úžasem ani dýchat, obzvlášť Nisuru a Aiashi, ale pak se začal rozléhat obrovský aplaus a potlesk.
"Tak to byla naše Nemo! Děkujeme ti a doufám, že ji něco u baru nalejete."
Narumi ohromeně sešla z pódia a došla až k baru, kde na ni čekala ohromená Nisuru. Mlčky si sedli k baru, kde jim nalili saké. Narumi chtěla namítnout, že ji ještě nebylo patnáct, ale pak si skleničku vzala. Nisuru se pokusila začít rozhovor.
"Takže zpívání jo?"
"Jasně, miluju to. Zvládnu se u toho tak nějak uvolnit."
Nisuru zírala jak se s ní Narumi zničeho nic tak baví, a tak pokračovala.
"Řekneš mi, jak se jmenuješ?"
"Ne."
Narumi se usmála.
"Vždyť jste mě už pojmenovali, ne?"
"Tak jo, Nemo."
Obě dvě se jěště zasmáli. Večer pak probíhal celkem v pohodě. Holky si povídali a přibývajícíma panákama toho Narumi vyprávěla čím dál víc.
Ráno se Narumi probudila. To co si nejdřív uvědomila, bylo, že jí hrozně bolí hlava. Pak začala vzpomínat na včerejšek. Vůbec nechápala, jak se dostala do postele.
Najednou do pokoje vtrhnul Aiashi.
"Konečně si vzhůru Nemo."
"Sss, nemluv tak nahlas."
Jeho hlas ihned přešel do šepotu.
"No jo, promiň. Ihned se máš dostavit za Tsuchikagem."
"Tak mu řekni, že vzkazuju, ať mi políbí a ať pošle aspirin."
Aiashi nejdřív vytřeštil oči, ale pak se usmál a zmizel z místnosti. Narumi se rozhodla. Spolupráce končí.


Život ve smrti shinobiho - 18.díl

12. června 2009 v 18:43 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
"Tak se posaď. Všechno to začalo před patnácti lety. Bývalý Tsuchikage byl...dobrosrdečný člověk. Na rozdíl od Warumana, který vládne teď. Moji rodiče vedli ve vesnici výzkum nových léků. Výzkum ale stojí peníze, které neměli. Vládce je ale sponzoroval a jediné co musel udělat, vypsat papír, kolik peněz do toho investuje. Jenže potom..."
Nisuru se odmlčela.
"Potom Tsuchikage-sama zemřel. A do velení se dostal tenhle tyran. Když neměl co na práci, prohledával všechno co po bývalém vládci zbylo a snažil se to využít.
Až pak narazil na papír, který mi zničil život - výpis investic Tsuchikageho-sama. Chtěl po mých rodičích peníze, které použili na výzkum. Ale...mí rodiče nebyli nikdy bohatí. Nemohli zaplatit. To Tsuchikageho rozzuřilo. Dal jim vybrat. Buď odejdou z vesnice a mě mu nechají jako...no, řekněme otroka a nebo všichni zemřeme. Ale..."
Suru zaťala pěst a v očích jí žhnula zlost.
"...Tsuchikage nedodržel slib. Mě nechal naživu, ale mí rodiče..."
Už nedořekla a Narumi pochopila. Uvědomila se, že si jsou celkem podobné. Až na to, že Nisuru si své rodiče nepamatovala. Musela znát svou historii z vyprávění.
Nisuriny černé hluboké oči hleděli do zdi. Narumi by jí ráda nějak utěšila, ale na svém rozhodnutí nemluvit nic nezměnila. Tak ji alespoň pohladila po inkoustových vlasech.
Nisuru se usmála a uhladila si bílé kimono. Podala Rumi horký čaj.
"A co tvůj příběh?"
Narumi sklopila hlavu. Jednou rukou rozvázala šátek a odkryla hada na krku. Tentokrát ho mohla Nisuru lépe prozkoumat. Po půl minutě vytřeštila oči. Narumi si krk zase zavázala.
"Ty si...? Tak tohle se Tsuchikage nesmí dozvědět. Souhlasíš?"
Narumi přikývla. V tom se rozrazily dveře a dovnitř vstoupili dva muži. Jeden se tvářil stejně krutě jako Tsuchikage, druhý měl v očích laskavost. První muž hrubě promluvil.
"Náš vůdce si s tebou přeje mluvit."
Narumi vrhla ještě jeden pohled po Nisuru a pak se vydala za těmi muži. Vedli ji až do kanceláře vůdce. Ten se slizce usmíval, stejně jako když ho viděla poprvé.
"Takže si probereme pravidla. Jelikož si se rozhodla spolupracovat, budeš něco jako Nisuru, s kterou budeš zároveň bydlet. Pokud si na sebe nezvyknete, bude to váš problém. Jinak, můžeš se pohybovat po celé vesnici, ale pokud se pokusíš utéct, bude to bolet. Poznáme to, protože budeš nosit tohle."
Tsuchikage podal Narumi kovový plátek na černé kůži.
"Pokud to sundáš, bude to bolet. Pokud se pokusíš někoho napadnout, bude to bolet."
Narumi se zamračila do podlahy. O Tsuchikagem už měla jasno - úchyl, který se vyžívá ve věznění ostatních. Ale hodlala spolupracovat, alespoň do doby, než přijde na to, jak odsud utéct.
Vrátila se zpět do pokoje, kde na ni čekala Nisuru s ustaraným pohledem. Když ale viděla, že je Narumi v pořádku, uklidnila se. Počkala si, až se za strážemi zabouchly dveře.
"Tak co? Co po tobě chtěl ten grázl?"
Narumi sklopila hlavu. Moc si přála s Nisuru mluvit, ale rozhodla se vydržet.
"Aha, tak se zeptám jinak - dostala si pravidla?"
Narumi přikývla. Nisuru se smutně usmála a vyndala z kapsy kovový plíšek, stejný jako dostala Narumi.
"Neboj se, pomůžu ti to tady přežít."
Narumi se usmála. Alespoň něco dobrého v týhle temný díře. Najednou se jí rozzářily oči a šla si sednou do okna. Nisuru ji nechápavě pozorovala, až pak si všimla, že se blýská.
"Máš ráda bouřky?"
Narumi horlivě přikývla, i když měla úplně jiné úmysly než sledovat déšť. Šeptala velkou rychlostí a potichu, aby to Suru neslyšela.
"Bouře, královno blesků, pověz mi, v bleskových lesků, co se bude dít v brzku, mého domova?"
Trvalo to jen pár minut než bouře její prosbu vyslyšela a odpověděla. Narumi se slzama v očích poslouchala.

Život ve smrti shinobiho - 17.díl

9. června 2009 v 17:03 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Narumi nejistě otevřela oči. Viděka okolo sebe dva páry nohou. Pohledem přejížděla po tělech svých nepřátel. To, co ji přímo praštilo do očí byla čelenka Skryté Kamenné. Nenápadně se pokusila pohnout tělem. Zjistila, že má svázané ruce za zády.
"Už je v bezvědomí několik hodin. Jestli se neprobere, bude šéf zase řvát."
"To jo a navíc...nechápu proč to všechno dělá."
Narumi udělala kotrmelec dozadu, čímž se postavila na nohy. Rozeběhla se, jednoho ze stráží odkopla, druhého odtrčila ramenem a útíkala z místnosti ven. Nevěděla kam běží, jediné co chtěla, bylo utéct. Na chodbě se ale proti ní postavil mohutný muž. I s rukama za zády se postavila do bojivé pozice. Byla svázaná tak, aby nemohla dělat pečetě, ale v taijutsu ji zabránit nemohli. Rozeběhla se proti muži, ale ten s výsměšným úsměvem složil pár pečetí. Zdi se otřásly a než se Rumi stihla vzpamatovat, byla uvězněná v kameném vězení.
Z místnosti, kde před tím ležela vyběhli její dva stráže.
"Moc se omlouváme, Tsuchikage-sama...m-my netušili, že je vzhůru a nepředpokládali jsme takovou reakci."
"To je v pořádku. A co ty holka? Vypadá to, že si pěkně divoká, to tě budeme muset zkrotit."
Narumi se nenechala ovládnout strachem a propalovala Tsuchikageho pohledem. Ten ale vypadal, že se dobře baví.
"Poslouchej mě. Jsou jen dvě možnosti - buď se budeš chovat jako hodná holka a budeš dělat co ti řeknem a nebude to bolet, nebo nás poslouchat nebudeš, my tě budeme nutit a bolet to bude."
Narumi se zamyslela. Napadlo jí padesát možností, jak odsud útéct, ale žádná neměla pravděpodobnost úspěchu vyšší než třicet pět procent. Vzdala to. Narovnala se z bojové pozice a zahleděla se do země. Tsuchikage se vítězně usmál.
"Vidíš, že si budeme rozumět. Jak se jmenuješ?"
Narumi ale zarytě mlčela. To Tsuchikageho rozzuřilo.
"No?"
Pořád nic.
"Ehm pane...možná ani mluvit nemůže. Zatím jsme ji neslyšeli říct ani slovo."
"No dobře. Vemte ji nahoru. Zdá se, že bude spolupracovat."
Zatímco kamenné vězení mizelo zpět do mohutných zdí, Narumi stála bez hnutí, pořád s hlavou sklopenou. Přála si utéct, běžet daleko odtud, ale pud sebezáchovy jí to rozmluvil.
Dívala se do země, i když ji vedli do patra. Nevnímala kam jde. Jediné co si přála, bylo být z dosahu těchto nebezpečných chlápků.
Zastavili se podle ní tak ve třetím patře. Jeden z chlápků zabušil na dveře. Chvilku čekali a pak se dveře pomalu otevřeli. Tam stála dívka, asi tak stará jako Narumi, a upírala vyděšený pohled na Tsuchikageho.
"Ahoj Nisuru. Tohle je tvoje nová spolubydlící."
Tsuchikage Narumi strčil přes práh bytu. Pořád měla skloněnou hlavu a vduchu děkovala bohu, že si vzala rolák, díky němuž nebylo vidět tetování hada.
Dveře se zabouchly. Narumi procházela místností a zalezla až do rohu, hlavu sklopenou, vlasy přes obličej. Nisuru, drobná dívka v bílém kimonu opatrně přistoupila k Narumi, která se krčila v koutě. Nisuru se sklonila, její inkoustově modré vlasy jí padaly do obličeje, a rozvázala Narumi pouta. Ta se na ni s úžasem dívala.
"Nemusíš se bát. Já nejsem nepřítel."
Nisuru měla křišťálový hlas, který podbarvoval její tmavou osobu. Narumi ale nic neodpověděla. Jen se trochu uvolnila. Zadívala se na Nisuru zkoumavým pohledem. Ta se usmála.
"Chceš slyšet můj příběh?"
Narumi přikývla. Nisuru vstala a šla do vedlejší místnosti. Teprve teď si Rumi všimla v jak velkém je bytě. Vstala a následovala svou novou přítelkyni. S vděkem přijmula oblečení, které ji Suru nabídla a převlékla se ze zabláceného roláku a džín. Nisuru ohroměně sledovala tetování hada. Rumi si ho vyděšeně zakryla a s vděkem přijmula šátek, který si uvázala kolem krku.
"Tak se posaď. Všechno to začalo před patnácti lety."

Diplomek pro ♥ Narumi ♥

7. června 2009 v 19:31 | Kami |  Diplomky za eSB
Tak, udělala jsem další diplomek. Snad se ti líbí, Rumi.



A od Narumi pro mě:

Diplomek pro Kim <3

7. června 2009 v 19:23 | Kami |  Diplomky za eSB
Tak jsem se k tomu konečně dokopala. Je to můj první diplom, ale snad se ti bude líbit, Kim <3.

Život ve smrti shinobiho - 16.díl

7. června 2009 v 18:03 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Rozhodla jsem se pro moje eSBéčko Narumi napsat jeden extra dlouhý díl, tak tady to je:

"Bude v pořádku? Spí už dost dlouho...navíc je celá bílá."
"Uklidni se Kibo, nic jí nebude, jen ztratila hodně chakry. Zanedlouho se probudí."
"Když to tak beru, ani se jí nedivím. Ta technika co udělala...opravdu mě to fascinovalo."
"Jo, ale bylo to hrozně rychlé, jak se ta stříbrná záře začala uspořádávat do mnoha malých lasiček a pohltila všechny zvučný..."
Narumi slyšela hlasy z obrovské dálky, které se pomalu přibližovali. Rozeznala Sakuru a Kibu.
"To nebyla její technika."
Kiba i Sakura se vyjeveně podívali na Moruki. Nic nechápali.
"Četla jsem to v její mysli. Jako by jí někdo předával sílu."
Narumi pootevřela oči. Všichni tři se okolo ní shlukli. Ona se jen protřela oči a posadila se.
"Tak jak se cítíš?"
"Jako po velkym mejdanu."
Společně se všichni zasmáli. Pak Sakura rozhodla, že by měla mít Narumi klid a prospat se, tak všichni opustili pokoj. Narumi si všimla tácku s jídlem na stolku a až potom si uvědomila jaký má hlad. Když se ovšem přiblížila k talíři, kde jídlo vypadalo jako zbytky z neúspěšných laboratorních pokusů, rychle ji chuť přešla a znechuceně si lehla na postel.
"Nesnáším nemocnice! Všechno depresivně bílý a jídlo jako ze smetiště."
Dveře se pootevřely.
"Tak pojď na ramen. Ten by měl být lepší než tohle-"
Kiba s úsměvem ukázal na nechutně vyhlížející oběd. Narumi se rozlil po tváři úsměv. Ten ale ihned zase pohlasl.
"Pustěj mě odtud nejdřív za pár dob ledových."
"To si nikdy nezdrahala z nemocnice oknem?"
Kiba nahodil takový výraz, jako by mluvil o úplné samozřejmosti, čímž způsobil Rumi záchat smíchu. Nakonec se k ní Kiba přidal.
"Počkej, to myslíš vážně?"
"Samozřejmě. Proč ne? Nejhorší věc co se může stát je, že nás uvidí Tsunade-sama, ale ta je teď v kanceláři, takže by to problém být neměl."
"Jsi si vědom, že by to mohli považovat za únos?"
"Ano, beru na sebe plnou zodpovědnost."
Narumi se znovu zasmála a pak nedůvěřivě přistoupila k otevřenému oknu. Než ale stačila znovu něco namítnout, Kiba ji ovinul paže okolo pasu a vyskočil s ní ven. Dopadli na zem, lehce jako pár koček. Oba dva se smáli.
"Tak tohle ti nazepomenu," smála se Narumi "a navíc-"
Už nestihla doříct, protože se k nim vrhnul Akamaru s Hirem a začali své páníčky olizovat, kvůli čemuž musel Kiba Narumi pustit. Sklonil se a zavrčel se smíchem Akamarovi do ucha.
"To se ti teda povedlo kámo, ve špatnou chvíli na špatném místě."
Akamaru dělal, že stěžování svého pána neslyší a začal si razit cestu do Ichiraku. Kiba s Narumi a Hirem neváhali a dali se za ním.
Zanedlouho už všichni seděli v ramen obchůdku a hladově čekali, až bude oběd hotový. Seděli zvláštně - Narumi a Kiba měli židle těsně u sebe a Rumi seděla opřená o Kibu. U nohou jim leželi vedle se Akamaru a Hiro.
"Tak tady to máte, dobrou chuť!"
Doopravdy s chutí se do ramenu oba dva pustili. Kiba trochu znejistěl, Rumi to samozřejmě neušlo.
"Co se děje?"
"Nic...já jen...tohle leželo vedle tebe, potom co si včera po boji upadla do bezvědomí."
Kiba natáhnul k Narumi ruku s malým poupětem, zakonzervovaným v tenké vrstvě stříbra. Narumi se smutně pousmála a rukama lehce uzavřela poupě v Kibově pěsti.
"Nech si ho, bude do tebe proudit síla klanu Hiroia a když ho budeš mít u sebe, budu pořád s tebou."
Kiba na Narumi s něhou v očích hleděl. Nepřestávala ho fascinovat.
"Nešla by ses dneska odpoledne projít? Ukázal bych ti podrobněji okolí Konohy."
"To by bylo super. Jen se skočím domů převléknout..."
Teprv teď si uvědomila, že má na sobě pořád večerní šaty a ty zatracený boty. Kiba se jen zasmál nad jejím výrazem a souhlasil. Po jídle ji doprovodil až domu a řekl, že tam počká.
Narumi vyběhla do domu. Rychle ze sebe shodila šaty a přiskočila ke skříni. Vytáha nové džíny a k tomu si zapla černou mikinu. K tomu si vzala ještě černé boty a stříbrno-černé těžké naušnice.
Když sešla dolů (v rekordním čase), Kiba zůstal stát s otevřenou pusou. Hiro, jehož srst ladila s paniččiných oblečením si jí poslušně stoupl u nohy.
"Děje se něco?"
"N-ne, půjdeme."
Narumi přišla ke Kibovi. Ten jí dal ruku přes ramena a Narumi ho zase chytla kolem pasu. Takhle propletení, doprovázeni dvěma mohutnými zvířaty, se vydali na cestu.
Došli až na kraj lesa a vydali se dál lesní cestou. Povídali si a ani pořádně nevnímali kudy jdou. Zastavili se až když jim došlo, že jsou dost hluboko a totálně mimo cestu.
"Ehm...kudy teď? Nemyslim že jsem tady někdy byl..."
"To se ptáš tý pravý...ale koukej, támhle prosvíta světlo mezi stromy. Půjdem tam?"
"No...jo."
To co uviděli jim vyrazilo dech. Došli na nádhernou malou mýtinu. Jeden pohled stačil, aby se dohodli, že tady na chvíli zůstanou. Kiba sebou praštil do trávy a Narumi si klekla vedle a soustředěně trhala květiny. Kiba ji fascinovaně pozoroval.
"Neslyšíš nic, Rumi?"
"Připadá mi to jako...voda?"
Oba dva vstali a prodírali se hustou částí lesa a hukot vody byl čím dál silnější. Před nimi se rozprostřelo nádherné kříšťálové jezero s malým vodopádem. Kiba sestupoval ke břehu, sundal si boty a svlékl mikunu.
"Co to děláš?"
"No co, po tak dlouhé cestě si zasloužímě něco příjemnýho."
Narumi se zatvářila pochybovačně.
"Notak krásko, uvolni se."
Kiba už byl celý ve vodě, když se Narumi usmála a zula si boty. Do vody ale nevlezla. Šla až k vodopádu a skočila do vody ladnou šipku. Kiba zůstal ohromeně zírat.
Asi po hodině vzájemného topení a společného potápění se oba doplazili na písečný břeh. A tam se rozesmátí a zadýchaní složili.
"Ty vole podívej, už je skoro tma!"
Kiba, trochu zaskočenej Naruminým slovníkem, se rozhlédnul. Měla pravdu. Leželi těsně vedle sebe. Narumi se usmála a ukázala na oblohu plnou jasně zářících hvězd.
"Vidíš, tamhle je tamhle je Orionův pás, tamhle Andromeda, Kassiopeia, Jižní kříž a támhle Pegas."
Kiba na ni opět s úžasem hleděl.
"Znáš celý vesmír nazpamněť?"
"Jen známý vesmír."
"Jak?"
"Pod hvězdama se strávila...no, vlastně celý život. I v době, kdy jsem měla domov mě vesmír fascinoval."
Než se Narumi nadála, Kiba ji znovu silně políbil. Když se odtrhnul, omluvně se na Rumi podíval.
"Promiň, nemohl jsem si pomoct..."
Narumi se taky zasmála.
"Nejspíš bychom měli jít domů..."
"Už je pozdě. A navíc, tady to nevypadá tak špatně."
"Chceš spát v lese? Mokrej, celej od písku?"
Kiba se ušklíbnul.
"Jasně!"
"Tak to asi budu muset souhlasit."
Zasmála se Narumi. Vrátili se zpět na mýtinu. Tam našli jeden šikovně spadlý strom. Kiba si sednul, opřel se zádama o strom, Narumi si mu sedla na klín, schoulela se mu do náruče, hlavu opřenou o jeho hrudník a Hiro s Akamarem si lehli každý z jedné strany. Narumi se zase usmála a Kiba zapomněl dýchat.
"Nevím jestli takhle usnu," nahodila ďábelský výraz "jsem zvyklá na tvrdé podmínky."
Kiba se taky usmál.
"Tak pokud by ti to takhle hodně vadilo, můžeš jít spát pod ten vodopád, tam bude tvrdých podmínek dost."
Kiba položil obličej Narumi do vlasů.
"Miluju tě, hrozně moc. Nezvládl bych už bez tebe žít."
"Já tě taky miluju."
Kiba začal pobrukovat krásnou melodii. Než se Narumi stihla zeptat, co to dělá, cítíla se šíleně ospalá. Zanedlouho usnul i Kiba.
Druhý den ráno se Narumi probrala do vycházejícího slunce.
"Tak jak ses vyspala?"
"Skvěle, ani jsem nepotřebovala ten vodopád."
Kiba se zakřenil.
"Teď bychom se ale už vrátit měli. Budou o nás mít strach."
"To jo a mě by navíc přišili ten únos."
Zasmáli se a vydali se na cestu. Nebylo tak těžké dostat se zpět, zvlášť když sebou měli dva vynikající stopaře.
Do Konohy dorazili opravdu brzo. Rozloučili se, políbili a každý se vydal svou cestou domů. Rumi tam došla akorát včas, aby ji stihl zachytit Anbu hokage.
Rumi dostala další misi. Docela ji ale překvapilo zadání, ale podle výrazu Tsunadinýho obličeje, když Narumi vstupovala do kanceláře, Naru pochopila, že námitky jsou nepřípustné. Její úkol byl prostý. Měla jít zkontrolovat jednu z kolonií Konohy. Ale sama, což ji právě překvapilo.
Vzala s sebou Hira a vydala se na cestu. Mise nebyla těžká. A navíc v kolonii vše probíhalo jak mělo.
Na cestě zpátky Hiro nespokojeně zakňučel.
"Co se děje parťáku?"
Najednou se okolo ní zjevilo sedm dalších ninjů. Narumi pak už jen ucítila tupou bolest a světlo shaslo.
K branám Konohy dokulhal těžce zraněný vlk.
"Izumo, to je přece Hiro! Rychle, zavolej Hanu, veterinářku!"
O půl hodiny později, kanceláš hokage:
"Jak to jako myslíte, že zmizela?!"
"Nerozčiluj se Kibo, prosím tě. Prostě po ní nejsou žádné stopy a Hiro se vrátil sám, evidentě po boji. Ale uděláme všechno proto, abychom ji našli. Vyšlu Anbu a-"
"To nestačí!"
"Inuzuko Kibo!! Laskavě se ihned uklidni. Moruki, nemůžeš zjistit něco z Hirovi mysli?"
"Ne. Zvířecí mysl pracuje jinak než lidská."
"Dobře. Nevadí. Pošlu jednotku tam, kde byla viděna naposled."
Moruki sklopila hlavu. Věřila ale, že je její onee-chan v pořádku, protože jí znala. Věděla, že se jen tak zabít nenechá.
Za to Kiba se málem zhroutil. Pevně v dlani stisknul stříbrné poupě. Otočil se a odcházel z kanceláře.
"Kibo, ještě jsem nedomluvila."
"To mi je jedno!"
"Kibo!"
"A co chceš těď dělat Kibo?"
"Najdu jí sám."
S odhodlaným, ale i utrápeným výrazem v očích Kiba odcházel.

Život ve smrti shinobiho - 15.díl

6. června 2009 v 19:49 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
K téhle epizodě mě ispirovala jedna písnička. Je to sice spíš vážná hudba, ale doporučuju si to ke čtení pustit ;-)


Narumi zavřela oči a očekávala bolest. Ta ale nepřicházela. Pomalu oči zase otevřela a přihmouřila je pod náhlým návalem slunečního světla.
Narumi klečela na rozlehlé louce. Pozorně si prohlížela každý kámen, každou rostlinu. Nic se tady nezměnilo. Nedaleko od ní stála postava.
"Proč si mě přivedla sem?"
"Nevzpomínáš si? Kdysi jsme si tady spolu hrávali."
"Jasně, že si vzpomínám."
Narumi se usmála, ale druhý hlas nabral na vážnosti.
"Nechápu tvá jednání Narumi. Vždy si byla silná a spolehlivá...a vždy si držela pusu na zámek, pokud šlo o udržení tajemství. A pak kvůli jednomu klukovi..."
"Já chci, aby všechno věděl. Miluju ho."
Druhé osobě se rozlil po tváři úsměv. Z toho ale zase Narumi posmutněla.
"Asi mi nikdy neodpustíš, že ne?"
Narumi měla v hlasu bolest. Tak silnou až přímo řezala. Úsměv osoby ale nemizel.
"Neni ti co odpouštět. Vlastně bych ti měla poděkovat."
"A za co? Nic jsem neudělala správně."
Osoba se sklonila k Narumi a dlaň jí přiložila na místo, kde se měla srdce.
"Udělala si mnoho správných věcí, ale až čas ti pomůže je vidět."
"Vždycky si mluvila tak záhadně?"
Osoba se znovu usmála a teď už i nahlas. Narumi se do tváře také vracel úsměv.
"Asi ano...i když, ty bys to měla vědět lépe než já."
Narumi se zadívala na tmavě zelenou trávu. Rukou vytrhla stéblo, to smotala do prstýnku.
"Tak dlouho jsem chtěla slyšet tvůj smích," Narumi nepřestávala motat "a teď, když jsem tady...cítim něco jiného než bych očekávala. Je to jako když celou zimu člověk čeká na slunce, ale když je léto, nemůže se dočkat až bude zase v chládku."
Osoba se ušklíbla a hrála uraženou.
"A tím chceš říct co?"
Narumi se zářivě usmála a navlékla si složitě spletený prstýnek.
"Ani sama nevím. Vidíš tamhletu kytku? Pamatuješ?"
Osoba se zakřenila. Šla a utrhla jedno z poupat asi metrové květiny. Pak ho podala Narumi.
"Nebylo to až tak špatný."
"Vážně Narumi, nečekala jsem, že tu sázku budeš brát tak vážně a doopravdy to sníš."
Obě dívky se zasmály. Pak ale Narumi zase zvážněla.
"Řekni mi, co mám dělat? Jak můžu najít cestu dál?"
"Cesta života je děsivá a je na ní spousta překážek, které musíš zdolat. Ale ty máš zvláštní sílu. Máš sílu věřit. A když člověk věří, nemůže se ztratit. Najdeš cestu. A teď vstávej."
Narumi přijala nastavenou ruku a s její pomocí se postavila. Ale nepouštěla jí. Přitáhla si jí a pozorovala tetování na zápěstí. Had zakousnutý do vlastního ocasu.
"Nemělo to tak být."
"A právě možná to tak být mělo."
Osobě z tváře nemizel úsměv. S láskou v očích se podívala na Narumi. Ta promluvila.
"Ale co mám teď dělat?"
"Hlavně uhni!!"
Dvě katany dopadly na místo, odkud v poslední chvíli Narumi odstrčili dvě neviditelné ruce. Rumi se zmateně rozhlédla po tanečním sále a nepřátelských nenjích.
"Narumi! Není ti nic? Co se stalo? Narumi!"
Ta ale volání své nejlepší kamarádky, ani svého kluka neslyšela. Sklopila hlavu a vlasy jí zakrývaly obličej. Stiskla poupě, které svírala v dlani. Po tváři se jí začaly kutálet slzy.
Začala neuvěřitelnou rychlostí skládat pečetě a po celém sále začalo zářit stříbrné světlo. Slzy stále tekly a Narumi se připravovala na konečnou techniku.
"To ty si mi cestu ukázala. Děkuji ti, sestřičko."

Život ve smrti shinobiho - 14.díl

6. června 2009 v 17:25 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Jemná hudba rozezněla potemnělý sál. Narumi se snažila nevnímat pohledy ostatních. Začali tančit a u toho si celkem příjemně povídali. Kiba už neměl nervy napnutý jako předtím na misi a bavil se s Narumi úplně v pohodě, aniž by koktal (až na pár vyjímek).
Sakura, kterou pozval Lee, se jen usmívala, protože už jí došly všechny události z mise. Byli tu i ostatní holky a několik ninjů z Písečné. Byla tady dokonce i Tsunade, která se ale nebavila. Měla takový divný pocit, jako by se mělo něco stát...nechtěla ale ostatním kazit náladu, tak si nechala své chmurné myšlenky pro sebe.
Narumi se ale najednou uprostřed tance zamyslela a přestala mluvit. To neuniklo Kibově pozornosti a zeptal se jí, co se děje.
"Nic...já jen...jak ti připadám, Kibo?"
"Připadáš? No já nevím co přesně bys chtěla slyšet, nebo v jakém smyslu to myslíš."
"Viděl si mě bojovat bez náramků...víš pravdu o mém klanu..."
"Jo takhle. No řekněme, že jsi jako...vlk."
"Vlk?"
"Ano. Děsivé, ale zároveň to nejúžasnější stvoření na světě."
Ušklíbla se, jak si vzpomněla na svého věrného Hiroimona, jak doma čeká a nemusí se trápit s podpatkama. Pak se ale Narumi rozzářil úsměv a dál v konverzaci na tohle téma nepokračovala. Moruki se mezitím bavila s Konohamarem, Moegi a Udonem. Docela si rozumněli.
Kibovi se byl Narumi fascinován čím dál víc, jenom jedna věc mu nebyla jasná.
"Narumi? Proč se pořád tak soustředíš? Zkus se uvolnit - jako já."
"Ty nemáš na botách podpatky."
"To je kvůli tomu? Já myslel, že to má každá holka v krvi...takový to malování, chození na podpatcích, nakupování a tak."
Narumi se jenom ušklíbla.
"Když už to musíš vědět, tak co se týče podpatků, jsem největší nemehlo na světě."
Po téhle větě trochu zrudla. Už zase moc mluvila. Kiba se ale jen usmál. Připadalo mu to roztomilý. Rumi vytrhnul z dalšího rozhovoru zvláštní zvuk.
"Slyšel si to?"
"Ne. Co se děje?"
Narumi přestala tancovat a postavila se do pozoru. Rána se ozvala znovu a tentokrát dost hlasitě, aby to slyšel nejen Kiba, ale i všichni ostatní. Muzika přestala hrát.
Najednou ze rozezněla jiná hudba, mnohem procítěnější a taky mnohem...mohutnější. Netrvalo to dlouho a obrovksá okna sálu se pod tlakem jemných tónů rozpadla na milióny střípků. Nikdo nechápal co se děje.
Zanedlouho při zvuku flétny naskákalo dovnitř okny několik zvučných ninjů. Ihned začali útočit na ninji z Konohy, kteří nebyli schopní boje - už jenom kvůli šatům a kvádrům. Jeden z ninjů se vrhnul i na Narumi. Ta ale uhla. Přiložila si prsty ke spánkům a na čele jí naběhla žíla.
"To nemůžu mít ani jedno rande, které by neskončilo válkou?!"
Kiba se na ni podíval se zdviženým obočím a zadržovaným smíchem. Narumi je odsekla:
"Em, to je na dlouhý povídání."
Pak se Narumi postavila do bojové pozice. Ninja se na ní znova vrhnul. Dala mu ránu přímo mezi oči. Pak vytáhla kunai, který měla připevněný na noze pod šatama a jedným rýchlým pohybem se dotkla přesek na lodičkách. Z jejich špiček vylítly dva dlouhé bodce.
Moruki, která taky bojovala, si jen pomyslela, že by se tomu ani neměla divit, protože její onee-chan ozbrojená dokonce i spí. Narumi se rozeběhla proti ninjovi a lehce ho zneškodnila.
Vrhli se na ní další dva. Konoha vyhrávala a Narumi se dařilo. Pak se ale stalo něco hodně špatnýho. Narumi se sklouznul podpatek a ve večerních šatech se složila na podlahu.
"Sakra."
"Narumi!!"
Už jen slyšela volání Kiby a Moruki, kteří stáli daleko od ní. Pak zahlédla dva Zvučné ninji, kteří se rychle přibližovali. Ostří katan se zalesklo v měsíčním světle.

IX. část - Život psance

5. června 2009 v 23:49 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito
"Co si o sobě sakra myslí? Že jsem nějakej kanárek, kterého si bude zavírat a vypouštět z klece jak se mu zlíbí?!"
"Uklidni se Yugi. Aspoň tě tentokrát nezmlátili. Ber to optimisticky."
Tiše jsem na něj ve svém nitru zavrčela. Fajn, nezlámitili mě, ale už zase musim dřepět v tý zatracený šedivý místnosti s dřevěnejma dveřma a poslouchat démoní kecy o tom, jak ubohou mam fyzičku. Najednou se ozvaly kroky.
"Dva lidi, jeden mladší a má...svázaný ruce? Že by další vězeň?"
"Už máš vážně skvělej sluch, Yugi. Vážně, má svázaný ruce. A vedou ho k nám."
Po minutě se kroky ozvaly extra blízko. Dveře se otevřely a dovnitř vstoupil jeden Anbu s klukem, asi tak starým jako jsem já.
"Nii, tohle je Nashi, tvůj novej spolubydlící."
Zaslechla jsem, jak démon ve mně zavrčel. Byla jsem v pozoru a očekávala nějakou boudu. Ta ale nepřicházela. Zatím.
Kluk se mlčky posadil na zem. Já přešla na druhý konec místnosti a tam jsem vedla celkem živou konverzaci se svým démonem.
"Ty víš, co je to za kluka, Nibi?"
"Ne, ale cejtim nějakou zradu. Buď v pozoru a připravena kdykoliv zaútočit."
"Ehmm..."
Podívala jsem se na kluka, který si nevinně odkašlal a vypadalo to, že se na něco chystá.
"Nemohla bys mi pomoct? Celkem ro řeže."
"Jasně, proč ne."
Ještě než mě démon stihnul varovat, tak jsem luskla prsty a tenkej blesk přeseknul klukovi pouta.
"Sakra co to vyvádíš Yugito? Nikdo o tvém tréninku nemá vědět."
"No jo, promiň."
Opět se ozvaly kroky. Dneska je tady nějak rušno pomyslela jsem si, když se v tom otevřeli dveře a vtrhnul tam Raikage. Bez velkej řečí mě vyhodil ven.
"Vydělas toho kluka, Nii?"
"Jo, nedal se přehlídnout, Raikage."
"To je tvůj bratr Nashi."
"Kecáš."
"Čekal jsem tuto odpověď. Jestli si vážně myslíš, že kecám, neváhej ho zabít."
Nechápala jsem o čem to mluví. Pochopila jsem, až když dva další chlápci přivedli Nashiho ven. Podle jeho výrazu jsem usoudila, že je obeznámen se situací. Rychle jsem odskočila a vytasila kunai. Raikage se zatvářil naštvaně, protože má pozice představovala taijustu.
"Bacha na něj. Jde mu jenom o to prokounout tvé schopnosti."
"Myslíš, že to nevim? Použiju jenom taijutsu a pak TU techniku, nic nepozná."
Zuřivě jsem se proti nashimu rozeběhla. Byl ale rychlejší než jsem očekávala, že bude. Nashi uhnul a pokusil se mě zasáhnout. To by v tom byl ale čert, kdyby muj trénink s Nibim nepřinesl žádné ovoce. Uhnout takovému primitivnímu útoku bylo jednoduché.
Takhle jsem se bili asi pět minut a vypadalo to, že to Raikageho začíná nudit. Zničehonic se mi ale zatmělo před očima a já spadla na kolena. Zatracenej salát, pomyslela jsem si. V tom už ale ke mně hnal Nashi, připraven využít mé chvilkové slabosti. Už jsem očekávala kunai v zádech, ten ale nepřícházel. Vzhlédla jsem a spatřila jsem malé černé kotě jak zuřivě visí na Nashiho noze a škrábe. Nashi se ho snažil setřást. Nakonec se mu ho podařilo odkopnout. Zalila mě vlna zuřivosti. Šla jsem jako omámená a podřízla jsem mu hrdlo. Pak jsem zvedla kotě, které se třáslo a šla jsem domů.
Doma jsem kotě ošetřila - v podstatě mu nic nebylo.
"Neni ti nic, Yugi? Nezdála ses mi tam venku zrovna v pohodě."
"Konečně jsem to pochopila, Nibi."
"Cože?"
"Ten nápis na dveřích. Naděje nikdy neumírá. Naděje je mít možnost žít s tím koho milujeme."
"Proč tě to napadlo zrovna teď?"
"Protože ten kluk...byl nejspíš vážně můj bratr."

Život ve smrti shinobiho - 13.díl

5. června 2009 v 23:18 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Narumi nejdřív nevěděla jak reagovat. Jen tam tak stuhle stála a nechala Kibu ať si dělá co chce. Pak se ale vzpamatovala, ovinula Kibovi ruce kolem krku a přidala se. Za dlouho dobu, když už jim docházel kyslík, se od sebe odtrhli.
"Tomuhle se říká hlídka? Jestli nás někdo uvidí, tak už si asi moc nezahlídáme."
Zasmála se Narumi a Kiba se k ní přidal. Pak se spolu vraceli do tábora, ale nic neříkali, jako by se báli, že mluvení poničí magickou atmosféru.
V táboře si vedle sebe sedli a povídali si. O všem - o Kibově rodině, o Narumině životě...zatímco všichni, včetně Akamara spali.
Ráno byla v tábořišti veselá nálada. Sakura se nestačila divit všem těm změnám, ale raději se na nic neptala. Zato Moruki, která zase slyšela veškeré myšlenky byla čím dál víc otrávenější.
U snídaně všichni seděli okolo doutnajícího ohně v příjemném tichu, které občas jen narušilo zapraskání dřeva stravovaného téměř neviditelnými plameny. Moruki soustředěně přežvykovala sousto, když se v tom zadívala na Kibu a hlavou jí začali vířit zase ty nemožný myšlenky.
Jejího pohledu si ale všiml ještě někdo jinej.
"Tak takhle to teda je!"
Vykřikla Narumi do mrtvého ticha (a to ani nechtěla) až všichni nadskočili. Moruki se jen zadívala do země. Nikdo jiný ale nic nechápal.
"No já..teda..vlastně..nic..jen jsem si něco nepodstaného uvědomila...Moruki? Mohla bys na chvíli?"
Narumi chytla svou kamarádku za loket a táhla ji lesem, z doslechu ostatních.
"Hej! Kam mě to táhneš Narumi?"
"Takže kvůli tomu všemu ta tvoje otrávená nálada? Jenom kvůli tomu jsme byli na ostří nože?"
"Nevíš jak by bylo tobě na mém místě..."
"A co cítíš? Nevíš jak je mně z toho, že ti ubližuju?"
"Tvůj pocit viny nejde srovnávat s pocitem, který cítím já. S pocitem, že jedinej kluk, kterej se mi kdy líbil je zamilovanej do mojí nejlepší kámošky."
"Zamilovanej? Trochu silný slovo, ne?"
"Ty neslyšíš jeho mysl...vážně, dneska ráno sem nemohla pomalu snídat...dělalo se mi nevolno."
Obě holky se zasmály, jako by se bavily o nečem úplně normálním. Pak ale Rumi zase zvážněla.
"Co s touhle situací uděláme?"
"Ty hlavně odpověz ano, až se tě dneska odpoledne zeptá a já se s tím nějak srovnám."
Moruki se na Narumi šibalsky usmála.
"Hale! Zeptá na co?"
"Neřeknu! Počkej si, on se tě zeptá sám. Vymýšlý nejlepší způsob jak to udělat, abys ho neodmítla."
"Nech toho a řekni mi to! Noták, Moruki!"
"Ne!"
Rozesmáté se vrátili do tábora, kde čekal zbytek skupiny a nechápavě se tvářil. Holky jen mávly rukou a navrhly, že by měli vyrazit.
Sakura souhlasila, stejně jako feudální pán, který už měl cesty plný zuby. Zbytek cesty probíhal v pohodě. V poledne si udělali malou přestávku. Narumi se nabídla, že dojde pro vodu a Kiba ihned oznámil, že půjde s ní. Došli až k malému potoku.
"Ehm...Narumi?"
"Hm?"
"No..já totiž...mohla bych se tě na něco zeptat?"
Narumi se rozpumpovala krev v žilách. Byla napjatá celou cestu, co na ni Kiba chystá. Představila si Moruki, jak se teď musí někdě u ohně popadat za břicho. Rychle se ale myslí vrátila ke Kibovi.
"Jasně. Na co?"
"Nešla bys se mnou na Poslední ples?"
Teď Narumi pro změnu krev v žilách ztuhla. O téhle události už slyšela. Je to oslava toho, že první hokage vyhodil nějakýho chlápka jménem Madara z vesnice. Formální ples...večerní šaty...Narumi to všechno probíhalo před očima. Ničeho se něděsila víc než bot na podpatku. Pak si ale vzpomněla na Moručina slova: Hlavně odpověz ano...
"To by bylo skvělé."
Vypadlo z ní nakonec. Zdálo se, že se Kibovi ulevilo, že má tu otázku za sebou. Pak ale lehce zrudnul a Narumi to samozřejmě neušlo.
"Děje se něco?"
"Ne...jen mě napadlo...jak to bude dál...no s náma?"
Narumi se usmála, přišla ke Kibovi, lehce ho políbila a pak s vodou z potoka odcházela zpět. Kiba tam ještě nějakou dobu stál, než se vzpamatoval. Poté se taky vrátil.
Přesně jak Narumi čekala, Moruki seděla vytlemená u ohně a snažila se ovládat svůj výraz a tak potlačit další smích. Kiba nic nechápal, ale pochopil, když se Narumi úplně klidně zeptala:
"Moruki? Nechtěla bys zase půjčit náramek?"
Moruki se snažila se všech sil nepropuknout ve smích. Ale když pohlédla na Kibu, rudého od hlavy k patě, jak si uvědomil Moručinu schopnost, už se neudržela a rozřehtala se na celé kolo.
Poté co se všichni najedli a Moruki uklidnila, vydali se zase na cestu. Za necé dvě hodiny už zahlédli v dálce svůj cíl - sídlo feudálního pána Nano země.
Čekalo je tam ale velké překvapení. Čtyři jednotky ANBU Listové. Oznámili naší malé skupince, že právě úspěšně dokončili misi a můžou se vrátit do vesnice, oni to teď přeberou, to jsou rozkazy od hokage-sama. Všichni jen přikývli, rozloučili se s feudálním pánem a vydali se na cestu. Za necelé dva dny byli v Listové. Ples se nebezpečně přibližoval. Zbýval jeden den.
"Uklidni se Onee-chan!! Bude to v pohodě. Dneska večer budeš jako královna."
"Jasně, královna trapasů."
"Umíš tancovat skvěle. A šaty ti taky sluší, proč by ses měla ztrapnit?"
"Já nevím! Jsem...nervózní..."
Moruki se ušklíbla. Se svýma čočkama už nemohla tak snadno číst v mysli, ale moc dobře chápala situaci - Narumi měla jen depku z rande.
Jak už bylo v Listové zvykem, měli se sejít až na plese. Narumi opatrně našlapovala na vysoké podpatky. Několikrát se pokoušela Moruki přesvědčit, že tam nepůjde, ale ta ji nenechala.
"Sundej už ten hadr Narumi! Vypadáš skvěle."
Narumi se zhluboka nadechla a sundala kápi. Měla na sobě modré šaty bez ramínek, dole rozšířené, k tomu stříbrné vysoké lodičky a naušnice z mnoha miniaturních stříbrných šupinek. Pomalu sestupavala ze schodů. Kiba, který na ni čekal dole jen čučel s pusou dokořán.
Narumi měla rozpuštěné vlasy a ty ji neposlušně lezly ke krku. Když už byla téměř u Kiby, lehce hodila hlavou. Stovky stříbrných plátků se rozeznělo v melodickém tónu, zatímco vlasy dopadly zpět na své místo. Kibou projela vlna nemálo podobná elektrickému šoku.
Konečně byli u sebe. Společně odcházeli do velkého sálu. Ples mohl začít.

Bratři jak se (ne)patří

5. června 2009 v 20:44 | Míša |  Naruto: Jednorázovky
Je to moje první povídka na téma jako je Naruto takže buďte shovívaví.


Oba bratři, Malaku i Motaku, šli lesem. Putovali už dlouho, ale jejich cíle se jim dosáhnout nepodařilo. Oni si mysleli, že ano, ale jejich sensei jim stále tvrdil, že ještě pořád nebojovali jako tým. Ano, většinu bitev vyhráli, ale každý za sebe, nikdy v tom nebyl týmový duch.
Dneska měli misi odnést jeden důležitý dokument do vlnkové země, ale člověk, který po dokumentu už dlouho jde na ně poslal jounina ze skryté písečné. Bratři věděli, že by měli být na pozoru, ale už se zase hádají. O to kdo ponese jídlo. A v té největší hádce ze stromu seskočí Komekatsu Mezamba-jounin ze skryté písečné. Oba bratři se postavili do bojové pozice. Boj začíná. Malaku se bez váhání, ale také bez domluvy s bratrem, vrhne na Komekatseho. Moteku se nenechává zahanbit a také se na něj vrhá. Možná to vypadá jako týmová práce, ale v podání těchto bratrů to tak vůbec není. Malaku skočí na Komekatseho a strhne ho na zem zatímco Moteku, který se na něj vrhal taky spadne na zem k rozlehlému stromu. Dělá kotrmelec, aby mohl rychleji vstát, když v tom se mu něco semkne kolem krku a s trhnutí ho vynese do vzduchu. Malakeho, který se díval co to jeho bratr dělá, Komekatsu pohodlně chytil pod krkem. "Tak takovej úspěch jsem nečekal. Měli jste se do toho chytit nohama, ale krk stačí. Udus se!!" Smál se Komekatsu. "Nechci se dívat na to jak se můj bratr dusí!" zakřičel Malaku " Musím ho...", ale už větu nedořekl. Do řeči mu skočil Komekatsu "Tak s tím díváním něco uděláme" řekl a usmíval se. pak vytáhl svůj kunai a... vybodl Malakuovi obě oči. "Lepší?" Pravil vítězoslavně Komekatsu.
Moteku měl možnost se odříznout, ale měl v sobě tak silný pud sebezáchovy, že raději dělal, že se udusil a nešel bratrovi na pomoc. Pro Komekatseho by bylo jednoduché jednou ranou Malakeho zabít, ale on si to chtěl užít. Pomalu, pomaloučku uřezal Malakemu prsty na rukou i na nohou a pak šel na paže. Sekl v zápěstích, loktech a nakonec v ramenou. A v nohou sekl v kotnících, kolenou a pak v tříslech. Nakonec ubohému Malakemu usekl hlavu a rozbodal tělo. Malakeho (po kouscích) naházel do řeky. Vzal si spis a spokojen sám se sebou odešel.
Moteku se konečně pohnul a dokonce promluvil. Tento pohyb a výkřik byly poslední věci, které co udělal. S výkřikem "Promiň brácho, jdu za tebou!" se probodl vlastní katanou.
Tak tam visí a na dně řeky leží bratři Moteku a Malaku jako výstraha jak může skončit tým bez týmového ducha.

Č.Z. - 1. část - Paige - 2. kapitola

3. června 2009 v 21:35 | Kim <3 |  Čarodějky: Čarodějné zápisky
Henry. Hmm..protivnej chlap, co si hraje na policajta, ale ve skutečnosti je takový ex-Starší, ale pořád jim pomáhá. Musím se za ním vláčet každé odpoledne, aby mě naučil tu moc používat, což bych podle mě zvládla sama.
Je pravda, že jsem jednou omylem přenesla kopírku z práce, protože jsem zrovna přemýšlela o tom, že mám zítra okopírovat hromadu papírů. A nemohla jsem přijít na to, jak ji přenést zpátky...stejně kvůli tomu ale nemusim chodit k Henrymu.
A já jsem šla za Henrym, vlekla jsem se jako obvykle. Piper s Phoebe se na mě ušklíbly ve dveřích.
"Upřímnou soustrast."
Vrhla jsem na Phoebe, která mi přála, vražedný pohled a vlekla se dál k Henrymu. Šla jsem asi o hodinu dřív, protože jsme potom se sestrami chtěly připravit vyhlédávací kouzlo na ty ohrožené čarodějky. Když jsem dorazila do Henryho bytu, zazvonila jsem a on otevřel. V tu chvíli jsem strnula.
Zaskočila jsem ho brzkým příchodem a on na sobě neměl tu tógu, ale byl v civilu. Teprve teď jsem si uvědomila, jak krásné má oči a vůbec, jak krásný je.
Připadala jsem si, jako bych doteď měla špatné brýle, přes které jsem neviděla a teď si je sundala. On vypadal podobně vykuleně jako já. Potom se vzpamatoval.
"No, Paige," vyslovil moje jméno se zvláštním citem "nečekal jsem tě tu tak brzo, ještě nejsem ani oblečený do té pitomé tógy."
Slovo "pitomé" zašeptal a já se začala smát.
"Tak se na ni vykašli, Henry." zašeptala jsem. Naklonil se ke mně a stále šeptal. "To bych neměl, ale přesto to udělám. Tak pojď a zkus sem přenést nějakou svou věc, třeba oblečení, od vás z domu."
Povzdychla jsem si a snažila se soustředit na mou oblíbenou sukni. Nastavila jsem ruku, křikla: "Sukně!" a ona se mi skutečně objevila v ruce. Zkusila jsem ještě pár věcí a všechy se mi podařilo přenést. Pochválil mě a já jsem na sebe byla skutečně hrdá. Potom mi vprávěl o svém životě, ale najednou zmlknul, podíval se mi do očí a já jsem věděla, že slova jsou zbytečná. Ani nevím, jak se to stalo, ale políbili jsme se. Když jsme se od sebe odtrhli, ucítila jsem brnění mobilu v kapse mých kalhot a s povzdychem jsem ho zvedla.
"Sakra, tak kde jsi? Už tu na tebe čekáme!"
Piper. Omluvně jsem koukla na Henryho a přenesla jsem se domů.
"Proboha co jsi tam s tím Henrym dělala?" zeptala se Phoebe, zatímco psala papírek na kouzlo. Já jsem zrudla a Phoebe zvedla hlavu, protože jsem neodpovídala.
"Óó, ty se nezdáš! No neříkej, že s tim" ve vzduchu udělala uvozovky "protivným chlapem, co si hraje na policajta něco máš!"
Obě na mě koukaly docela s úžasem. "Ale ne, jen...prostě jsem doteď nevěděla, že je tak krásný a fajn."
"No ne, já chodím se světlonošem, Phoebe s démonem a ty jsi zamilovaná do Staršího?" šklebila se Piper a my jsme s Phoebe vykřikly najednou: "Bývalý démon!" "Bývalý Starší!"
Určitě jste poznali, co vykřikla Phoebe a co já. "No dobře, fajn, pojďte přeříkat to kouzlo." Ustupovala Piper. Tak jsme přečetly kouzlo, hodily papírek do kotlíku a přidaly "vybouchávací" koření. A kyvadlo, které Phoebe držela v ruce se rozkmitalo a zastavilo se na mapě San Franciska, čtvrť Barlays!

Chceš spřátelit?

1. června 2009 v 19:38 | Kami |  eSBéčka
zdar lidi, tak jsem se konečně dokopala i k těm eSBéčkům...nevím jak dlouho to bude trvat než se to rozjede, ale budu se snažit ;-)
no, ale k věci: pokud chcete spřátelit, napište do komentů vaše jméno nebo přezdívku, adresu na váš blog a co byste chtěli na diplomek. tak to bude ode mě asi tak všechno. zdarik