Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<


Srpen 2009

Tak lidi...konec prázdnin

31. srpna 2009 v 21:11 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Tak lidičky, tohle je poslední článek před koncem prázdnin. Pokusím se vyvážit školu a psaní povídek tak, abych mohla i dál přidávat plynulým tempem, ale kdybych dlouho nic nepřidávala, tak se předem omlouvám...njn, škola je zmetek. Ale dneska sem celkem vložila 16 článků, tak sem si to tím snad trochu nahnala xD.
Jinak, sem ráda, že se mým eSBénkům diplomek líbil :-) a taky chci moc poděkovat těm, co se přihlásili do mé první Sonp, měla sem strach, že se nikdo nepřihlásí a už po pár hodinách mám asi šest účastníků...moc vám děkuju! Takže pro dnešek se svámi loučím, ahoj a dobrou noc :o). Vaše Kami

NaruSaku

31. srpna 2009 v 20:53 | Kami |  Videa: Naruto
No...původně jsem chtěla dělat NaruHina, ale nenašla jsem žádné hezké video...tak sem skončila na NaruSaku. Snad se vám budou videa líbit :o)

Videa už dneska komentovat nebudu, na to sem moc unavená xD

Chcete si napsat reklamu?

31. srpna 2009 v 20:35 | Kami |  Reklamy - TADY
Tak fajn lidi,
jelikož už vážně máte někteří nějakou záhadnou mimozemskou úchylku na psaní reklam a mě to nebaví pořád mazat, rozhodla jsem se pro vás reklamo-maniaky založit tuhle rubriku. Uvidíme jak to bude fungovat, pokud mi stejně budete psát reklamy jinam, tak ji smažu. Steně jako vaše reklamy.
Jde o tohle - s každým novým komentářem mi přijde mail a já jsem do pěti minut na blog.cz a váš komentář mažu, protože nemám ráda, když mi někdo pod článek k Narutovi napíše třeba: Máš ráda Vanessu Hudgens? Tak navštiv náš blog! Jakmile mi někdo tohle někam napíše...ne, prostě ne. Všechny reklamy budou tady. Odtud je nesmažu a pokud by chtěl někdo na váš blog kouknout nebo si zahlasovat třeba v nějaký Sonap, tak si sem půjde a nebude se muset s vašima reklamama otravovat někde jinde. Tak, snad sem to vysvětlila dost jasně. Teď si můžete si jít napsat reklamu xD. Vaše Kami


SasuSaku

31. srpna 2009 v 20:00 | Kami |  Videa: Naruto
Tak, našla jsem ještě pár hezkých videí na pár SasuSaku..snad se budou líbit

Toto video mi nejde tady na blogu pustit...ale protože je opravdu hezké, nechám ho tady, stačí když dáte play a potom přehrát na webu youtube ;o)

Akatsuki fun xD

31. srpna 2009 v 19:41 | Kami |  Videa: Naruto
No jo no jo, už zase sem to udělala, už zase sem odbočila od téma povídek...hold se to tady snažim trochu zpestřit xD. Pro začátek tu mám pár zábavnejch videí Akatsuki ;o)

Chce to umět trochu anglicky, ale je to fakt good xD

Pro moje drahý ♥eSBéčka♥

31. srpna 2009 v 18:45 | Kami |  Diplomky co se jinam nevešly xD
Takže, moje drahá eSBénka, všichni víme, že se blíží ta děsivá událost - začátek školního roku. Doufám, že jste si užili prázdniny tak jako já ;o)
Přeju vám, abyste ten školní rok 2009/2010 přežili...já se pokusím o to samé xD. Taky vám přeju hodně úspěchů a nakonec vám přeju, abyste to s učitelama vydrželi. A tady mám pro vás všechny jeden diplomek :o)
Takže Kim <3, Narumi, Roni, Kirsten, Eny, Tereki, Sakato-chan a Elo - chan, hodně štěstí do nového školního roku :o)

Diplomek pro Elu-chan

31. srpna 2009 v 17:37 | Kami |  Diplomky za eSB
Takže moje další eSBéčko Ela - chan, snad sem tvoje jméno dobře vyskloňovala...z toho mám vždycky strach nejvíc xD...doufám, že se ti diplomek bude líbit :o)

Já osobně myslím, že její blog je moc pěkný, doporučuju se na něj mrknou ;-)

Tak a diplomek od ní pro mě :o)


Soutěž o nej povídku - přihláška

31. srpna 2009 v 16:19 | Kami |  Soutěže
Tak sem se pro vás rozhodla udělat takovou menší soutěž o nej povídku. Zadání je jednoduchý - do komentářů toto vyplníte:
  • 1) Vaše přezdívka:
  • 2) Název vaší povídky
  • 3) Co chcete diplomek, pokud vyhrajete
Pak mi na mail napo-povidky@seznam.cz vaší povídku pošlete...doufám, že se někdo zapojí, přihlášky podávejte do 9. září, pokud bude přihlášeno méně než čtyři lidi, soutěž pořádat nebudu.
Do soutěže se můžete přihlásit s jakoukoliv povídku, nemusí být jen na téma Naruto, nechci vás nějak omezovat :o)
Povídky budu postupně zveřejňovat, jak mi je budete posílat a 10. září začne první kolo. Vaše Kami

KNLŽ - 2.Den, odpoledne - Pohádka na dobrou noc

31. srpna 2009 v 16:04 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
Konan bylo tak trapně. To jí dělal Pein za to, že odmítla na dovolený vařit prát a uklízet? V každým případě, dostala na starost Tobiho a Deidaru, který teď spolu soutěžili, kdo postaví větší věž z písku. A Konan nad nima stála a stopovala jim to.
"Jak dlouho ještě Konan-san?"
"Dvacet sekund."
"Já vyhraju, Deidara-sempái!"
"To sotva Tobi!"
"Konec!"
Konan vzala metr. Nehodlala se s nima hádat.
"Fajn, toby má o dva centimetry vyší."
"Jupí! Vyhrál sem sázku! A vy ste prohrál, sempai, víte co to znamená?"
"Drž hubu Tobi."
Aby Konan byla upřímná, na tohle se taky celkem těšila. O půl hodiny později spolu seděli v cukrárně. Servírka se znechuceným výrazem postavila před Deidaru jeho objednávku.
"Vážně musim?"
"Byla to sázka, Deidaro."
"Nebojte sempai, určitě to bude skvělé."
"Jasně Tobi, si rovnou můžeš dát za mě...taky si nemohl vymyslet něco inteligentnějšího než jahodovou zmrzlinu se špenátem!"
Konan zadržela smích a koukala jak to do sebe Deidara souká. Pozdě odpoledne se vrátili do apartmánu. Tam už čekali i ostatní.
"Peine, pusť nám tam ten film!"
"Jsme padouši, nebudeme koukat na Lvího krále!"
"Notáák, jsme na dovolený."
"No...tak dobře."
O dvě hodiny později:
"To bylo tak krásný a smutný..."
"Že jo..."
Konan zhluboka dýchala a třela si spánky. Pak to ale už nevydržela.
"Sakra ste dospělý chlapi a zločinci k tomu, přestaňte sakra bulet!"
"Vždyť je to tak smutný!"
"Ne tohle nemá cenu, jdu si lehnout."
Konan práskla dveřma, lehla si na přistýlku a zavřela oči. Skoro už spala, když v tom rozrazili dveře Deidara s Tobim. Rozvítila všechna světla a lampičky a posadili se na svojí postel.
"Tak co si zahrajeme sempááái? Mám tu pexeso, člověče nezlob se, kvarteto."
"Kvarteto!"
"Ale na to je nás málo..."
"Tak budeme hrát ve dvou."
"Dobrej nápad, sempai!"
Konan půl hodiny zuřivě ležela a poslouchala jak ti dva idioti hrajou kvarteto a hrozně se u toho diví, jaktože ten druhej má vždycky tu kartu co potřebují...
"Nechtěli byste toho už pro dnešek nechat?!"
"Ale Konan-san...my to chceme dohrát...ledaže..."
"Ledaže co?!"
Tobi se uchichtnul.
"Ledaže byste nám vyprávěla pohádku abychom usnuli."
Tohle Konan chvilku rozdýchávala, ale pak souhlasila. Udělala by cokoliv jen aby od nich měla na pár hodin klid.
"Tak dobře, lehněte si."
Během dvou vteřin byly všechny světla zhasnutý a Deidara s Tobim leželi vedle sebe po krk zakrytí růžovou peřinou.
"Bylo nebylo, žila jednou princezna Konan. Žila ve svém zámku, když v tom ji jednou unesl hrozivý drak Tobi. Drak Tobi si jí odnesl do své smradlavé skrýše. Dozvěděl se o tom princ Deidara a šel princeznu osvobodit. Narazil na draka Tobiho. Nějakou dobu spolu bojovali, ale bylo to dost dlouho na to, aby princezna Konan stihla utýct. Když zjistili, že je princezna fuč, vykašlali se na ní a drak s princem žili šťastně až do smrti."
Konan zmlkla a uslyšela jak ti dva vyrovnaně dýchají. Oddechla si a usmála se - konečně bude mít chvilku klidu. Když v tom ticho prolomil Deidarův náměsíčný hlas.
"Itachi, já tě dostanu za to, že neuznáváš moje umění!"
A jako by to nestačilo, přidal se i Tobi.
"Ano, my vyhrajeme! Pikachu, bleskový útok!"
Konan naběhla na čele zuřivá žíla. Omotala si deku kolem hlavy a pokoušela se usnout. Stejně je ale pořád slyšela. Pak najednou zaslechla:
"Tak Itachi, rozmístil sem tady všude svoje bomby, teď tě dostanu."
Konan rychle vylítla.
"Deidaro, počkej-"
"Katsu!"
Témeř všechno v pokoj vylítlo do vzduchu po výbuchu miniaturních bombiček. Konan si sedla na přistýlku a zlostě poťukávala prsty o pelesť postele. A Tobi byl třešnička na dortu.
"Rakeťáci zase mizí ze scény!"

Boj proti minulosti - Den 4.

31. srpna 2009 v 15:20 | Kami |  Real: Boj proti minulosti
Tu noc neměla Narumi klidné spaní. Jako vždy, když se moc utápěla ve vzpomínkách se jí zdálo o své minulosti. A tohle nebyla zrovna ta nejhezčí část.
Narumi bylo čtrnáct. Ten večer nebrali, rozhodli se dát si přestávku, venku bylo moc policajtů. Zábava byla v plným proudu. Tancovali, hudba rozechvívala stěny budovy a na stole přibývaly prázdné lahve od alkoholu. Narumi se skvěle bavila, když v tom se jí zamotala hlava. Uprostřed sálu spadla na zem a zhluboka dýchala. Ihned u ní byly Ame a Kaname, které jí odvedly mimo taneční parket k jejich stolu.
"Co se děje, jak je ti?"
"Jen se mi trochu motá hlava. Asi půjdu domů a lehnu si."
"Máme jít s tebou?"
Narumi moc dobře věděla, že by to Ame udělala, ale taky věděla, jak moc tady chce být se Zerem.
"Ne, to zvládnu."
"Já s ní půjdu."
Dívky se otočily na Darnyho, který k nim pomalu přistupoval.
"Stejně mě to už tady nebaví."
Dívky se podívali na Narumi a ta přikývla. Společně s Darnym se pak Narumi vydala zpět do domu, kde parta bydlela. Netrvalo to ani půl hodiny a už byli doma.
"Tak co, jak se cítíš?"
"Dobře, děkuju."
V tom chytl Darny Narumi pevně za zápěstí, aby se nemohla hýbat. Chtěla vykřiknout, bolelo jí to, ale než stihla vydat hlásku, Darny ji surově políbil Chtěla se mu bránit, ale Darny byl o hlavu větší než ona, navíc byl po Takashim nejsilnější z celý party. Neměla proti němu šanci. Chtěla ho alespoň kopnout, ale než to stihla promyslet, surově s ní praštil o zem. Smýkala se, snažila se mu vyvlíknout, bez úspěchu. Jednou rukou jí zase chytl, ruce, druhou jí ztrhnul tričko a zase jí začal líbat.
Narumi začínala vidět rozmazaně, jak se jí slzy draly do očí. Cítila na sobě tíhu jeho těla a taky cítila jeho ruku, která se postupně přibližovala k zapínání od její podprsenky. Zavřela oči a doufala, že je to všechno jenom sen a přála si se probudit.
V tom uslyšela kroky. Narumi rychle otevřela oči. Právě včas na to, aby viděla, jak Takashi vzal Darnyho za rameno, postavil ho na nohy a vrazil mu pěstí vší svou silou. Pomalu se posadila. Pak Takashi přistoupil k Narumi. Té tekly slzy z vytřeštěných očí a celá se třásla. Takashi si sundal košili a dal ji Narumi přes ramena. Když nereagovala, sám jí košili omotal okolo těla a obejmul jí. Začala vzlykat a pomalu se přestávala třást.
"Neboj se, jsem u tebe, pšššt."
Takashi vzal Narumi do náručí, přenesl ji na její postel a tam ji zakryl. Sedl si vedle ní a vzal jí za ruku. Za nedlouho, šokem vyčerpaná Narumi usnula. Ale i ve spánku ještě slyšela, jak Takashi vstal, přešel místnost a dal Darnymu bolestivě pocítit svou zlost.
Narumi se probudila. Celá se třásla.
"Sakra, už zase sem se nechala unýst vzpomínkama."
Narumi vstala a šla do společenské místnosti, kde seděli Meki a Arashi. Meki se podívala na její otrávený výraz a zářivě se usmála.
"Tak koukám, že ta naše Tokijská Narumi už je zpátky! Ale ty vlasy sou děsný...na konceertu budeš za klauna!"
"Nech ji Meki, aspoň se jí to bude hodit k šatům."
Narumi se usmála. Arashi měl pravdu. No a aspoň bude originální.
"Jo Narumi, to mi připomíná, máš tady vzkaz, přinesli ho dneska ráno z recepce."
Narumi si od Arashiho vzala lísteček, na kterém byla jedna věta. Co takhle zajít Na konec světa na oběd, Nano? Narumi vytřeštila oči. Podívala se na hodiny, bylo půl jedenácté.
"Zajímalo by mě kdo to psal...ty víš, Narumi? Ani se nepodepsal..."
Narumi ale měla myšlenky někde jinde než v hotelu Gookana. V partě se obvykle obědvalo v půl dvanáctý, takže má zhruba hodinu...
"Já vim přesně, kdo to psal."
Pak Narumi zalezla zpět k sobě do pokoje. Meki se na tváři objevil otrávený pohled.
"No, jak koukám, teď je zpátky zase ta Takahamská Narumi."
Narumi se pořádně učesala, vzala si na sebe to samé co včera když šla za Temem a Zerem a okolo jedenácté se vydala na cestu Na konec světa. Dorazila tam přesně v půl dvanáctý.
Zhluboka se nadechla a vydechla, aby se uklidnila. Pak vstoupila dovnitř. Rozlédla se. A On tam byl. Seděl u zadního stolu a měl zavřené oči. Narumi k Takashimu přišla a posadila se naproti němu. On, když ji uslyšel u sebe, ztěžka otevřel oči a upřel na ni utrápený pohled. Oba si objednali.
"Nan- teda Narumi...chtěl sem se ti omluvit...trošku sem to přehnal..."
"Klidně mi zase říkej Nano."
Takashi se na ní udiveně podíval.
"To o tvém jménu snad rozhoduje momentální barva vlasů?"
"Ne jen...včera sem se zase viděla s Ame, Zerem, Kaname, Moem, Enwy, Ferem, Wisperem a Temem. Trošičku sem se vrátila v čase."
Takashi se usmál. Tím úsměvem, který Narumi kdysi tak moc milovala.
"Tak co si dělal od tý doby, co se parta rozpadla?"
"Jak víš...? Jo aha, jasně, vždyť si se s nima včera viděla...no, tak různě. Potloukal jsem se...vzpomínal sem...vlastně mam pocit jako bych ani těch pět let nežil. A co ty?"
"Nejdřív sem se toulala a pak jsem odjela do Tokia. Tak jsem si našla práci a začala jsem zpívat."
"Jsi tam...šťastná?"
"Abych byla upřímná, za těch pět let sem byla nejšťastnější včera, když jsem byla zase se svou rodinou. Ale úplně skvělý to taky nebylo."
"Vážně? A proč?"
Narumi se zadívala na desku stolu.
"Protože tam jeden důležitý člen mojí rodiny chyběl."
Asi minutu bylo ticho.
"Nejsem tam vítán."
"Tak to si myslíš? Vždyť oni si myslí, že ty se vyhýbáš jim."
Takashi nejdřív vytřeštil oči a pak se smutně usmál.
"Vážně? To je zajímavý, nemyslíš?"
Ještě dlouho si spolu jen tak povídali. Když pak najednou začala místnost temět a pomalu začínala hrát hudba.
"A co, našla sis v Tokiu někoho?"
Narumi křečovitě sevřela skleničku.
"Ne."
"Proč ne?"
"Našel sis ty někoho?"
"Ne."
"A proč ne?"
"Asi jsem...prostě čekal, až se mi jednou vrátíš."
"Co kdybych se nevrátila?"
"Tak to nevím. Poslouchej."
"To je naše oblíbená písnička."
"Smím prosit o tanec?"
Narumi se na něj nedůveřivě podívala, ale pak přikývla. Bylo to jako kdysi. Začali spolu tančit. Za nedlouho ale hudba dohrála.
"Už bych asi měla jít."
Takashi s ní šel až ke dveřím podniku. Narumi se nejistě rozloučila a odcházela.
"Narumi počkej! Vlastně sem ti ani nepopřál k narozeninám..."
Takashi vytáhnul krabičku, ze které vyndal stříbrný řetízek s přívěskem srdíčka.
"Chtěl jsem ti to dát tehdy k sedmnáctinám...ale nějak sem to nestih, když si mi odjela."
Takashi jí ho připnul a nervózně čekal na její reakci. Narumi přejela prstem po srdíčku. Pak se usmála, vyhoupla se na špička a políbila ho. Pak tam nechala Takashiho stát a odcházela do hotelu.

Boj proti minulosti - Den 3. (2/2)

31. srpna 2009 v 12:44 | Kami |  Real: Boj proti minulosti
Meki se probudila ani ne v osm. Vstala a ospale přešla do společenské místnosti. Na věšáku chyběla Narumiina bunda. Na stole ležel vzkaz:
Volala mi Ame, jsem Na konci světa, prý jsem měla přijít sama, promiň, vrátím se brzo.
Meki si povzdychla. Od doby co jsou v Takahamě se její kamarádka chovala divně. Mezitím Narumi procházela ulicemi, až se zase objevila před známou budovou s porušeným nápisem: Na konci světa. Vešla dovnitř. Přes den tam nehrála hudba, byl to spíš bar.
V rohu sedělo několik lidí a mezi nimi i Ame. Zamávala na Narumi. Ta nejistě přistoupila.
"Vítej zpátky holka!"
Mladý muž s dlouhými červenými vlasy stiskl Narumi v medvědím obětí.
"Fero! Tak ráda tě vidím!"
Jak znovu pohlédla na tu hrstku lidí co tam seděli s Ame a momentálně se potutleně usmívali, začala je poznávat.
"Kaname, Wispere, Enwy, Moe! Je úžasný být zase s vámi!"
Všichni ji postupně obejmuli, každý řekl: Vítej doma. Narumi byla šťástná, tohle byla její rodina.
"A kde jsou ostatní?"
Fero se zasmál svým hlubokým smíchem.
"Copak mi ti nestačíme?"
"Samozřejmě, že ano! Ale co se s nima stalo, musíte mi všechno vyprávět!"
"Taky, že s tím počítáme."
Fero kývnul směrem k Ame. Ta přikývla a začala vyprávět.
"Tak jak začít...no, v den kdy si odešla...byl to dost velký zmatek. Na konci světa byla krysa - někdo nás prásknul. Ten večer, když Tem s Darnym přinesli...zboží...přijela sem policie. Většině z nás se nám podařilo utéct, ale Zero to přehnal a omdlel. Chytili ho."
"Proboha...a co ostatní, ty už nechytli?"
"Ne. Zero to vzal na sebe, dostal šest let."
"Cože?! On vzal úlně všechno na sebe?"
"Jo...tak byla parta čistá...pak sme se začali nějak rozcházet. Měli jsme strach, že by na nás mohli přijít, zavřít nás a tím by navíc Zerova oběť byla k ničemu. Jak víš, byli jsme rodina a nechtěli jsme zklamat bratra, který pro nás tolik udělal."
Ame přivřela oči a Enwy pokračovala.
"Sue a Ress od nás odešli jako první. Odjeli z města, nikomu neřekli kam. Jen občas zavolají nebo pošlou sms. Tak víme, že jsou v pořádku. Co víme, tak po tom co od nás odešli nepřestali brát, ale definitivně s tím skončili, když Sue otěhotněla."
"Cože?!"
Enwy se zakřenila.
"Jo, Sue s Ressem mají synka. Jsou šťastní a to je hlavní."
Pak pokračoval Wisper.
"Darny na tom tak dobře nebyl. Nedokázal přestat brát. Před dvěma lety zemřel na předávkování."
Narumi sklopila oči a lehce se zamračila při vzopmínce na Darnyho...Moe pokračoval ve vyprávění.
"A Tem...byl na to podobně jako Darny. Nedokázal přestat."
"A je teď taky...?"
"Ne, to ne. Dobrovolně šel do...léčebny, už tam je rok a prý ho možná za nějakou dobu už pustí, je na tom čím dál líp. My co jsme tady jsme taky přestali. Našli jsme si práci, začali jsme žít normálně."
"On je ve cvokárně?"
"Něco v tom stylu...je to zároveň odvykací léčebna."
"Aha. A...?"
Narumi se to nechtělo říkat nahlas, ale Ame ihned pochopila, na co se ptá.
"O Takashim toho moc nevíme. Byl s námi až do konce. Cítil za nás zodpovědnost, přece jen byl náš vůdce. Ale už potom co Zera zavřeli to s ním začalo jít z kopce. Když jsme se roztrousili všchni a v partě zbylo jen minimum lidí, odešel. Párkrát ho někdy zahlédneme na ulici, ale nemluvili sme s ním, vyhýbá se nám. To mi připomíná...tys řikala, že si ho potkala?"
Všichni obrátili svou pozornost na Narumi.
"Jo...na pláži. Vyčetl mi, že jsem odešla a pak sem utekla."
Enwy zakroutila hlavou.
"No jo no, to je celej on. A teď nám vyprávěj ty! Co se dělo potom co si odešla? A jaktože máš hnědý vlasy?"
Narumi se usmála.
"Nechala sem si je odrůst...v Tokiu to vypadalo divně, fialový vlasy. Po tom, co jsem odešla jsem se nějakou dobu toulala. Měla sem dost silnej absťák. Chodila sem mimo města, byla sobě i ostatním nebezpečná, nechtěla sem mít nikoho u sebe.
Pak sem se ale vzchopila. Řekla jsem si, že nemůžu strávit celý život mimo civilizaci. Nějakým zázračným způsobem sem se dala dohromady. Odjela jsem do hlavního města, kde sem si našla práci. Špatně placenou a namáhavou, ale nějak sem začít musela. Jednoho dne sem se přihlásila do takový menší soutěže ve zpěvu. Do měsíce sem měla nabídek, že bych je nezpočítala. Začala sem zpívat profesionálně, vydělávat si tim. Od tý doby mi jde všechno hladce. Do Takahomy sem přijela kvůlu koncertu."
"Vážně? A kdy tady budeš zpívat?"
"Za dva dny..."
"Tak to se na tebe přijdeme kouknout!"
Narumi se usmála, těšilo jí, že se na ní nezlobí...tak jako Takashi.
"Jasně, seženu vám VIP lístky."
Všichni se společně zasmáli. Pak si ještě povídali. I když Narumi vůbec nechtělo, musela je, potom co se tady spolu naobědvali, opustit. Meki a Arashi už o ní určitě měli strach. A taky, že ano.
Když přišla do hotelu, Meki se na ní vrhla jako dravá ryba.
"Jak si to představuješ takhle zmizet?! Víš jakou sme měli o tebe starost?!"
"Promiň mami, měla sem být na svačinu zpátky?"
Meki se na svou kamarádku nevěřícně podívala. Narumi měla v očích štěstí, uvolněný postoj a v úsměvu ukazovala řadu bílých zubů.
"Co se s tebou stalo? Takhle tě neznám..."
"Se mnou? Vůbec nic...jen sem si pokecala s pár přáteli z Takahamy...a vymyslela sem si program na dnešní odpoledne."
"Vážně? A co budeš dělat?"
"Nejdřív si asi obarvím hlavu na fialovo a pak půjdu nejdřív do cvokárny a pak do vězení. Půjdeš se mnou? Bude sranda."
Meki nevěřícně zírala s pusou dokořán na svou kamarádku.
"Fajn Narumi, kdy ti vymyli mozek?"
"Mě? Ani nevím...pokud půjdeš se mnou vyrážím za hodinu."
Narumi za sebou práskla dveřma od pokoje a zalezla si do koupelny. Vytáhla z kabelky tmavě fialovou barvu na vlasy. Sama se divila co s ní Takahama dělá.
O hodinu později vyšla z pokoje. Fialové vlasy ji sahaly do pasu. Měla na sobě černé tílko se stříbrným ornamentem a fialovou minisukni. Arashi a Meki na ni zírali a omluvili se, že s ní nejdou. Narumi zavolala Ame a zanedlouho se s ní sešla před léčebnou. Vešli dovnitř do čekárny, kam za chvilku přišel Tem. Ten Narumi ihned poznal a obejmul jí. Povídali si, za měsíc už by měl být venku. Asi za dvě hodiny stáli dívky před vězením.
Když Zero přišel do návštěvní místnosti. Zůstal stát s otevřenou pusou. Pak se zakřenil.
"No Ame, co mi to vedeš za fialovej přízrak?"
Narumi se musela usmát a Zera obejmula. Pak do něj ze srandy šťouchla.
"Nech si to, jo? Víš, že tuhle přezdívku nesnáším!"
Zero se usmál. Povídali se. Zkrátili mu trest, za půl roku ho mají pustit. Ame měla ohromnou radost, zůstala Zerovi věrná, i když byli tak dlouho od sebe.
Večer přišla Narumi zpátky do hotelu. Plácla sebou na postel a podívala se do stropu. Najednou si, připadala, jako by jí bylo zase šestnáct.

XI. část - Život psance - poslední díl

31. srpna 2009 v 10:55 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito
Raigeho tělem proudilo obrovské napětí, jako by v nitru svého těla shromažďoval blesky. Připravovala jsem se na něco velkého. Nibi uvnitř mě tiše zavrčel. Raikageho chakra mě děsila...bylo to asi součástí toho jutsu. Nohy mi zkameněly, a i když rozum na řval ať uhnu, nic se nedělo. Jediné co sem vnímala byl silný nápor techniky nepřítele. Na chvíli nastalo úplné ticho. Všechno zčernalo. Uslyšela sem zvláštní melodii, bytí zvonů. Najednou sem to spatřila. Byla tam pravda. Krásná žena, sedící u kolébky s malým dítětem. Zpívala ukolébavku. Nad kolébkou byl na stěně nápis: Naděje nikdy neumírá. Pomyslela sem si svou definici slova naděje...Naděje je možnost žít s někým koho milujeme...
"Yugi!"
Křik mého démona mě probral. Nevěděla sem, co jsem viděla, ale rychle sem se vracela do přítomnosti. Na poslední chvíly sem uhnula Raikageho pěsti, která dopadla s obrovskou ránou na místo, kde sem ještě před chvílí stála. Střecha se v tom místě prolomila, raiton jí roztříštil na prach.
"Ale jakto?! Neměla si být schopná uhnout!"
"Řekněme, že...mé druhé já mě včas varovalo."
"Takže přec jenom komunikuješ se svým démonem, co?"
Zlomyslně sem se usmála. Na tuhle chvíli sem čekala roky. Teď to dokončím. Začala sem skládat pečetě. Kohout.
"Udělal si mnoho špatného, Raikage."
Drak.
"Zničil si mi život."
Kůň.
"Zabil si mnoho lidí."
Tygr.
"Za své činy budeš souzen."
Had.
"A já budu tvůj soudce."
Poslední pečeť - pes. Z mraků, vznášejících se nad vesnicí vyšlehl mohutný blesk a zasáhl Raikageho a zapálil sídlo. Poznala sem, že je konec. Nibiho chakra zmizela a já odcházela od hořícího sídla. Klidným sebejistým krokem. Lidi co sem potkala mi uhybali z cesty. Došla sem až k bráně. Z hluboka sem se nadechla a překročila hranici vesnice. Konečně sem volná. Konečně můžu žít, konečně můžu spatřit slunce. Jen já a můj démon.
Epilog (o deset let později):
Tvrdě jsem dopadla na chladnou zem. Nade mnou se skláněli členové Akatsuki. Lidé, co mi chtěli vzít mého nejlepšího přítele, lidé, co mě chtěli oddělit od mého démona. Po tváři mi stekla slza. Ve svém nitru se uslyšela zmučený hlas Nibiho.
"Yugi..."
Najednou mi probleskla hlavou vzpomínka na den, kdy sme spolu trénovali, když sme ještě byli zavření ve vesnici pod vládou Raikageho...ten den sem si do sebe zapečetila výbušný lístek, abych se mohla odpálit, kdyby mě Nibi ovládnul a já začala řádit...
To je ono! Mohla bych...ale mám na to dost síly a odvahy? Jak moc sem byla kdysi pitomá...Naděje znamená mít možnost žít s tím koho milujeme...jak sem si jenom tohle mohla myslet? Taková hloupost. Tohle není pravá naděje. Pravá naděje, je mít možnost zemřít s tím koho milujeme. A tahle naděje mi ještě nezmizela...přivřela sem oči a uvnitř sebe sem aktivovala výbušný lístek.

Tak, konečně sem dopsala i Život psance...snad se vám tato série líbila :o)

KNLŽ - 2.Den, dopoledne - Potíže s ubytováním

30. srpna 2009 v 11:57 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
"Ne! Ani náhodou!"
"Ale Konan, jinak to nepůjde..."
"Nehodlám bydlet s Tobim a s Deidarou k tomu!"
"Jinak to ale nepůjde...Kisame si jasně vyžádal, že chce bydlet s Itachim, Kakuza jsme mohli dát jenom k Hidanovi, protože toho nemůže zabít, já pro svých šest těl potřebuju pokoj zvlášť a Zetsu souhlasil s tim, že bude spát s kytkama na zahradě."
"Cože bude dělat?"
"Nehledej v tom dvousmysly."
"Ale zrovna Tobi a Deidara...vždyť ti sou schopní sedět do tří do rána na posteli a hrát pexeso! Jak s nima mám vydržet?"
"Já nevim...zkus jim zazpívat, třeba usnou."
Pein zadržoval smích a doslova slyšel jak Konan skřípe zuby. Ale už nic neříkala, nemělo by to smysl. Tak šla do pokoje, aby si aspoň mohla jako první vybrat postel. Když vešla, ztuhla jí krev v žilách. Rychle se znovu koukla na číslo pokoje, ale skutečně tam byla správně. V pokoji byla jedna růžová manželská postel a jedna malá přistýlka. V tom tam vtrhli Tobi s Deidarou. Nejdříve se zaraženě podívali na růžovou postel a pak se zakřenili.
"Deidara-sempai, to znamená, že jeden z nás bude spát s Konan-san? Tahle dovolená bude paráda!"
"Bude paráda, ale pro mě! Ty si totiž vezmeš přistýlku."
"Ale Deidara-sempaiii, to není fér!"
"Tobi, nezkoušej moji trpělivost!"
"Vůbec nechápu o čem se hádáte."
Tobi i Deidara se otočili na Konan, která se mezitím uvelebila na přistýlce.
"Po-po-počkejte Konan-san! Já s Deidarou-sempai spát nebudu!"
"Já s Tobim taky ne! A už vůbec ne na růžové posteli!"
"Tak si jeden lehněte na zem."
"Deidaro! Tobi! Konan! Oběd!!"
Tobi s Deidarou ihned zapomněli na hádku a rychle se rozeběhli dolů do jídelny. Oba ale zakopli o práh pokoje a natáhli se na podlahu. Konan jen zakroutila hlavou, obešla je a vydala se dolů. Než tam ale vůbec došla, uslyšela histerický křik.
"Peine!!! Co si to udělal proboha?! To je tak šíleně kruté! Jak si jen mohl?!"
Konan poznala hlas Kisameho a tak přidala. Kisame stál na stole křičel na Peina, který se právě pokoušel na stůl dát cosi na plechu.
"Co je k obědu Peine?"
"Konan, dobře, že si tady. Jenom sem udělal žraloka se sýrovou omáčkou a Kisame dostal záchvat, nemohla bys s nim něco udělat?"
Konan se nedůvěřivě zadívala na plech, moc dobře znala Peinovi kuchařské schopnosti. Obsah plechu připomínal uhlí zalité nějakou břečkou.
"Peine, přestaň mě ignorovat! Nemůžeš přece zabíjet ryby, sou taky živé bytosti!"
Konan se otočila a odcházela.
"Dneska jíst (raději) nebudu. Jdu se projít."
"Dobře a nezapomeň že odpoledne deme k vodě!"

Konan nemá lehký život - 1.Den - Odjezd

30. srpna 2009 v 11:10 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
Tak sem začala psát jen tak pro pobavení jednu menší sérii o krátkých dílech...no, snad se bude líbit.

Jelikož je Akatsuki jedna z nejvýkonějších zločineckých organizací, má také právo na odpočinek. A tak Pein rozhodl, že si všichni udělají sedmidenní dovolenou.
Všechny kufry už byly naložený a celá Akatsuki byla naložená v menším autobusu. Řídilo jedno z Peinových těl, takže ostatní měli volnou zábavu. Konan seděla sama a snažila se vnímat krásu okolní krajiny. Z toho jí ale vyrušoval Zetsu, který seděl před ní a v jednom kuse se hádal sám se sebou.
"Drž hubu!"
"Ne, ty drž hubu!"
"Nech mě bejt!"
"Ne, ty nech bejt mě!"
"Drž hubu!"
Zaťala ruce v pěst, ale slíbila si, že si těchto sedm dní užije, a tak se nehodlala rozčilovat a sedla se o několik sedadel dál. Uvelebila se znova u okna a otevřela si knížku.
Za chvíli si ale všimla hlavy, opřené o její sedačku, jak jí čte přes rameno. Zanedlouho se k tomu ozval Deidarův otravný hlas.
"Á, slečna je romantička."
Konan rozzuřeně knížku zavřela.
"Á, slečna je naštvaná."
Zhluboka se nadechla pak zase vydechla. Chytla si ukazováčkem a palcem kořen nosu a šeptala si pro sebe.
"Bože, za co mě strestáš?"
"Á, slečna je pánbíčkářka."
Nehodlala tohle už dál snášet, vstala a šla si sednout zase jinam.
"Á, slečna je uražená."

Boj proti minulosti - Den 3. (1/2)

27. srpna 2009 v 18:14 | Kami |  Real: Boj proti minulosti
Byla vyděšená. Neměla kam jít. Tak si vysvětlovala pocit štěstí a bezpečí, když ji blonďatý kluk vedl za ruku temnými ulicemi Takahamy. Po půl hodině chůze došli k nějakému starému skladu. Okna byla zatlužená dřevěnými prkny a z omítky už nebyla poznat původní barva domu. Kluk vstoupil dovnitř. Narumi ho poslušně následovala.
"Hej, někoho vedu. Buďte milí, je vystrašená, poprvé teď viděla vraždu, tak je trochu mimo."
"Děláš si srandu Takashi? Už teď je nás tu dost."
"Zmlkni Darny."
Narumi se konečně odvážila vzhlédnout. Bylo tam několik pohovek, na konci veliké místnosti několik postelí. Stará lednice, dlouhý stůl s mnoha židlema a napravo byl kus zadělaný dřevěnýma deskama, vchod do "místnosti" byl zakrytý závěsem, nejspíš koupelna. Vypadalo to jako obrovský byt pro hodně lidí.
Pak přejela očima na osoby sedící na pohovkách. Bylo jich tam jedenáct, plus kluk co jí vedl. I s ní tam bylo celkem třináct osob.
"Hej všichni, tohle je Narumi. Nano, tohle jsou Darny..."
Narumi pohlédla na kluka, který teď zarytě seděl a zíral před sebe. Měl černé vlasy, dlouhé ke krku.
"...Ame..."
Drobná černovlasá dívka s rudým melírem, která Narumi ihned padla do oka.
"...Zero..."
Vysoký kluk s bílýma vlasama, někde až našedlýma, jak prosvítala původní barva jeho vlasů.
"...Sue..."
U té se Narumi zastavila. Druhá dívka kterou tady spatřila měla nazrzlé vlasy, místy až do červema, které měla sestříhané do krátkého rošťáckého sestřihu. V obličeji měla zvláštní výraz, který ze začátku Narumi nepochopila, ale pak ho brala jako nechuť.
"...Kaname..."
Kaname měla vlasy obarvené na tmavě modro, sahaly jí až do pasu. Narumi jí byla ohromená.
"...Moe..."
Celkem obyčejný kluk s hnědýma vlasama ostříhanýma na ježka.
"...Ress..."
Asi nejstarší ze všech kluků, měl rozcuchané černé vlasy.
"...Enwy..."
Dívka, která měla vlasy nabarvené na tmavě zeleno. Měla ostřejší rysy, ale milý úsměv.
"...Fero..."
"Těší mě, Narumi."
První člověk, který na Narumi promluvil. Byl jí ihned sympatický, měl dlouhé černé vlasy, stáhnuté vzadu do culíku a přes ně černou kšiltovku.
"...Wisper..."
Wisper měl nepřítomný pohled. Hlavu s krátkými blonďatými vlasy měl opřenou o sedačku a pohrával si při tom Kanameinýma vlasama.
"...a Tem."
Tem měl nazrzlé vlasy, krátké a podle střihu bylo vidět, že se stříhá sám. Narumi byla všemi těmi lidmi ohromená. Jejich obličeje, vlasy, oblečení...nebyli jako ti uhlazení a načesaní lidi které znala. Darny k ní přistoupil.
"Hm, je ti zima? Klepeš se jak ratlík...mohl bych tě zahřát..."
Darny na Narumi mrknul, ale pak se setkal s varovným pohledem Takashiho a raději zmlknul. V tom tam přiběhla Ame.
"Nechte toho, koukněte jak je vyděšená, pojď."
Ame vzala Narumi za ruku a vedla ji z pohledů ostatních. Vzadu u postelí byli nějaké skříně. Ame v nich zalovila a vytáhla deku. Tu omotala kolem Narumi.
"Tak co odkud si utekla?"
Narumi na ni vrhla udivený a vystrašený pohled.
"Neboj se, tady sme všichni takoví. Utekli sme z domu, děcáků, z pasťáků...sme tady taková veselá parta. Hádám podle tvého oblečení, že si utekla z domu."
Narumi přikývla.
"Neboj, u nás ti bude dobře."
O dva týdny později vzala parta poprvý Narumi tancovat. Šli všichni, všech třináct "odrostlých dětí". Dívky měli na sobě minisukně a tílka tak, aby jim ladily k vlasům. Narumi, teď s tmavě fialovými vlasy měla na sobě dokonalý fialový top. Dozvěděla se o svých nových přátelích spousty věcí a měla je všechny opravdu ráda. Dali jí nový život. Dívky šly vedle sebe, měli na sobě skoro to samé v různých barvách a při tom vypadaly každá úplně jinak. Kluci šli za nima, povídali si a smáli se. Došli až k podniku v jedné z tmavých ulic.
"Na konci světa? Co to má být?"
"Jeden skvělý podnik, věř mi."
Vstoupili dovnitř. Ostatní je přivítali, nejspíš tu trávili hodně času.
"Hej Takashi, vítej zpátky! A kdo je tohle? Ta je u vás nová, ne?"
"Jo, to je Narumi."
Narumi se usmála. Už se nebála, nestyděla se. Dívky šly k baru. Narumi už nebyla ta malá třináctiletá holka. Dva týdny s partou jí přidali do věku alespoň dva roky života. Objednali si saké. Najednou k nim přistoupili nějací kluci, kteří se potutleně usmívali.
"Co kdybychom to platili?"
Sue s Kaname se na sebe podívaly. Ame mrkla na Zera. Ve vteřině byl u ní společně ještě s dalšíma z party. Moe zvedl Enwy a posadil si ji na klín. Wisper přišel ke Kaname a zajel jí prsty do vlasů. Zero se obranně postavil před Ame, Ress se postavil vedle Sue a chytl ji za ruku a Narumi ovinul ruce kolem krku Takashi. Připadala si, jako by jí projel tělem elektrický proud, tohle si nikdy dřív nedovolil. Zero promluvil.
"Máte nějaký problém, pánové?"
Partička kluků naproti sjeli pohledem po vypracovaných svalech Zera, Takashiho, Moea, Wispera a Resse a udělali několik kroků dozadu.
"Ne, žádný problém, už nebudeme otravovat."
Všech pět párů se tomu zasmálo. Pak kluci vzali holky a šli spolu tancovat. Byla to divoká hudba, žádný ploužáky a to se jim právě líbilo. Pak Takashi střelil pohledem k Darnymu, Ferovi a Temovi a kývnul na ostatní tancující z party. Vzal Narumi za ruku a táhnul jí za ostatníma, kteří se stahovali do kraje podniku.
"Máš to Darny?"
"Jasně, jak jinak."
Sedli si do kruhu, aby nebylo vidět, co se tam děje. Darny vytáhl několik sáčků s bílým práškem. Takashi mrknul na Narumi.
"Teď ti ukážeme něco suprovýho."
"To sou drogy?"
"To je tak ošklivé slovo...spíš prášky na povzbuzení."
Všichni se tomu sborově zasmáli. Narumi polkla.
"Ale přece by ses nebála ne?"
Narumi se ušklíbla a jak šli sáčky dokola, vzala si taky. Pár sekund nic a pak všechno najednou nabralo barvy. Všechny starosti z ní opadly. Byla šťastná. Neměla k tomu důvod, od věcí před hodinou se nic nezměnilo, ale prostě cítila tupé štěstí. Chvilku si s ostatníma ještě povídali a pak Takashi jen tak prohodil.
"Už je to nuda, pojďte si zatancovat, tohle bude jízda!"
Ostatní včetně Narumi souhlasili a vydali se tancovat do hudby, která byla ještě mnohem barevnější než kdy dřív. Alespoň pro Narumi.
Narumi probudilo zvonění telefonu. Podívala se na hodiny na stěně. Bylo půl sedmý. Narumi prohodila nějakou nadávku ve španělštině a hrábla po telefonu.
"Ano?"
"Ahoj Narumi, tak co, kdy se sejdem? Máme si toho tolik co říct..."
"Ame! Co takhle za hodinu Na konci světa?"

Pár dní nebo navždy?

27. srpna 2009 v 16:09 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
Dívka pomalu otevřela oči. Bolela ji hlava a tělo měla ztuhlé. Protáhla se, zívla a rozhlédla. Co proboha dělá na louce? No asi tu musela usnout. Vstala a opatrně šla zpět do vesnice. Dva strážci u brány ji pokynuli hlavou na pozdrav. Odpověděla jim taky kývnutím a pokračovala dál. Když v tom se před ní zjevila Shizune.
"Kristen-san! Tak dlouho sem vás hledala. Tsunade vás shání, má pro vás misi S."
Chtěla si povzdychnout, ale věděla, že by ji kvůli tomu Shizune napařila kopu otázek, tak to raději potlačila a vydala se za Tsunade. Zaklepala na dveře.
"Dále!"
"Volala jste mě, Tsunade-sama?"
"Ano Kristen, posaď se."
Tsunade pokynula směrem k pohovce, kde už seděli Shikamaru, Sakura a Neji. Shikamaru měl zakloněnou hlavu přes opěradlo a tiše chrápal. Ale i ve spánku měl svůj otrávený výraz. Neji se tvářil neurčitě. Sakura se na Kristen usmála a ukázala na volné místo vedle sebe.
Začala si se Sakurou povídat. Tsunade se na ně podívala a praštila do stolu, ve kterém to nebezpečně zapraskalo. Tím jim přerušila rozhovor a zároveň probudila Shikamara.
"Takže, vám čtyřem bude teď přidělena těžká mise stupně S. Předem vám už říkám, že na výsledku této mise závisí budoucnost vesnice. Podle našich informací, drží v zajetí skupina rebelů budoucího vůdce Skryté Kamenné. Kamenná je ale přesvědčená, že toho chlapce držíme uvězněného my a pokud ho nevydáme, bude to znamenat válku. Vaším úkolem bude přivézt Arashiho v pořádku do Listové, odkud bychom ho s vysvětlením poslali zpět do Kamenné. Rebelové by se měli vyskytovat někde v severních lesech země Ohně.
Váš tým sem se pokusila vyvážit, Shikamaru jako stratég, Neji, který může prozkoumávat okolí pomocí byakuganu, jako velitel, Sakura jako lékařský ninja a Kristen jako špeh s možností obhlédnout situaci ze zhora. Nějaké dotazy?"
"Jsou mezi rebely i ninjové?"
"Ne, budete mnohem silnější. Ale oni mají výhodu prostředí a navíc mají rukojmé. Bude to vyrovnané."
Kristen najednou začala zase šíleně bolet hlava. Slyšela jako by z dálky někdo slabě volal její jméno. Chytla se za spánky a snažila se uklidnit.
"Děje se něco Kristen?"
"Ne, dobrý Sakuro, jen mě hrozně bolí hlava, za chvilku to přejde."
Sakura se starostlivým výrazem chvilku Kristen pozorovala a pak se otočila zpět k Tsunade.
"Jestli už nejsou žádné dotazy, předávám ti velení, Neji."
"Ano Hokage-sama. Takže za půl hodiny si dáme sraz u brány, vemte si všechno potřebné, hlavně velkou zásobu kunaiů a shurikenů."
"Hai!"
Kristen doskákala po střechách domů. Vzala si několik svitků, které přihodila do vaku na shurikeny a jak řekl Neji, vzala si i její speciální pás, kde měla uloženy desítky kunaiů.
Za půl hodiny už všichni čtyři odcházeli od brány. Když se začalo stmívat Neji rozkázal rozložit tábor.
"Zítra už dorazíme do severního lesa. Musíme být v plné síle. Hlídky budou takto - do tří hodin Sakura s Kristen a pak je vystřídám já se Shikamarem."
Kristen se Sakurou na sebe kývly a šly rozdělat oheň na noc. Neji se Shikamarem zalezli do stanu. Kristen nesla v náručí dřevo. Když v tom to přišlo zase - uslyšela vysoké pískání a ucítila šílenou bolest hlavy. Tentokrát to bylo ještě horší. Spadla na kolena a křečovitě si sevřela rukama hlavu. Sakura zahodila dřevo co nesla, klekla si vedle ní a chytila jí za ramena.
"Kristen, slyším mě? Řekni něco."
Kristen ale Sakuru neslyšela. Vnímala jen bolest, pískání a...vzdálené hlasy.
"Podívejte! Něco se děje!"
"Ano...možná...?"
"Možné to je, ale nemyslím si, je na to moc slabá."
"Zlatíčko, slyšíš mě?"
"Kristen!"
Jen co dívka uslyšela Sakuřin hlas, bolest začala vyprchávat až nakonec ustala. Kristen se složila do trávy.
"Kristen, už si v pořádku?"
"Jo...snad."
"Nechápu to, vždyť sem tě prohlížela, nemělo by ti nic být."
"Sakuro...nevím co mi je ale zhoršuje se to. Pokud to takhle bude pokračovat, podlehnu tomu."
Sakura sklopila oči. Pak začala zase mlčky sbírat dřevo.
Druhý den ráno se zase vydali na cestu. Severní les nebylo těžké najít, zanedlouho už stáli před vysokou hradbou stromů a keřů.
"Kristen, mohla bys to obhlédnout ze zhora?"
"Hai. Kuchiyose no jutsu!"
Vedle Kristen se objevil nádherný tmavě fialový drak. Kristen na něj vyskočila, usadila se mu mezi křídly a pak společně vzlétli nad les. Zanedlouho byla Kristen zpátky.
"Tak co?"
"Jsou blízko od nás, tak půlhodiny směrem na západ. Mají tam základnu, je jich tam dost a vsadím se, že je tam i ten Arashi."
"Dobře, Shikamaru, vymyslíš strategii?"
"Samozřejmě."

Kristen letěla na svém fialovém drakovi nad lesem. Když byla nad základnou, začali střemhlav padat dolů, jen nad zemí spomalili a Kristen ladně seskočila. Než stihli vyjevení rebelové něco podniknout, dívka složila několik pečetí a okolo ní se začal tvořit ohnivý oblak. Drak pak silně mávnul křídly a pomocí svého fuutonu proměnil oblak na tisíce malých ohnivých jehel, které se rozlétly na nepřátelé.
Další skupinka, která se chtěla rozeběhnout na Kirsten se zastavila pod vlivem Kageshibari a postupně umírali jak je Shikamarův stín škrtil. Uvnitř základny už to zlikvidoval Neji. Sakura vběhla dovnitř a v podzemí našla Arashiho. Lehce přetrhla provazy, chytla ho za paži a táhla ho nahoru, kde už čekali tři Kristeniny draci.
"Počkejte! Já nemůžu odejít, je tu ještě moje sestra!"
"Naším úkolem je přivést tebe, ne celou tvojí rodinu co se tu toulá."
"Já bez ní nikam nejdu."
Neji protočil a pak dal Arashimu rychlou ránu do břicha. Arashi spadnul v bezvědomí na Nejiho. Ten ho s povzdechnutím vzal a hodil na fialového draka. Tam ho chytla Kristen. Neji pak se Sakurou nasedli na tmavě modrého draka a Shikamaru vyskočil na zeleného. Zvednul se prach a po ninjích z Listové nebylo ani stopy.
Přistáli asi pět kilometrů od lesa.
"Děkuji vám přátelé."
Draci na Kristen kývli a zmizeli v obláčku dýmu. Neji si přehodil Arashiho přes rameno a vydali se do Listové. Asi po hodině běhu se Shikamaru najednou zastavil.
"Stůjte! Někdo nás sleduje."
"Kolik?"
"Pět...nebo šest, nevím to přesně."
"Já se o to postarám."
Všichni se překvapeně otočili na Kristen. Ta ale jen přikývla, aby ukázala, že to myslí vážně.
"Dobře, ale dej si pozor."
Shikamaru, Neji a Sakura pokračovali v cestě, zatímco Kristen si sundala pás s kunaiema a pustila se do přípravy pasti. Zanedlouho přiběhlo na místo pět chlapů s malou holkou.
"Vylez ninjo z Listové, víme, že si tady."
Kristen vyskočila z úkrytu a ušklíbla se. Muž vepředu ukázal ruce, na znamení, že není ozbrojený.
"Přišli jsme vyjednávat, ninjo z Listové, ne bojovat."
"O čem vyjednávat?"
"Je to jednoduché. Vy nám vrátíte Arashiho a my vám za to dáme tuhle malou holku."
"Ne."
Muž se zlomyslně zasmál.
"Zkuste se na to zeptat samotného Arashiho. Myslím, že bude mít jiný názor."
"Já mám lepší návrh. Vy mi tady necháte tu holku a odejdete zpět do vašeho lesa."
"Cože? A co z toho jako budeme mít my?"
"Zůstanete naživu."
Muži se začali hlasitě smát. Kristen se jen zavrtěla hlavou, v očích zklamaný pohled. Pak jedním rychlým pohybem přesekla provázek. Pět mužů se sklátilo k zemi s kunaiema zabodanýma po celém těle. Malou dívku Kristen na poslední chvíli odnesla.
"Jak se jmenuješ?"
"T-teki."
Teki se celá klepala.
"Neboj se, já ti neublížím, sem jedna z Arashiho stráží."
"Takže bráška je v pořádku?"
"Ano. Půjdeš se mnou za ním?"
Kristen napřáhla k Teki ruku. Ta jí tu svou podala. Kristen ji chytla a hodila si jí na záda.
Podle jejího odhadu byla jen pár minut od ostatních, když jí zase chytla bolest hlavy. Chtěla zase padnout na kolena, ale věděla, že musí nejdřív tohle dokončit. Doběhla k ostatním, Arashi už byl vzhůru.
"Teki!"
Rozeběhnul se a vzal si dívku od Kristen, která měla obličej stažený bolestí. Jen co Teki předala, padla na kolena, rukama si zajela do vlasů a hlasitě zařvala.
"Kristen, prosím tě, nevzdávej to, bojuj s tím!"
Sakura u ní zase klečela. Kristen ji ale opět neslyšela.
"Není jiná možnost?"
"Ne, všechny naděje už vyprchaly."
Kristen to táhlo někam do prázdna. Bolelo to, už to nemohla vydržet.
"S-s-sakuro...už to nezvládnu."
"Ne Kristen, nedělej to!"
Kristen se i přes všechnu tu bolest usmála.
"Hlavně dokončete misi, ať není válka."
"Kristen! Co to proboha..."
Kristen se podívala do Sakuřiných zděšených očí a pak pohlédla na svou ruku. Skrz ní viděla kameny na cestě.
"T-ty mizíš...prosím tě, moc tě prosím, nevzdávej to! A co se to s tebou vlastně děje?"
"Já nevím...ale co vím je, že už nechci cítit tu bolest..."
Kristen zavřela oči a vzdala se. Podala se té síle co ji táhla do neznáma. Bolest pomalu ustupovala.
"Proboha podívejte! Co se to děje? Ona se snad probírá!"
Dívka pomalu otevřela oči. Všude bylo bílo a nad ní se skláněly nějaké rozmazané postavy.
"Kristýnko, slyšíš mě?"
"M-mami?"
Žena Kristen silně obejmula. Ty hlasy, jeden patřil její mámě - jak ho mohla nepoznat?
"Kde jsou ostatní? A kde je Arashi?"
"Zlatíčko, byly sme tam jen my dvě, nikdo jiný. A kdo je Arashi?"
"Co se stalo?"
"Jeli jsme přece z Nikoliny oslavy narozenin. Na silnici sem dostala smyk. Praštila ses do hlavy a pak tě několik hodin operovali...nakonec si upadla do komatu. Několikrát to vypadalo, že se probereš, ale doktoři si mysleli, že si na to moc slabá...a právě teď když jsme ztratili všechny naděje a doktoři tě chtěli odpojit ses probrala! Nemůžu tomu uvěřit!"
Kristen se nechala objímat a vyjeveně zírala do zdi. Vůbec nic nechápala.
O MĚSÍC POZDĚJI:
Milý deníčku,
už je to měsíc ode dne, kdy sem se probrala z komatu. Paměť se mi už témeř vrátila, i když sem tam mám ještě výpadky. Za několik dní už bych prý mohla začít chodit i do školy. Mamka se cítí provinile, že to všechno bylo kvůli ní. Už mi slíbila dokonce nový mobil a dovolenou v Itálii...no být nemocný není až tak hrozný ;o).
Často ale přemýšlím, co by se stalo, kdybych bojovala, kdybych to nevzdala. Odpojili by mě a já bych tam mohla zůstat...v mém vysněném světě, ve světě, který sleduju akorát tak v televizi na Jetixu v seriálu Naruto. Nechci být Kristýna, chci být Kristen. Člověk by se neměl v životě vzdávat, bude toho totiž pak trpce litovat. Jako já teď. Proto ti tady a teď něco slíbim. Už se nikdy nevzdám. Co na tom, že sem uvězněná v realitě..."
Kristen zaklapla deník a setřela si slzy, co jí stékaly po tvářích. Najednou jí problesknul hlavou nápad. Rychle, aby si to nerozmyslela, vytrhla z deníku list prázdného papíru a napsala na to jediné slovo: PROMIŇ. Pak seběhla dolů do kuchyně, položila papír na stůl a zadívala se na ostří nože, který vytýhla z šuplíku. Nadechla se. Dala slib, nikdy už se nesmí vzdát. Přiložila si ostří k místu na zápěstí, kde by asi měly být žíly. Ještě jednou se zhluboka nadechla a vydechla. Poté přitlačila, ucítila bolest a za chvíli všechno zčernalo.
Rozhlédla se okolo. Všude byla mlha, že nebylo vidět na krok. Tohle nebylo místo kam chtěla, ona chtěla zpět do svého světa ne do téhle mlhy. Najednou jí projela silná bolest. A už zase slyšela ty hlasy.
"Rychle, defibrilátor! Impuls!"
Další masivní bolest.
"Nezabírá to, 250!"
"Dvě stě padesát připraveno!"
"Impuls!
Kristen silně zařvala. Bolest byla nesnesitelnější než kdy dřív.
"Neprobírá se, 300!"
"Tři sta připraveno!"
"Impuls!"
Znovu zařvala. Zase ji to táhlo do té prázdnoty. Podívala se na svou ruku. Zase začala prosvítat. A neměla by to vzdát? Vždyť tohle nebylo místo kam chtěla...pak jí ale proběhla hlavou myšlenka. Proto ti tady a teď něco slíbim. Už se nikdy nevzdám. Samozřejmě. I kdyby měla zůstat v mlze. Nehodlala to vzdát, aby toho později litovala.
"Už je pozdě...nezabírá to...je mi to moc..."
Hlas slábnul, stejně jako bolest. Pak bylo chvíli úplné ticho. Bolest ustala úplně. Mlha se začala pomalu rozestupovat. Kristen zamrkala. Před ní se objevila brána Skryté Listové. Je tady, už navždy.
"Vítej doma." Řekla sama sobě.

(Parodie) Naruto večerníček

25. srpna 2009 v 15:38 | Narumi |  Naruto: Jednorázovky
Tak tohle jsem vymyslela když jsem byla na táboře. je to na melodii večerníčka snad se vám to bude líbit

Vaše Narumi

Dříve než nám zdraží párky příjměte dění,
že vidíme Naruťáky, jak se uklání.
Pokud Vás není moc,
popřejte jim dobrou noc,
mavejte čímkoliv. Z podivných hromádek
nechte kousky zvířátek
odlétnout kamkoliv.

Než-li klouček složí plavky a než půjde spát.
Z televizní obrazovky hlasem co jde znát.
Loupežník zakřičí,
jmenuju se Itachi!
Hlavu mám, copatou!
Zaspívá, ha ha ha já jsem slavnej Uchiha!
praští ho lopatou.

Leží, leží v trávě pilka, padá kamínek.
V trávě sedí Kakuzinka vedle Hidánek.
Zkoumají z tabule,
jak se krájí cibule,
kuchařku nemají.
Kdopak zná to děvče, co jim recept nepřečte,
to se nás neptají.

Méďa Béďa kouří v lese, Tobi zloděj je,
i když při tom rozbil okno, nic se neděje.
Konan se rozplívá,
veliteli pro píva!
Najednou přijde k nám.
Všechno zná, všechno ví. Je to leader jak má být.
To i já říkám vám!

Stěžoval si kapříkovi, zlatej Kisámek,
že ho někdo v noci zavřel v noci na zámek.
Strašlivý Zetsusek, rád by nákej zákusek.
Houby mu nechutnaj.
Sasori spravil pec,
Deidarovi bouchla klec.
Jen ať se nehádaj.

Dříve než se měsíc zbarví barvou červenou,
přežijte to vše ve zdraví, máte zelenou.
Pokud vás není moc,
spěchejte si na pomoc.
Až se vás zeptají,
kdopak četl pohádku o ošklivím kačátku.
Hledejte potají.
lalalalalala....

7. část

25. srpna 2009 v 15:31 | Aredhel |  Twilight: Cullen nebo Volturi?
Nevím, co mě v tu chvíli k tomu vedlo, ale otočila jsem se tak, abych viděla Alecovi do tváře a políbila ho. Ze začátku byl překvapený, za chvíli však ožil. Jeho ruka mi vklouzla do vlasů a druhá na bok. Já mu dala ruce kolem krku. Asi po pěti minutách jsme se odtrhli, usmála jsem se na něj a otočila se směrem odkud měli Cullenovic páni přijít. Alec mě chytl za ruku a do ucha mi zašeptal "Miluju tě".
V tu chvíli mě přelila vlna štěstí, ale i nevole a já mu popravdě odpověděla "Já tebe taky". V tom sem uviděla Cullenovi, měli ztrhaný výraz, až na Jaspera, ten se tvářil neurčitě.
Pokynula jsem jim a šla ke vchodu do sídla. Vstoupila jsem a byla zpátky doma, ve Volterském hradě. Okamžitě jsem zamířila do síně, předstoupila před Ara a Alec mu podal ruku. Aro se usmál a zvědavě se na mě podíval. Měla jsem chuť se uchichtnout, ale přemohla jsem to, věděla jsem, co si můžu a nemůžu dovolit.
Aro mi pak řekl, ať se věnuji Cullenovým, budu jejich stráž. Měla jsem pocit, že omdlím, ale pak jsem si řekla, a co? Budu se k nim chovat jako ke starý přátelům, až na Edwarda, toho budu ignotovat. Kývla jsem na souhlas a vedla je do jejich pokojů, které spojoval salónek. Tam na nás čekaly Esmé, Rosalie a Alice. Všechny naráz vstaly a obejmuly mne. Jejich objetí jsem opětovala a pošeptala jim "Stýskalo se mi." "Nám taky, Bello, ani nevíš jak moc." odpověděla mi Alice. Najednou mě popadly a posadily na sedačku.
"Pověz nám všechno." přikázala Rose a já poslechla. Řekla jsem všechno, co se stalo od té doby, co odjeli. Celou dobu mlčely, jen občas někdo zavrčel.
"Vůbec jsme ti naším odjezdem nepomohly, odpustíš nám?" "Stejně by se to stalo, vy za to nemůžete." odpověděla jsem jí a usmála se na ni. Na slovo vy jsem dala důraz, aby bylo zřejmé, že tím myslím jí, Emmetta, Jaspera, Alici, Esmé a Carlisla.
"Proč ale zůstáváš tady?" zeptala se mě Esmé tónem starostlivé matky a mě to dojalo. "Protože teď sem tady doma." "Takže se s námi nevrátíš? Zůstáváš? A proč nevidím tvou budoucnost?" "Na tvé první otázky je pro mě složité odpovědět, ale mou budoucnost nevidíš díky mému talentu. Jsem imunní vůči všem darům. A imunitu vůči darům ovlivňujícím mysl můžu přenést na nejbližší okolí." řekla jsem pyšně. "To je zajímavé a užitečné..." řekl zamyšleně Carlisle. "Já půjdu, musím ještě trénovat." Začala jsem couvat z pokoje. Jakmile se zavřely dveře, spadl mi kámen ze srdce. Vydala jsem se směrem tělocvična, tam jsem našla Ryanu, jak trénuje tři novorozené, které nedávno našel Dimetri, když byl zlikvidovat pár nezbedníků. Tenkrát to byli ještě lidé, ale měli velký potenciál, tak je přivedl.
Po krátkém uvážení Aro, Caius a Marcus rozhodli, že je přeměníme, to dostala za úkol Ryana. Trénovala novorozené už několik století.
"Jdeš trénovat? Zavolám Carlose!"
V tu chvíli měla u ucha mobil. Do půl minuty byl u mě, zašklebil se. Neměl mě rád.
"Dneska ti ro natřu." řekl výsměšně. "To sotva, ty drobku." odsekla jsem mu . Začali jsme zápasit, naprosto jsem se pomořila do boje, že jsem si nevšimla Edwarda, stojícího ve dveřích. Všimla jsem si ho až když jsme končili. Zasekla jsem se uprostřed pohybu a němě na něj koukala.
"Nakonec jsem se vzpamatovala a odcházela, když mě chytil za loket a otočil se ke mně. "Potřebuju s tebou mluvit, vysvětlit ti to, přesvědčit tě, prosím." Jeho hlas byl chladný, ale při posledním slově zněžněl. "Neni už o čem mluvit a i kdyby bylo, já s tebou mluvit nechci." odsekla jsem mu a nepodařilo se mi v hlase skrýt hněv. Vysmekla jsem se mu a utekla. Ani se nepokusil mě dohnat. Vběhla jsem k Alecovi, skočila mu do náruče a políbila ho. Do toho polibku jsem dala všechnu svou bolest.
Když náš polibek skončil, pošeptal mi do ucha "Miluju tě." Spokojeně jsem zavrněla a víc se k němu přitiskla. "Co se stalo, Bello?" "Nic, jen jsem si na něco vzpomněla." tak moc jsem nelhala. Jen jsme tam tak seděli v náručí toho druhého, bylo mi příjemně.
Povinnosti ale byly přednější než pobavení. Na dveře zaťukal Felix. "Aro pro vás posílá, přišli Rumuni." Překvapeně jsme nedřív pohlédli na sebe a pak na něj. On je pokrčil rameny na znamení, že nic neví.
Okamžitě jsme se vydali do síně. Jakmile jsme vstoupili, uviděli jsme je, rumunští poslové.

Boj proti minulosti - Den 2.

22. srpna 2009 v 20:52 | Kami |  Real: Boj proti minulosti
Narumi utíkala temnými ulicemi Takahamy. Už to nehodlala dál snášet. Proč jí to vůbec dělal? Proč ji bil? Co mu udělala? Vždyť to je její otec a jí je pouhých třináct, nemůže se mu bránit, když jí bezdůvodně ubližuje. Ale s tím je už konec. Narumi zahla za roh. Svítila tady pouze jedna pouliční lampa.
Přitiskla se ke zdi a zadýchaně poslouchala. Bylo ticho. Je tedy volná, nikdo jí nesleduje! Už si může dělat co chce, nikdo jí už nebude ubližovat. Ale kam půjde?
Rozhlédla se. Nevěděla kde je, otec ji pomalu ani nepouštěl z domu potom co její matka odešla z města. Jen když měl dobrou náladu, pustil ji do školy. Jinou cestu než tam a zpět domů neznala. Teprv teď si to začala všechno uvědomovat. Možná že je volná, ale je sama a neví kde.
Bez přemýšlení se vydala na cestu. Nepřemýšlela kam jde, jen věděla, že nakonec někam dojde. Začalo se ochlazovat a ona se začínala třást zimou. Zrychlovala krok. Něco ji k tomu nutilo. Až nakonec běžela. Doběhla až do poslední ulice.
To co viděla by ani nedokázala popsat slovy. Ten strach co cítila, když si prohlížela partu mužů v černých oblecích, ten pocit, že její srdce přestalo tlouct, když uslyšela výstřel a muž, který ležel partě u nohou se začal měnit v krvavou skvrnu.
Chtěla křičet. Nic víc, jen pouhý výkřik, který by ji zbavil těch pocitů. Nadechla, ale předtím, než ztihla vydat jedinou hlásku, ji někdo chytil jednou rukou kolem pasu a druhou rukou přes pusu tak, že nemohla jak křičet, tak mluvit. Pak jí ted dotyčný odtáhnul stranou ke zdi mezi kontajnery a přikrčil se s ní. Parta mužů mezitím nasedla na motorky a diskutovali spolu kam pojedou.
Narumi se povedlo lehce otočit hlavu. Osoba za ní byl blonďatej kluk, asi o rok starší než ona. Podíval se do jejích vyděšených očí a jen zašeptal.
"Pššt, uklidni se a hlavně nekřič."
Pak jí uvolnil ústa, ale stále jí svíral okolo pasu, asi aby neudělala nějakou hloupost. Muži za hlasitých zvuků motorů odjeli. Kluk Narumi pustil a stoupnul si před ní.
"Neni ti nic?"
"N-ne."
Narumi pak udělala jeden krok dozadu, čímž narazila do zdi a sesunula se na vlhkou zem.
"Jak se jmenuješ?"
"Na-na-r-ru-m-mi."
"Nana-co?"
Narumi se zhluboka nadechla a vydechla, čímž se trochu uklidnila. Pak nahodila zamyšlený výraz. Dělala vše proto aby nemusela myslet na to, co právě viděla.
"To je fuk, Nana zní hezky."
Kluk jen protočil oči. Pak ale zvážněl a prohlédnul si ji.
"Ty nemáš kam jít?"
Narumi jen zavrtěla hlavou a nehty zaryla do země. Kluk k ní napřáhl ruku.
"Tak pojď se mnou."
Narumi se pokusila otevřít oči. Povedlo se jí to jen do poloviny, ztěžklá víčka ji neposlouchala. Do pokoje vešel Arashi.
"No teda, Šípková Růženka se konečně probudila! Hej Meki, už je vzhůru!"
Do pokoje přiběhla Meki.
"No konečně! Už jsme mysleli že prospíš svoje narozeniny. Všechno nejlepší!"
Narumi se zašklebila. Jediné o co se teď zajímala, bylo, že má v puse jak na dně ptačí klece...
"Co bude k snídani?"
"K snídani? Ehm Narumi, spíš by ses měla ptát na oběd."
"Dobře, co bude k obědu?"
Arashi protočil oči a šel obědnat jídlo. Narumi mezitím vstala. Na rozkaz Meki se šla nějdřív vysprchovat a pak do společneské místnosti. Tam seděl na sedačce Arashi a křenil se. Teprv potom si Narumi všimla krabice, položené před ním.
"Všechno nejlepší Rumi, tohle máš od nás dvou."
Narumi nejistě otevřela krabici. Našla tam tmavě fialové šaty a černé lodičky.
"To je..."
"Jo, na ten tvůj koncert."
"Moc děkuju, jsou...nádherné."
Arashi se zasmál. Později odpoledne rozhodla Meki, že se půjde nakupovat. Arashi se z toho vykroutil, že se obejde i bez nakupovacího marathonu.
Táhla Narumi z obchodu do obchodu. Všude si zkoušela nějaké šaty, prohlížela šperky, zkoumala boty. Narumi ji poslušně následovala.
"Notak Narumi, netvař se tak otráveně! Co takhle si jít zatancovat?"
Narumi se rozzářily oči. Něco ji napadlo.
"Jasně, jdeme!"
Teď táhla Narumi za sebou Meki. Automaticky procházela známýma uličkama, brala to všema zkratkama a neustále Meki ujišťovala, že určitě jdou správným směrem. Pak to nakonec našli.
"Na konci světa? Co je to za divný jméno? I když podle polohy, bych to chápala..."
Narumi si Meki nevšímala a táhla ji do svého oblíného. Tam byla zábava v plným proudu - ovšem jako vždycky. Narumi šla doprostřed tanečního parketu, kde nebylo tolik lidí a začala tančit do rytmu hudby. Meki ji chvilku pozorovala. Tohle nebyla její vždycky vážná kamarádka. Jako by se v ní probouzel někdo jinej. V každým případě se k ní přidala.
"Hele Narumi, co je vlastně támhleto?"
"Ty to neznáš? Je to takovej přístroj...na obrazovce ti to ukazuje, kam máš šlapat a podle toho tancuješ, je to celkem zábava. Vždycky spolu soupeří dva a vyhrává ten, kdo to líp odtancuje podle vzoru."
Meki najednou zvážněla začala se dívat jiným směrem.
"Co se děje, Meki?"
"Já jen...tamhleta parta co je na jednom s těch tanečních přístrojů...jde z ní celkem strach, nedívej se tam ať si nás nevšimnou."
Narumi se tím směrem automaticky podívala. Koutky se jí zvedly do úsměvu. Na přístroji stála dívka, rukama opřená o zábradlí a koukala se zezhora na ostatní. Měla černý vlasy a v nich rudý melír. K tomu široké černé kalhoty a volnou rudou halenu. Dívka se usmívala a i přestože byla Narumi celkem daleko, slyšela její známý hlas.
"Tak co? Nikdo si na mě už netroufne?"
Narumi se ještě víc usmála a šla přímo směrem k ní. Meki na ní zasyčela něco ve stylu: Co to proboha děláš?! Narumi ji ale nevnímala. Přistoupila až k dívce a vyskočila na přístroj na druhé taneční pole.
"Já bych to zkusila, Ame."
Dívka na Narumi nejdřív vykuleně a nechápavě zírala. Pak se na ní podívala pořádně a na tváři se jí objevil ďábelský úsměv.
"Jasně Rumi, to bude zajímavý."
Ame zmáčkla tlačítko a rozezněla se hudba. Jejich nohy se rychle pohybovaly skoro stejně, ale Narumi byla vždycky trochu napřed. Když dotančily, nad Narumi se objevil nápis vítěz.
"Pět let a pořád si lepší než já."
Narumi se zasmála. Pak si s Ame plácla. Ta se taky zasmála a pokynula jí směrem ke stolům na kraji lokálu. Tam se pak společně vydali. Meki Narumi nejistě následovala. Všichni tři se posadili a objednali si saké.
"Proboha Narumi, co děláš v Takahamě? Kdy si přijela?"
"Teprv včera."
"To je super!! Musíš mi říct jak bylo v Tokiu! A kdo je tohle?"
Narumi se usmála. O Ame, své nejlepší kamarádce z Takahamy, věděla, že by jí nikdy neobviňovala z toho, že odešla. Spíš měla radost, že je zpět.
"To je Meki, moje kamarádka. Meki, tohle je Ame. Ame musíš mi vyprávět co se tady dělo. To se parta rozpadla? Potkala sem Takashiho a nechoval se zrovna mile..."
Pak Ame zazvonil mobil. Chvilku rychle mluvila do mobilu a pak ho strčila do kapsy.
"Ráda ti to povyprávím, ale ne dneska, musím jít. Zítra ráno ti zavolám!"

Boj proti minulosti - Den 1.

22. srpna 2009 v 0:21 | Kami |  Real: Boj proti minulosti
Tak, mam tu další povídku pro mojí kamarádku Narumi. Snad se ti bude líbit :o)
Zhluboka natáhla z cigarety a popel nechala dopadnout na chladnou zem. Nervózně se podívala ven, už se začínalo stmívat. Přece by ji tad nenechali přes noc ne? Vždyť jsou to její nejleší přátelé, On jí navíc dělá manažera a s Ní se zná už pět let.
Naposledy natáhla z cigarety a vyfoukla obláček kouře, poté cigaretu hodila na zem a špičkou nohy ji uhasila. V tom se letištní halou ozval radostný křik její nejlepší kamarádky.
"Narumi! Tak ráda tě vidím! Už to jsou měsíce co jsme se viděli naposledy!"
"Jo a viděla by si mě ještě dřív, kdybyste mě nenechali hodiny čekat."
"Ale no tak...tak jsme se trochu zpozdili no, proč seš tak protivná?"
Muž s trochu otráveným výrazem,vláčející se za energetickou dívkou, se jen zakřenil.
"Notak Meki, nerejpej do ní, taky bych byl otrávenej, z Tokia do Takahamy je to několik hodin letu."
Meki mu ale neodpověděla a skočila Narumi kolem krku. Té se na otrávené tváři objevil lehký úsměv. Vždycky se musela smát, když viděla svoji kamarádku, které nic nezkazilo náladu.
"Měla bys to vidět! Přijela jsem sem před třemi dny. Takahama je nádherné město a měla bys vidět to moře. Narumi, musíš si tady všechno ještě prohlédnout, než zase odjedeš! V Tokiu si toho moc neužiješ..."
Narumi zvážněla. Ale její přítel se do toho vložil za ní.
"Ale ona už to tady zná, že jo Rumi?"
"Doopravdy? Jakto? Ty už si tu někdy byla?"
"Jo...párkrát."
"Tak to mě budeš muset provést! A budeš mi tady muset ukázat nějaké obchody!"
"Jo...tak jo."
"Tak už jdeme! Auto mám zaparkovaný venku. Hej Arashi, vem Narumi ten kufr ať se s ním netahá. A pospěšte si oba, už se nemůžu dočkat až půjdeme do města!"
Arashi i Narumi se usmáli a vydali se za svou kamarádkou. Narumi si sedla na zadní sedadlo a čelo se jí zkrabatilo starostmy.
"Copak Narumi? Nějaká nervózní, ne? Myslel jsem, že si se tady z tý začátečnický trémy už dostala...neboj budeš skvělá jako vždycky."
Narumi se usmála a přikývla. Tohle měla na Arashim nejraději. Byl to vážně její nejlepší přítel, i když by ani jemu neřekla, co jí ve skutečnosti trápí.
Dojeli až před hotel Gookana. Meki zaparkovala auto a táhla za sebou Narumi a Arashiho směrem do jejich pokoje.
"Představte si to! Týden v Takahamě! Na to, že tvůj koncert je jen jeden den je to naprostý luxus. Máme zplacený skvělý hotel a navíc máme spoustu volného času!"
Došli až do pokoje. Byl obrovský, celý pokoj 27 tvořilo pět místností, plus koupelna u každé ze tří ložnic.
"Jo to je vážně super...neobjednáme si něco k jídlo nebo k pití? Slyšel sem, že tady mají vynikající Basashi..."
"Arashi! Víš jak moc jsem proti tomuhle jídlu! Je dost krutý podávat koňské maso..."
"Jasně, jasně, a ty si dáš, Meki?"
"Asi raději ne...objednej mi garnáty, ty jsou prý taky skvělý."
"Dobře a pro Narumi...co takhle Pitaya? Prej roste na kaktusech, pokud teda nelituješ i ty kaktusy."
"Dračí ovoce jo? Už jsem to jednou jedla, chutná to jako mango, jo to bych si dát mohla."
"Dobře, objednám to."
Narumi sebou hodila na postel a zadívala se do stropu.
"Sakra...Takahama...sem jsem se už nikdy nechtěla vrátit..."
Z vedlejší místnosti se ozvalo volání.
"Narumi? Neříkala si něco? Je tu špatně slyšet."
"Ne Meki, v klidu."
Narumi si povzdychla. Alespoň tu má Meki a Arashiho. Vstala a svlékla ze sebe oblečení. Vlezla si do sprchy a pustila na sebe horkou vodu. Přesně to potřebovala - vyčistit si hlavu.
Vylezla ze sprchy a ladným pohybem si oblékla hedvábné kimono. Vrátila se zpět do společné místnosti, která už voněla směsicí masa a ovoce. Arashi si Narumi prohlédnul a hvízdnul.
"Nech si toho jo?"
Arashi se na odpověď jen zakřenil. Po jídle se Meki natáhla na pohovku a zívla.
"Myslím že ty nákupy odložím na zítra."
Jakoby to bylo nakažlivé, Arashi zívnul taky.
"Jo, myslím, že se bez toho dneska obejdu. A navíc...zítra budeme slavit. Kolik, že ti to bude, Narumi? Čtyřicet?"
"Css, seš dost drzej, víš to? Teprv dvacet dva."
Arashi se znova zakřenil. Narumi vstala a šla směrem ke dveřím. Přemýšlela o tom celou cestu letadlem a teď už se konečně rozhodla.
"Hej Narumi, co to děláš? Už je pozdě...měla by sis jít lehnout."
"Jen se půjdu trochu projít, hned sem zpátky."
Narumi opustila hotel a vydala se městem směrem k pobřeží. Prohlížela si každou lampu, každé auto, každou ceduli. Usoudila, že se tady nic nezměnilo. Došla až na kamenitou pláž. Pohlédla na malý výběžek do moře. Nemohla si pomoct a usmála se.
Přistoupila na ten výběžek. Vlny naráželi do kamenů a mořská pěna potřísňovala břeh, zvednul se vítr. Naruminy hnědé vlasy se rozevlály. Zvedla ruku a pohladila po kůře asi tři metry vysoký stromek.
"Ahoj...já jsem tě tady kdysi zasadila, vzpomínáš?"
Narumi ani na odpověď nečekala, věděla, že by stejně nepřišla. Posadila se na zem a opřela si zády o strom. A najednou se jí začaly vracet všechny vzpomínky. Měla chuť si zapálit, jako vždycky, když se moc utápěla v minulosti, ale bohužel v kimonu cigarety nenosila. Tak akorát zavřela oči a poslouchala vlny, bijící do útesů.
"Tak ses vrátila, co Nano?"
Narumi pevně zavřela oči. To nechala svou fantazii zajít až tak daleko, že jí ten hlas připadá reálný? Ne...ten hlas se změnil...byl dospělejší, hlubší...ale i přes to to musel být on. Jen jediný člověk znal tuhle přezdívku. Konečně otevřela oči a odpověděla.
"Ani ne, jsem tu pracovně."
"Pracovně jo? Tak mi ta tebe moc nesedí, Nano."
"Neříkej mi tak!"
Narumi to skoro zakřičela. Nechtěla zvyšovat hlas, ale emoce ji úplně ovládly.
"Proč? Dřív se ti to líbilo."
"Jo, dřív jo, ale už nejsem ta holka co si znával, Takashi."
"Vážně? A kdy se to změnilo?"
"Změnilo se to TEN den."
Takashi si rukou projel své blond vlasy a posadil se vedle Narumi. Pak se mu v očích objevil nový výraz, který Narumi nemohla přesně určit.
"Jo aha, myslíš ten den, kdy ses na všechny vykašlala a zdrhla si?"
Narumi ztišila hlas, skoro až šeptala.
"Ano, přesně ten den myslím."
"Tak mi pověz Nan- teda Narumi -css zní to tak formálně- co si těch pět let dělala? Je to pět let nebo snad ne?"
"Jo...zítra to bude přesně pět. Já...našla jsem si byt v Tokiu a začala sem zpívat. Přijela sem do Takahamy pracovně - budu tu zpívat."
"Hm...vždycky sem říkal, že máš talent. Takže práce, klidnej domov ve velkoměstě...mnohem lepší než ten život kterej sme ti dali MY, co?"
"Nehodlám se s tebou o tom bavit."
Narumi vstala a chtěla odejít. Takashi ji ale chytil za paži.
"Nešahej na mě!"
Narumi se mu vytrhla a utíkala po pláži. Po tváři jí stekla slza. Tohle přece nechtěla. Už o tom ale nepřemýšlela a utíkala do hotelu.

Ed a Al jako děti + Trisha (2/3)

21. srpna 2009 v 12:27 | Kami |  Obrázky: Fullmetal alchemist
Tak, další obrázky z FMA :)


Kss: 4.díl - V pasti

20. srpna 2009 v 16:31 | Kami |  Naruto: Krutý svět Shinobi
"Mami...já se bojím..."
"Klid Lili, zůstaneš tu s bráškou a ostatníma schovaná a nic se ti nestane."
"Ale ty a táta budete bojovat...může se vám něco stát."
"Neboj se, my se o sebe postaráme."
"A kdyby se dostali až sem, tak tě ochráním, sestřičko."
"Hokage-sama! Máme nejnovější zprávy od hraničních Anbu!"
"Lili, Shikamaru, už budu muset jít. Jsem hokage, musím vesnici chránit."
Lili smutně sklopila oči a Sakura ji políbila na čelo. Poté zmizela v obláčku kouře. Rozrazila dveře kanceláře, kde čekal jeden z Anbu. Sakura ho pobídla a Anbu začal mluvit.
"Armáda Skryté Mlžné se přibližuje k hranicím Ohnivé země. Co nás ale překvapilo - jsou sami, nepřipojila se žádná další vesnice. Naše jednotky se stahují směrem k vesnici."
"To je dobře, ať se rovnou vrátí. Naším cílem bude boj mimo vesnici, tak ji ochráníme před množstvím zbytečných útoků. Pokusíme se to odbojovat na Velké planině."
Do kanceláře vtrhla bez zaklepání další osoba s velice ustaraným výrazem.
"Hokage-sama, přišla odpověď z Písečné. Prý nám Kazekage-sama pošle několik bojovníků, ale velice málo, protože jim také přišla zpráva o vyhlášení války od Mlžných ninjů."
"Pošlete mu zprávu, ať nechá své bojovníky ve vesnici, nemůžeme takto ohrozit Písečnou."
"Hai!"
Další hodiny utíkaly velice rychle. Všichni se připravovali na nadcházející bitvu těmi nejlepšími způsoby. Měli vypočítáno, že Mlžní dorazí druhý den ráno.
Večer přišel za Sakurou do kanceláře Shikamaru.
"Sakuro...vím, že je to hloupé, se takhle ptát, ale...máme nějakou šanci na výhru?"
Sakura si místo odpovědi složila ruce pod bradu a lokty se opřela o stůl.
"Sakuro? Něco s tebou je...co plánuješ?"
Sakura opět neodpověděla. Shikamaru přišel až k ní a obejmul jí.
"Pověz mi to...mě můžeš přece říct všechno."
"Já jen...nemůžu riskovat, že tě znova ztratím, jako tehdy, před osmi lety."
Dál Sakura nic neříkala. Shikamaru se jí už neptal, když nechtěla mluvit, nehodlal ji do toho nutit.
Druhý den hodně brzy ráno, byli už všichni na nohou. Sakura chtěla bojovat, ale všichni vesničané usoudili, že bude lepší, když pomocí Katsuyi bude léčit všechny zraněné a zůstane tak ve vesnici. Sakura nesouhlasila, ale potom, co se přidal k přesvědčování i Shikamaru, se konečně uvolila.
Sakura šla na střechu sídla hokage, kde přivolala Katsuyu a sedla si na zem. Okolo ní se rozestoupili čtyři ninjové, co tam s ní měli zůstat a chránit ji, kdyby se náhodou dostal někdo z nepřátel do vesnice.
Sakura měla svůj plán, ale nikomu o něm neřekla. Nehodlala nechat takhle promarnit životy svých vojáků, svých přátel.
Všichni Listoví ninjové se vydali na Velkou planinu, každý s přesvědčením, že ochrání Hokage a vesnici za každou cenu.
Sakura počkala, než všichni ostatní odejdou. Nebylo to nic těžkého - jeden lékařský chvat a její čtyři ochránci padli v bezvědomí k zemi. Sakura se jim ještě omluvila a vydala se také na Velkou planinu. Zastavil ji ale hlas Katsuyi.
"Sakuro-san, co to děláš? Měla by si poslechnout svého manžela a vesničany a zůstat ve vesnici a léčit raněné, tak můžeme zachránit mnoho životů..."
"Katsuyo, žádní ranění nebudou. A teď běž, později tě ještě budu potřebovat."
"Ale Sakuro-san-"
"Běž!"
"H-hai."
Katsuya zmizela v oblaku kouře. Sakura se rychle vydala na cestu.
Paprsky ranního slunce začaly zbarvovat oblohu do rudé barvy. Všem se třásly ruce nedočkavostí a touhou po krvi nepřítele.
Až se nakonec na obzoru prosyceném silnou chakrou zjevila armáda Mlžných ninjů.

6. část

20. srpna 2009 v 15:53 | Aredhel |  Twilight: Cullen nebo Volturi?
Svou rychlostí jsme za chvíli byli u nich. Byli jsme proti větru, takže nás necítili. Povzdechla jsem si, ochránila jsem nás mou mocí a vydala se do boje. Ostatní nečekali a následovali mě. Pustili jsme se do toho, byla to práce, na kterou se musíte soustředit. To ale Edwardovi nedošlo, a když už bylo málem po všem, jedna novorozená mu utrhla ruku. Byl to ten nejhorší zvuk, jaký jsem kdy slyšela, zvuk trhajícího kovu, ale co bylo horší, byl Edwardův bolestný výkřik. V mžiku jsem byla u něj.
Obličej měl stažený bolestí a jeho pravá ruka bla fuč.
Položila jsem si jeho hlavu do klína a rozhlížela se. Mezitím se k nám dostal Carlisle. Alec, Jasper a Emmett se zbavovali ostatků novorozených.
Carlisle k nám přiklekl a ruku, kterou již našel, přiložil k pahýlu, který po ní zbyl. Během pár vteřin mu přirostla zpět. Ale zůstala mu velká jizva. Za chvíli byl na nohou a třel si rameno. Já stála naproti němu a mlčky ho sledovala. Mezitím přišli ostatní.
"Potřebuješ co nejdřív na lov, pojedeme autem a v polovině cesty nás Alec vysadí u lesa. Odjede a vy a hlavně ty si zajdete na lov." Řekla jsem Edwardovi. Ten přikývl a já se vydala k autu. Za chvíli už jsme vyjížděli. Jak jsem řekla, tak nás Alec, i když se mu to nelíbilo, vysadil u lesa. Poděkovala jsem mu a podívala se na čtyři Cullenovi stojící kousek ode mě.
"Tak prosím." řekla jsem a pobídla jim. "Ty nebudeš?" zeptal se mě Carlisle. "Ne, já si počkám do Voltery." Při pomyšlení na to jsem se v duchu otřásla. Jasper to nejspíš vycítil a zeptal se "Nechceš to aspoň zkusit?"
"No...tak dobře." odpověděla jsem a nechala jsem se pohltit pocitem vděčnosti a doufala, že mu dojde, že mu tak neslyšně děkuji. Zřejmě však ano, protože na mě mrkl. "Potřebuješ návod?" zavtipkoval Emmett. "Ne, poradím si, ale měl by sis dát pozor, aby na tebe něco zbylo." oplatila jsem mu to. On se na odpověď jen zakřenil.
"Dobře, za dvě hodiny se tu sejdeme." ukončil to Carlisle. Na nic jsem nečekala a rozběhla se. Oni také, ale za mnou běžel jen jeden a já tušila který. Nechtěla jsem se však otáčet. Nevěděla jsem, jak bych reagovala.
Držel se dál ode mě, ale tak abych o něm věděla. Ulovila jsem dva medvědy. Chtěla jsem se vrátit, tak jsem zamířila zpět. Když mi najednou vstoupil do cesty. Nečekala jsem to. Málem jsem do něj narazila.
"Promluvme si, prosím." zašeptal. V jeho hlase byla bolest a naléhavost, které jsem nerozumněla. "Proč?" zněla moje odpověď. "Prosím, Bello..." řekl jen. "Dobře, o čem?" podvolila jsem se. "Lhal jsem ti, tenkrát v lese jsem lhal, lhal jsem když jsem řekl, že tě nemiluju. Já tě miluju, miluju tě víc než cokoli jiného. Jsi pro mě všechno. Tenkrát jsem tě opustil, protože jsem tě chtěl ochránit, před námi, přede mnou. Byl jsem pro tebe nebezpečný. Ale stejně to k ničemu nebylo. Stejně tě to neochránilo. Promiň, omlouvám se ti. Dělal jsem to z lásky. Já vím, že to není omluva, ale je to pravda."
Tohle vše řekl tak rychle, že i jako upír jsem měla potíže mu rozumět. Stála jsem tam, přikovaná k zemi jeho slovy a nevěřícně na něj zírala. Po nějaké době jsem se vzpamatovala. Přemýšlela jsem nad jeho slovy a jediné co jsem mu odpověděla, bylo: "Lžeš."
"Proč si to myslíš?" zeptal se mě s bolestí v hlase. "Nemyslím, já to vím, kdysi jsem ti věřila, ale teď už ne. Nenávidím tě, Edwarde, ale víc nenávidím sebe, protože tě nedokážu přestat ani po tom všem milovat." řekla jsem a utekla od něj. Doběhla jsem na místo srazu, opřela se o strom a vstřebávala informace. Tenkrát v lese mi ublížil a teď znova, proč? Co jsem mu udělala, že mi lže do očí? Nechápu to. Uvidím Carlisla, přiběhnu k němu a zeptám se, jestli trefí, že bych chtěla jít napřed.
"Trefím, ale proč?" "Potřebuju teď být sama." s tím jsem se rozeběhla k Volteře. Běžela jsem půl hodiny, když jsem do nečeho narazila. Bylo to Alec. Se vzlyky jsem se mu sesunula do náručí a plakala bez slz. Neptal se, co mi je, jen se se mnou kolébal ze strany na stranu. Kdyby mě v tu chvíli od něj někdo odtrhl, dlouho by nežil. Zdálo se mi to jako chvíle, když jsem je ucítila, blížili se.
Zvedla jsem se, nechtěla jsem, aby mě takhle viděli. Edward mě samozřejmě viděl přes Alecovi myšlenky. Jen ať se pokochá, ať vidí, co mi udělal, jak trpím.

Život ve smrti shinobiho - 30.díl

20. srpna 2009 v 14:23 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Irishe se na tváři oběvil znovu ten milý vražedný úsměv. Pomalu zvedla ruce. Ze země se začali odlamovat kamínky a pod tlakem Irishiny síly stoupaly vzhůru. Pak Narumi uviděla silný záblesk, což jí donutilo přivřít oči.
Když světlo pohaslo, zase je rychle otevřela. Stála uprostřed kamenného údolí proti Irishe, která stála na obrovském hadovi asi dvacet metrů od ní.
"Kde to jsme?"
"Pár kilometrů za městem. Přece bys nechtěla bojovat v centru ne?"
Narumi přihmouřila oči. Jasně - byla ráda, že nebojují ve městě, ale zase nevěděla, jestli tady nemá Irishe přichystáno pár pastí. Byla o to opatrnější.
Najednou Irishe složila několik pečetí. Její oči začaly žlutě zářit, stejně jako zářili hadovi, na kterém Irishe stála. Poté se obrovskou rychlostí vrhla na Narumi. Ta ale stihla uhnout. Narumi stlačila zlatou chakru do malé koule a tu vrhla po Irishe. Vyhla se. Než se ale Irishe nadála letěla po ní další koule. Té se už nevyhla. Ozvala se rána a pak výbuch.
Narumi se přikrčila. Určitě se tomu nějak vyhla, tak snadný to být nemohlo. Poté zafoukal vítr a odvál pryč kouř po výbuchu. Irishe stála na hadovi jako předtím a zdálo se, jako by ji to ani nezasáhlo. Jen na místě, kde dostala přímý zásah byla její kůže posetá malými tvrdými šupinami. Narumi se zamračila.
"Tak hadí obrana Uroko, jo? Zajímalo by mě, co si se svým tělem dělala za pokusy, že si skončila takhle...je to jedna z nejpotupnějších obran."
"Jaktože o tom tolik víš?"
Irishe už se nezdála tak klidná. Nebyla zvyklá, že by protivník znal její jutsu.
"Jsem poslední potomek hadího klanu. Nemyslím si, že bys mě tady něčím překvapila."
Dívka na hadovi se zamračila. Složila dalších pár pečetí. Na zemi se objevil had, menší než Hagaro, ale i přes to v nadživotní velikosti. Ten se ihned vrhnul na Narumi.
Ta ale neváhala, složila několik pečetí, zjevil se další had, stejný jako Irishin a tito dva tvorové se na sebe ihned vrhli.
"Říkala jsem ti, že mě jen tak něčím nepřekvapíš. Pokud chceš vyhrát, měla by ses začít trochu víc snažit."
Irishe začínala zuřit. Jen pár dalších pečetí a na Narumi se řítil obrovský ohnivý drak. Narumi ihned odpověděl mohutným bleskovým drakem. Tito dva zjevy spolu bojovali. Přetlačovali se. Byl to vyrovnaný souboj a dívky začaly být unavené, jak obě vydávaly obrovské množství chakry.
Hagaro - obrovský had na kterém Irishe stála najednou sklopil hlavu a z jeho těla vyšlehla tlaková vlna, která dost silně oslabila Naruminina draka. Narumi vytřeštila oči a svého draka uvolnila. Pak se několikrát vyhnula ohnivému drakovi, a skočila na vysokou skálu, že se Irishe dívala do očí.
"Už vím."
"Co víš?"
"Co je ten tvůj had zač."
"Můj had? Myslíš Hagara?"
"Jo. Pověz mi...kolik si musela zabít lidí, aby se ti tohle povedlo?"
Irishe se zamračila.
"Vůbec nevím o čem to mluvíš."
"Myslím, že to víš moc dobře. Má to hodně jmen - Přesun, Upevnění, Kletba...co z toho je Hagaro?"
Irishin výraz se ještě víc zamračil. Tentokrát ale neměla v očích jen zlost a krvelačnost, ale také smutek.
"Upevnění."
"Hm, zajímavé. To je poprvé co to vidím na živo. Lidská duše upevněná v těle zvířete."
Narumi se objevila v očích nenávist.
"Nejenom, že se za Upevnění platí velkým počtem lidských životů, navíc musíš zabít i tu osobu, kterou upevňuješ. Jen nechápu, proč si to udělala, pokud si chtěla pomocníka na boj, mohla sis nějakého přivolat."
Narumi Irishe nechápala. Věděla, že je bezcitná, ale něco tak krutého jako Upevnění, které se v nejvznešenějších a nejmocnějších klanech dělalo vyhnacům za trest, to od ní nečekala.
"Neni to tak jak si myslíš, Hiroio."
"A jak to teda je?"
"To tě nemusí zajímat!"
Irishe už měla zpět svůj vražedný výraz, jakoby si právě vzpomněla, proč je tady. Z ramen jí vyletělo několik hadích těl, které svázaly Narumi. Pak s ní vrhly o zem. Pád ale Narumi zbrzdil další oblak zlaté chakry.
"Tvé techniky se dost podobají technikám jednoho bývalého člena Akatsuki. Neznáš náhodou Orochimara?"
"Jasně, že jo! A taky toho grázla zabiju! Vyrvu mu srdce z těla!"
"Asi ho nemáš moc ráda co?"
"Nemám ho ráda? Já ho nenávidím! To on ze mě udělal tohle! To od Hagara zabil a-"
Irishe se odmlčela. Uvědomila si, že v návalu zlosti toho řekla víc, než chtěla.
"Kdo byl původně Hagaro?"
"Můj bratr. Zbytek mojí rodiny jsem nezvládla zachránit, potom co Orochimaru..."
Narumi sklopila hlavu. Irishe jí byla tak podobná.
"To ale na týhle situaci nic nemění!!"
Irishe se znovu rozzářily oči a celou svou silou zaútočila na Narumi. Tak se ale nehodlala nechat zabít. Vzala všechnu svou démoní chakru a použila ji do protiútoku.
Irishe spadla na zem, neschopná pohybu. Narumi k ní přistoupila. Vytáhla z kapsy kunai.
"Ani nevíš, jak jsme si podobné...ale měla bys toho nechat. Vražděním nevinných lidí ti nebude líp."
Narumi se napřáhla a kunaiem usekla Irishe pramen vlasů. Pak složila několik pečetí.
"Co to děláš?"
"Beru si důkaz o tvé smrti."
"Vždyť si mě nezabila."
Narumi se usmála.
"No právě proto potřebuju ten důkaz."
Složila poslední pečeť. Na Irishe a Hagara začala působit silná teleportační technika. Poté zmizeli. Narumi si oddechla, schovala svůj důkaz do kapsy a vydala se zpět ke svým přátelům.

Život ve smrti shinobiho - 29.díl

20. srpna 2009 v 11:02 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Narumi se nepřítomně vracela s Kibou a Akamarem zpět k Isusamemu. Byla ale duchem nepřítomná. Kiba už to po chvíli nevydržel a zastavil se.
"Narumi, mohla bys mi prosim tě říct na co myslíš? Dřív než se zblázním?"
"Ta holka...Irishe...ona...měla jsem z ní takový pocit...měla jsem strach."
"Prosim tě, každej má strach, když narazí na vyšinutýho zabijáka..."
"Jenže tohle nebyl obyčejný strach...obvykle se nebojim, jsem na to vycvičená, ale tahle holka, bylo v ní něco, co mě k ní táhlo a při tom mi vyburcovalo všechny majáčky zdravého rozumu a řvalo na mě: Vem nohy na ramena, a to rychle! Naposledy jsem se takhle cítila, když..."
Narumi přivřela oči. Znovu se vrátila do tohodne. Všude okolo šlehaly plameny a ona se krčila v rohu. Proti ní kráčel muž v černém plášti s červenými mraky. Chtěla křičet, ale na to měla málo vzduchu a dýchat zapomněla. Kolena se jí roztřásly a Narumi se složila na hořící podlahu.
Rychle se vracela do přítomnosti.
"...na naše sídlo zaútočila Akatsuki...víš, strach ze smrti u mě není běžný, obzvlášť, když jsem v jistém smyslu nesmrtelná, ale Irishe...má to v sobě, prostě z ní mám husí kůži."
"Nic si z ní nedělej...je to jenom vrah...stejně s ní nejspíš ani nebudeš bojovat, tak klid."
Kiba se na Narumi usmál. Ta mu úsměv oplatila a společně pokračovali v cestě.
Dorazili až na místo, kde se předtím rozloučili se svými parťáky.
"Tak co? Našli jste nějakou stopu?"
"Víc než to...setkali jsme se s ní."
"Cože?!"
"Jo. Ve skutečnosti se jmenuje Irishe, a má nejspíš schopnost přivolávat hady -"
"Ne."
Všichni se obrátili na Narumi, která doteď neřekla ani slovo.
"To nebylo přivolání...on byl skutečný, byl nejspíš její normální parťák."
Ostatní mlčeli a tak Narumi pokračovala.
"Dále jsme zjistili, proč vyrvává obětem srdce. Ona ty srdce pohlcuje, zatím nevíme jestli to je jen nějakej rituál nebo jestli ji to dodává sílu, v každém případě..."
Narumi se odmlčela, ale Sakura to dopověděla.
"...máme dost vážný problém."
Všichni pohlédli směrem na Isusameho. Ten byl v tuhle chvíli ještě zelenější než před tím.
"Už je tma...měli bychom někde přespat."
"Ale kde, Kibo? Zpět do jeho sídla nemůžeme."
"Co takhle nějakej hotel? Hej, Bordy, je tu nějakej, kde je hodně lidí a na veřejným místě?"
"Jeden je přímo na náměstí..."
"Paráda! Jdeme tam. Čím věřejnější místo, tím menší šance, že nás Psi- teda Irishe napadne."
Ubytovali se a rozdělili si noční hlídky. Nejdřív měla mít Sakura a Shikamarem, potom Narumi s Kibou. Narumi už ležela v posteli a přemýšlela. Najednou zase ucítila ten pocit - ten magnet nebezpečí co ji k sobě přitahoval. Ještě pár minut s tim bojovala, pak se přesvědčila, že Kiba, Moruki i Isusame spí a vyplížila se oknem do nočních ulic. Šla na to místo, kde se s Irishe poprvé setkala. Došla až tam. Pak najednou uslyšela ze tmy zvonivý smích.
"Čekala jsem na tebe...věděla jsem, že přijdeš."
"My se známe?"
"Ale vůbec ne...záleží na tom?"
"Ne, myslím, že ne."
Narumi se usmála, shodila náramky a postavila se do bojové pozice. Okolo ní se začal tvořit oblak zlaté chakry.
"Nádhera! Ta síla, to odhodlání, ta nenávist! Konečně bude po čase nějaká zábava. Tvoje srdce bude určitě skvělé a silné."
Narumi se ušklíbla. Nehodlala s touhle holkou co se vyžívá v zabíjení probírat svůj koronární systém. Chakra okolo ní ještě zesílila. Dívka se ze tmy znovu usmála.
"Tak zaútočíš už Irishe nebo to budu muset udělat sama?"

Smutná pohádka na dobrou noc

19. srpna 2009 v 20:19 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
"Dobrou noc Nawaki, dobře se vyspi."
"Počkej, Tsunade-neechan, vyprávěj mi nějakou pohádku!"
"Nawaki...už se zase chováš jako malý dítě."
"Noták sestřičko, prosím!"
"No dobře. Všechno to začalo před mnoha, mnoha lety ve světě...který se vůbec nepodobá tomu našemu. Války tam jsou mnohem krutější, boje drastičtější a zbraně nebezpečnější. Je to svět, kde slovo ninja upadlo do zapomnění."
"Svět kde nejsou ninjové? To je přece nemožný..."
"Neskákej mi do řeči. A na tomhle krutém místě žila žena-"
"Už zase ženská! Nemůže bejt pro jednou hlavním krdinou kluk?"
"Nawaki! Jako jedna z mála vládla mečem. Jednoho dne přijeli do jejího města kočovníci. Boj trval několik hodin. Mnoho mužů bylo zabito, mnoho žen a dětí uvězněno. Ale jí se podařilo utéct. Společně ještě s několika desítkami lidí se ukryla v lese nedaleko města. Byli to muži, děti i ženy všeho věku.
"Eny-sama, co budeme dělat? Do našich domovů se vrátit nemůžeme..."
"Vybojujeme si naše město zpět."
"Ale jak? Oni mají střelné zbraně..."
"To je jedno! My máme zase meče a jejich ostřími proudí síla našich podlých vojáků. Dokážeme to."
A tak Eny-san, jak ji všichni oslovovali, začala cvičit lid, který stál pevně za ní. Byla tam i jedna mladá dívka, na první pohled bylo vidět, že nemá ráda boje nebo války. Meč ale zvládala dokonale. Eny-san si ji oblíbila. Trénovala ji osobně a dívce, která se jmenovala Denali to šlo čím dál lépe.
"Tak Denali - raz, dva a nahoru! Skvěle jde ti to čím dál lépe."
"Děkuji Eny-san...myslíte...vyhrajeme ten boj?"
"Nevím. Ale uděláme všechno pro to, abychom vyhráli."
Následující den za úsvitu družina ozbrojených lidí v čele s Eny-san a zaútočili na město. Ztráty byli obrovské, ale i přesto se Eny-san a ostatním podařilo prorazit bariéru a dobyli své město zpět. To byl Enyin první úspěch, ale zároveň to byl začátek jejího konce.
Když bylo město volné a všichni byli osvobozeni, zvolil lid Eny-san za svou vůdkyni. Poté začali lidé uvažovat - jejich město jim začínalo připadat malé. S Eny a s Denali v čele, pod heslem: "Nechť svět zná naši princeznu!" začali dobývat město za městem. Začínali své hlavní město modernizovat - vylepšovat zbraně, vyrábět speciální štíty, které ani ty nejlepší zbraně neprostřelily.
Jednoho dne po velké bitvě zašla Denali za Eny-san.
"Eny? Můžu s tebou mluvit?"
"Samozřejmě Denali, povídej."
"Já...chtěla bych s tím skončit."
"S čím?"
"S tíhle vším...už nechci bojovat, nechci zabíjet, prostě už s tím nechci pokračovat!"
"Dobře, běž."
"Eny-san, -"
"Běž!"
Denali odcházela a ještě se ve dveřích otočila.
"Nikdy neodejdu z města, pokud budeš mít čas, zastav se."
Eny-san se za ní ani neohlédla. A drancování pokračovalo, peníze přibývaly, Eny byla spokojená, ne šťastná, ale spokojená.
Po dvou letech Eny-san procházela válečné deníky. Zarazila se na úplně prvním zápisu:
Po boku své nejlepší přítelkyně jsem zaútočila na naše obsazené město...
Povzdychla si a vstala. Šla rychle do města, aby si to nestihla nerozmyslet. Moc dobře znala cestu. Zaklepala na dveře, uslyšela tlumenou odpověď:
"Ihned jsem tam, počkejte!"
Denali otevřela dveře, na rtech zářivý úsměch. Ten se rozzářil ještě víc, když viděla, kdo přišel.
"Eny! Tak ráda tě vidím, pojď dál!"
Eny procházela malým útulným domem. V kuchyni seděl muž, který se taky usmíval s dítětem na klíně.
"Eny, tohle je můj manžel Filip a můj syn David."
"Těší mě, Filipe."
Eny se sklonila koukla do malého buclatého obličeje s kudrnatýma vláskama.
"Ahoj prcku."
David se na ni usmál řadou bílých zoubků. Eny-san se na něj taky usmála. Celý večer potom zůstala s Denaliinou rodinou. Dozvěděla se, že jsou spolu od doby, co Denali přestala bojovat. Už se setmnělo a Eny-san odcházela. Ve dveřích Filip ovinul pože okolo Denali a políbil ji do vlasů, když si myslel, že se Eny nedívá.
"A zase se za námi někdy zastav, Eny, budeme rádi."
"Dobře...děkuju."
Eny-san odcházela a poprvé v životě pocítila opravdovou závist. Téměř přestala bojovat, začala se utápět v depresích...netrvalo to ani měsíc a na válečné vypravy už vůbec nejezdila. Ostatní z rady města se rozhodli dát jí na povel nového necvičeného válečníka, aby zase získala bojového ducha. S Petrem si Eny-san rozumněla, byl to jen chudý chlapec asi v Enyinym věku, který si přál stát válečníkem, ale věrně plnil její rozkazy a byl ochoten ji následovat.
Po vyhrané bitvě se spolu začali scházet i mimo "práci". Zamilovali se. Eny-san už Denali nezáviděla. Už také měla svého prince, svou druhou polovičku.
Jenže osud se ji rozhodl pronásledovat a zanedlouho nastaly další problémy. Do města přišel posel ze sousední země. Trval na tom, že musí být uveden u paní vévodství.
"Ctěná Eny-sama, mám pro vás vzkaz od našeho pána Maraye."
Posel předal Eny dopis. Ta si ho přečetla. Když dočetla, se zamyšleným výrazem dopis složila.
"Vyřiď pánovi, že do čtyřiadvaceti hodin odpovím."
Posel se uklonil a odcházel. Eny-san odešla do své pracovny. Do večera nevyšla, byla zamknutá a nikomu neodpovídala. K večeru za ní přišel Petr. Jeho dovnitř pustila.
"Co se s tebou děje Eny? Co psali v tom dopise?"
"Víš něco o vévodství pána Maraye?"
"No...moc ne."
"Je to země s největší armádou na tomhle kontinentě, možná i větší než je ta naše. Ten dopis...je něco jako vyhlášení války."
"Cože?!"
"Maray nám nabízí kompromis. Nevyhlásí válku, když si vezmu jeho syna."
"Cože?!"
Eny-san mlčela.
"A...co budeš dělat, Eny?"
"Já nevím."
Petr chvilku mlčel. Poté promluvil.
"Udělej to."
"Cože?!"
"Zachráníš tím celé vévodství, všechny lidi."
Eny-san zavřela oči a Petr odcházel. Hlavou se jí honila pořád ta samá slova. Udělej to. Zachráníš tím všechny lidi.Otevřela oči s rozhodným výrazem, vzala si papír a napsala odpověď.
Svět se jí začal rozpadat. Ztratil všechny barvy, zůstala jen černá a bílá. A jako by to nestačilo, dostal Petr za úkol vyrobit jednu z nejlepších zbraní pro Darta, Marayova syna, jako svatební dar.
Pak nadešel onen den. Eny-san stála v bílých šatech před hlavním sídlem města se smutným výrazem a čekala na Dartův příjezd. Za necelou hodinu se rozezněly zvony, hlásající příjezd vzácné osoby. Dart s namyšleným výrazem vstoupil před sídlo a podíval se do tváře smutné Eny.
"Jsi vážně tak krásná jak se říká."
Poté k Dartovi přistoupil jeden z vyšších sluhů.
"Prosím, pane."
A předal mu onu zbraň. Dart se na ní zadíval. Byla to ta nekrásnější a nepochybně nejsilnější zbraň co kdy měl v ruce. Rozhodl se ji vyzkoušet. Namířil k nebi a zmáčkl spušť. Výstřel ale nevyšel. Pokusil se o to ještě jednou, ale se stejným výsledkem. Eny-san se pobaveně podívala na Petra, ale ten jen pokrčil rameny a usmál se. Eny mu úsměv opětovala.
Celé to ale zpozoroval Dart. A když pochopil, že srdce nejmocnější ženy z vévodství patří chudému poddánému, rozzuřil, zahodil nefungující zbraň, která přistála kousek od Eny, vytáhl zbraň svou a namířil na Petra. Eny ale taky neváhala a svou zbraní namířila na Darta. Ten se ušklíbnul.
Petr ale zachoval chladnou hlavu a začal přemlouvat Eny, aby zbraň složila. Věděl totiž, že i kdyby vystřelila a tak ho zachránila, znamenalo by to válku a navíc její smrt.
Eny-san se podívala Petrovi do očí, přikývla a hodila svou zbraň Dartovi k nohám. Ten se škodolibě zasmál a vystřelil. Petr se složil na prašnou zem a okolo něj se začala tvořit kaluž krve.
Eny neváhala a chytla zbraň, co vyráběl Petr. Přiložila si hlaveň ke spánku. Dart se akorát znovu usmál - bylo mu jasné, že zbraň ani teď nevystřelí. Eny-san ale beze stopy strachu v očích zmáčkla spoušť.
Tři ženy v bílých šatech tačili do rytmu tamburín a bubnů, desítky lidí v černých oblecích stály mlčky s ponurým výrazem v obličeji. Na černém mramoru bylo položeno několik kytic bílých lilií. Na hrob začaly dopadat kapky prvního jarního deště. Kněz dokončil svou řeč.
"Nechť naše princezna odpočívá v pokoji."
Lidé se rozcházeli do svých domovů a muži se začali chystat do největší bitvy v dějinách lidstva - do bitvy mezi nejmocnějšími vévodstvími. Lid totiž moc dobře věděl, že za smrt princezny Eny-san může Dart, nový nepřítel...ale to už je zase jiný příběh.
Tak co, Nawaki? Jak se ti pohádka líbila? Myslím, že je to jedna z nejlepších co jsem kdy vymyslela."
"Chrrr pší, chrrr pší, chrrr pší..."
"Ty jeden...chjo a já se tak snažila...počkej až po mě budeš něco chtít."


Ed a Al jako děti + Trisha (1/3)

17. srpna 2009 v 22:51 | Kami |  Obrázky: Fullmetal alchemist
No jo, já wim - už zase odbočuju od téma povídky, ale nemohla jsem si pomoct xD. Dám sem tedy i nějaký obrázky a rozhodla jsem se začít s FMA, dám sem 11 obrázků pro začátek, tak snad se vám budou líbit ;)



Valentýnská mise aneb dostaňte spidermana!!

16. srpna 2009 v 12:01 | Maťásek |  Naruto: Jednorázovky
Je krásný únorový večer a všude panuje pohoda a…..neklid.Naruto sice sedí u Ramen jako obvykle, ale Konohou prohání Deidara…Pobíhá po Konoze a všude hází valentýnská jílová srdíčka…Ostatní členové Akatsuki valentýnem opovrhují a tak radši zůstali dřepět v úkrytu…
Sakura spatřila Deidarova valentýnská srdíčka, jedno si vzala…Dobře vzala si tři.Jedno pro, Sasukeho,jedno pro Leeho a jedno pro Naruta…Ale chtěla jich víc….Víc!!!Víc!!!Víc!!!...Ale bohužel měla jenom ty tři…Než se stačila vrátit pro nějaká jiná srdíčka, Tsunade jí všechna zbylá vyfoukla, a že žádnej takovej valentýnskej bordel v Konoze trpět nebude…Tsunade nemá ráda valentýna od doby co jí dal Orochimaru kopačky.Ale Oro tu někde taky určitě je…Beží napříč celou vesnicí a ve svém dlouhém a slizkém hadím jazyce něco drží….Drží květiny…A hned uhání za Deidarou pohazovat červené růže…A oba dva křičí…Šťastného Valentýna lidi…A nezapomeňte že tohle je jediný den po kterém nezanecháme žádné škody!!!Je půl dvanácté a celá Konoha se vrátila ke svému každonočnímu životu…Deidara s Orochimarem se stále pořád prohání po vesnici…Ale to teď není důležité…Z Leeova pokoje je slyšet jenom samé…
"Tohle je kouzlo rock'n rollu, vidíš Sasuke, zase jsem tě rozdrtil…Mistře Gaii!Mistře Gaii!!Chrrrrr…Sakuro-chan!!Vidíš to??...Chrrrrr!

Jiraya si asi myslí že je někde v baru…Pořád křičí: "Ještě tři deci rumu…Škyt!!!Chrrrrr…."
To je všechno z valentýnské noci…Ráno se Naruto probudil…No probudil se, ale pod tou hromadou jílových srdíček a růží, které Hinata vyhrabala z popelnice, poté co je Tsunade konečně odklidila.
Naruto si to celé prohlížel a začínal se červenat. V tom vrazila do dveří jeho týmová parťačka.
"Ále, Sakuro-chan, tos nemusela…"
"Co jsem jako nemusela?"
"No vždyť víš…ty srdíčka a ty růžičky…"
"Idiote!!"
"Sa-sa-sakuro-chan, nech toho - AU to bolí!"
Sakura naštvaně odcházela z Narutova domu. Naruto se mezitím pokoušel vyndat zbytky růží ze své pusy, které mu tam Sakura nacpala.
Sakura už byla u vchodových dveří, ale v tom si uvědomila že jí Tsunade dala úkol.
"Naruto!!Tsunade-sama nám dala misi!!''
Ale to už byl naruto na nohou, oblečený a s okvětním lístek růže u pusy.
"Naruto!!Tsunade-sama nám dala misi!!''
"Jakou Sakuro-chan??Jakou??No jakou??''
"Máme se co nejdříve dostat Písečné!!Je tam mnoho zraněných po útoku Spidermana.A ty mi máš dělat doprovod!!"
"Ale Sakuro-chan…Nemůže jít někdo jiný??"
"Idiote!!Co je s tebou?Vždycky jsi měl rád mise!!"
"Ale tahle mise je mizerná!!!...Já mám tak rád Spidermana!!"
"Idiote!!"
"Sa-sa-sakuro-chan!!...Ne za ucho ne!!!"
Jakmile Sakura přestala tahat Naruta za ucho, nasadila opět milý výraz.
"Tak pojď Naruto!Musíme vyrazit!"
"Chvilinku vydrž Sakuro-chan!"
Naruto rychle naházel do batohu potřebné věci, včetně své žabí peněženky.
"Už běžím Sakuro-chan!!"
Naruto a Sakura běželi nonstop celé tři dny, než dorazili do Písečné.
"Hm,Je to tady trochu jiné než si pamatuju.Je tu nějak moc pavučin!A jak jsou velký…"
"Naruto ty idiote!Řádil tu Spiderman, tak se to dalo čekat!"
Naruto se úspěšně vyhnul všem shurikenům co po něm Sakura hodila.
"Sakuro-chan, tos nemusela!!!"
Sakura už mezitím Nahodila svůj milý výraz a řekla hlídce u písečné že se dostavili.
"Naruto ty mi budeš pomáhat."
"A já myslel že se můžu jít poohlédnout po nějakém suvenýru…"
"Naruto!Ty blbče!Přestaň ze sebe dělat idiota!Pomoz mi s prvním raněným.Ty budeš odřezávat zbytky pavučin, a já budu léčit ranky."
Hned co svou práci dokončili poděkovali za jídlo a pití, museli vyrazit, protože se v Konoze něco dělo.Ale co, to nezjistili…
"Naruto, co myslíš že to je??"
"Sakuro-chan, nemám tušení."
Po jednom dni neustálým skákáním po větvích, padli vysílením.
Ale to neměli.Jen co se Naruto probudil, viděl před sebou postavu v červeno modrém obleku.Sakura už byla také vzhůru.
"Že by to byl někdo z Akatsuki?"
"Uf…Narutooooooooooo!Ty jsi dneska ještě natvrdlejší než obvykle!"
"Tak kdo to teda je Sakuro-chan?"
"Koho tolik obdivuješ?"
"Sasukeho?Eee,teda Spidermana?"
"Idiote.Kdo jinej asi nosí masku s pavučinovým vzorem??"
"Eeee…AU!!Sakuro-chan!"
"Spidermane jsem tvůj velkej fanda!!Dáš mi prosím autogram??"
Sakura to už nevydržela a hodila všechny své zbývající kunaje.Naruto se kunajům tak tak vyhnul, ale Spiderman to schytal naplno…A to je konec komixů o Spidermanovi, i samotného Spidermana.
"Frk…Sakuro-chan!!"
"Co je!?"
"Ee,radši nic(a já měl Spidermana tak rád)"
Jen co dorazili do Konohy, Naruta čekal pořádný šok!Kdo mi sbořil dům???
"Hinata nevěděla že ta jílová srdíčka po 24 hodinách vybuchují…"
Povídá Jiraya.
"Cooooooo?!A kde teď jako budu bydlet???!!!"

A to je konec mojí tragické povídky, kdy naruto přišel o dům.Teď tu právě stojí nad troskami svého domu.
"Proč já!?Bože prooooč!?"

Život ve smrti shinobiho - 28.díl

12. srpna 2009 v 23:44 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
"Tak jsme tady! Město Kanahaku v zemi Rosy."
Všichni si oddechli. Netušili, že v zemi Rosy bude takové horko a byli rádi, že už jsou konečně na místě. Společně šli k pevnosti Kanahaku, kde na ně měl čekat jejich klient. Pán země Rosy je ihned přijmul a poté šli do jeho kanceláře.
"Takže, ninjové z Konohy...no musím uznat, že vypadáte silně. A je vás hodně. Myslím, že mého syna zvládnete ochránit."
"Ano, pokusíme se. Smíme teď vědět, v čem je problém? Proč potřebuje ochranu?"
"Naše věštkyně, která vždy předpovídala s přesností na 95% nám pověděla, že se blíží nějaké nebezpečí...a můj syn, ten hajzlík nezodpovědnej si z ní ještě dělá srandu."
"A kde toho haj-...teda Isusameho-sama najdeme? Rádi bychom ihned začali plnit misi."
"Ano, samozřejmě, jsem to ale nezdvořák, běžte před sídlo, měl by tam dorazit během deseti minut. A...prosím, pokuste se neztrácet nad ním trpělivost."
Tým se na sebe nechápavě podíval a pak se vydali před sídlo.
"Co si myslíte?"
"O čem?"
"O tom Isusamem...a o tý věštkyni..."
Kiba se na Shikamara ušklíbnul a chystal se prohodit nějakou drzou poznámku, když v tom ho přerušil skřípot. Všichni se podívali směrem odkud zvuk vycházel.
Tam jel po zábradlí na skateboardu kluk, asi čtrnáctiletý, jiskry od něj létaly a kolečka vydávali ve styku s kovem pískavý zvuk. Chytnul pak jednou rukou předek prkna a ladným skokem seskočil ze zábradlí. Trochu zabalancoval a pak seskočil z prkna.
"Tak vy budete ty týpci z Listové co najal tatík, co?"
"Ano Isusame-sama."
"-Isusame-sama- proboha zní to strašně, říkejte mi raději Bordy."
"Proč zrovna Bordy?"
Isusame vzala svůj skateboard a párkrát si sním zatočil na dlani.
"Aha, chápu."
Pak se Bordyho pozornost obrátila k Narumi, Sakuře a Moruki, které stáli vedle sebe a nijak se do hovoru nezapojovali.
"No teda, nečekal jsem, že mezi těma ninjama nebo jak si to řikaj sou i takovýhle pěkný holky. Těma týpkama jsem nemyslel nic špatného, neberte to osobně. A jelikož mě máte hlídat, co byste řekli návštěvě jedné skvělé ramen restaurace co tady máme?"
Bordy přešel vedle Moruki a chtěl jí dát ruku na ramena. Moruki ale udělala krok dozadu aby mu viděla do očí a poté se sladce usmála. Z jejího těla vyšlehl plamen a pod jeho tlakem udělal Isusame několik kroků zpět a upadlo na zem.
"Moruki, nepoužívej své schopnosti na klienty."
Narumi měla v očích káravý výraz, ale bylo jasně vidět, že má co dělat aby se nerozesmála. Jejich zábavu však přerušili tři lidé v šedých uniformách, kteří ihned přiběhli k nim a zvedali Bordyho ze země.
"Jste v pořádku Isusame-sama."
Bordy jen protočil oči a kývl jim, ať jdou. Zbytek dne byl poklidný. Listový tým se držel svému klientovi v patách, ať už jezdil na skatu, cpal se v ramen restauraci nebo trénoval nové triky na odemykání dveří - dřívkem od nanuku a spínacím špendíkem.
Ninjům už k večeru lezly oči z důlků, nečekali, že to bude tak namáhavé. Odváděli ho do jeho pokoje, když v tom se Kiba zastavil a dal ostatním povel rukou. Ti zmlkli a postavili se do bojových pozic.
"Co se děje Kibo?"
"Tam," Kiba ukázal před sebe, směrem k Bordymu pokoji "cítím tam krev."
Pomalu se tam přibližovali, až to uviděli. Sakura nevědomky vykřikla, pevně zavřela oči a udělala několik kroků dozadu. Moruki se rozšířili zorničky a tělem jí projel třes. Prohlížela se jednoho z mužů v šedé uniformě.
"On...nemá srdce...jakoby mu ho někdo násilím vyrval."
Narumi byla jediná, která neztratila hlavu. Jen přihmouřila oči.
"Psiréna."
Teď se na ni všichni otočili.
"Všechno vám vysvětlím později, teď musíme rychle pryč!"
Vzali vyděšeného Isusameho a dostali se až na opačný konec města, do jedné z vylidněných ulic. Shikamaru to šel ještě obléhnout, ale nikoho podezřelého nenašel.
"Kde je Bordy-san?"
"Tamhle za rohem...zvrací."
"Aha...no, myslím, že chvilka v soukromí mu neublíží. Teď mi pověz, Narumi, co si myslela tou psirénou?"
Narumi se podívala stranou a pak postupně do čtyř párů očí, kteří netrpělivě čekali na odpověď.
"Tsunade-sama říkala, ať o tom pomlčím, dokud se neobjeví náznak nebezpečí...takzvaná Psiréna je zabiják, která si vždy vyhlédne svou oběť a pronásleduje jí dokud ji nezabije. Vždy si dává pozor, aby nebyli žádní svědci, jediné co o ní víme je její styl vraždění a to je vytrhávání srdcí."
Ostatní zůstali mlčky stát. Všem se honila hlavou stejná myšlenka...jediná Sakura ji řekla nahlas.
"Takže...Psiréniným dalším cílem je Isusame?"
"Nejspíš ano. Ten strážce se jí jen připletl do cesty, když někoho hledala, pravděpodobně jeho."
Narumi ukázala směrem k rohu, odkud se potácel zelený Bordy.
"Tak co budeme dělat?"
"Navrhuju, aby ses Narumi vydala s Kibou po stopách Psirény, Kiba je dobrý stopař a ty jsi schopná vás oba ochránit, kdyby se něco stalo. Já, Moruki a Sakura budeme chránit Bordyho."
Přikývli. Pak se Kiba s Narumi vydali zpět do sídla Kanahaku. Akamaru bez problému našel stopu.
"To je divný..."
"Co se děje, Kibo?"
"Ta stopa je zvláštní...taková klikatá, jakoby to byla stopa hada."
Narumi hlasitě pokla a přejela si prstem přes svoje tetování. Had ji nepříjemně svědil.
"Asi jo...jestli nepřítel používá hady...bude to zajímavé."
"V každém případě, pojďme!"
Kiba s Narumi a Akamarem se vydávali po stopě hada, čím dál hlouběji do města.
"To není možný...říkal si, že ten had je velký...tady by si ho už přece někdo všimnul."
"Taky si myslím, ale...ta stopa tudy opravdu vede, pořád sílí, jsme blízko."
Zase se rozeběhli. Najednou začínalo být v ulicích čím dál méně lidí a byla čím dál větší tma, jakoby se stmívalo. Pokračovali dál temnými ulicemi.
"Stůj!"
Kiba to přímo zašeptal. Narumi se zastavila a přikrčila. Taky šeptala.
"Co se děje?"
"Je přímo před námi."
Kiba ukázal na roh stěny nějakého skladiště, oběhnané ostnatým drátem. Pomalu se plížili čím dál blíž k rohu, až se u něj oba dva krčili. Narumi myslela, že už to nevydrží, něco ji úplně táhlo tam dopředu, jakoby ona byla pouhý kus kovu a za rohem byl magnet. To možné nebezpečí jí přímo volalo. Udělala dva rychlé kroky dopředu, vyvlíkla se Kibovi, který se jí pokoušel zastavit a pohlédla do temné ulice. Tam ji spatřila.
Bělovlasá dívka, celá od krve s vražedným pohledem ve tváři a milým úsměvem na rtech. Ten úsměv ale nepatřil Narumi, nýbrž osobě, která ležela u jejích nohou. Muž se zakrváceným hrudníkem. Dívka zvedla něco, co měla v ruce před sebe a přiložila si to k hrudníku. Narumi si vyděšeně uvědomila, že je to ještě tlukoucí srdce. Psirénin hrudník začal bíle zářit a srdce pohltil. Poté obrátila pozornost k pohybu neschopné Narumi. V tom se ze tmy objevily dvě zlatě zářící oči. Narumi už podle svých instinktů hadího klanu poznala chakru hada. Had se připlazil až k zakrvácené Psiréně a promluvil.
"Irishe, má princezno...musíme jít."
Než si stihla Narumi uvědomit co slyšela, byla dívka i s hadem pryč.

Život ve smrti shinobiho - 27.díl

9. srpna 2009 v 22:41 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
ÚKRYT AKATSUKI:
"Tak mi podejte hlášení."
"No, konečně jsme zabili tu hadí holku, co dostala Deidaru."
"Cože?! Vy jste ji zabili?!"
"Ano šéfe, vždyť to byla sebeobrana..."
"Vy volové! Vždyť to byla jinchuriki!"
"F-f-fakt? Tak to je asi hodně špatný co?...mam nějak na spěch, raději půjdu..."
"Nikam nepůjdete!!"

KŘIŠŤÁLOVÉ JEZERO, ZEMĚ ROSY:
"Urazila jsi mě."
"Prosím?"
"Řekla si tomu chlápkovi, že jsem drak. Jako bychom byli v nějakym dobrodružným příběhu."
"Ale prosím tě, Hagaro, vždyť víš jak to bylo minule, málem se tam s náma začal hádat."
"No jo, když si řekla, že jsem had, začal se s náma dohadovat, že hadi nemůžou být takhle velcí..."
"Tak kam půjdeme dál?"
"Princezno...proč to vlastně děláš? Nenecháme už toho?"
"Ne. Nic není větší zábava než vraždit s milým úsměvem na tváři. A navíc, lidé si to zaslouží."
"No dobře, dobře, nebudu se s tebou hádat. Náš další cíl?"
"Už mám vybráno."

KONOHAGAKURE NO SATO:
Moruki seděla na zemi opřená o zeď a v ruce držela narcis. Dívala se na něj, zarývala si ho do paměti, okvětní plátek po plátku a snažila se zadržet slzy.
V tom k ní přišel Hiro. Sklonil hlavu a s tichým zakňučením jí položil hlavu na stehno.
"Ano, Hiroimono...já vím..."
Hiro zvednul hlavu a olíznul slzy, které jí stékaly po tvářích.
"Hale vstávej z tý země jo? Vypadáš jak nějakej bezdomovec."
"Zmlkněte, vy mi nemáte co -"
Teprv teď si Moruki uvědomila kdo na ní mluví a že Hiro zvesela vrtí ocasem.
"N-n-n-narumi?"
Nemohla uvěřit tomu co vidí. Bez přemýšlení skočila sestřičce kolem krku.
Uběhly tři dny a všichni už věděli o Narumině návratu. Nikdo se nevyptával, co přesně se stalo, protože všem stačilo, že je Narumi zpátky, živá. Zrovna teď stáli Narumi, Moruki, Kiba, Sakura a Shikamaru v Tsunadině kanceláři a vyčkávali, než jejich hokage najde v hromadě papírů správný dokument, na kterém bylo zadání jejich mise. Konečně ho našla.
"No konečně...ehm...Hiroio Narumi, Kanabe Moruki, Inuzuko Kibo, Haruno Sakuro a Naro Shikamaru, tímto vám uděluji misi chránit jednu velice důležitou osobu. Isusame Hashiro, syn vůdce v zemi Rosy. Poslední dobou se chová..."
Tsunade se odmlčela a svraštila obočí.
"Jak, Tsuande-sama?"
"No, nejvýztižnější výraz by bylo jako teenager, když budu slušná."
"A když slušná nebudete?"
Tsunade se koutky zkřivily jak potlačila úsměv.
"Kdybych nebyla slušná, řeknu, že se chová jako vůl. Což by se ale vůbec neslušelo, protože je to syn feudála země Rosy. Jeho tec si myslí, že po něm někdo půjde...říkala to jeho vědma, no...vždycky byl trochu paranoidní. V každém případě, vy se tam ihned vydáte."
Všichni přikývli a odcházeli. Ve dveřích do Narumi málem vrazil Izumo. Ani se na ni ale nepodíval a pokračoval bez zaklepání dál. Moruki i ostatní odcházeli, podle zvyku měli sraz u brány za půl hodiny. Narumi se ale zastavila za dveřma a poslouchala. Izumův spěch v ní probudil zvědavost.
"Máme tu další zprávu Tsunade-sama!"
"Cože?! Zase Ona?"
"Vypadá to tak. Zase stejný styl zabíjení...tentokrát zabila jednoho z našich Anbu na hranicíchmezi zemí Ohně a zemí Rosy."
"Zatraceně...zrovna jsem tam poslala skupinu našich ninjů."
Narumi hlasitě pokla. Chvilku nabírala odhodlání a pak rozrazila dveře.
"Neměla by naše skupinka o tomhle něco vědět?!"
Tsunade se podívala stranou.
"Ne, myslím, že ne. Vás se to netýká."
"Pokud v zemi Rosy řádí nějakej zabiják, tak se nás to týká."
"Notak dobře, sedni si, tohle bude na dýl."
Narumi se posadila a podívala se na Tsunade. Vyčkávala.
"Jde o jednu dívku...no dívku...zabijáka."
"Jak se jmenuje?"
"No...to nevíme, říkáme jí psiréna."
"Proboha proč zrovna psiréna?"
"Je jako z tý řecká báje...vždycky si vybere obět, i kdyby to byl třeba člověk uprostřed přeplněného náměstí, vyláká ho na nějaké opuštěné místo a tam ho zabije. Zmizí, než jí stačí kdokoliv spatřit."
"Tak jak víte, že je to žena?"
"Všechno tomu napovídá, stopy, které jsme našli okolo patří bosé noze nějaké menší, lehké osoby, styl došlapování je na 80% dámský. Pak jsme našli na obětech dlouhé vlasy a otisky nehtů...na 95% je to žena."
"Takže ani neznáme její tvář?"
"Ne, dává si pozor aby nebyli žádní svědci. Jakmile se tam někdo připlete, zabije ho taky."
"A jak tedy víte, že se jedná vždy o Psirénu?"
"Každá její oběť...má vytržené srdce, většina krve je obvykle pryč a tělo je nedbale pohozené, nesnaží se ho nijak ukrýt - prostě jde na jistotu."
"Takže se máme bát akorát neznámého maniaka, který si vyhlídne nějakou oběť a už jí nepustí?"
"Ano, ale Narumi...pokud si nikoho nevšimneš...neřikej to ostatním, není střeba je děsit."
"Samozřejmě, hokage-sama."
Narumi se otočila a odcházela...vytržené srdce...na někoho takového by nechtěla narazit. Ale uvidí, jak se bude situace vyvíjet.
Za půl hodiny už odcházela se svými týmovými partnery na misi, která se mohla v okamžiku stát nebezpečnější než všechny co kdy dělala.
Ještě jednou se ohlédla zpět na vesnici a v očích se jí zrcadlilo odhodlání.

X. část - Život psance

8. srpna 2009 v 10:13 | Kami |  Naruto: Život psance - příběh Nii Yugito
"Konečně jsem to pochopila, Nibi."
"Cože?"
"Ten nápis na dveřích. Naděje nikdy neumírá. Naděje je mít možnost žít s tím koho milujeme."
"Proč tě to napadlo zrovna teď?"
"Protože ten kluk...byl nejspíš vážně můj bratr."
"Nevypadáš, že by tě to rozhodilo."
"Taky, že ne, větší starost mam o to kotě."
"Jsi...tak nějak...bezcitná...to se mi líbí."
Ušklíbla jsem se. Den ode dne jsme si s démonem víc rozumněli. Byl to můj nejlepší přítel.
"Myslíš, že už jsem připravená?"
"Kam ten spěch...nechce se mi tak brzo riskovat naše životy."
Zasněně jsem se zadívala kamsi do dálky.
"Chtěla bych už vidět slunce, cítit jeho záři..."
"Tak to ti asi nerozmluvim. Tys ještě nikdy neviděla slunce?"
"Ne, odmala mě drží pod touto vrstvou mraků...jaké je?"
"Nádherné, zachránce i vrah, přítel i zapřísáhlý nepřítel..."
"Cítím, že už jsem připravená. Cítím v sobě sílu."
"To není síla ale tvrdohlavost. No budiž. Kdy utečeme?"
"Kdo řekl, že se chystám utéct?"

Úplněk jasně ozařoval tlustou vrstvu mraků, až získaly jakýsi stříbrný nádech. Ale uprostřed oblačné byla tma, jako by bylo zatmnění, protože jak slunce, tak měsíc do vesnice nepronikne. Bylo ticho, všichni spali a ty co nespali ani nenapadlo vylézt do chladné noci. Proto ulice byli vyhladěné. Jen jedna osoba se tam teď míhala jako stín - já.
Měla jsem jasný cíl. Sídlo Raikageho. Věděla jsem, že na mě bude čekat. Této bitvy se nemohl dočkat jak on, tak já. Proklouzla jsem strážím a došla jsem až na střechu sídla Raikageho.
Tam stál on. S výsměchem se na mě podíval, jakoby mi chtěl říct, jak jsem slabá.
"Copak holčičko? Zabloudila si?"
"Ne, jsem přesně na tom místě kde chci být."
"Neřikej mi, že se mnou vážně chceš bojovat!"
Raikage se prolamoval v mocném záchvatu smíchu.
"Yugito...kašli na svojí hrdost a slaboduchý plány. Tady můžeme umřít..."
"Ne."
"Co ne? Nechceš se mnou bojovat?"
"To "ne" nepatřilo tobě, Raikage."
Raikage zatnul zuby, neměl rád když ho lidé ignorovali. Stoupla jsem si do bojové pozice, ruku před sebou dlaní nahoru. Pokynula jsem prstama.
"Tak pojď, Raikage!"
Než jsem se nadála, letěla na mě sprška shurikenů a kunaiů. V pohodě jsem uhnula, byla to součást mého tréninku. Pak se Raikage pokusil o několik taijutsu hmatů, ale nakonec se rozhodnul, že nemá cenu plýtvat časem. Začal skládat pečetě. Kůň, pes, opice, prase...ty pečetě jsem znala. Ihned jsem si stoupla naproti němu a začala jsem rychle skládat pečetě, abych ho dohnala.
Oba: "Raiton: Kaminari tatsu!"
Nad našimi hlavama si začaly tvořit siluety obrovských draků. Ty se pak do sebe pustili. Šli si po krku jako dvě hladové šelmy.
"Tohle by bylo na dlouho, Yugi, trochu ti pomůžu."
Můj drak začal nabírat tmavě modrou barvu, jak do něj proudila Nibiho chakra. Najednou se můj drak úplně zmáčknul toho raikageho a pevně se mu zakousnul do krku. Drak zařval a rozplynul se.
"Cos to...jak si...neni možný abys tuhle techniku uměla líp než já!"
"Už to asi tak bude Raikage."
"Ale proti tomhle nic nezmůžeš!"
Raikage vytáhnul několik zatočených kunaiů, speciálně upravených pro raiton. Zachovala jsem ale klidný výraz. Luskla jsem prstama, a tenký blesk mu vyrazil jeden kunai z ruky. To se několikrát opakovalo. Raikage si povzdychnul.
"Hold ti teda budu muset ukázat svoje nejsilnější jutsu."
Raikage pomocí svitku přivolal obrovský meč. Uchopil ho a mečem i jeho tělem projel silný záblesk. Mě začala obalovat modrá chakra a utvořili se mi oba ocasy.
"Tak pojď!

Ve spárech nepřítele

8. srpna 2009 v 1:09 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
Tak jsem dala dohromady další jednorázovku. Kurzívou je značená minulost. Snad se vám bude povídka líbit, za komenty budu ráda ;)
Kisame hodil s mladým chlapcem o zeď, on se sesunul na chladnou zem a vykašlal krev.
"Tady počkáš. Budu si muset promluvit se šéfem, něco mi nehraje."
Chlapec se posadil a rukou si projel své blonďaté vlasy. Pak se svýma modrýma očima rozhlédl po místnosti. Nebyla velká, ale z masivních žulových kamennů, které člověk jen tak nerozbije. Povzdychnul si. Bylo to šílené, ale místo aby si dělal starosti o sebe, se strachoval o svou parťačku, která se ho snažila před Akatsuki chránit. Jenže pak...
"Notak, Naruto, už se vzdej, stejně nevyhraješ."
"V žádným případě, Kisame. My tě porazíme a pak uvidíš. Sakuro-chan, připrav se prosím na náš společný útok."
"S radostí."
"Sakuro."
Naruto i Sakura se otočili za známým hlasem. A ON tam opravdu byl. Stál tam hrdě, jako vždy, u pasu katanu a na sobě černý plášť s červenými mraky.
"Sasuke-kun..."
A pak už šlo všechno hrozně rychle. Naruto si ještě pamatoval, jak Sakura dostala přímý zásah. Pak mu projel tělem elektrický proud chidori a světlo shaslo.
"No, je nejlepší lékařský ninja ve vesnici potom co Tsunade...no, snad jí nic není."
Pak se prudce otevřely dveře a dovnitř vstoupil Pein s Kisamem a Konan v zádech.
"Tak kde je?!"
"Kdo?"
"Nedělej blbýho a řekni mi kde je!"
"Nevím o kom je řeč, ale i kdybych to věděl, tak vám to neřeknu!"
"Tvrdohlavej spratku! Tak mi si ji najdeme sami. Tvůj pokus ji ochránit ti bude k ničemu."
Naruto nechápavě sledoval, jak odcházejí. Dveře se za nimi hlasitě zabouchly. Šel na druhou stranu místnosti, tam se posadil a začal přemýšlet nahlas.
"Tak fajn, jenom klid. Jsem v úkrytu nepřátel, kteří netouží po ničem jiném než ze mě vysát kyuubiho. Z nějakého důvodu to ale ještě neudělali. Tím důvodem nejspíš bude ta osoba, kterou hledají...kdo to jenom může být?"
Ale odpověď na kterou čekal odnikud nepřicházela. Najednou uslyšel z dálky hlasy. Tiše přeběhl ke dveřím a poslouchal.
"Nic z něj nedostaneme...možná to ani neví."
Pak uslyšel jen nějaké nesouhlasné zamumlání a pak už jen rychlé kroky mířící k jeho cele. Dveře se rozlétly a tam stál rozzuřený Pein.
"Zeptám se tě naposledy. Kde je druhej Kyuubiho jinchuriki?!"
"Jakej druhej? Vždyť jsem jenom já..."
"Hloupost, každej ví, že Yondaime zapečetil Kyuubiho do svých dvou dětí..."
"Já jsem Yondaimeho syn?!"
"Nepřerušuj mě - do svých dvou dětí - do tebe a do tvé sestry, a-"
"Já mám sestru?!"
Pein si povzdychnul. Této reakce se právě obával. Potvrdilo mu to, že Naruto nic neví. Pak se otočil na Kisameho, který nejistě postával ve dveřích.
"K zapečetění devítiocasého potřebujeme oba jinchuriki. Ty ho zatím vem do cely."
Kisame přikývnul, chytl vykuleného Naruta za paži a vlekl ho z místnosti. Vedl ho tmou podzemních uliček, až došli na místo, osvětlené jen pochodněmi. Byla to dlouhá chodba s velkým množstvím cel po stranách. Hodil ho do té první, zabouchnul za ním dveře a zmáčknul tlačítko za jednou z pochodní. Mříže cely začaly modře zářit.
"Co je to? Vypni to!"
"Neboj, to tě nezabije, teda...pokud k tomu nebdueš chodit moc blízko."
Kisame se ušklíbnul a odcházel. Naruto ještě chvíli koukal jeho směrem a pak se rozhlédnul po cele. V rohu uviděl něco jako postel. Přistoupil k ní a něco ho napadlo. Ulomil jednu ztrouchnivělou pelest, napřáhl se a plnou silou jí mrštil na mříže. Ozvala se ohlušující rána, celu ozářilo modré světlo a pelest se rozdrcená na prach sesypala na kamenou zem. Po zádech mu přejel mráz. Bude se muset od mříží držet co nejdál...a nebo musí vymyslet způsob jak mříže prorazit a tím tento divný systém vypnout. Vytasil svou katanu. V duchu se musel pousmát, jak se mu vybavila scéna z dnešního rána:
"Naruto? Naruto! Probuď se! Sakra Naruto!"
"Sakuro-chan? Co tu děláš takhle pozdě v noci? Chci ještě spát..."
"Naruto, je devět ráno a navíc je desátého října, takže koukej vstávat."
"Mmm...já nechci...a co je tak zvláštního na desátem říjnu? Něděle jako každý týden..."
"Vždyť máš narozeniny!"
"Fakt?"
Sakura se chytla za spánky. Předsevzala se, že ho dneska nebude mlátit, ale šlo to dost těžko..
"Nesu ti dárek. Mohl bys už tedy leskavě vylézt z té postele?"
"Ale Sakuro-chan, pusu mi přece můžeš dát i v leže..."
"Idiote!"
Narutovi přistála vedle hlavy stříbrná katana, která probodávala polštář, matraci, postel a pokračovala do podlahy.
"Tady máš dárek. Pokud se ti ho povede do odpoledne vyprostit, vem si ho na tu dnešní misi."
Pak Sakura nahodila zase milý úsměv.
"Všechno nejlepší!"
Narutovi se koutky zvedly do úsměvu.
"Děkuji ti Sakuro-chan."
Pak pevně chytil katanu a plnou silou jí praštil do mříží. Ty probleskly a zazářili, ale kataně se nic nestalo. Naruto se vítězně usmál a pokračoval v mlácení do mříží.
"To bych nedělal."
Naruto se s leknutím podíval směrem k protější cele a zaostřoval do šera.
"Kabuto?"

Pein naštvaně prásknul dveřma a rychlým krokem odcházel do hlavní místnosti, kde čekali Sasuke, Suigetsu, Karin, Yugo, Zetsu, Tobi a Konan. Kisame přišel těsně po něm.
"Takže, ten spratek nic neví, takže si ji budeme muset najít sami. Jmenuje se Neshimo Uzumaki a žije ve skryté Travnaté. Máte 48 hodin na to, abyste mi ji přivedli!"
Na to se ozval Sasuke svým lhostejným tónem bez zájmu.
"A co s Neshimo a s Narutem uděláte až je budete mít hezky pohromadě?"
"Oddělíme je od kyuubiho."
"A pak?"
"Hodíme je na hromadu k ostatním mrtvým tělům."
"Aha, no, to je pochopitelné."
Sasuke se pořád tvářil nezaujatě, ale v jeho nitru to vřelo. Nečekal, že bude takhle reagovat až mu řeknou, že se jeho parťáka chystají zabít. Potlačil ale v sobě emoce a vydal se za svým dalším cílem.

"Jsem doma!"
"Neshimo? Si to ty?"
"Jasně mami, kdo jiný by to měl být?"
Vysoká rudovlasá žena se usmála a objala svou dceru, která byla její přesnou kopií.
"Ani sama nevím. Víš, dneska sem uklízela a něco jsem našla. Docela mě to zarazilo, nenapadlo mě, že si to schováš."
Žena vytáhla s kapsy fotografii, kde byla ona se čtvrtým hokagem a každý držel v náruči jedno rozesmáté miminko. Nemoshi zrudla.
"Víš...chtěla jsem mít nějakou památku...mami, můžu se tě na něco zeptat?"
"Samozřejmě, ptej se."
"Co se s nimi stalo? Často jsi mi o nich vyprávěla, ale nikdy si to nedopověděla do konce."
Ženě se v záblesku všechno vybavilo.
Kushino-san!"
"Ano Danzo?"
"Je mi to líto, ale...zatímco jste byla v bezvědomí, váš manžel...zemřel při zapečeťování kyuubiho."
"Cože?!"
"A váš syn Naruto...nevydržel nátlak kyuubiho chakry a..."
"Ne! To nemůže být...a kde je Nemoshi?"
"Ta je v pořádku, i když nevím co s ní jako s poloviční jinchuriki bude..."
Kushina se rychle vracela do přítomnosti.
"No...kyuubi zaútočil na Konohu. Minatovi vzala život pečetící technika a Naruto nezvládl kyuubiho chakru a..."
"Ale já to přece zvládla v pohodě! Není možná, že by on...?"
"Ne, i když...Danzo věděl, že odejdu do Travnatý a udělal by cokoliv, aby ve vesnici udržel alespoň jednoho jinchurikiho...ale ne. Není to možný."
Nemoshi sklopila hlavu. Přála si svého bratra alespoň jednou vidět, poznat ho, ale věděla, že je to nemožné.

Lesem se míhaly stíny. I když se rozhodli rozdělit, Travnatá nebyla tak velká, aby se členové Akatsuki nekřížili. Jediný Sasuke věděl, kam má jít, protože znal tok chakry devítiocasého jinchurikiho. Už se rozhodl. Potlačí své emoce, dokončí úkol a zabije každého, kdo mu bude stát v cestě.

Nemoshi věděla, že něco přijde. Vzduch byl nepříjemně ztěžklý napětím a v celé vesnici bylo neobvyklé ticho. Hodiny začaly odbíjet půlnoc. Nevěděla co se stane, ale věděla, že to bude něco velkého.
A nehodlala do toho zatahovat svou milovanou matku, která si pečeť nesložila už 16 let - od doby, co Minato zemřel. Vklouzla k ní do ložnice a políbila ji na čelo. Pak se slzami v očích vyskočila oknem a rozeběhla se temnou nocí směrem k řece.

Sasuke se zastavil. Najednou mu připadalo, že se kyuubiho chakra přibližuje. Doběhl až k řece, ke na břehu stála a strom opřená mladá dívka. Na 100% věděl, že je to ona.
"To ti to ale trvalo."
"Věděla jsi, že si pro tebe přijdeme?"
"Dalo se to tušit."
"Zdá se, že si se svým osudem smířená."
"Myslíš si, že dám svůj život tak snadno?"
Nemoshi vytasila kunai a chtěla se proti černovlasému chlapci rozeběhnout, ale pak spatřila jen jeden pár rudých očí a upadla do mdlob.

"Sakra Kabuto, co tady děláš?"
Naruto znovu praštil katanou do mříží.
"Potom co Sasuke zabil Orochimara-sama mě Akatsuki vyhledali. Nejdřív mě chtěli zabít, ale pak řekli, že se jim budou moje schopnosti hodit. A přestaň už mlátit do těch mříží! Akorát tim přitáhneš pozornost a nic tim nevyřešíš."
Naruto se trochu sklidnil a přestal mlátit do mříží. Sedl si ke stěně a chtěl se opřít, když v tom si uvědomil, že ho něco tlačí. Sáhl do svého vaku na shurikeny a zase se musel pousmát. Až tady si začal uvědomovat, jak na něj Sakura myslela. Rukou přejel po hedvábném šátku do kterého mu Sakura zabalila "svačinu" a to dva široké krajíce chlepa. U toho měl ještě lahev vody. Chtěl se napít, ale pak ho napadlo, že si to nechá na horší časy. Pak na něj dopadlo šílené vyčerpání. Přešel k posteli a za drzých poznámek Kabuta, usnul.
"Naruto notak, už jsi vzhůru?"
"Zatraceně Kabuto, to mě musíš budit takhle brzo? Máš štěstí, že nás oddělují ty elektrický nerozbitný mříže."
"Tak brzo? Spal si dobrejch třicet hodin, už jsem si myslel, že se neprobereš."
To Naruta zarazilo. Byla ale zase pravda, že když potřeboval doplnit chakru, spal někdy i několik dní.
Najednou zaslechl kroky. Pak uviděl Kisameho, jak za sebou vláčí mladou rudovlasou dívku. Mříže přestaly zářit a Kisame trhnutím otevřel dveře a hodil dívku dovnitř. Nebyla ještě pořádně při vědomí a padala obličejem přímo na kamenou podlahu. Naruto se odrazil od zdi a instinktivně po ní napřáhl ruce. Zachytil ji jen pár centimetrů nad zemí.
"Dobrej postřeh, mladej."
Kisame zabouchnul dveře a mříže začaly opět modře zářit. Za Narutova nenávistného pohledu odcházel. Pak Naruto pohlédl na dívku ve svém náručí. Byla krásná ale už od prvního pohledu nebyla jeho typ. Pak se na ní podíval pozorně. Byla celá pobledlá a rty měla popraskané od žízně. Ihned sáhl do svého vaku na shurikeny a vytáhl lahev s vodou.
Jakmile dívka ucítila na rtech studenou tekutinu, trochu se probrala a začala pít. Oči ale stále neotvírala. Naruto ulomil kus chleba. Dívka ho snědla a do obličeje se jí začínala vracet barva. Pomalu otevírala oči. Nejdříve viděla hrozně rozmazaně, ale pak začala zaostřovat na obličej nad sebou. Rychle se posadila, vykroutila se mu z náručí a pokusila se postavit do bojové pozice.
Hej, hej, klid. Nejsem tvůj nepřítel. Jsem tvůj...spoluvězeň. Jak se jmenuješ?"
"Nemoshi."
Teprve teď se mu Nemoshi zadívala do obličeje a zůstala stát s otevřenou pusou.
"T-ty..."
Nedořekla větu a šokovaně se dívala do obličeje, který by měl patřit jejímu otci.
"J-jak s-se j-jmenuješ?"
"Uzumaki Naruto. Je ti něco? Máš nějakou zelenou barvu."
"Kdo jsou tví rodiče?"
"Žiju sám, rodiče jsou prý mrtví. A proč se vlastně tak vyptáváš?"
Nemoshi ale skočila Narutovi kolem krku. Snažil se ji zmateně setřást.
"Co děláš? Stalo se něco?"
"Našla jsem tě...nevěřila jsem, že by to bylo vůbec možné...no, asi bych se měla představit."
Nemoshi Naruta pustila a napřáhla k němu ruku.
"Uzumaki Nemoshi."
Teď zůstal sedět s otevřenou pusou Naruto.
"Takže ty jsi...moje...sestra?"
"Asi ano...ale vždyť máma říkala, že tě zabili...proto jsme odešli do Travnaté..."
"Máma? Ona...?"
"Je naživu, ale už není ninja."
"To je...já nemám slov."
Najednou se ozvaly kroky. Naruto se před svou sestru postavil do bojové pozice. Pak se ale zase stěny začaly točit. Poslední co viděli byly dvě rudé oči. Pevně ještě stikl Nemoshinu ruku, protože tušil, že to je naposled.

Rudovlasá žena s katanou na zádech skákala po větvích stromů, vydávajíc ze sebe největší výkon. Šla po stopách Akatsuki, zapřísáhlá, že svou dceru najde. V tom zahlédla na zemi osobu. Seskákala k ní a pozorně si růžovovlásku prohlížela. Dala jí trochu vody a po chvíli se začínala probouzet.
"Kde je?"
"Klid, jmenuji se Kushina. Nejspíš si upadla do bezvědomí. Koho hledáš?"
"Svého parťáka...unesli ho Akatsuki...musím ho ihned najít! Je v nebezpečí."
"Akatsuki? Tak to máme společnou cestu."
Sakura se na ženu podívala a kývla. Byla jí sympatická. Společně pokračovali, pročesávali les, ale nic nenacházeli, ani jednu stopu. Zastavili se večer u jezera, do kterého padal z výšky prudký vodopád. Sakura si opláchla obličej a pak zprudka vztyčila hlavu.
"Děje se něco, Sakuro?"
"Ta chakra...já ji znám!"
Sakura se rozeběhla po hladině s Kushinou v zádech. Doběhla až k vodopádu. Proběhli vodní pohyblivou stěnou vodopádu a doběhly až do malé jeskyně za vodopádem. Tam leželi Naruto a Nemoshi v bezvědomí, Naruto měl vedle sebe položenou katanu a Nemoshi pevně tiskla jeho ruku.
Kushina vzala Nemoshi do náručí a ona se začínala probouzet. Za to Sakura Naruta léčila. Až se konečně začal taky probouzet.
"Nemoshi, není ti nic, zlatíčko? Neboj, jsem u tebe."
Nemoshi pustila Naruta a ruce hodila přes ramena své mamě, která ji pevně objímala. Když otevřel oči Naruto, Sakura se mu vrhla kolem krku.
"Naruto! Jsi v pořádku?"
Kushina sebou při zvuku toho jména trhla.
"Mami..." šeptala Nemoshi "je to on...Danzo ti lhal, tohle je můj bratr..."
Naruto se už taky vzpamatovával a sledoval rudovlasou ženu.
"Naruto...nenapadlo by mě, že se někdy setkáme..."
Naruto vstal, katanu od Sakury pevně svíral v pravé ruce. Zastavil se pár centimetrů od Kushiny. Pár sekund se na sebe mlčky dívali a pak jí Naruto pevně objal. Po tvářích začaly oběma stékat slzy. Snad by se od sebe nikdy neodtrhli, kdyby je nevyrušila Sakura.
"N-Naruto, podívej."
Sakura ukazovala na zeď, kde bylo velkými písmeny napsáno:
HODNĚ ŠTĚSTÍ, PARŤÁKU a pod tím byl namalován znak klanu Uchiha.

2.díl - On, který tu vždy byl

7. srpna 2009 v 20:38 | Kami |  Naruto: Myslíte si, že víte všechno? Jste na omylu
Vždy mě sledoval, vždy viděl bolest v mých očích a vždy mě chtěl oslovit...chjo, to je otrava

Otočila jsem se a nemohla jsem uvěřit tomu co vidím. Za mnou stál Shikamaru a přátelsky se usmíval. Ale...nezastihl mě zrovna v dobré náladě, měla jsem chuť mu jednu vrazit.
"Můžu si přisednout?"
"Ne."
On ale nedbal mého odporu a dřepnul si vedle mě. Zaťala jsem zuby a pohlédla jsem na něj.
"Toužím někoho zabít, nechceš se nabídnout?"
"No...popravdě řečeno -"
"To byla řečnická otázka."
Ušklíbnul se. Něco na tom jeho výrazu mě provokovalo. Shikamaru měl zvláštní vlastnost - jen co ho spatříš, máš chuť ho zabít nebo alespoň zbít.
"Víš, myslim, že bys neměla kvůli Sasukemu smutnit, spíš bys měla vinit batmana."
Zůstala jsem sedět jako opařená. Co to zase mele?
"Já přece nesmutním a už vůbec kvůli tomu kriminálníkovi."
"A co ty slzy?"
Mile se usmál, ale mě na čele naběhla zuřivá žíla.
"To je bílek z vajíčka ty debile!"
"Notak, jen se uklidni."
"Když už jsme u toho, to vejce na hlavu si mi hodil ty?"
"Hádej můžeš dvakrát."
"Grr a co kdybych ti místo toho dala jednu mezi oči?"
"A co kdybych ti místo toho dal jednu good nabídku?"
Lehla jsem si do trávy.
"Poslouchám."
"Jedná se totiž o jeden fakt dobrej obchod. Sehnal sem to na černym trhu, speciální stroj na vaření perníku...myslim, že by se mi mohla hodit tvá pomoc jako lékařského ninji co se vyzná v chemii. A z výdělku by si měla tak...řekněme 40%...? Tak co na to říkáš? Nenech se prosit."
"Chrr...pší...chrr...pší..."

Začala jsem se probouzet. Ucítila jsem kouř a pomalu jsem otevřela oči. Už byla noc. Ležela jsem na skále hokagů a rozhlédla jsem se okolo. Tam seděl zase on.
"Eeh."
Rychle jsem sebou zase plácla do trávy a pevně zavřela oči.
"Co to vyvádíš?"
"Snažim se jen probudit z týhle noční můry."
"Jsi vzhůru. A i kdybys spala...nebyl by to spíš krásný sen?"
"NE...ty kouříš?"
"Jenom protože jsem...naštvaný?"
"A proč si naštvaný?"
"Říkám ti tady jednu suprovou nabídku a ty usneš. Cítím chybu v metrixu."
"Žádný nabídky neberu."
"Vždyť ani nevíš o co jde."
"Ne, to nevím. Ale moc dobře znám ty tvoje akce...když jste se s Narutem snažili zmanipulovat fotbalový výsledky, dva roky stavěli nový stadion. A to nemluvim o tom, když jste se snažili vymýt Kakashimu mozek. Písničku: vysajem tvůj mozeksi zpíval ještě další dva měsíce, ať už byl kdekoliv, selhaly kvůli tomu dvě mise. K tomu další klient dostal infarkt. Taky když se sedmdesátiletý babce zjeví o půlnoci ve vokně divnej jednookej týpek a zpívá o tom, že jí vysaje mozek...v každým případě nesouhlasim!"
Vstala jsem a hrdě jsem odcházela. Jenže...jak už jsem řekla, byla tma a byla tam spousta nebezpečně číhajících kořenů. O jeden jsem zakopla a skončila jsem obličejem v blátě.
"Už mám po krk tohodle dne!"
Shikamaru za mnou dostal záchvat smíchu.
"Čemu se sakra směješ?!"
"Tobě."
"Cos to -"
"Notak, nerozčiluj se, co kdyby sme místo toho zašli na ramen?"
Nevěřila jsem vlastním uším. Vážně mě ten dement zval na večeři. Pak mi problesknul hlavou skvělej nápad.
"Jasně proč ne."
Pokusila jsem si z obličeje setřít většinu bahna a šli jsme do Ichiraku. V ruce jsem si hrála s krabičkou jedu vlastní výroby. Něco jako sérum pravdy. Když se nedíval, kápla jsem mu trošku do ramenu. Škodolibě jsem koukala, jak bere hůlky a nabírá první sousto...a v tom tam přiběhnul Chouji..vždycky byl na nesprávném v nesprávnou dobu...chjo. Samozřejmě, že Shikamaru ihned pustil hůlky a obrátil pozornost na příchozího...taková škoda.
"Chouji, co se děje? Nějaké...nové zprávy?"
No jasně, jeden z jeho kumpánů a určitě zase nějaká akce.
"Ne, zatím ne. Ale volá vás hokage, oba."
"Cože? Ta stará rašple? A co -"
Už nestihnul víc říct, protože jsem mu dala takovou ránu, že letěl dobrejch deset metrů. Pak jsem ho čapla za triko a táhla jsem ho do sídla hokage.

Život ve smrti shinobiho - 26.díl

7. srpna 2009 v 18:43 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
"A sakra. Tohle bude vážný problém..."
Kiba zoufale očima přejížděl po stovkách, možná i tisícech knich, které byly zandány v dřevěných polících a na sobě měli tenkou vrstu prachu a sazí od požáru sídla. Nebylo snadné sídlo najít a Kiba se při vstupu do sklepa radoval, že má vyhráno...
S povzdychnutím přešel k první stěně starých knih a začal uvažovat nahlas.
"Tak fajn, mam najít knihu Uroboros...žádný autor...hm, Narumi, tohle bude pravdu problém. Co tu mají za knihy? Válka jako matka lidstva, autor...Sagoru Hiroia?! Dál, co tu je...Kov nebo plamen, Watashi Hiroia...Teorie začátku a konce, Marichen Hiroia..."
Kiba se spadlou čelistí udělal několik kroků dozadu a znovu s úžasem pohlédl na to obrovské množství svazků. Svazků, které psali členové klanů už tisíce let.
"Je to úžasný...ale dost mi to ztěžuje hledání. Zdá se, že hledání podle autora je vyloučené. Tak jak? Musí v tom být nějaký systém..."
Začal nervózně přecházet po místnosti a snažil se vymyslet co bude dál.
"Fajn, hledám knihu Uroboros, ve které by mělo být napsáno něco o rudém hadovi, který se jednou za tisíc let objeví...jednou za tisíc let? Ta kniha musí být opravdu stará. Když vezmu v úvahu velikost tehdejších písmen, bude taky pořádně veliká...ale jak ji tady najít...Systém, systém, systém...nechtěla bys mi nějak napovědět, Narumi?"
Najednou spadly na zem dvě knihy, jedna byla z první stěny a jedna z druhé stěny. Kiba šel a ihned obě knihy zvednul.
"Posvěcené tělo od Hermy Hiroia a Zapečetění slov od Zumi Hiroia? Co to má společnýho s mým hledáním?"
Pak se Kiba na knihy pořádně zadíval. Kniha z první stěny byla tištěna na bílém papíře a byla skvěle dochována. Druhá kniha byla už trochu zažloutlá. Najednou to Kibovi problesklo hlavou. Ihned běžel ke třetí stěně a vytáhl náhodnou knihu. Zašklebil se, když si přečetl název: Od mozku až po střeva - pokrok 19. století. Rozevřel knihu a položil vedle prvních dvou. Byla z nich nejstarší.
"Tak přece jenom je tu nějaký systém."
Kiba se rozeběhnul temnou místností, kterou osvětlovalo jen pár loučí co zapálil. Doběhnul až k úplně poslední stěně knih. Byly zde obrovské svazky pokryté tlustou vrstvou prachu, nejspíš nedoknuté už stovky let.
Kiba se ihned pustil do hledání. Po deseti minutách knihu našel. Opravdu to byl ohromný, starý a těžký svazek. Oprášil ho a prohlédnul si zlatem vyložený nadpis. Uroboros. Knihu zatím neotvíral a prohlížel si dál obálku knihy. Nebyl to ani papír, ale vypracovaná kůže. Pod nadpisem bylo jméno autora: Hebi Hiroia. Písmo bylo psané kdysi rudým inkoustem, který časem hnědnul. Vzal knihu a došel zpět na začátek knihovny, kde byla na zemi položená Narumi a čekal tam taky Akamaru.
Posadil se ke starému vyřezávanému stolu u kterého hořela louč. Opatrně se pokusil knihu otevřít. Nic se nestalo. Bylo to jakoby byly stránky slepené k sobě. Zkusil to ještě jednou, opět bez úspěchu. Kiba beznadějně pohlédnul na hada zakousnuého do vlastního ocasu, zlatě vyvedeného na obálce knihy. Vypadalo to jakoby se mu vysmíval. Pak Kibu něco napadlo. Z hluboka se nadechnul.
"Uroboros!"
Had naštvaně zasyčel, několikrát se přeplazil přes obálku knihy a pak se vrátil zpět na své místo. Kiba se pokusil znovu knihu otevřít. Tentokrát s úspěchěm. Začal číst nahlas.
"Ty, kdož čteš písmo svaté všem členům klanu, buď nyní opěven anděli života i smrti. Had rudý barvi krve, stejné krve jež byla tato kniha napsána - tak to není inkoust? fuj - se nyní u tvých nohou klaní, neboť pro člověk co knihu tuto čítá, zákony dané Bohem neplatí."
Kiba nechápavě zíral na první stránku. Pak otočil dál, kde byl obsah:
1. Přecházení mezi světy
2. Bílá leč poskvrněná pravda o životech elfů, draků a temných andělů
3. Přivolání elfů
4. Přivolání draků
5. Přivolání temných andělů
6. Krev pohlcena rudým hadem
7. Nesmrtelnost rudých hadů
8. Návrat života nositelům rudých hadů
Kiba ihned nalistoval onu stránku a začal si znovu lámat jazyk čtením starých slov.
"Toť velice zakázané téma, jenž jsi si vědom toho, neboť někdo jiný tě musel navést, či tvůj blízký had rudý mrtev jest. Nyň pozři příběh starý tak jako lidstvo samo a pokud opravdu-li přivézt k životu zpět chceš, pochop z něj co udělati musíš."
Kiba nahlas polknul. Čekal normální návod, ne příběh a hádanky k tomu. Podíval se znovu na bezmocnou Narumi, zatnul zuby a četl dál.
"Tisíce let zpět spadá počatek našeho klanu mocného, kdy v zahradě rajské dva lidé byli. Muž první byl počátek rodu všech královských jenž měli mít moc nad zemí tisíc let dalších. Žena měla být počátkem z nejmocnějších klanů, které kdy svět pozná.
Byla čistá jako lilie z nejkřehčejších rodů a klan její by bez síly byl, kdyby i nadále v zahradě rajské zůstávala. Ovšem ona nehodlala zahradu rajskou opustiti a odpovědnosti se dovolávat.
Muž byl Bohu věrný a poté co Pán zakázal plody z jabloně bráti, velkými oblouky strom obcházel. Žena jednoho dne krásného o svém osudu přemýšlela, o tom, jak svůj klan budoucí posilnit, když v tom JEHO spatřila. Černý had ovíjející se okolo větví jabloně mladé se na ženu díval svýma rudýma očima.
Omámená žena se nechala pobídnouti, aby jablko rudé ochutnala. V tom se nebe prolomila. Muž si uvědomil ihned, co milovaná jeho žena špatného provedla. V zuřivosti nůž popadl a rozeběhnul se směrem k ženě a nůž jí do srdce vrazil. Ženě jablko vypadlo z ruky a skutátelo se ke stromu zpět. Muž si najednou uvědomil co udělal. S křikem se k ženě vrhnul a prosil o odpuštění. Ona ho už ale vnímati nemohla.
Muž za Pánem šel a prosil ho, aby jeho milovanou k životu přivedl. Bůh se ale odmítl s mužem bavit. Muž se k jabloni vrátil a objímal její tělo, až celý od její krve též byl. Pak hada spatřil. Toho co vše způsobil. Pokusil se ho chytiti a poté za Bohem donést a souditi tvora. I když ale už ho muž v náruči svíral had se mu vykroutil. Had, teď rudý od dívčiny krve jen promluvil a vyzval muže, ať též plod ochutná, poté že had sám jeho milovanou oživí. Muži se na tváři výraz bolestný zjevil, ale poté pod jabloň šel a ze země zvedl, to z kterého i jeho milovaná ukousla a též sladkou dužinu ochutnal.
Had rudý teď se rychle k ženě mrtvé připlazil a hrudník jí prorazil. Nějakou chvíli se jejím tělem zmítal až se pod její šíjí do vlastního ocasu zakousl a usnul navždy.
Žena najednou opět dýchati začala a srdce její se zase rozbušilo. Had jí navrátil život, tak jak muži slíbil. Oba pak ale z ráje vyhoštěni byli za chození mezi hranicemi života a smrti."
Kiba zmateně dočetl příběh. Co má teď dělat? Obejmout Narumi a pak ještě hada? To byla pitomost, to věděl, sám. Pak si na něco vzpomněl. Vždy když byla Narumi v nebezpečí, tak si prstem přejížděla přes své tetování hada...věděl že je to pitomost, ale zkusit to musel.
Přistoupil k ní a vzal její ruku do své. Pak jejím prstem přejel tetování hada. Nic se nestalo - přesně jak očekával.
"Notak mysli Kibo, mysli!! Musíš přece na něco přijít, musíš jí pomoct! V tom příběhu je nějaké vodítko...ale jaké?"
Pak se Kiba zarazil. Ještě jednou přejel rychle příběh očima. Ta krev! Proto ze z černého hada stal rudý...Kiba ihned vzal kunai a řízl Narumi do prstu. Z rány vytékal pramínek karmínové krve. Ihned její krvavým prstem přejel ještě jednou tetování. Tentokrát to mělo větší účinek. Narumi začala celá jemně zářit a začalo z ní stoupat ohromné množství chakry až Kiba musel o něco ustoupit. Pak najednou začala Narumi zhluboka dýchat, jakoby ji právě vytáhli na břeh po deseti minutách pod vodou. Pomalu otevřela oči a zamžourala do světel loučí.
"K-kibo? Kde jsi?"
Kiba k ní mlčky přistoupil. Narumi se na něj usmála. Kiba udělal ještě jeden krok a posadil se vedle Narumi, která se těžce snažila dostat taky do sedu. Pak už to Kiba nevydržel a pevně ji objal.
"Už mi nikdy nic takovýho nesmíš udělat, rozumíš?"
"Neboj...už nikdy, a kdyby náhodou...zase mě oživíš, ne?"
Narumi se zasmála zvonivým smíchem. Kiba měl ale stále vážnou tvář. Narumi se k němu ještě víc přitiskla a zašeptala.
"Už bude všechno dobrý, že jo? Všechno bude jako dřív..."
"Ano, všechno je už za námi."

***

"Kdo jsi krásná dívko?"
"Jsem tvůj vrah."
"Cože? A co je to za zvíře?! To je drak?!"
"Ano. On mi pomůže tě navždy umlčet a nakonec...vypije tvou krev."
"Já se zabít nenechám...pomóc!"
"Nemá cenu křičet...teď jsi má obět."
"Ne! Nech mě být!"
"Uvidíš, bude to slastná a nesmírně bolestivá smrt. Bude se ti to líbit až ti ostří nože projede kůží. Tvé tělo tu zůstane ležet do doby, než ho najdou tvoji blízcí a s křikem zavolají pomoc. A já to budu vše spokojená pozorovat."
"Jsi psychopat! Pomozte mi někdo!"
"Teď jsi v mé moci, štvaná zvěři!"
"Chováš se jako démon!"
"Ale já jsem démon..."


Moje krásná otrokyně

1. srpna 2009 v 10:54 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
tak jsem se po dlouhé době dostala zase k počítači, tak sem dávám alespoň jednu jednorázovku...za pár dní až budu doma by se to mělo zase rozjet, pokusim se dohnat to co jsem tady ve své červencové absenci vynechala. Tak ať se vám líbí

"Akiro? Akiro! Kde sakra zase je?"
Asi patnáctiletý vysoký chlapec běhal po sídle svého klanu a snažil se najít svého bratra. Otráveně došel až na zahradu. Tam na vysokém stromě seděl další chlapec, do posledního vlasu na hlavě stejný, jako ten první. Vzhled ale bylo jediné, co měli společné. Akiro měl trochu nepřítomný výraz a v klíně tušku a papír.
"Akiro! Volá nás otec, máme k němu ihned přijít, jinak se zase naštve."
"Život visí na vlásku,
vyprchává z žil,
osud klade otázku,
co je vlastně cíl." (Daniel Landa - muzikál Touha)
"Cože?"
Sanirovi už ta bratrova ignorance začínala lézt na nervy. Navíc Akiro vypadal, že si mluví jen sám pro sebe a vůbec ho nezajímá, co otec potřebuje. Pro Sanira byl otec životní vzor a tohle ho uráželo.
"Hej, bratře, vrať se na Zem!!"
Akiro plavným skokem seskočil ze stromu a papír složil do kapsy.
"Už zase ty tvoje písničky, co? Kolikrát ti už otec říkál, že toho máš nechat...vnímáš mě vůbec?"
"Prší."
Akiro ihned vytáhl papír z kapsy a začal psát: Když kapky deště pohltí zem...
Saniro zvedl jedno obočí a nahodil otrávený výraz. Už si zvykl, že mu jeho bratr nikdy neodpovídal na to, na co se ho ptal. Rozhodl se ale pokusit se o rozhovor.
"Ano, prší. Nevím jestli sis toho všimnul, ale tady v Amegakure prší celkem často."
Akiro opět složil papír do kapsy a otočil se na svého bratra se zaujatým a inteligentním výrazem.
"Všiml jsem si."
Sanirovi naběhla na čele zuřivá žíla. Možná má bratra ignoranta, ale blbce ze sebe dělat nenechá. Zbytek cesty mlčeli. Došli až do kanceláře otce. Ten se tvářil neobvykle hrdě a možná i trochu netrpělivě. Počkal, až se chlapci posadí a pak začal svou řeč.
"Akiro a Saniro, mí synové. Dnešním dnem bych vám rád předal rodiný podnik."
Saniro se nadmul pýchou, ale Akiro rozhořčeně vstal.
"Vy tomu říkáte podnik?! Vždyť je to spíš zločin!"
"Vězení není zločin, synku."
"Vězení je slabé slovo, otče. Tohle je spíš zajatecký tábor, lidé tady nic neprovedli!"
"Takovéhle řeči tady nehodlám poslouchat! Odedneška budeš normálně pracovat v podniku jako tvůj bratr."
Akiro se pořád tvářil naštvaně, ale už nic neříkal.
"Dnes si vezmeš první službu, Akiro, budeš hlídat zajatce."
Akiro měl pohled nesouhlasu. Ale kývl a otec byl jakž takž spokojený. Saniro to všechno nechápavě sledoval. Nikdy pořádně nevěděl, o čem jeho bratr mluví a už vůbec ne, co si myslí. Akiro naštvaně odcházel do svého pokoje. Nikdy nechtěl mít s "podnikem" nic společného, ale bratr i otec to ignorovali. Jednou slyšel otce říkat, že po matce zdědil bohužel až moc laskavosti.
Převléknul se, vzal si s sebou blok a tužku a vydal se do podzemních cest. Prý mají nového zajatce. Paráda. Měl pocit, že mu to dělají schválně. Ale co, pomyslel si, stejně jeho život nemá smysl v tomhle zkaženým světě, tak bude alespoň dělat radost otci.
Procházel okolo cel. Nebylo zrovna těžké vězně hlídat, protože většinou spali, a i kdyby utekli, daleko by se kvůli pastím a počtu stráží nedostali.
Pomalu míjel různé vězně a zatínal zuby nad podmínkami vězení. Jeho oči se ale zarazili u poslední cely. Na zemi ležela svázaná modrovlasá dívka se zavázanýma očima. Celá se třásla zimou a rty měla popraskané žízní. Bez váhání otevřel bránu cely. Dívka zbystřila a chtěla utéct do rohu cely, jenže se nemohla ani pohnout. Akiro nepromluvil a udělal další dva kroky. Dívka se alespoň přikrčila. Akiro ji ale podepřel vzadu za krkem a k ústům ji přiložil lahev s vodou. Jak dívka ucítila tekutinu na vyschlých rtech, neváhala a začala pít.
Akiro se smutně usmál. Vyšel z cely, kde byla na zdi pověšená deka, kdyby strážnému byla v noci zima. Vzal ji a hodil ji dívce přes ramena. Pak opustil celu, uzamknul ji a dělal, jakoby se nic nestalo.
Něco málo po polední přišel do podzemí jeden ze sluhů, že nese pro Akira-sama oběd. Nebylo to nic velkolepého, jen pořádný krajíc chleba s tvarohem.
Akiro sluhovi poděkoval a řekl, že může jít. Neváhal a rozlomil chléb na dvě poloviny. Přistoupil opět k zadní cele. Dívka se opět roztřásla ve strachu, že si pro ni přišli. Akiro na ni poprvé promluvil.
"Neboj se, to jsem zase já."
Dívka se usmála a uvolnila. Akiro ji podal chléb.
Odpoledne šel Akiro za otcem do kanceláře, kde byl pro jeho štěstí i Saniro.
"Otče, chtěl bych si s tebou promluvit."
"Dobře, posaď se. Saniro, mohl, bys na chvilku ven?"
"Samozřejmě."
"Ne, ať zůstane, týká se to i jeho."
"Dobře."
"Takže nejprve bych se chtěl omluvit za své předešlé chování, bylo to opravdu nevhodné. Dále chci oznámit, že jsem změnil svůj názor a podnik s bratrem povedu."
Otec se ze široka usmál. Byl rád, že jeho syn konečně "dostal rozum".
"A chtěl jsem se také domluvit se Sanirem. Bratře, co kdybych já hlídal vězně a ty bys mezitím řídil podnik?"
"Neni ti nic, Akiro? Připadá mi, že ses praštil do hlavy nebo tak něco."
"Můžu tě ujistit, že jsem více než v pořádku."
"No...dobře. V každém případě příjmám. Hlídat vězně mě opravdu nebaví."
"Skvěle. V tom případě - otče? rád bych měl seznam vězňů a rozpis cel."
"Jdeš na to zodpovědně, synu, to jsem rád."
Akiro si vzal rozpisy, což byl od začátku jeho cíl. Rychle na ně pohlédl a vyhledal zadní cely.
"Otče, chtěl jsem se ještě zeptat, v té zadní cele, nějaká...ehm...Hinata Hyuga, proč má zavázané oči?"
"Jsi všímavý, Akiro, to se mi líbí. Je to speciální šátek, pohlcuje chakru. Ta dívka má totiž prý nějaké mocné oční techniky. Takhle je nemůže používat."
Akiro přikývl. Byl rád, že je to jenom tohle, protože se bál, že má dívka něco s očima. Rozloučil se se zmateným bratrem a stále se usmívajícím otcem a šel zpět do podzemí. Nejdříve zkontroloval ostatní zajatce a pak přistoupil k poslední cele. Dívka se už ani nelekala.
"Ahoj Hin."
"Odkud znáš mé jméno?"
"Jsem dozorce, já si zjistím všechno."
Hinata se usmála.
"A jak se vlastně jmenuješ ty?"
"Akiro."
"Ano, takže pane dozorče, nepověděl byste mi něco? Je tu totiž šílená nuda."
Akiro se usmál nad jejím tónem. Do večera si pak povídali. Akiro zjistil, že Hin pochází ze Skryté Listové. Také zjistil jak a proč ji zajali.
Akiro už ležel ve své posteli a přemýšlel. Hinata byla v okruhu dveceti kalimetrů jediná osoba, které si vážil, která pro něj něco znamenala. Musel ji odsud dostat.
Další dny probíhaly stejně. Akiro se tajně staral o Hin, otec byl spokojený a Hinata trávila prázdné chvíle přemýšlením, jak asi její zachránce vypadá. Podle hlasu byl asi stejně starý jako ona.
Byl to přesně týden ode dne, kdy se setkali poprvé. Akiro přišel ráno k celám a Hinata už na něj čekala.
"Ahoj Kiro!"
Hin věděla, že je to Akiro - poznala ho podle kroků. Bylo jí ale divné, že dnes nemluví.
"Děje se něco, Akiro?"
Ten ale znovu neřekl ani slovo. Přemýšlel o téhle chvíli už tak dlouho. Miloval ji. Mlčky se k ní sklonil a políbil ji. Hin se zarazila. Vzpomněla si na všechny ty chvíle, kdy čekala na Naruta. Ale on je se Sakurou. Zapudila ty myšlenky na svou bývalou lásku a zapojila se. Akiro šeptal.
"Dostanu tě odtud...daleko."
"Nechci být od tebe."
"Taky že nebudeš, půjdu s tebou."
Akiro se naklonil až úplně k ní a ještě tišeji zašeptal:
"Buď připravena, dneska v noci utečeme."
Hin přikývla. Pak Akiro odešel. V noci Hin zaslechla zakřípání mříží.
"Omlouvám se, ale oči ti rozvázat nemůžu, je tu moc stráží, nakukal jsem jim, že s tebou chce otec mluvit."
Hin přikývla. Akiro ji pomohl na nohy a pak vyšli ven. Netrvalo to dlouho a stráže se neodvážili nic namítat.
Po deseti minutách byli venku úplně. Šlo to snadněji než očekávali. Akiro vytáhnul nůž a rozříznul ji šátek. Dlouho se sobě dívali do očí. Akiro se nemohl odtrhnout od světle fialkových očí, které ho přímo hypnotizovali. Pak na sebe kývli a vydali se na cestu.

"Cože? Jaktože utekli?"
"Uklidni se otče, třeba se ještě vrátí...."
"Už to není můj syn, je to zrádce! Saniro, půjdeš je najít a až je najdeš, tak je zabiješ, oba."
"Ale otče..."
"Jak jsem řekl, už to není ani můj syn, ani tvůj bratr. Tak jdi."

Akiro seděl opřený o strom zase si psal do svého bloku. Hin si toho všimla a naklonila se k němu.
"Co píšeš?"
"Ale...nic důležitého."
"Noták, prosím!"
Akiro si povzdechul. Tomu jejímu úsměvu nemohl odolat.
"When you have not light to guide you,
and no one to walk to walk beside you,
I will come to you, oh I will come to you." (Hanson - I will come to you)
Hin byla ohromená melodií písničky.
"To si složil ty?"
"Jo...abych byl upřímný, inspirovala si mě."
Hin se usmála a políbila ho.
"Miluju tě."
"Já tebe taky, hrozně moc."
Oba vyděsilo zapraskání větví. Otočili si.
"Saniro...co tu děláš?"
"Otec mě pověřil úkolem a já...ho nehodlám zklamat!"
Všichni se postavili do bojových pozic.

Saniro se domů s utrápeným výrazem ve tváři.
"Splnil jsi úkol, co jsem ti zadal, synu?"
"Ano otče."

V poledním slunci se lesknou čelenky Skryté Listové na čelech dvou mladých lidí, kteří leží na skále hokagů a vyhřívají se v horké zlaté záři.
"Víš Akiro...máš moc milého bratra."
"Ano, já vím, je to jeden z nejhodnějších lidí, co znám."
***
"Hodně štěstí, Akiro, bráško."