Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<


Září 2009

Velká omluva

30. září 2009 v 17:28 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Lidičky...chci se vám všem teď moc a moc omlouvit
1. za to, že vám otravuju život těma věčnejma oznamama xD
2. za to, že teď moc nepřidávám
3. za to, že teď ani moc přidávat nebudu :-( jedu do španělska...tenhle pátek...a ty volný dny co mi zbývají věnuju spíš přípravě na cestu
4. Narumi a Lady.Rainbow za to, že diplomky pro ně za Sonp budou až po španělsku...promiňte holky
5. všem mým drahým eSbíkům za to, že teď nebudu obíhat...moc se omlouvám lidišky, ale ve španělsku asi kompy na apartmánech nemají...
6. Rin a Orichime...spřátelení s vámi...nebo spíš diplomek za spřátelení bude taky až se vrátím, čili od 11. 10. dále...omlouvám se, ale teď na to vážně nemám čas
7. všem čtenářům, kteří netrpělivě čekají na pokráčka jejich oblíbených povídek
Tak to je asi všechno...pokud by mě napadlo ještě něco, za co bych se vám chtěla omlouvit, připíšu to sem xD takže ještě jednou - všem se moc omlouvám.
Vaše Kami

a teď mě ještě napadá, omlouvám se taky Aki Hatake....tvoje povídka bude, vážně, ale asi až po španělsku...

A je tu finále!!

28. září 2009 v 16:00 | Kami |  Soutěže
Tááák, lidičky, konečně je tu finále Sonp! A takhle dopado druhé kolo:

Taka s povídkou Deidarovo dilema22 % (0 Hlasy)22 %5 Hlasy
Narumi s povídkou Přítel z dětství9 % (0 Hlasy)9 %2 Hlasy
~Lady.Rainbow * s povídkou Navždy13 % (0 Hlasy)13 %3 Hlasy
Tereki s povídkou Opravdoví přátelé54 % (0 Hlasy)54 %12 Hlasy

Bohužel pro Narumi a Lady.Rainbow tímhle soutěž končí...a Tace a Tereki gratuluju! Začněte si shánět hlásky, protože finále, které trvá od teď do 12. 10. (vím, že to je dlouho, ale z důvodů nepřítomnosti nemůžu dát kratší termín, nemohla bych pak soutěž ukončit) právě zahajuji!
Diplomky za 4. a 3. místo sem dřív nebo později přibydou...doufám, že dříve než později xD

Hlásnete mi? xD

25. září 2009 v 13:05 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Zdarik lidi, tak teď na pár dní mizim...odjíždím na Moravu, takže do úterý nebudu nic přidávat. Jinak, chtěla jsem vás moc moc moc moc moc poprosit, jestli by ste mi TADY nehlásli, jsem tam jako Kami Enrai. Budu vám moc vděčná :o). Vaše Kami

Hrozba zvaná evoluce - 8.část

24. září 2009 v 18:19 | Kami |  Real: Hrozba zvaná evoluce
"Ty vole Michel...skoro bych ti věřil i já."
Michel se pousmála. Sarah to všechno nechápavě sledovala. Pak kluk ale zvážněl.
"Co se děje tak vážného, že si mě kvůli tomu unesla z vězení? Riskovala si svou svobodu, jestli ne život, tak mi to teď sakra vysvětli."
"Lifesptur na svobodě. Stačí ti to jako dost vážný důvod?"
Michel ve zpětném zrcátku viděla, jak klukovi spadla čelist.
"Musíme ti teď sehnat nějaký oblečení, Aleshi, nemůžeš běhat po městě ve vězeňský uniformě."
Michel po něm hodila další pas.
"To si děláš srandu ne? Odkdy se ty zdržuješ falšováním pasů? Tvůj čip se speciálním programem volnosti ti přece otevře cestu kamkoliv, jestli se u DIP nic nezměnilo, od doby, co mě nechalo EVO zatknout..."
Michel zarytě mlčela a dívala se na silnice. Aleš její pohled zachytil.
"Počkej! Nechceš mi snad říct, že..."
"Přesně tak. Můj čip byl zrušen. Neexistuju. Proto se zdržuju falšováním pasů."
Zajeli do vedlejší ulice. Tam Michel zastavila a vyběhla z auta. Sarah ani Alesh se dívali jak mizí. Za pár minut byla zpátky a nesla sebou mikinu, džíny, nějaký ponožky, bundu a hromadu dalšího oblečení. Pak to hodila na sedačku a všichni tři se převlíkli.
"Ty jo ségra...raději ani nechci vědět, kde si to vzala."
Sarah vykulila oči. Slyšela správně?
"Cože?! Vy dva jste sourozenci?"
"My sme ti to neřekli?"
Sarah zavrtěla hlavou a Alesh se zakřenil, stejně jako to vždycky dělala Michel.
"Tak a kam teď? Do Británie zničit Lifesptura?"
"Ne, nejdřív se zajedeme kouknout do Tokia na šílek saké a trochu sushi."
Sarah zase nic nechápala, ale když viděla, jak se Alesh zašklebil, usoudila, že oba ví o co jde. Dojeli na letiště, kde to proběhlo stejně jako minule. Zanedlouho seděli v letadle.
"A kdo je vůbec tohle, Michel? Copak DIP povoluje zatahovat do akcí civilisty?"
"Ne, nepovoluje, ale vzhledem k tomu, že už DIP neexistuje to až tak velký problém nebude. Jinak, tohle je Sarah."
"Těší mě Sarah. A teď bych ti byl vděčný za nějaký informace, Michel."
Tak se Michel zase pustila do vypravování. Začala o tom, jak se DIP pustila do ničení Skulpturů a končila u toho, jak přišla Narimen do třídy.
"Myslím si, že to má něco společnýho s hradem Reve de la Immortalité."
"Prosim tě, nemluv na mě francouzky, víš že mi to nikdy nešlo."
"Vždyť ale znáš ty legendy ne? O hradu, nazývaném Sen o nesmrtelnosti."
"Alesh stuhnul. Tenhle anglický název mu říkal mnohem víc, než ten francouzký. Sarah, ale stále nic nevěděla."
Zbytek cesty probíhal téměř mlčky. Jen sem tam někdo podotknul, za jak dlouho přistanou nebo, že si dá něco k jídlu či k pití. Za pár hodin přistáli ve středi Tokia.
Alesh s Michel se vydali zkušeně ulicemi velkoměsta a Sarah tiše cupitala za nimi. Jak postupovali, ulice řídly a brzo v nich šlo jen prá lidí. Alesh s Michel ale nezpomalovali, moc dobře věděli, kde jsou a kam mají jít. Sarah nejednou napadlo, kolik času Michel na Novém Zélandu a v Japonsku strávila, že zná tak dobře všechny cesty.
Došli až k menšímu oprýskanému domu. Michel s klidem zmáčkla zvonek, o kterém se dalo pochybovat, že vůbec funguje. Vlastně celá budova vypadala, že má pár dní do rozpadu. Ze zvonku se ozvalo zařinčení a někdo se tlumeným hlasem ptal:
"Kdo je tam?"
"Agenti Fallen a Fallenová."
Sarah mi přísahala, že z "kecafonu" uslyšela výkřik a pak se ozvalo zadrnčení, všichni tři vešli dovnitř. Byly tam schody do podzemí. Jak pomalu scházely čím dál hlouběji, oprýskaná budova se měnila v moderní laboratoř. Došli až úplně dolů, kde stála drobná dívka v džínech a vytahané mikině a šibalsky se usmívala.

Hrozba zvaná evoluce - 7.část

23. září 2009 v 21:06 | Kami |  Real: Hrozba zvaná evoluce
Michel si projížděla minulost Edinburghu a vše co s ní souviselo...sice bylo něco okolo čtvrté ráno, ale tohle jí nedalo spát. Může to mít snad něco společného s Reve de la immortalité? Ale to je pitomost...k čemu by to EVU bylo? Odjakživa byl jejich cíl získat vládu nad Británií a potom, co se jim podařilo oživit Skulptura, tak k čemu by potřebovali...? Nevydržela to. Tohle sama nezvládne. Vstala, vzala si batoh a začala do něj skládat věci. Ani si nevšimla, že ji Sarah celou dobu pozoruje.
"Kam se chystáš, Michel?"
Michel se s trhnutím rychle otočila a dívala se do očí své kamarádce, ležící na posteli.
"Tohle není tvoje věc, spi a nech mě jít."
"Ale ano, je to moje věc, protože ty se na něco chystáš. Už dlouho tě sleduji, Michel. Jsem si témeř jistá, že patříš k tajným agentům. Dříve jsem se o to hodně zajímala, takže pro mě není těžké, rozeznat civilistu od agenta. Nevím kam jdeš, ale jdu s tebou."
Michel si povzdechla. Tim porušovala pravidlo číslo pět - žádní civilisti. Ale když bude mít někoho s sebou, nebude to tak podezřelý a navíc, čím víc jich bude tím líp...Ne to je pitomost!
"Nemůžu tě vzít s sebou, Sarah, prostě to nejde, bude to nebezpečné."
"Nejsem tak zranitelná jak si myslíš. Jak už jsem říkala, dříve jsem se tím hodně zabývala."
Michel si jen povzdychla a hodila cosi po Sarah. Ta to bleskově zachytila a podívala se na to. Byl to pas. Falešný pas s její fotkou.
"Tak trochu jsem s touhle situací, i když nerada, počítala."
Sarah se usmála a dala si do svého batohu pár základních věcí. Pak společně v tichosti opustily školu a vydaly se směr letiště. Došli až do veliké haly s recepcí. Michel pokynula Sarah, aby počkala a sama šla zakoupit letenky. Sarah ani netušila kam poletí. Neměli by zůstat tady, když hrozí nebezpečí? Po chvíli se Michel vrátila.
"Pojď, musíme si pospíšit, všechno ti vysvětlím až v letadle."
"Prosíme všechny účastníky letu 215 Edinburgh - Nový Zéland, aby se dostavili na rampu 5."
Sarah už chtěli vyjeveně říct: Co budeme proboha dělat na Novém Zélandu? Ale to už jí Michel táhla za sebou rychlým krokem k rampě 5. Nastoupily do letadla a letuška je vedla do první třídy. Tam ukázaly své pasy a posadili do menší místnosti, se dvěma lehátky, miniaturním stolem, dvěma sedačkami...prostě vybavením první třídy přelomu 21. a 22. století. Michel se posadila na jednu ze sedaček. Sarah udělala to samé. Batohy si hodily k nohám.
"Můžu vám něco přinést?"
"Zatím ne, děkujeme a ocenily bychom, kdybychom nebyly rušeny."
Letuška přikývla a odcházela. Michel se podívala na netrpělivou Sarah.
"Fajn. Asi bych měla začít tím, co je to EVO a DIP..."
Tak se Michel pustila do vyprávění. Sarah všechno pozorně poslouchala a vstřebávala, jen jí trochu štvalo, že se Michel ani jednou nezmínila, proč jedou na Nový Zéland.
Přistáli, Michel si zavolala taxi, nadiktovala taxikáři adresu a pak se společně vydaly na cestu. Sarah pořád nic nevěděla. Dojely před oborvskou zdmi obehnanou budovu.
"Michel a srandu si ze mě neděláš? Policie?"
Michel ale neodpověděla a Sarah rychle zavřela pusu. Jedna z věcí co Michel slíbila, byla, že se nebude na nic ptát. Michel šla úplně v klidu, jakoby nebyla na policejním pozemku. Došla k prvnímu autu co viděla, pomocí něčeho co Sarah nepoznala odemkla dveře a nastoupila. Pokynula i Sarah na místo spolujezdce a vyjely. Michel vytáhla z přehrádky dvě uniformy.
"Ty si jako myslíš, že nám jen tak projde krádež policejního auta?"
"Ani si toho nevšimnou."
Dojely před další obrovskou budovu na druhém konci města. Bylo tady mnoho stráží, ale protože dívky měly uniformy, mohly jít úplně všude.
"Dobrý den, jsem agentka Michel Holeová, mám rozkazy pro převoz vězně 155896."
Michel mluvila klidný a autoritativním hlasem a strážný se jí neodvážil odporovat a zavedl je až do příslušné cely. Vězeň se na Michel podíval, potlačil úsměv a se zmučeným výrazem jí následoval. Michel mu mezitím nasadila pouta. Došli až do auta, kde se posadili a vydali se na cestu. Muž nazadním sedadle držel kamennou tvář. Vydržel to ale jen než vyjely z věznice. Pak propuknul v záchvat smíchu. Michel mu hodila klíčky a on si odemknul pouta.

KNLŽ - 4.Den, odpoledne - Mušle

23. září 2009 v 17:20 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
Takže i přes invalidní dovolenou jsem napsala další dílek...co bych pro Elu - chan neudělala? xD

"Budeme sbírat mušle, budeme sbírat mušle, budeme sbírat mušle!"
"Tobi, uklidni se!"
"Hai, šéfe-san!"
Celá Akatsuki šla společně na pláž. Tedy kromě Itachiho, ten řekl, že si musí ještě něco zařídit. Dneska se rozhodli, že budou hledat mušle, aby si taky něco přivezli domů. Došli až na písčitý břeh a tam se pustili do hledání.
Hidan s Kakuzem se vydali k blízkým kamenům, kde začali prohrabávat písek. Po chvíli Hidan našel podlouhlou mušli s dvěma otvory. Zadíval se na ní a pak si jí přiložil k obličeji tak, že ji měl přes oči a přes čelo a dírkami koukal. Rozeběhl se za ostatními.
"Hale!! Říkejte mi Zoro mstitel!!"
Všichni na něj koukali jako na debila. Hidan si uvědomil, že to asi vůbec nebylo vtipný a chtěl si dát mušli z obličeje pryč, ale...
"Sakra, sakra, sakra!!"
"Co se děje, parťáku?"
"Ta mušle - nejde dolů!"
Pein shlídnul situaci a klidným, lhostejným hlasem povídal.
"V tý mušli byl, nebo spíš ještě je, nějaký měkýš...zkus to namočit nebo tak nějak..."
Hidan utíkal domů. Kakuzu se toulal sám po pláži, až narazil na Itachiho. Oba dva se na sebe dívali, jako by tohle byla nějaká super tajná akce. Pak Itachi tajemně promluvil.
"Dáš si buchty?"
Kakuzu mu odpovídal stejně tajemným tónem.
"Ale jaký? Jím jenom tvarohový."
"Ale já mam s mákem."
"Fakt? Tak ty nechci."
"Jo? Tak to máš blbý."
V tom tam přiběhne Hidan.
"Už ste sežrali ty buchty?"
Mezitím Konan chodí v písku po břehu moře. Přijde za ní Deidara.
"Víš...podle toho co jsem zjistil jsou nejkrásnější mušle vždycky hodně hluboko. Mám ti nějaký najít?"
"A jak bys to chtěl asi udělat?"
"Já? Já jsem přece proslulý bagrista!"
"Ty si snad někdy jezdil s bagrem?"
"No to ne, ale prý mám v hlavě vybagrováno..."
V tom tam přiběhnul, nebo se spíš připlazil Tobi.
"Sempáááái, koukněte jakou obrovskou mušli jsem našel!"
"Tý jo, to je suprový!"
Konan ohromeně koukala na věc, co Tobi přitáhnul.
"Tobi, to je přece želví krunýř! A jak koukám, je v něm ještě pořád želva!"
Z metr vysokého krunýře najednou vystrčila želva hlavu, pak nohy a podívala se na Tobiho. A přešla k němu a začala se mu lísat u nohy. Tobimu se objevili v očích srdíčka.
"Ty jsi tak roztomilá! Nechám si tě! A budu ti říkat...Džuma sisu pasu pasamala!!!!"
Konan se na Tobiho podívala se zvednutým obočím. V tom uslyšeli křik. Itachi, který se mezitím k ostatním připojil se rozhodl hledat mušle ve vodě, ale zapomněl, že neumí plavat. Když ho Kisame vytáhnul na břeh, byl v bezvědomí. Ostatní mu začali dávat první pomoc. Itachi se po chvíli probral.
"Byl jsem na krásném místě, plném červených mužíčků s rohy, co běhali okolo mě a šťouchali do mě vidlema..."
Itachi se pokusil vstát. Ani si neuvědomali, jak jsou tam dlouho. Najednou se ozvala rána, Itachi se leknul a zahrabal hlavu do písku.
"Hale Itachi, když už si hraješ na pštrosa, co takhle to zkusit na betoně?"
"Haha, moc vtipný, jdeme domů...jinak Tobi bude zaše šílet, že se bojí tmy."

Psychopati kolem dokola světa 2

22. září 2009 v 21:16 | sango a kami |  Kámen: Psychopati kolem dokola světa
MEZITÍM NA ALJAŠCE:
Hruška, Sentr, Šulina a jejich věrní stáli na místě. Hruška se zorientoval dobře, protože oni chtěli do Záhřebu a po delší době se tam dostali. Věděli hned, že to je Chorvatsko, ale jen díky novinám. Hruška měl radost, že se sem na rozdíl od svého bratra dostal. Všichni začali horečně přemýšlet co dál. Nakonec usoudili, že mají hlad a šli si sednout do kavárny. Tam ale narazili na Bratra Jablko a jeho tým a začala dortová bitva. Pak se museli všichni složit na útratu a společně odešli. Nemyslete si, rozešli se na prvním rohu. Zatímco Hruška plánoval, jak ukrást měsíční kámen, Jablko začal hledat budovu výstavy. Byl tu ale jeden háček. Měli si tu ceduli se Záhřebem přečíst celou. Stálo tam: Záhřeb v nebezpečí. Dnes v našich kinech. Ve skutečnosti byli v Jižní Africe, to ale nikdo nevěděl. Pojednou se dostali na savanu a tam je malinko podupali nosorožci a zebry, ale svině jsou nesmrtelný! Hruška se lekl a zahrabal se do sněhu, Jablko našel nějakou díru a byl přesvědčen, že to je výstavní místo. Našel tam mnoho kamenů, ale žádný na popis neseděl. Našel tam i pozvánku do muzea na tu výstavu a byla tam i adresa. Jablko, přesvědčen, že je blíže ke kameni než jeho bratr začal tancovat. Najednou se ozvalo zavrčení. Byla to jedna ze Šulininých veverek (ta nejoblíbenější, tu bere všude s sebou), ale to Jablko nevěděl. Zul si boty a vystavil ponožky. Veverka vykulila očička a zavrčela. Naposled. V tom se objevila Šulina. A seřvala Jablka. Pak poklesla na kolena a začala objímat veverku. Najednou odskočila. Všimla si, že veverka začala mutovat. Po chvíli z ní byla třímetrová želva.
MEZITÍM V ZÁHŘEBU: Kde jen může být? Bratr i Sestra Kameni už dlouhou dobu hledali Měsíční Kámen. Nikde nebyl k nalezení. Najednou uslyšeli strašné rány. Oba napadlo to samé…Psychopati přicházejí!!! Rozeběhli se do kuchyně a tam…žádní psychopati. Mimčo Kámen a kladivem v ruce a mlátí do nějakýho šutru. Okamžitě v něm Bratr i Sestra Kameni poznají Měsíční Kámen. Vytřeští oči a koktavě se ptají: K-kdes t-to vzala? No našla. A kde? Tam na tý skříni. TAM na tý skříni? Jo líbil se mi. Vytrhli Mimču Kámen Kámen z ruky a byli rádi, že ho konečně našli.
MEZITÍM V AFRICE: Bratr Hruška plave ve vodě zachycenej na prkně a nadává Jablkovi: To se ti zase povedlo. Abyste věděli, co se stalo…Ta třímetrová veverka začala na Partu útočit a oni po ní házeli, co našli po kapsách. Veverka toho za chvíli měla plný zuby a vyskočila na strom, kterej se pod ní zlomil. Teta Kokos po veverce hodila bojler a Jablko zase malou lahvičku se zelenou tekutinou. Obří bojler, který měla Teta, vybuchl pod nátlakem výbuchu nitroglycerinu (to byla ta zelená tekutina). No a právě proto Hruška plaval na tom prkně, i když to teda byl strom. Tento výbuch způsobil zaplavení Sahary. No a teď tam plavou a nadávaj. Povedlo se jim doplout na mělčinu, i když to teda pěknou chvíli trvalo. Tady se začali Jablko s Hruškou prát. Skončilo to tak, že Jablko Hrušku odhodil a ten přistál na dalším obřím bojleru a protože měl v kapse stejně jako Jablko nitrák stalo se to, že druhý bojler taky bouchnul a to způsobilo zánik Afrického kontinentu. Proto, i když nerada, postavila celá parta loď z tý zmutovaný veverky. Pak se vydali na cestu, protože je to tu přestalo bavit.

Invalidní dovolená xD

22. září 2009 v 16:48 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Takže lidičky, odcházím na pár dní na invalidní dovolenou xD. Tak trochu jsem totiž válela sudy z kopečka (už zase) a můj kontník to jaksi nevydržel (už zase xD). Ne, že bych sem vůbec nic nepřidávala, ale u kompu budu trávit minimum času, takže se všem čtenářům omlouvám, hlavně Narumi, Sango a Ele - chan. Jinak všem eSbéčkům se taky moc omlouvám, ale asi nebudu v příštích dnech moc obíhat. Tak to je ode mě všechno. Mějte se tu hezky xDD Vaše Kami

KNLŽ - 4.Den, dopoledne - Kachny

21. září 2009 v 16:03 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
Ták, tenhle dílek nic moc, ale další bude super xD

Konan se probudila. V pokoji neslyšela žádný řev, takže odhadovala, že ty dva paviáni co s ní bydlej už budou na snídani. Překvapilo jí ale, že ani v kuchyni nejsou. Byl tam jen Pein.
"Kde jsou Tobi a Deidara?"
"Šli venčit psy."
"Cože?!"
"Uklidni se...oni to zvládnou."
"Oni? Vždyť ti neotevřou ani konzervu!"
V tom se rozrazily dveře a dovnitř vběhl Tobi s Deidarou.
"Kde ste byli sakra?"
"Venčili jsme toho napudlovanýho retrívra, ale to teď není důležitý! Vymysleli jsme program na dnešní dopoledne!"
"A jakej?"
"Půjdeme krmit kachny!"
"Kachny? Kde?"
V tom přišel do kuchyně Kisame a tvářil se nezaujatě.
"Slyšel sem, že jsou tady na moři nějaký zákeřný kachny, co ukousávají domorodům prsty."
"Jé..půjde me tam Konan-sáán, že ano?"
Konan se podívala na Peina a ten přikývnul. Povzdychla si.
"Tak dobře, vemte si něco čím je budete krmit a půjdeme."
Tobi a Deidara vytáhli z lednice vysočinu a vydali se na cestu.
"Konan, ty je necháš vzít si na krmení kachen maso?"
"Ať si dělaj co chtěj...a navíc, pokud jsou ty kachny masožravý, tak je to logický."
Došli spolu až na pláž. Konan se znovu svklékla do plavek.
"Takže vy dva, běžte si dělat co chcete já se jdu opalovat."
"Dobřééé!"
Konan ještě přejela pohledem desítky cedulí: ZÁKAZ KRMENÍ KACHEN, pak ale jen mávla rukou a šla si užívat sluníčka. Ležela sotva hodinu, když uslyšela křik.
"Pomóóóóc! Sempááááái!"
Plácla se do čela a hledala původce křiku. Tobi utíkal po pláži, křičel, mával nad hlavou prázdným obalem od vysočiny a snažil se ještě přidat. V patách mu utíkala rozzuřená kachna, která mu klapala zobákem po patách, jak ho doháněla.
"Kolikrát ti mam opakovat, že vysočina došla?! Přestaň mě honit! Eh?! Nekousej mě do nohy!"
Konan jen zavrtěla hlavou a zase si lehla. Nehodlala se k němu hlásit. A Tobi s nohou nebo bez ni, stejně byl pořád stejně otravnej. Najednou se ozval na pláži rozhlas:
"Prosíme o pozornost! Všechny varujeme, že došlo k hromadnému opičímu útěku. Gorily teď běhají po městě a kradou z apartmánů televize, proto buďte na pozoru!"
Konan protočila oči. Copak nemůže mít žádnou normální dovolenou? Najednou se u ní zjevil tobi s Deidarou.
"Konan-sááán, mám hlad, nepůjdeme na oběd?"
"Já bych už taky chtěl domů Konan...snědl jsem nějakej jogurt z minulýho roku...dneska to bude divoký..."
"Proboha už ani slovo a jdeme."

Hrozba zvaná evoluce - 6.část

21. září 2009 v 15:30 | Kami |  Real: Hrozba zvaná evoluce
Tentokrát to už tak snadný nebylo. Na chodbách hlídali učitelé. Michel se kolem nich plížila, až došla k dívčímu záchodu ale neměla nejmenší šanci se do pokoje dostat. V tom se prudce otevřely dveře od záchodu, někdo Michel chytl za kapucu a zatáhnul jí dovnitř. Michel se překvapeně otočila. Stála tam Sarah.
"Pospěš, obleč si to. Nepamatují si jestli jsem šla sama nebo s tebou."
Michel zmateně chytla kus oblečení a zjistila, že je to její noční košila. Bleskově se do ní převlíkla, ostatní oblečení zabalila do ručníku, který Sarah vzala s sebou, nahodili ospalý pohled a vraceli se spolu do pokoje. Když byli v bezpečí pokoje, Michel si oddechla.
"Díky, Sarah, zachránila si mě."
"Já vim."
Sarah se jen usmála a Michel taky. Pak si Michel lehla. Netoužila po ničem jiném, než se pořádně vyspat. Další dny probíhaly všechny stejně. Michel kontrolovala a hlídala město, školu a všude byl klid, protože se nic podezřelého nedělo. Sarah jí celou dobu jen pozorovala, na nic se neptala, věděla, že by se odpovědi stejně nedočkala.
Už to byl týden, co přijela do Edinburgu. To ráno si Michel sedla do lavice, zapnula se notebook a vytáhla z kapsy čočky. Nejdřív si je chtěla nasadit, ale pak si to rozmyslela, měla zvláštní pocit, že dneska by se jí její vlastní zrak mohl hodit. Začala hodina. Jako všechno co tu probírali i tohle už znala, takže seděla, hlavu položenou na klávesnici a hrála na notebooku karty. Toho zvláštního pocitu se ale nemohla zbavit...
Najednou se otevřeli dveře a dovnitř vešel ředitel. Přišel až k třídnímu a něco mu zašeptal. Třídní jen přikývnul. Do třídy vešla dívka. Michel by přísahala, že jí vypadla huba z patnů, jak zírala na dívku, která vcházela pomalým krokem do třídy. Černé vlasy dlouhé až do pasu, jemně tvarovaný obličej. Ale co Michel upoutalo nejvíc byly její oči. Smutný a překrásný oči, které dívka upírala na podlahu.
"Třído, tohle je vaše nová spolužačka Narimen. Narimen, posaď se prosím támhle."
Dívka šla, téměř se vznášela, směrem k první lavici. Michel konečně zavřela pusu. Pevně se chytla desky stolu, celá se klepala. Sarah si toho všimla. Michel to věděla. Byla si jistá. Tohle je ona. Číslo sedm.
Celé hodiny pak jen seděla hypnotizovala Narimen. Sarah to nechápala a ta veškerá nevědomost jí začínala štvát. Michel to přišlo jako pár minut, když najednou zazvonilo na polední pauzu. Pokoušela se na Narimen nedívat. Nechtěla vzbudit podezření. Lifesptur. A zrovna ona ho musí mít na krku. Měla sto chutí zavolat Alecovi nebo Mikeovi, říct jim co se děje a zažádat o pomoc. Jenže nemohla. Telefoní signály byly určitě odposlouchávány a tak by celé utajování bylo v háji.
I večer, když si šla lehnout, jen hypnotizovala strop. Musela přemýšlet.
Mezitím - centrum laboratoře 13:
"Chytré pane, zadat číslu sedm do paměti vás jako otce...teď nebudeme mít problémy s jejím svobodným myšlením. A pak EVO konečně ovládne Británii!"
"Přesně tak...jen se nesmí nic zvrtnout. Kontroloval si to? Nějaké hovory nebo maily co by mohly poukazovat na oživení čísla sedm?"
"Jen nějaký kluk psal do Francie sestře, že má novou spolužačku, jinak nic."
"Dobře, toho kluka zabijte a jeho sestru taky. Ostatní agenti se o Narimen nesmí dozvědět."
"Rozkaz."
Najednou se ozvalo zaklepání na dveře.
"Dále!"
"Dobrý večer, otče, vrátila jsem se ze školy."
"Á, Narimen! Jak se ti tam líbilo? A splnila si úkol?"
"Ve škole to bylo zvláštní...jinak nikoho podezřelého jsem si nevšimla. Ale vím naprosto jistě, že je to "to" místo. Cítím to tam."
"Ano, děkuji ti, skvělá práce. Takže jak se zdá, zanedlouho to najdeme, pak zničíme všechny ostatní agenty a ovládneme svět!"
"Ehm šéfe...ta moc už vám zase leze na mozek..."
"No dobře, dobře...ovládneme Británii...svět si necháme na později."

KNLŽ - 3.Den, odpoledne - Balení holek

20. září 2009 v 21:47 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
Tak, speciálně pro Elu - chan další díl Konan nemá lehký život..bylo to psaný na rychlo, takže to není nic moc, ale snad se vám to bude líbi. :o)

"To ste vážně tak blbý nebo si na to jenom hrajete?!"
"Uklidni se Konan..."
"Jak se mám uklidnit?! Ponožková polívka, špagety, který se mají jíst ušima, jak ste na ně napsali kečupem a na to zmrzlina z moučných červů?! Vy mě vážně chcete dohnat k tomu, abych tady začala vařit!"
"No abych byl upřímný, tak-"
"Nechci slyšet odpověď! A proč je tady tolik špinavýho nádobí?"
"No...tak trochu nám uvízlo lízátko v potrubí, takže..."
Konan se chytla za kořen nosu. Podívala se na ostatní.
"A co se bude dělat dneska?"
"Bude volný program, takže si každý dělejte co chcete."
Konan se podívala na Hidana a Kakuza, kteří vydávali podívné zvuky a do toho se smáli.
"Konan, nekoukej na nás tak, to Hidan vymyslel sázku, že dneska bude místo vydličky používat smetáček..."
Protočila oči.
"Konan, vezmeš si na starost-"
"Tobiho a Deidaru? Jako vždycky, samozřejmě."
"Netvař se takhle, potřebují tvůj dozor..."
"Hej! Jak to myslíš, že potřebujeme dozor?! Já jen sem tam nechám něco vybouchnout, sem tam sním jahodovou zmrzlinu se špenátem, Tobi občas vidí letající krávy, ale jinak jsme úplně normální!!!"
Pein se významě podíval na Konan. Ta si pozdechla a přikývla. Po obědě šli před apartmán.
"Sempááái, co budeme dělat?"
"Naučím tě úplně novou techniku na balení holek."
"Vážně?! To bude paráda, sempái!"
"Koukej, to musíš takhle."
Deidara vytáhnul z kapsy peněženku a "nenápadně" si jí hodil k nohám.
"Jé, upadla mi peněžnka!"
Pak se sehnul, rychle vstal a peneženka odlítla někam úplně za něj a trefila Tobiho.
"To je ono sempáái?"
"Samozřejmě."
"To je úžasný!"
Celou hodinu to zkoušeli, peněženky lítaly všude kolem. Konan už to nevydržela. Odběhla si do pokoje, pro "speciální" věcičku a vrátila se zpět k nim. Stoupla si před ně, zády k nim.
"Jé, upadla mi cihla!"
Konan uděla stejný pohyb jako Deidara a odhodila cihlu za sebe, čímž přesně zasáhla Deidaru do ksichtu.
"No tedá...Konan-san má talent! Úplně mě okouzlila! Co vás sempái?"
Deidara se ale neprobouzel. Konan se usmála, že bude mít večer na starost o debila míň a spokojeně se posadila na lavičku.
"Odtáhni ho do pokoje Tobi."
Tobi vzal Deidaru za nohu a táhnul ho do pokoje...nejdřív přes chodbu, pak po schodech a pak s ním udýchaně vyrazil dveře. Když ho dal na postel a přikryl růžovou peřinkou, vrátil se za Konan.
"Konan-sáán a co budeme dělat teď, když sempáái hajá?"
"Co já vím, dělej si co chceš, Tobi."
"Paráda! Koupíme si tramvaj a pak z ní uděláme výletní autobus po Záhřebu!"
"Tobi, to nikdy nebude fungovat!"
"Jak říká sempáái, na Marsu to prý normálně jezdí! Přece by sempáái nelhal!"
"No jo no jo...a nenapadá tě něco jinýho?"
"Jóó! Nezajdeme do Zoo?"
"Do Zoo? Do jaký?"
"No přece víš, Konan-sán, tam kde maj toho bezrukýho veterináře..."
"A ty máš snad lístky?"
"Ano! Dostal sem volňásky od pečovatele o tygry...prej jim došlo krmení, tak ať se stavíme kdykoliv a budeme mít dokonce prohlídku tygřích klecí zdarma! Není to úžasné?"
Konan se na něj podívala se zvednutým obočím.
"Tobi...co kdyby sis raději hrál tady?"
"Jasně! Zkusím rozdělat mokrej oheň o kterým mi řikal sempááái!"
"Třeba..."
Konan se svlékla do plavek a opalovala. Konečně chvilku klidu. Najednou klimbla a když se probudila, už se stmívalo.
"Konan-sááááááááán, pomozte mi!!!!"
"Co se děje Tobi? Mluv!"
"Já...mám strach ze tmy! Pojďme rychle dovnitř! Honem!!"
Konan se oblékla, vzala si svou cihlu a šla otráveně za ním. Došli až do pokoje.
"Konan-san, nezahrajete si se mnou pexeso? Mam pokemonový!!"
Konan se znovu chytla za kořen nosu. Pak zopakovala svůj manévr s cihlou, odtáhla spícího Tobiho na postel a pak si šla spokojeně lehnout.

Centrifuga

20. září 2009 v 18:56 | Kami |  Real: Jednorázovky
Konečně povídka pro Lady.Rainbow, psala jsem to celkem narychlo, je to krátký a nudný, ale snad se ti to bude líbit.

"Poplach, všichni vstávejte! Cvičný poplach! Poplach!"
"Mmm..."
"Vám to asi uniklo, povídám poplach!"
"Díky, ty lívance se šlehačkou..."
"Hale, z autodromu je hořící peklo, kolotoče se navzájem klátí a stánky nemají daleko k výbuchu!"
"Fakticky?!"
"Ne, jasně, že ne fakticky, je to nácvik, děláme, jako že je autodrom v plamenech."
"A já dělám, jako kdybych cvičil. Dobrou noc."
"Hale, máte na to všichni třicet sekund nebo vás úředně vyhlásím za mrtvé."
"Fajn, budeme moct odpočívat v pokoji."
Dívka naštvaně odešla do obývacího pokoje. Za nějakou dobu se tam připotáceli i ostatní.
"Úžasné, pánové, poplach druhého stupně v rekordním čase: dvě hodiny, šestnáct minut a třicet devět sekund."
"Hale, to není špatný...stáhli bysme ty minuty na osm, kdybychom vynechali ten čtvrtej toast..."
"Jasně, proč ne?!"
"Uklidni se Kim, nemusíme přece mít nacvičený poplach, abychom to tady zvládli."
"Ty drž hubu, Johne, seš tady novej."
"Kim, uklidni se a nenadávej Johnovi. Za hodinu uvádíme pouť do provozu, nechtěli byste jít trénovat to svoje nový číslo?"
"No jo no jo, jdeme Johne."
Společně vyšli z domu a podívali se na obrovskou pouť, kterou jejich rodina a přátelé provozovali. Zalezli do jednoho ze stánku. Kim si stoupla ke zdi a rozpažila ruce.
"Doufám, že si se zlepšil v míření, od minule."
"Věř mi."
"To se lehko řekne ale těžko udělá."
Jonh vzal několik házecích nožu a zamířil. Trefil se těsně vedle Kiminy hlavy, což byl účel. Pak hodil ještě několik a každý se zabodnul na své místo. Zbyl mu poslední. Namířil a hodil. Kim stihla jen tak tak uhnout nohou, aby se do ní nůž nezabodnul.
"Děláš si ze mě srandu?!"
"Nerozčiluj se, to bylo omylem."
"Jasně! Proč taky ne, že jo? Příjdu o nohu a jediné: Jé promiň, to bylo omylem!"
"Kim, neztrácej hlavu."
"S tebou budu ráda když neztratím aspoň nohy."
John si povzdechnul. K rodině Kim a k pouti se přidal teprv před pár týdny a všechno mu nějak padalo na hlavu. Na pouti se začali scházet první lidi. Přestali trénovat a každý šel na své stanoviště. Kim měla dneska obsluhovat kolotoče a John měl dneska na starost dohlížet na bezpečnost. Byla to taková flákačská práce, protože nikdy nic nedělo. Koupil si u stánku zmrzlinu a procházel se po pouti. Zrovna vylezl na rampu u autodromu a koukl se dolů. Přímo pod ním stála Kim. Už od začátku se mu líbila, i tu její povahu měl rád, ale problém byl v tom, že on jí lezl na nervy každým slovem, každým pohybem.
Najednou se někdo těsně vedle něj otočil a strčil do něj.
"Ne-"
Pozdě. Kopeček čokoládové zmrzliny prosvištěl vzduchem a přistál Kim za krkem.
"Johne?!?!?!"
John se rychle stahoval, zatímco se šla Kim na záchod umít. Tohle mu jen tak neprojde. Kim ale nic neříkala a zbytek dne s ním nemluvila.
Tohle mu jen tak neprojde. Opakovala si Kim pořád dokola, když si vymývala zmrzlinů z vlasů. Nehodlala svou pomstu ale provést hned. Nejdřív to nechá být, aby si myslel, že mu odpustila a pak udeří. To se ještě pobaví.
Kim si povzdechla. Jonh se jí dost líbil, ale nikdy by to nahlas nepřiznala. Lezl jí hrozně na nervy a k tomu jí dělal šílený naschvály. Zbytek dne už na něj nepromluvila.
Druhý den měla na bezpečnost dohlížet Kim a John měl obsluhovat stánek s cukrovou vatou. To se Kim parádně hodilo do jejího plánu. Jonh šel dřív, posadil se u stánku a jako vždycky usnul. Kim začala realizovat svou pomstu.
John se probudil, když už u stánku čekalo několik lidí a až moc podezřele se smáli. Nevšímal si toho a začal se chovat jako vždycky.
"Co si dáte?"
"Dvě cukrové vaty, pokud nějaká ještě je."
"Samozřejmě, že je, proč by nebyla?"
Lidi se místo odpovědi jen zasmáli, vzali si od něj vatu a odešli. Jonhovi to bylo divný. Když se to opakovalo ještě několikrát, už mu to nedalo a vrátil se domů najít nějaké zrcadlo.
Zůstal stát s pusou otevřenou. Díval se do svého odrazu, kde měl na hlavě obrovskou kulatou růžovou paruku z cukrový vaty a jako by to nestačilo, tak měl pod nosem ještě růžovýho knírka.
"Už tu pusu můžeš zavřít."
John se vyjeveně otočil na Kim, která stála za ním a měla co dělat aby nepropukla v záchvat smíchu. Jen se na něj usmála a odtančila pryč. John se ihned pustil do sundávání vaty, i když mu to vůbec nešlo.
Zbytek dne na ní nemluvil. Stejně jako to udělala ona včera. Večer si šel Jonh lehnout. Pořád byl ještě cítit cukrovou vatou a vlasy nemohla rozčesat. Ležel v posteli a přemýšlel. Najednou uslyšel kroky. Potichu došel až ke dveřím a viděl Kim, jak jde ven. Šel za ní, v bezpečný vzdálenosti, aby si ho nevšimla. Došla až k centrifuze. Tam se zastavila.
"Jdeš se mnou, Johne?"
John se trochu zarazil, že o něm celou dobu ví, ale přišel až k ní.
"A to jako kam?"
Kim ukázala prstem a obrovské kolo před sebou.
"Cože?! Zbláznila ses? Cetrifuga? Sama? Uprostřed noci?"
"Takže se bojíš?"
"Ne."
"V tom případě, pojď se mnou."
Kim došla až k jedné ze sedaček, posadila se a zapnula si jištění. Jonh si povzdechnul, pustil časované zapínání a šel se taky připoutat vedle Kim. Pak se to rozjelo. Nejdřív pomalu, ale postupně zrychlovalo. V té největší rychlosti, kdy si ani jeden nemohl uvědomit jestli je zem nahoře nebo dole se s trhnutím zastavili. Nechápali proč. Rozlédli se. Kim krátce vykřikla. Byli spolu až nahoře kola a to se ani nehnulo. Naštěstí neviseli hlavou dolů.
"Fajn, co budeme dělat teď?"
"Křičet?"
"To by nemělo cenu, všichni spí až na druhé straně poutě...budeme tady muset počkat."
"Cože?! Tady nahoře? Celou noc?"
"Máš snad nějakej lešpí nápad? Nevim jak ty, ale já po kapsách vrtulníky nenosím."
Oba dva mlčeli a dívali se do tmy. Kim trochu zrudla, protože si teprv teď uvědomila, jak blízko jsou u sebe, naštěstí to nebylo ve tmě vidět.
"Ale jsou odtud krásně vidět hvědy."
Kim se na něj překvapeně podívala. Uvízli na celou noc na nejvyšší a nejnebezpečnější atrakci co tady mají a on myslí na hvězdy? Zadívala se taky do nebe.
"To je fakt..."
Byla to opravdu nádhera. Přímo nad nimi byla mléčná dráha. Kim přivřela oči.
John se na ní podíval. V tom měsíčním světle mu připadala tak nádherná. A byla tak blízko. Neovládnul se a políbil jí. Kim prudce otevřela oči. Nejdřív na něj jen vyjevěně zírala, ale pak se zapojila.
O týden později:
"Jen tak pro zajímavost Kim, včera tady byl opravář a centrifuga zase funguje."
Kim zrudla.
"Ale copak? Nějak se červenáš."
"Vůbec nic, Johne, vůbec nic."
Kim se na něj usmála a políbila ho. Pak si šla stoupnout ke zdi a rozpažila ruce. Okolo se začali shlukovat lidi.
"A opovaž se mě trefit."
"Neztrácej hlavu, krásko."
"K tomu nebudu raději nic dodávat."

Co můžete čekat?

19. září 2009 v 20:30 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Jen takovej menší přehled co můžete ode mě čekat v příštích dnech:
1. Mega obrázkový speciál - Fullmetal alchemist, dobyvatel shambaly
2. Povídka na přání pro Lady.Rainbow
3. Obrázky Fullmetal alchemist - Ed a Al jako děti, třetí část
4. Další díly povídky Hrozba zvaná evoluce
5. Nějaká další videa na Naruta, Fullmetal alchemist nebo Wolfs rain
Tak to je pro přehled, abyste se měli na co těšit (jestli je vůbec na co se těšit xD) a pokud byste mi chtěli plán na dalších pár dní pozměnit, něco tam dodat, zažádat o další díl nějaké povídky, máte možnost v kometech. Vaše Kami

Na tři dny v pekle

19. září 2009 v 18:15 | Kami |  Real: Jednorázovky
Takže, tohle je povídka pro moje milovaný eSbénko Elu - chan...dlouho sem nevěděla jestli to dát do reálu nebo do Naruta, protože je to něco mezi tim...nakonec sem to dala do reálu, tak uvidíme xD ale už dost keců, snad se ti bude povídka líbit :o)

"P-počkej, j-jak to m-myslíš?"
"Přesně tak jak jsem řekla. A doufám, že nebudeš nic namítat."
"Sakuro, já tě miluju, ale tohle bude trapný!"
"Aspoň bude sranda...a navíc, co bysme jinak celý léto dělali? A představ si to, Sasuke, tři dny bez rodičů!"
Najednou se ozval zvonek. Jednou krátce, pak dlouze a pak to začalo zvonit melodii Roling stones, jak si za dveřma někdo se zvonkem hrál. Sakura si vzdychla.
"Podle zvonění hádám, že je to Naruto, tak já raději mizím...a začni balit, za dva dny jedeme!"
Sasuke si povzdychnul. Sakura odtančila z domu a při tom i otevřela Narutovi.
"Co se děje, Sasuke? Sakura byla nějak v dobré náladě."
Po deseti minutách vyčerpávajícího rozhovoru:
Naruto se těžko zvedal ze země. Jen co ale pohlédl do Sasukeho zmučeného obličeje, propuknul v další mohutný záchvat smíchu a znovu se svalil na podlahu.
"To nemyslíš vážně Sasuke!"
"Bohužel jo."
"Chceš mi teda nějakým záhadným způsobem říct, že tě Sakura v sedmnácti přihlásila na dětský tábor?"
"Už to asi tak bude."
Naruto se neovládl a znovu se rozesmál. Když ho to trochu přešlo, pokusil se znovu zvednout.
"Hale moc se nesměj, jo? Nebo dohodnu se Sakurou, aby to domluvila i tobě."
Naruto ihned zmlknul. Připadalo mu to vtipné, ale zároveň mu bylo Sasukeho trochu líto. Sasuke vstal a začal házet věci do tašky.
"Počkej, co to děláš?"
"Co asi? Balim si věci."
"Nechceš tam snad doopravdy jet, že ne?"
"A co mi asi jinýho zbývá?!"
Naruto se jen uchichtnul, neodvážil se znovu rozesmát nahlas a pomohl Sasukemu balit.
O dva dny později, asi tak sto padesát kilometrů od Sasukeho domu:
"Fajn, seš spokojená?"
Sasuke stál s taškou přes rameno uprostřed louky a okolo něj běhali dvanáctiletý děti.
"Naprosto! Nejsou snad roztomilí? Pojď, támhle je náš vedoucí."
Sakura čapla Sasukeho za ruku a táhla ho směrem k malému lesu. Vedoucí přejel pohledem nadšenou Sakuru a pak ztrápeného Sasukeho a hned mu byla celá situace jasná.
"Vy budete slečna Haruna a pan Uchiha, že?"
"Ano, přesně tak! Tenhle tábor je tak úžasný, vy budete vedoucí Kakashi, že? To je úžasný, tyhle tři dny budou super že jo Sasuke?"
"Hmm."
Kakashi se jen pousmál a poslal je do jejich pokojů. Sakura přišla k chatce a vyskočila na horní palandu. Svojí tašku nechala hozenou na zemi.
"No tak Sasuke, tváříš se, jako Naruto, když do něj cpou zeleninu! Usměj se trochu!"
"Jak se mám smát, když-"
Najednou dveře rozrazila skupinka dětí.
"Podívejte, to je oni-chan a onee-chan! Že si s námi budete hrát!"
"Ale to víte, že jo!"
Najednou se ozval rozhlas: Prosíme všechny účastníky tábora, aby se dostavili do jídelny.
Sasuke udělal ještě jeden zmučený výraz a pak se vydal za Sakurou, která nadšeně pelášila do jídelny. Tam bylo něco okolo třiceti lidí, celý letní tábor. Sedli si na lavičku a dívali se na vedoucí, co před nimi nastoupili.
"Takže, vítejte na letním táboře. Během další hodiny budete rozděleni do tří družstev a pak společně odejdete na různá stanoviště, kde se seznámíte."
Sasuke a Sakura byli posláni do modrého družstva. Modré družstvo se vydalo na louku, kde se posadili. Všichni se seskupili kolem Sasukeho. Jejich vedoucí, Kakashi se pod svou maskou usmíval.
"Takže, všichni, nejdřív řeknete svá jména a já o ostatní si je pokusí zapamatovat."
Všichni kromě Sasukeho byli nadšení. Říkali svá jména až se dostali k Sasukemu.
"Já jsem Uchiha Sasuke."
"Tak Sasuke, jo? Ty bys mohl být náš veklý bráška!"
"Jo a nebo rovnou táta!"
Děti se smáli ale Sasukemu se u ucha objevila velká kapka potu. Táta? Zbláznili se?
"Tak to by bylo všecno, děcka, teď si dáme první hru, mohli bysme začít vybíjenou. A protože jsou Sasuke a Sakura nejstarší, budou to kapitáni."
"Tak začni, Sakuro."
"Dobře...já si vezmu Moegi. Ty Sasuke?"
"Já...no já nevím."
"Vem si mě!"
"Ne, já chci bejt s tátou!"
"Ne táto, tady, mě si vem!"
Sasuke protočil oči a vybral si jednoho kluka, co mu ani jednou neřekl táto, ten se mu zamlouval. Takhle to pokračovalo dál. Večer si šli lehnout. Sakura políbila Sasukeho.
"Sasuke, to bylo úžasný, nemyslíš? A zítřek bude ještě úžasnější!"
"Hmm asi jo."
Sasuke si unavený lehnul. Jediné co chtěl, bylo se pořádně vyspat. Za deset minut se ale rozrazili dveře a dovnitř vběhlo pět lidí v modrého družstva.
"Táto, my se bojíme, pomoz nám!"
Sasuke si přetáhnul peřinu přes hlavu.
"Nechte mě bejt."
"Táto!!!"
Najednou se ozval zvuk píšťalky a dovnitř vešel Asuma. Dopadlo to tak, že všichni, kromě Sakury, která stihla mezitim usnout, o půlnoci běhali kolečka okolo tábora.
Ráno se Sasuke vzbudil stejně unavený jako když usínal. Šel na snídani, tak slyšel pár dětí jak se baví u kanistru na pití...
"Tady je tolik vos!"
"Jo a navíc ten čaj je jako Sasuke, hnusnej a teplej..."
"Hej!! Co si to dovolujete vy drzý spratkové?!"
V tom tam přišel Kakashi, takže to museli rozpustit, ale Sasuke jim to jen tak nezapomene. Přišla tam i rozesmátá Sakura. Společně si sedli ke snídani. Dopoledne, měli mít ukázku středověkého šermu. Šli na mýtinu, kde už čekala skupina lidí ve středověkých hábitech. Posadili se na svá místa. Modré družstvo, bylo nejdál od jeviště.
"Hale, támhleto v tom bílým je chlap nebo ženská?"
"To je přece chlap."
"Mě spíš připadá jako ženská..."
"A nebo to je mimozensťan."
Sasuke, který celou tu dobu poslouchal rozhovor čtrnáctiletých holek najednou ucítil potřebu zapojit se rozhovoru.
"A nebo ta nejhorší možnost."
Dívky se na něj obrátily.
"Je to hošan."
Chvilku bylo úplný ticho a pak celý hlouček propuknul v záchvatu smíchu. Sakura k němu přišla a sedla si mu na klín a obejmula ho.
"Jsem ráda, že se ti tady začíná líbit."
Pak byl oběd a polední klid. Celou tu dobu byl Sasuke někde pryč. Sakura začínala mít strach. Pak šla na společnou hru, která měla být protentokrát baseball. Na louce už čekaly rozestoupený všechny týmy. Sakura vytřeštěně zírala na nejvyššího kluka z modrého družstva.
"Jé, ahoj zlato!"
"Sa-sasuke...co to proboha je?"
"A co myslíš?"
Sakura se zhluboka nadechla a zase vydechla. Tak se trochu uklidnila.
"Sasuke...proč máš sakra na hlavě culíčky?!"
"Jo tohle...no, Moegi ještě se dvěma holčičkama mě učily balet, není to úžasné? A chtěli abych měl i odpovídající účes..."
Sakura k tomu chtěla něco dodat, ale v tom přišel Kakashi. Sjel pohledem celý tým, vytřeštěnou Sakuru a načesanýho Sasukeho a pak začal mluvit.
"Takže, nejdřív si Sakura a ehm naše Saskécie vyberou týmy a zaučí je trochu v baseballu..já si mezitím budu číst."
Tak to proběhlo jako včera a rozdělili se do týmů. Sasuke vzal půlku z týmu a šel je učit odpalovat. Na pálku šla zrovna Moegi.
"Takže Moegi, základem je, trefit se do míčku a dát co největší ránu."
"A kam se mám trefit?"
"To je jedno, ale hlavně co největší silou!"
Sasuke jí nadhodil míček a ona ho všechnou svou silou odpálila. Míček prosvištěl vzduchem a trefil se Sasukemu přímo mezi nohy. Tomu se v obličeji objevil bolestný výraz a složil se na zem.
"No...n-nemůžu ř-říct, že b-bych tohle č-čekal..."
Celý Sasukeho tým spojil síly a odtáhnul ho z hracího pole.
"Tato, vstávej, musíme ještě jít hrát."
"Kašlu na všechno..."
Sasuke se nějak odpotácel do chatky a tam usnul, na večeři si ani nevzpomněl. Probudil se až druhý den ráno. Sakura lítala po chatce a balila věci.
"Proč balíš, krásko? Odjíždíme až večer..."
"Ale už bych to chtěla mít hotový...navic, dneska jdeme k rybníku!"
Sasuke se odplazil k zrcadlu a zjistil, že má pořád ještě na hlavě ty culíčky. Sundal si je, ale protože je měl tak dlouho, všechny vlasy mu stály a nemohl s tím nic dělat.
"No tak co, až si to namočím, tak to splihne..."
Vydali se společně na snídani, odkud se vydali k rybníku. Kakashi si stoupnul na kámen.
"Takže, jediné pravidlo je, snažte se neutopit...a navrhuju, dát si pořádnou vodní bitvu. Sasuke, budeš zase kapitán, nebo nám budeš dělat roztleskávačku, když už umíš ten balet?"
"Raději budu kapitán."
Tak se asi hodinu všichni navzájem topili, ale stejně Sasukeho tým vyhrál.
"Jóó, táta je nejlepší!"
Sasuke se chytnul za spánky...tohle mu pořád ještě nešlo do hlavy. Pak se celý modrý tým spiknul, a málem utopil Sasukeho. Odpoledne se vraceli do tábora. Sasuke vyndal z pod polštáře všechny špinavý ponožky a trenýrky, naházel je do tašky a políbil Sakuru.
"Ale copak, copak? Že by se tady panu Uchihovi nakonec začalo líbit?"
Znovu ji políbil.
"Nebylo to až tak hrozný..."
Vyšli ven a vydali se směrem k autobusu. Tam nastalo velké loučení, protože pro většinu menších si přijeli autem.
"Tak ahoj táto, za rok se snad zase uvidíme. Ahoj Sakuro-neechan!"
Všechny dětičky si Sasukeho a Sakuru moc oblíbili a skoro brečeli, když museli odjet. Ssuke se Sakurou si sedli do autobusu a vydali se domů.
"Víš Sasuke, tak mě napadlo..."
"Ne! Ani náhodou sem příští rok nepojedu!!"

Hrozba zvaná evoluce - 5.část

19. září 2009 v 14:35 | Kami |  Real: Hrozba zvaná evoluce
Michel byla venku, na obrovské zahradě a opřená o zábradlí sledovala pomocí čoček okolí budovy. Něco se jí na tomhle místě nezdálo, ale ani průhledné, laserové nebo noční vidění nic nezmohlo. Ostatní dělali blbosti, věšeli se na zábradlí, honili se po hřišti, váleli se navzájem v blátě...jako malé děti. Den ubíhal rychle a Michel byla opravdu ráda, že všechnu látku už zná, jelikož celou dobu nedávala pozor - kontrolovala kamery ve městě a sledovala nejnovější zprávy.
Sarah jí celý den (myslíc, že nenápadně) pozorovala, ale Michel o tom moc dobře věděla. Doufala jen, že se Sarah nebude na nic ptát.
Večer padla unavená do postele. V celém Skotsku se nic nedělo a ona i přesto pořád kontrolovala. A to má za sebou teprv druhý den. Eh, zajímalo by mě, jak dlouho to vydržim...
Sarah si lehla na druhou postel. Celý den spolu nemluvily. Sarah už už chtěla něco říct, když v tom začal Michelin notebook hlasitě pípat. Michel vylítla a ihned otevřela notebook.
SEKTOR A27 ODPOJEN. VÝPADEK V SEKTORU G15.
"Dělej, ukaž mi mapu města a obvod bezpečnostních systémů!"
Slovní příkazy byly rychlejší než psané a Michel ani nepomyslela, že Sarah na ní vyjeveně kouká. Na obrazovce ze objevil bezpečnostní systém města. Sektory A27 a G15 byly odpojeny. Michel přejel mráz po zádech. Byla to stará laboratoř, kde dřív před převozem přechovávali číslo sedm. Nikde jinde nebyl systém poškozen, ale i přesto by to v očích někoho méně zkušeného než je Michel vypadalo jako obyčejný výpadek. Ale ona to poznala ihned. Tohle je práce agentů. Vyskočila z postele, teď teprv Sarah došlo, proč si šla Michel lehnout v džínech a mikině, otevřela kufr, nasadila si rukavice a rozeběhla se k oknu a skočila. Uprostřed skoku se ještě dotkla dlaní v rukavici stěny. Z rukavice se uvolnil vlasec, který se pevně přichytil stěny. Michel se spustila na zahradu a rozeběhla se po mokré trávě. Za běhu vyndala s kapsy pistoli. Sektory byly celkem blízko a utíkání bylo rychlejší než taxi, které by se jí teď těžko shánělo.
Za pár minut byla v sektoru A27. Systém byl odpojen, neměla se čeho bát a vběhla do budovy. Běžela do sklepení, do sektorů zvaných G. Našla patnáctku celkem rychle. Nahlédla dovnitř, kryjíc se za stěnou. Byli tam čtyři muži.
"Není tady...nejspíš ho museli převést."
"To by bylo Evo podobný, nenechávají Skulpury na jednom místě."
Takže taky odpůrci Eva? To by nemuselo být tak těžké.Michel vyšla ze svého úkrytu a stoupla si do dveří, tak aby na ní všichni viděli. Jen co jí muži spatřili, namířili na ní. Michel ale klidu zvedla ruku a na hřbetu rukavice cosi namačkala.
"Co to děláš?!"
Z rukavice se ozval hlas: "VŠE AGENTI PBE." Mužům to ihned došlo - prověřovala si je. Ihned udělali to samé. Ten nejblíž k Michel zvednul ruku, na které měl prověřovací zařízení a namířil ho na Michel. "VÝSLEDEK NENALEZEN."
"Cože? Prověř to ještě jednou."
Ale to samé a pořád dokolo. Muži se na Michel zmateně podívali.
"Co si vlastně zač?"
"Co dělá PBE ve Skotsku? To je rajon DIP."
"Jenže DIP se rozpadla, zmizela...měli jsme obavy ohledně Skulptura...náš šef -"
"Vraťte se zpátky a vyřiďte šéfovy, že celé město je pod kontrolou a EVO je bezmocné."
"Hned jste mi byla povědomá."
Michel se otočila až na posledního muže, který do teď nic neřekl.
"Ale co děláte ve Skotsku když DIP zaniklo, agentko Fallenová?"
Michel neodpověděla, nemohla. Ale ostatní muži na to zareagovali.
"Fallenová, myslíš jeden z nejlepších agentů DIP a největší odpůrce EVA?! Ten kdo zničil čtyři Skulpury?!"
"Přesně tak. To je ona. Michel Fallenová."
Teď se na ní všichni podívali udiveně a i trochu obdivně.
"Vrátíme a vyřídíme šéfovi váš vzkaz. A nikdo jiný se nic nedozví. Podle přerušených signálů na vašem určovacím čipu hádám, že jde o tajnou akci."
Michel přikývla a unaveně se vracela do školy.

Diplom pro Kirsten, za 5. místo v Sonp

19. září 2009 v 12:27 | Kami |  Diplomky za soutěže
Pro Kirsten za umístění na 5. místě v Sonp :o)

Diplom pro Eny, za 6. místo v Sonp

19. září 2009 v 12:22 | Kami |  Diplomky za soutěže
Pro Eny za umístění na 6. místě v Sonp :o)
děkuji Matulince za fotografii, zde je její blog

New desing

19. září 2009 v 11:00 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Tak sem se konečně dokopala k tomu, abych sem udělala new desing. Ne že by se mi ten starý nelíbil, ale...když sem tak o tom přemýšlela, byl to jen stáhnutý obrázek s nápisem, co sem se Sango vymyslela. Tak jsem se rozhodla udělat něco úplně novýho a vlastního...trochu sem si s tim pohrála, vyfotila sem si pár snímků...no, nevypadá to zrovna nejlíp, ale je to moje práce, takže mi to připadá super i když to vypadá strašně xD
Doufám, že se vám asopň trochu líbí, můžete porovnat:
starý dess s tim novym xD

Kss: 5.díl - Výzva

17. září 2009 v 19:57 | Kami |  Naruto: Krutý svět Shinobi
Dvě obrovské armády stály proti sobě. Ve vzduchu byla cítit touha po krvi, strach a vzrušení. V čele Mlžné armády stál Mizukage. Co bylo ale zvláštní, že v jeho armádě byly jen muži. Mizukage se chystal zavelet k útoku. Rozeběhl se společně s armádou prot Listovým.
Najednou mu přistála před nohama katana, čímž automaticky zastavil a celé jeho vojsko taky. Dívali se stříbrnou katanu, zabodlou v zemi.
"Hej! Mizukage!"
Asi padesát metrů před ní se najednou zjevila krásná růžovovlasá žena.
"Vyzývám tě na souboj, Mizukage!"
"Cože? Proč?"
"Chci ušetřit životy tvých i mých ninjů. Nechť výsledek bitvy rozhodnou souboj nás dvou."
"Já si spíš myslím, že se bojíš, že by tvoje vojsko prohrálo proti mému, Hokage."
"Jestli se chceš dohadovat, tak prosím, ale já přišla bojovat."
Davem Listových ninjů to zašumělo.
"Nedělejte to, hokage-sama!"
Sakura je ale neposlouchala a pořád se dívala Mizukagemu do očí.
"Tak ať, jaké jsou podmínky?"
"Nikdo jiný nesmí do boje zasahovat. Budeme bojovat, dokud druhý nezmře."
"Fajn, můžem!"
Než se Sakura nadála, Mizukage složil několik pečetí a na ní se řítil mohutný vodní drak. Neváhala ale a praštila do země, která popraskala a Mizukage i s drakem spadli na zem. Sakura začala skládat pečetě. Ruce jí rozzářila zelená ostří. Pustila se do taijutsu.
Mizukage byl ale stejně rychlý jako silný a uhýbání mu nedělalo nejmenší problémy. Sakuru to štvalo, tak znovu praštila do země. Mizukage udělal vodní klony. Sakura zase ihned stínové.
Všechno probíhalo hrozně rychle a jen málokdo to stíhal sledovat. Shikamaru stál a sledoval jí se zvláštním výrazem v očích.
"Tak tohle si tedy měla v plánu...neprohraj, prosím."
Sakura bojovala proti Mizukagemu teď pomoci kunaiů a výbušných lístků. Nebyly to žádné velkolepé zbraně, ale se správným načasováním byly skvělé.
"Ty jedna malá mrcho, jaktože můžeš být tak silná?"
"Protože mám vůli ohně. Protože bojuji abych ocránila svou vesnici."
"Cože?"
"Víš...člověk je jinak silný když útočí a jinak silný když někoho chrání. To že někoho chráníš ti dává tu pravou sílu."
"To sou kecy."
"Jo? A řekni mi, kolik ze svých mužů znáš jménem?"
"No..."
"Kolik z nich má doma manželku a děti?"
"Jak mám sakra vědět-"
"Tak mi teda pověz, proč bych byla jinak silnější než ty!"
Sakura složila několik pečetí, ze země se vytvořilo bahno a v něm se začal Mizukage topit. Pak přišla bahení vlna. Sakura nepovolovala, měla zlost. Až nakonec Mizukage v záplavě bahna úplně zmizel.
Pak Sakura ale stuhla.
"To docela ušlo, Hokage."
"Takže jsem celou dobu bojovala s vodním klonem?"
"Už to tak bude."
Sakura začala znovu skládat pečetě a jejich boj pokračoval. Mlžní i Listoví byli napjatí. Mizukage za chvíli těžce oddychoval. Sakura byla silnější než on a on to věděl.
"Fajn, tak co takhle uzavřít příměří? Bude to mnohem jednodší a nikdo nezemře."
Sakura se na něj nejdříve podezřívavě podívala, ale pak k němu přistoupila a podávala mu ruku. Najednou se Mizukage slizce usmál a z rukávu mu vylítla katana, která mířila Sakuře na srdce.

Virtuální Konoha

17. září 2009 v 19:29 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Předem se vám omlouvám, že poslední dobou moc nepřidávám, ale to víte, škola. Ale teď k hlavnímu tématu:
Moje kami a SB Narumi založila na netu Virtuální Konohu. Já osobně si myslím, že je to fakt super stránka, sama sem se tam přihlásila a už se těším až se to tam rozjede :o). Pro všechny, co by si taky chtěli alespoň pár minut denně zkusit žít v Naruto světě, je TADY odkaz. Nevím co víc k tomu dodat...snad jen, že je to fakt super (neřikala sem to už náhodou? xD) Vaše Kami

Hrozba zvaná evoluce - 4.část

17. září 2009 v 19:17 | Kami |  Real: Hrozba zvaná evoluce
Bylo už pozdě v noci a Michel se vracela do školy. Čekala, že z toho bude průšvih...na školách býva večerka vždycky okolo dveváté. Ale když vešla do budovy, všude byl klid a nikde nikdo. Celkem si oddechla, že nebude muset nic vysvětlovat. Na chodbách byla tma, ale pomocí Průhledného vidění jí nedělala orientace žádný problém - ve stěnách byl zapojen bezpečnostní systém, podle kterého se mohla řídit. Došla až ke svému pokoji. Zapomněla ale zahnout a narazila čelem do stěny.
Au! Sakra! Tohle je nevýhoda průhledného vidění! Jakmile ve stěně není něco, co by tě na ní upozornilo - BUM a je to. No...ale nestalo se mi to poprvý...
Michel si třela čelo a vešla do svého pokoje. Na druhé posteli seděla dívka. Ve slabém světle lampičky na nočním stolku rozeznala Michel její dlouhé černé vlasy a černé oči. Michel ale na ní jen pohlédla, ani nic neřikala. Vytáhla svůj notebook a zrušila průhledné vidění. Pak si čočky vyndala, vyhrabala z kufru něco, co měla být noční košile, lehla si a usnula.
Ráno se Michel probudila v sedm, už automaticky, jak to měla nacvičený. Druhá dívka ještě spala. Michel si teprv teď všimla igelitového pytle pověšeného nad svou postelí na ramínku. Rozbalila to a zašklebila se. Uvnitř byla bílá košile s dlouhým rukávem, na knoflíčky a modrobílá minisukně.
Školní uniforma? Grr ještě nikdy sem neměla takovou chuť vraždit.
Náhle ucítila Michel ten šíleně zvláštní pocit, že jí někdo pozoruje. Druhá dívka seděla na posteli a dívala se se zájmem na Michel.
"Ty jsi Michel, že jo? Já jsem Sarah."
Michel se usmála. Dívka vypadala celkem vystrašeně, asi Michel působila děsivě.
"Těší mě. A...nepomohla bys mi prosimtě s něčim? Kde je učebna číslo 27?"
Michel se snažila vypadat soustředěně a zírala do svého rozvrhu.
"Máš matiku, co? Půjdem spolu, myslím, že máme společný rozvrh. Můžem vyrazit dřív..."
"Jasně, ráda, ale počkej chvilku."
Michel si oblékla uniformu. Pak si vzala svou tašku přes rameno, do které nenápadně schovala jednu z pistolí, dala si tam notebook, blok a tušku. Pak si ještě nasadila čočky.
"Ty nosíš kontaktní čočky? Nebylo by snažší nechat si oční vadu odstranit?"
"No...mam je ráda."
Michel se usmála a pak vyšla ze dveří. Šly celkem brzo, ale i přesto bylo na chodbách dost lidí. Dívali se na Michel, hlavně kluci. Ta si jich ale nevšímala a došla až do své třídy. Tam se profesor připravoval na hodinu. Michel k němu přistoupila.
"Á, ty budeš slečna Fallenová, že? To je skvělé! Rád tě poznávám. Sarah, ukaž jí její místo."
Sarah se mlčky vydala až do poslední lavice a pokynula Michel. Ta se usmála. Seděla úplně vzadu, v rohu, to jí dokonale vyhovovalo. Posadila se, vyndala si notebook a začala pracovat. Pak si vyndala miniaturní sluchátko a nenápadně si ho dala do ucha pod dlouhé vlasy.
"DOBRÉ RÁNO, AGENTKO FALLENOVÁ, CO SI PŘEJETE VIDĚT?"
Michel jezdila prsty po klávesnici. Sarah se na nic neptala, což jí vyhovovalo. Naklikala si tam zprávy ze Skotska. Než se nadála, objevila se uprostřed dění jedné vlakové nehody, vykradeného starožitnicvtí, záznamu z kamer přepadené banky...a nejlepší bylo, že z druhé strany čočky nic nepromítaly, takže nikdo nemohl nic tušit.
Samý normální zločiny...nic co by napovídalo pohybům agentů.
Pak zprávy vypla a začala hledat na noteboku. Nejdříve projela postupně bezpečnostní systém celého města. Nikde nebyl narušen. Pak se postupně připojovala na jednotlivé kamery, co po městě rozmístila. Nikde se nedělo nic podezřelého. Mezitím začala hodina. Na chvilku vzhlédla, aby viděla co probírají. Brali rovnice, opakování ze základky. Něco takového se učila ve dvanácti letech. Obrátila pozornost zpět k notebooku. Nevypadalo to podezřele - většina studentů pracovala na notebooku.
"A výsledek x nám řekne...Michel?"
A sakra! Michel rychle něco naťukala do počítače a pak čočky zaměřila na příklad na tabuli. Pak zadala příkaz VYHODNOTIT. Během pár sekund měla výsledek.
"45.26588119."
Dál už si jí učitel nevšímal. Michel si ještě všimla, že v každé třídě je kamera. Bude se muset o polední pauze ještě napíchnout, ať má přehled.

Konec prvního kola! Kdo půjde do finále?

17. září 2009 v 15:50 | Kami |  Soutěže
Takže lidičky, máme za sebou první kolo Sonp a takhle to dopadlo:

Taka s povídkou Deidarovo dilema29 % (0 Hlasy)29 %11 Hlasy
Narumi s povídkou Přítel z dětství8 % (0 Hlasy)8 %3 Hlasy
Eny s povídkou miluji tě, MATKO2 % (0 Hlas)2 %1 Hlas
Kirsten s povídkou Do mého srdce5 % (0 Hlasy)5 %2 Hlasy
~Lady.Rainbow * s povídkou Navždy27 % (0 Hlasy)27 %10 Hlasy
Tereki s povídkou Opravdoví přátelé27 % (0 Hlasy)27 %10 Hlasy

Bohužel, pro Eny a Kirsten to moc dobře nedopadlo...všem ostatní gratuluji! Zároveň tady zahajuji druhé kolo, které trvá od teď do 27.9. takže začněte znova shánět hlásky! Do třetí kola a tedy do finále postouptí dva soutěžící. Pokud by se stalo, že by v druhém kole nebo i ve finále měli soutěžící stejný počet bodů, sestavím odbornou porotu, která si vaše povídky přečte a vybere kdo půjde dál ;o)
A ještě jedna věc...protože tohle je moje první soutěž a vy ste mě moc moc potěšili, že jste se přihlásili a nemluvě o tom, že úplně všechny povídky byly senzační...rozhodla jsem se udělat diplomky pro všechny soutěžící a každému tam dopíšu místo, kde se umístil. Diplomky pro Eny a Kirsten tady přibydou pěhem dalších dvou dní, ostatním přeju hodně štěstí v dalších kolech. Ale už dost keců a
ZAHAJUJI DRUHÉ KOLO!!

Povídky na přání

16. září 2009 v 19:53 | Kami |  Naruto: Povídky na přání
Tak jsem se konečně dokopala i k těm povídkám na přání...je to naprosto jednoduchý xD do komentů mi vyplňte toto:
1. možnost:
1) Na jaký pár to bude?
2) Nějaký kontakt na vás? Stačí mi adresa blogu, napíšu vám do komentů
3) Nějaké zvláštní podmínky či přání?

a nebo je tady ještě 2. možnost, pokud nechcete na nějaký pár:
1) Vaše jméno v povídce
2) Vaše láska
3) Kontakt (stejně jako u 1. možnosti)
4) Speciální podmínky
5) Vaše techniky (ale prosím vás, nedělejte ze sebe hned super-člověka xD)
6) Z jaké vesnice chcete být
7) Vaše foto (stačí poslat odkaz)

Táák, stačí vybrat možnost jedna nebo dvě, vyplnit to do komentů a bude to hotovo! Vaše povídky budu dávat normálně do jedorázovek, ale buď už do nadpisu nebo na začátek povídky napíšu, že je to pro vás.
Nečekám, že se přihlásí moc lidí...upřímě, nečekám, že se přihlásí nikdo xD Ale budu ráda, když se alespoň někdo ozve ;o) Vaše Kami


A další změna - protože mi čím dál častěji chodí žádosti na Vampire knight, rozhodla sem se tady udělat menší přehled, na co píšu a na co ne. Takže povídky mohou být na tato témata:
1. NARUTO
2. REAL
3. VAMPIRE KNIGHT
4. POKEMON
5. TWILIGHT
6. ELFEN LIED
7. FULLMETAL ALCHEMIST
na všechno ostatní ne, popř mi napište a já vám odepíšu, jestli na to píšu. VŽDY PŘIPIŠTE NA JAKÉ TÉMA TO MÁ BÝT. Díky za pochopení

POZOR!!
I KDYŽ VÁM TO VYHODNOTÍ JAKO SPAM, NECHTE TO TAK, MĚ TO PŘIJDE NA MAIL, TAM SI TO PŘEČTU ;O). KAMI

>>POZASTAVUJI POVÍDKY NA PŘÁNÍ!!<<

Nevyhasínající hvězda - 5.díl - Minulost

16. září 2009 v 19:41 | Kami |  Naruto: Nevyhasínající hvězda
Tereki se to moc nelíbilo, ale co, ať si s ní dělaj co chtěj, alespoň se dostane z tohodle města. Ninjí tempo jí vůbec nedělalo problém, takže do Listové to měli být dva dny. Na noc se zastavili v lese a rozložili tábor. Celkem Tereki důvěřovali, takže něco jako pouta je ani nenapadlo, naopak, ještě jim pomohla postavit stan.
Všichni už spali. Za tu dobu si je celkem oblíbila. Tedy až na Sasukeho, ten se k ní pořád choval jako k zajatci. Ostatní to ale přešlo už po dvou hodinách cesty a normálně se s ní bavily. Bylo jí s nima dobře. Ale nesmí zapomenout - už nikdy nikomu nesmí věřit.
Nemohla usnout, tak vstala a šla se projít. Nevnímala kam jde, dokud jí z přemýšlení nevytrhnulo šumění vody. Vzhlédla. Stála před nízkým ale překrásným vodopádem. Posadila se na kámen vedle jezírka, které vodopád obklopovalo a přemýšlela. Přemýšlela o svém životě. Během pár dní se toho tolik změnilo - ona se změnila.
Byla tak ponořená do svých myšlenek, že si ani nevšimla osoby, co k ní přišla. Když si konečně uvědomila, že těsně vedle ní někdo stojí, lekla se a sklouzla se po kameni. Padala do vody, ale těsně nad hladinou ji zachytila něčí ruka.
"Neni ti nic?"
"Ne, jen jsem se tě trochu lekla. Co tady děláš?"
"Neměl bych se spíš ptát já tebe? Koneckonců, jsi pořád můj zajatec."
Kluk se zakřenil, stejně jako Tereki.
"Já tu...sedim."
"Vážně? A můžu se připojit? Zní to zajímavě."
"Jasně, že jo."
Oba dva se rozesmáli a Tereki udělala chlapci místo, aby se mohl posadit vedle ní.
"Co jsi vlastně zač?"
"Víš...to je složitější, Naruto."
"Pokusím se to pochopit."
"No...tak asi bych měla začít od začátku. Jsem dcera Narimen Tiragai..."
"Legendární bojovnice, která jako poslední zvládla kompletní trénink s hvězdou?!"
"Ano...přesně tak. Všechno to začalo, když..."
A tak Tereki vyprávěla. Rozpovídala se o svém životě a Naruto se zájmem poslouchal. Nikomu ještě o své minulosti a o sobě neřekla tolik, ale teď prostě cítila potřebu to ze sebe dostat.
"No, tak teď znáš celou mou minulost."
"Hned mě napadlo, že jsi jinchuriki..."
"Jin- cože?"
"Člověk co má v sobě démona...my dva jsme naprosto stejní..."
Teď se zase rozpovídal Naruto. Tereki mlčela. Chápala jak to musel mít těžké. Měli hodně společného. Pak se Tereki zadívala do země.
"Co se mnou bude dál?"
"Co tím myslíš?"
"No...až dojdeme do Listové..."
"Jo tohle...nejspíš tě nechá Tsunade vyslechnout od nějakého Anbu, který zjistí, jestli nejsi špeh nebo tak něco. Ale až uvidí tvůj příběh, tak samozřejmě žádné obvinění nepodají, protože pokud to co si mi tady řekla je pravda, tak už nejsi členem Hvězdné."
"A co bude pak?"
Naruto se zakřenil.
"Pak bych se mohl za tebe u naší Hokage přimluvit, aby tě vzala do Listové."
Tereki se na něj podívala se štěstím v očích. V hlavě si ale pořád opakovala: Nevěř mu tolik, co když tě pak zradí? Naruto zívnul.
"No, tak já si asi půjdu lehnout."
"Já taky...můžu se ale ještě zeptat...jaká je Listová?"
Naruto se usmál.
"Je to to nejúžasnější místo na celém kontinentě."

Hrozba zvaná evoluce - 3.část

16. září 2009 v 18:34 | Kami |  Real: Hrozba zvaná evoluce
Michel seděla v letadle v první třídě a pročítala si svou složku. Před nasednutím do letadla četla jen bod 1 a už byla zvědavá na další instrukce.
  1. Běž k sobě domů. Máš tam zabalenou výzbroj, potřebné věci a letenky do Edinburghu. Odlétáš z letiště v Galway v 18:05.
  2. Po přistání najdeš na vrchu kufru mapu města, s vyznačeným místem. To místo je střední škola, kam budeš chodit. Jako většina středních škol má i vlastní kolej, takže nemusíš hledat bydlení.
  3. V peněžence máš "menší" hotovost a kreditní kartu k účtu, kde pro tebe DIP vložila 500 000 liber. Kdyby ti peníze došly, volej do Liverpoolské banky pod heslem Guartimialda. Budou ti zaslány další finance na tvůj účet. Tvůj PIN je 3659.
  4. Signál ve tvém čipu byl narušen, oficiálně už neexistuješ, stejně jako DIP. Jsou přísně zakázány hovory mimo Skotsko, hlavně do míst, kde se nachází zbytek agentů DIP.
  5. Jak už lze poznat z předešlých bodů, tato akce je přísně tajná. Nikdo se o tom nesmí dozvědět. Pokud by se vyskytly nějaké komplikace, musíš je zvládnout sama. Kdyby to bylo moc akutní, nevolej, ale zajeť si k někomu z jiných agentů pro pomoc. Hovory budou pravděpodobně odposlouchávané. Vyhni se zatahování civilistů do akce!
  6. Jako tajný agent máš na starost bezpečnost. Všichni ostatní agenti jsou nepřátelé. Musíš bránit svůj úsek a tak chránit civilisty.
  7. V kufru máš pak také několik pasů a občanek. Nemůžeš už se nechat potvrzovat čipem - nejenom to, vyhýbej se čipovému prověření. Nezapomeň, už neexistuješ!
Michel si všech sedm bodů projížděla pořád dokola a snažila si je zapamatovat. Když už si byla jistá, že to nesplete, nechala papír zničit. Po několika hodiná přistála v Edinburghu. Vytáhla si z kufru mapu a peněžku. V obojím se zorientovala.
Tak tomuhle říkají menší hotovost?
"Taxi? Promiňte, nemohl byste mě zavést sem?"
Michel ukázala taxikáři vyznačené místo na mapě. Ten přikývnul a pokynul jí dozadu. Michel nastoupila rozhlížela se po městě. Ještě dneska bude muset udělat hodně věcí. Dojeli až před obrovskou budovu, s ještě větší zahradou.
"Drobné si nechte."
Michel tam nechala vyjeveného taxikáře stát, ten nemohl odtrhnout oči od tučné sumy, která mu přistála na dlani. Michel se vydala s kufrem do budovy, rovnou do ředitelny. Nebylo až tak těžké jí najít. Zaťukala a čekala, na pozvání, poté vstoupila.
"Dobrý den, jmenuji se Michel Fallenová, měla bych sem chodit na školu."
"Ano, samozřejmě! Vaši rodiče mi volali, přistěhovala jste se z Liverpoolu, že?"
No jasně, banku, minulé bydliště, všechno hodili na Liverpool, aby nebyly hovory tam poezřelé.
"Přesně tak."
"Dobře Michel, tady máš klíčky od pokoje, máš tam jednu spolubydlící, která je momentálně na vyučování, ale odhaduju, že ty by ses raději první den trochu zabydlela, proto jsi z dnešního vyučování omluvená. Tady máš plánek školy. A teď mě prosím omluv, mám moc práce..."
Michel poděkovala, rozloučila se a vydala se do svého pokoje. Byl celkem prostorný a i celkem uklizený. Hodila si kufr na postel. Vyndala si notebook a speciální kovovou krabičku. Pak vyáhla skleněný obal a z nich vyndala oční čočky. Nasadila si je a pomocí notebooku aktivovala jejich hardware. Notebook ihned začal pracovat. CO SI PŘEJETE ZOBRAZIT? Micheliny prsty rychle jezdily po klávesnici, až se konečně dostala k volbě kterou potřebovala. PRŮHLEDNÉ VIDĚNÍ AKTIVOVÁNO. Michel ten nápis odklikla a podívala se po stěnách. Stěny pokoje byly čisté, žádné kamerové dráty, jen hluboko ve zdi byl bezpečnostní systém. Tak se vydala do ulic, kovou krabičku s sebou. Zjistila, že Edinburgh má opravdu malé množství sledovacích zařízení, ale naopak hodně bezpečnostních propojení. Pomocí čoček našla jeden spoj. Rozhlédla se po ulici, jestli tam nikdo není a pak udělala díru do zdi. Jen dvě minuty a už byla napojená na veškerý bezpečnostní systém města. Kamery, ale byly problém, neměla se na co napojit. Tak přesla na plán B. Otevřela kovovou krabičku a pinzetou z ní vyndala malinkatý článek - kameru. Takhle je rozmísťovala po celém městě až hluboko do noci. Ale ona je angent, a i přes to, že už neexistuje...je to její povinnost.

Chcete si sem hodit svojí povídku?

16. září 2009 v 17:42 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Takže další z mých výkeců...tentokrát se týká vás a vašich povídek. Jelikož nejsem na dlouhý proslovy, tak to zkrátím: Pokud byste si sem chtěli dát nějakou povídku, ať už sérii nebo jednorázovku (samozřejmě, že budete uvedeni jako autorové + k tomu bude připsaná adresa vašeho blogu) tak mi napište na mail napo-povidky@seznam.cz a dohodneme se. I když nečekám, že se někdo zapojí, budu vděčná, když se někdo najde xD

Oko za oko...

16. září 2009 v 17:36 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
Další jednorázovka, tentokrát pro Kantahami...je to takový divný, ale snad se ti to bude aspoň trochu líbit xD

"Kantahami, pozor!"
Dívka stihla jen tak tak uhnout a na místo, kde před chvílí stála dopadla vlna písku.
"Sakra, nenapadlo by mě, že písečnej jinchuriki bude tak silnej..."
Složila několik pečetí a její modrovlasá parťačka se postavila do bojové pozice. Okolo Kantahami se začal tvořit oblak fialové chakry. Ta se ale na rozdíl od chakry jinchurikiho vymodelovala do úhledného útvaru podobného křídlům.
"Konan, připrav se na náš společný útok."
Konan ani neodpověděla a začala skládat pečetě. Najednou vše okolo Gaary i Kantahami začalo bělat. Gaaru to trochu znervózňovalo, ale nenechal si odvádět pozornost od své soupeřky. Konan mezitim stála na nejvyšším bodě obrovského papírového leknínu, v němž bojovala její kamarádka. Změnila pečeť. Gaara se začal do leknínu "potápět". Pevně mu to drželo nohy, že se nemohl hnout. Kantahami se usmála, složila pečetě a její fialová chakra se sformovala do obrovského fialového tvora, který hlasitě zařval. Kantahami udělala poslední pečeť.
"Kemono!"
Tvor vyletěl, zakousnul se Gaarovi do krku a začal z něj vysávat všechnu chakru. Po dvou minutách spadnul jinchuriki na zem v bezvědomí. Konan zrušila svou techniku a vydaly se zpět do úkrytu Akatsuki.
"Tvoje techniky jsou úžasný, Kantahami."
"Vždyť tvoje taky."
Holky se zasmály. Šly spolu po poušti směrem od Písečné vesnice.
"Přišla mi zpráva od vůdce. Teleportační technika byla úspěšná a jednoocasej je už v úkrytu."
"To je dobře, kdyby se to nepovedlo, byl by to průser."
Došly až na kraj pouště.
"Já nevim jak ty, ale mám celkem hlad...nedaleko odtud je nějaká hospoda, nezajdem tam?"
Konan přikývla. Došly až k oprýskanému baráku a vešly dovnitř. Barman nejdřív pohlédl na Konan a pak na Kantahami, která měla na sobě dlouhý rozepnutý kabát a pod ním tílko a minisukni, všechno z černé látky s červenými mraky. Na krku ninja čelenku s hlubokou rýhou přes znak Hvězdné vesnice. Chlápek se na něj podezřívavě podíval.
"Co si dáte, dámy?"
"Něco k jídlu a k pití."
Odešel do zadu a vrátil se s lahví saké a dvěma miskama ramenu.
"Promiňte, ale nic jinýho tady nemáme."
"Nevadí, tohle bude stačit."
Dívky se posadily a jedly. Celou tu dobu si povídaly. Pak se vydaly zase na cestu. Po dvou dnech dorazily do úkrytu Akatsuki.
"Skvělá práce, teď už máme všechny démony až na jednoho. Kantahami, odpočiň si a pak se s Itachim vydáš do Listové pro devítiocasého."
"Hai."
Kantahami odcházela do svého pokoje, ale ve dveřích jí chytil Itachi. Přitisknul jí ke stěně a políbil jí.
"Už se těším na naší společnou misy, krásko."
Dívka se na něj šibalsky usmála.
"To já přece taky."
Pak odešla do pokoje. Jen co si lehla na postel, tak usnula. Druhý den hodně brzy ráno se už společně s Itachim vydávala na misi.
"Děje se něco, Itachi? Si nějak nervózní..."
"Ne...nic se neděje."
Společně se vydali na cestu. Podle jejich výpočtů by na jinchurikiho narazit za hranicemi Ohnivé země, protože se má vracet se svým týmem z mise. Vše šlo podle plánu. Pár kilometrů za hranicemi už uctili chakru devítiocasého.
"Jsou tři...nemáš v kapse nějakou techniku, kterou bys najednou alespoň jednoho odrovnal?"
"Náhodou jo."
Itachi složil několik pečetí.
Mezitím nic netušící tým:
"Konečně to máme za sebou! Ale byla to lehká mise, dal sem to levou zadní."
"Jasně Naruto, hlavně že si skoro nic neudělal."
"Ale Sakuro-chan, ty si na ke mně tak krutá! A navíc-"
Dívka se najednou zastavila a vzduchem projela vlna silné chakry.
"Sa-sakuro-chan? Co je ti?"
Dívka neodpověděla. Chvilku jen tak stála a pak se složila na prašnou cestu.
"Sakuro-chan!"
"Ale ale ale...copak tě chlapečku neučili, že shinobi si má krýt hlavně vlastní záda a nebrat ohledy na ostatní? Pak se totiž může lehce stát, že někdo vyskočí ze křoví a kopne tě do zadku."
Naruto i jeho parťák se rychle otočily směrem k dvoum osobám, co stály necelých deset metrů od nich. Naruto se díval nechápavě ale v jeho parťákovi to začalo vřít.
"Jak...jak se opovažuješ se vůbec po tom všem vrátit do země Ohně, Itachi?! Co tady sakra děláš?"
"Ty se do toho nepleť Sasuke, naše mise se tebe netýká."
Itachi se celou tu dobu díval jen na Naruta. Toho začala ovládat zlost.
"Že se do oho nemám plíst? Jasně že se do toho plíst budu! Protože se ti pomstím!"
Itachi zvednul jedno obočí a pak se otočil na Kantahami.
"Nechám jinchurikiho na tobě. Já si pohraju s bráškou trochu bokem."
Pak se Itachi rozeběhnul pryč. Sasuke automaticky běžel za ním. Zůstali tam jen Kantahami a Naruto.
"Co ste to provedli Sakuře-chan?!"
"Co já vím? Itachi jí asi zabil nebo co...tomu já moc nerozumím."
Narutova zlost při těch slovech přetekla. Začal se okolo něj tvořit oblak červené chakry. Kantahami se na tváři objevil zlomyslnej úsměv. Vytvořily se okolo ní zase její křídla. Nad nimi zase ta chakrová šelma. Naruto se pokoušel o více ocasů, ale nešlo mu to, nechápal proč.
Mezitím se šelma barvila do ruda jak pohlcovala všechnu Narutovu chakru. Byla to její technika. Zatím s ní nikdy neprohrála. A tenhle jinchuriki nevypadal zrovna silně ani chytře. Po chvíli začal Naruto zrychleně dýchat, jak mu i Kyuubiho chakra začala docházet.
"Myslím, že už sis pohrál dost, je čas to skončit."
Šelma nasátá kyuubiho chakrou se mohutně rozletěla proti Narutovi. Ten hlasitě zařval a pak se složil vedle Sakury. Kantahami se jen ušklíbla a začala tvořit pečetě na teleportační techniku. Za chvilku se Naruto rozplynul v oblak prachu.
Kantahami napadlo, že by se měla jít podívat, proč to Itachi tak protahuje a vydala se za ním...
O 10 minut později:
Kantahami klečela v trávě v dešti, oči rozšířené hrůzou. V ruce držela krví potřísněnou čelenku Listové. Po tvářích jí tekly slzy.
"Uchiho Sasuke...já si tě najdu! A pak uvidíš jak se umějí mstít ninjové z Hvězdné!"

Hrozba zvaná evoluce - 2.část

15. září 2009 v 19:02 | Kami |  Real: Hrozba zvaná evoluce
Tak, protože jsem úplný pako, co nerozezná Španělsko od Francie, musím se tady opravit: Británii tvoří Anglie, Wales, Skotsko, celé Irsko, Belgie, Nizozemsko a pobřeží FRANCIE xD njn...sem hold pako :D (všechno co sem tady řekla - složení Británie - se týká této povídky xD)

"Tak mluvte, agentko Fallenová, jak dopadla mise?"
"Vše šlo podle plánu a číslo tři bylo zničeno."
"Skvělá práce jako vždy, Michel, teď jeďte čtyřicet kilometrů severně od Dublinu, bude tam na vás čekat letadlo do Galway."
"Rozkaz."
Sjeli z dálnice na vedlejší silnici kde se k nim přidalo i dalších pár motorkářů, kteří se starali o zaměstnávání policii v Dublinské bance. Dojeli až na letiště, kde čekalo soukromé letadlo. Motorky tam nechali stát jen tak uprostřed silnice a nasedli do letadla. Michel se posadila, rozpustila si dlouhé blond vlasy a zadívala se do prázdna.
"Michel, co se děje?"
"Nic...nic mi není."
"Aha, jasně. Takže tě trápí zase "to"."
Michel uhnula pohledem, v obličeji zvláštní výraz.
"Michel, Skulpturové nejsou lidé. Ani Skulptur číslo tři, co jsme zlikvidovali před chvílí nebyl člověk. Byla to evolucí a lidskou rukou vytvořená věc. Jen spletitost orgánů, nervů, cév a krve, bez duše. Neřeknu, kdyby to byli Lifespturové...oživlí Skulpturové s umělou inteligencí, nedejbože se samostatným rozhodováním...ale tohle jsou jen sochy, jen panenky na hraní."
"Já vím ale stejně...vždycky když vidim tu jejich krásu, ty velké smutné oči..."
Dál už o tom nediskutovali. Na západní pobřeží měl let trvat několik hodin, tak se rozhodli, že se aspoň trochu prospí. Michel se probudila, když letadlo přistávalo. Přistáli, venku už na ně čekalo několik limuzín, nasedli a řidiči je vezly do hlavního sídla DIP. Bylo jich celkem dvanáct. Více agentů DIP nepotřebovalo...i tak to byla jedna z nejpočetnějších odbojových skupin. Společně vešli do hlavní místnosti, kde v čele stolu seděl vysoký starší muž. Pobídl ostatní aby se posadili.
"Takže agenti, nejdříve vám gratuluju k úspěšnému odstranění čísla tři. Víte, dlouho jsem přemýšlel a nakonec jsem se rozhodnul. DIP bude rozpuštěno."
Mezi agenty to nesouhlasně zašumělo, ale Michel až moc nahlas vykřikla:
"To přeci nejde! EVO má přece ještě číslo pět a číslo sedm!"
"Uklidni se Michel, samozřejmě, že jsem tyto fakta vzal v úvahu. Co se týše čísla pět, Evo ho zničili sami. Jejich Skulpturové nejsou na takové úrovni, aby mohli opustit evoluční vodu. S číslem pět to vyzkoušeli a ono se rozpadlo. Číslo sedm nehodlají uvést do provozu, alespoň ne v nejbližší době, protože se bojí mu dát samostatné rozhodování, protože jak víte, Lifespturové mají nepředstavitelnou sílu a jsou opravdu nebezpeční, a tak nechtějí riskovat. Ale ani my nemůžeme zůstat bez ochrany. Proto jsem vybral sedm nejlepších agentů, kteří budou pro DIP tajně pracovat i dál. Budou rozděleni, na sedm míst v Británii, každý do jednoho sektoru, do míst, kde byli vytvořeni Skulpturové."
Je to logický...sedm skulpurů, sedm agentů, sedm míst...ale co číslo sedm?
"Agent Alec Skally zůstane v Irsku v Dublinu, na místě vytvoření čísla tři. Agent David Enbry se přemístí do Rennes, místa vytvoření čísla jedna. Agentka Sharlot Petty se přemístí do Londýna, na místo vytvoření čísla dvě. Agent Mike Newcon se přemístí do Bruselu, na místo vytvoření čísla čtyři. Agent Jack Nomane se přemístí do Amsterdamu, na místo vytvoření čísla pět. Agent Mickey Romell se přemístí do Cardiffu, na místo vytvoření čísla šest. A agentka Fallenová. Do vás vkládám největší důvěru. Přemístíte se do Edinburghu, na místo vytvoření čísla sedm. Věřím, že se o to dokážete postarat. A teď rozchod, na recepci si vyzvedněte složku s instrukcemi."
Všichni odcházeli, jen Michel zůstala sedět. Šéf to čekal, tak taky nikam nešel.
"Od svých dvanácti let pracuju jako agent. Jak mam chránit sektor Skotska před Sklupturem sedm, který může ožít a být při tom nenápadná? Nevím, jak se chovat jako všichni ostatní."
"Jednoduše, budeš chodit do školy..."
"Cože? Mám schopnosti vysokoškoláka s diplomem a mam jít na střední školu a být tam ještě nejmladší? Vždyť to nedává smysl. Nechápu proč je teď střední škola od osmnácti...ve dvacátem století to bylo lepší, neměli to posouvat."
"Hold to tam budeš muset nějak zvládnout, spoléhám na tebe."
Michel přikývla, opustila místnost, vzala si svou složku a odcházela.

Psychopati kolem dokola světa 1

14. září 2009 v 19:07 | Kami a Sango |  Kámen: Psychopati kolem dokola světa
Takže první díl jedné z našich kámen povídek...snad se vám bude líbit xD Upozorňujeme, že kdo nečetl Důležitý úvod nemá nejmenší šanci tohle pochopit

Jednoho dne se ovocná parta vydala na lov a tam zjistila, že jejich zbraň - ponožky - přestává působit na zvířata a jelikož mají zvířata citlivější čumák než lidi, usoudili, že raději půjdou "udělat" tu novou továrnu na redbull, kde budou vyvíjet svůj nový vynález. Potní sprej. Nejspíš bude z tekutiny vylučované tchoři a prý to bude ještě horší než ponožky, jenže problém je v tom, že nevědí:
  1. Jak získat tekutinu
  2. Jak potní sprej vyrobit
  3. Kudy se dostat do továrny
A tak vymysleli, že ji vyhodí do vzduchu.
  1. Tchoři se leknou a vypustí svou tekutinu
  2. Budou mít dost železa na spreje
  3. Budou v továrně hned
Ale ten nejchytřejší z nich, otec Meloun, vymyslel, že si koupí mapu, no jo, samozřejmě si ale musel v trafice koupit i svou závislost - noviny. Tam se dočetl, že Kameni budou vystavovat Měsíční kámen v Chorvatském Záhřebu. Tak všichni vysypali kapsy.
Bylo tam pár drobáků a různé krámy, které když prodali, tak se přece jenom na tu cestu složili. Ale když vystoupili z letadla, zjistili, že jsou na Aljašce a začali hledat výstavní muzeum. Po chvíli našli budovu, která tam ovšem nikde nebyla. Tuto zprávu přinesla Hruškovi a Sentrovi teta Kokos, která dostala zjeba, ale museli uznat, že má pravdu a rozhodovali co dál.
Vymysleli toto: Až se tady někdo objeví, daj mu muchomůrku nabarvenou na hnědo, zajmou ho, zavřou ho do vany a vyslechnou. Po chvíli se objevila Šulina v převleku. Parta ji nepoznala, zajala a začala vyslýchat. Šulina (pod vlivem alkoholu) nepoznala svou partu a začala blábolit něco o tom, že tu školu odpálit něchtěla. A taky, že ten perník a heráč nejsou její. Parta jí díky tomu začala mučit ještě víc, a tak konečně řekla:
"Dobře, prozradím vám to. Ta červená kulička v kapse je opravdu pokeball. Bohužel můj swinub skončil na stromě, kam vyskočil, po tom,co se leknul rattaty se kterou měl bojovat."
Parta se nejdřív podívá mezi sebou ustrašeným pohledem. A pak upřou pohled na prasečí kosti, které jim zbyly po obědě. Náhle se zeptaji:
"A ten swinub, vypadal jako prase?"
"Ano! Vy jste ho našli? Kde je?"
Parta ukáže na hromadu kostí.
"Tady."
Šula vytřeští oči, až jí spadne maska...A v tom jí parta pozná. Hruška a Sentr začnou ječet, jaktože je nepoznala, na co má masku a proč to neřekla hned, že je to ona. Ta se po nich jen podívá.
"Kdo sakra jste?"
Dali jí další houbu a to jí naštěstí probralo. Vyskočila a stoupla si do pozoru. Jenže si stoupla do psího extrementu, ukouzla a spadla do toho celá. Hruška jí seřval a poručil Jabkovi, aby jí zvednul, že si nebude špinit ruce. Jenže Jabko řekl, že ji nezvedne a to byl první krok vzpoury. A k tomu všemu začalo pršet. Jabko si ale déšť nedéšť vedl svou a odmítl Šulu zvednout. Mezitím co se Jabko a Hruška hádali se Šulina zvedla sama a otřela si ruce od výkalu do zad bratra Jabka. Ten už to nevydržel a začal křičet:
"Hej! Všichni, koho už hrůzovláda Sentra Hrušky štve, přidejte se ke mně!"
Tak se k němu nahrnuli bratránek Angrešt, matka Brusinka, sestra Dýně, sestřenka Třešeň a teta Kokos.
"Pojďte," řekla Jabko "jsme ta chytřejší polovina, tekže jsou bez nás ztracený. Až se zorientuju, která je pravá a levá, poletíme domů. Tady v Chorvastku je pěkná zima."
Jabko se zorientoval úplně blbě, takže všichni ti inteligenti šli pod jeho vedením blbě. Nasedli do špatného letadla. Po dvaceti hodinách letu přistáli. Vylezli ven a tam byla cedule Záhřeb. Jabko se zatvářil inteligentně.
"Záhřeb, Záhřeb...to bude japonsky!"
Ostatní členové ho obdivně pozorovali a ihned s ním souhlasili.
MEZITÍM NA ALJAŠCE: Hruška, Sentr, Šulina a jejich věrní stáli na místě. Hruška se zorientoval dobře, protože oni chtěli do Záhřebu a po delší době se tam dostali.

Než začnete číst kámen povídky...(2/2)

14. září 2009 v 17:17 | Kami a Sango |  Kámen: Důležitý úvod
Toto je pokráčování opravdu důležitého úvodu ke kámen povídkám xD O Kamenech a části Ovocné party jste se dozvěděli už minule, teď budeme pokračovat zbytkem Ovocné party a jejich pomocníků.
Matka Brusinka - malé, bezvýznamné, ale velice důležité stvoření...nemá co mluvit do bojových záležitostí...její důležitost tkví v jejím kuchařském umění (její podrážkové řízky jsou pověstné a co teprve tkaničkové špagety...)
Teta Kokos - jak její jméno napovídá, je dutá a celá chlupatá tmavě hnědými chlupy...společně se strýcem Banánem tvoří hlavní dělostřelectvo party...
Bratránek Angrešt - špeh...důležitá součást party...v převlečení za hroznové víno špehoval bratra a sestru Kameny ve sprše...může být kdokoli, cokoli a kdekoli na světě
Strýc Banán - hlavní dělostřelectvo...neumí se trefit, ale jedině on a teta Kokos uměli zacházet s palnými zbraněmi
Sestra Dýně - velká a dutá...je známa její náklonost k bratranci Angreštovi, který je velmi malé postavy (jak by vypadaly ty děti...)
Sestra Broskev - jeden z hlavních stratégů party (taky to podle toho vypadá...), jedna z nejvěrnějších...nebojí se žádné akce ani úkolu...jednou vydržela na Sentrův rozkaz mlátit celé dva dny hlavou do zdi...
Sestřenka Třešeň - po tom co s partou vytopili Saharu (viz Kámen povídka Psychopati kolem dokola světa) je zamlklá a moc se do akcí nezapojuje

Roubenka - často pořádá s Hruškou schůze při kafíčku...snaží se k Bratrovi Kámen chovat přátelsky, ale na to se nedá skočit...jeho motorka je slyšet už z dálky...není členem party...jeden z externích pomocníku...
Kulda - snažil se ke Kamenům infiltrovat pomocí vedení Bratrova kroužku, stejně jako Rambo...další externí pomocníci
Šulina - velký úchyl...externí pomocník...jejími pomocníky jsou veverky, které bezmezně miluje...ojede vše co se hýbe i nehýbe...
Zbraně používané ovocnou partou - sem tam nějaké příruční dělo nebo lahvička nitráku, ale jejich hlavní zbraní jsou smradlavé ponožky

Tak to je asi vše co potřebujete vědět k pochopení Kámen povídek, snad se vám budou líbit. A varování nakonec: Naše šílenost nezná mezí, takže se na povídky psychicky připravte xD
PS: Témeř všechny Kámen povídky se zakládají na skutečnosti, ale ten zbytek jsou hovadiny xD

Hrozba zvaná evoluce - 1.část

14. září 2009 v 16:32 | Kami |  Real: Hrozba zvaná evoluce
Británie, rok 2098
Evoluce. Věc, kterou lidí podporují, i když vědí, že je jednou zabije. Evoluce pomalu pohlcuje svět a proto vznikají agenti - mladí a nenápadní lidé, co nemají z ničeho strach. A právě v Británii, kterou momentálně po mnoha dohodách tvoří Anglie, Wales, Skotsko, celé Irsko a pobřeží Francie, Belgie a Nizozemsko je jejich centrála. Časem ale evoluce pronikla i do nitra agentů a poštvala je vzájemně proti sobě.
"Tak lidi, žádný blbý pokusy a všichni si lehněte na zem! Vy od překážek pojďte sem taky a ty nám ukaž kde je sejf. A rychle, ať to jede! Pohyb! A ty, ruce za záda!"
Z venku se začínali ozývat sirény. Muži v maskách se akorát ušklíbli.
"Ty sou ale rychlý, co?"
"To teda. Mikeu, jdi s nim k sejfu, já zkontaktuju přes vysílačku velitele."
"Jasně."
"Veliteli? Hlásíme, že jsme na svých pozicích a vše jde podle plánu. Přepínám."
"Dobře, záhájíme akci. Přerušuji spojení."
"Takže, dostala jsem hlášení od týmu Axe, že jde vše podle našeho plánu, takže se připravte, máme tři a půl minuty!"
"Rozkaz!"
Css...přepadení největší banky v Dublinu by mohlo policii na nějakou dobu zabavit. Snad plán vyjde...
"Michel, jseš si opravdu jistá?"
"Ale no tak, Alecu, přece by ses nebál."
Kluk se na dívku jen zakřenil. Všem nemohlo být více než sedmnáct. Ozval se signál.
"Vše připraveno, jdeme na to, na celou akci máme celkem čtyři minuty, tak ať se nic nepokazí!"
Dívka a čtyři kluci vyskočili z malého letadla a padali tmou střemhlav dolů. Když byli jen pár desítek metrů nad zemí, spustili speciální padáky, které dostatečně spomalili pád. Pak se jako stíny rozeběhli po střeše budovy. Doběhli až ke dveřím, kde se dívka i ostatní přimáčkli na zeď.
Michel vytáhla z batohu notebook a během pár sekund vyhodila z pojistek bezpečnostní systém budovy. Pak vrthli dovnitř.
"Náš cíl je čtvrté patro, tam se nachází číslo tři!"
V budově byly schody jen u stěn, uprostřed byla díra, jako ochrana před vetřelci, normálně tam byly napojené laserové alarmy, ale momentálně byla cesta volná. Michel nehodlala ztrácet čas schody jako její parťáci, přidělala ke stěně posuvné lano a spustila se do čtvrtého patra. Tam ji spatřila.
Ve velké skleněné kouli, ve zvláštní tekutině byla dívka. Visela v tekutině jako na neviditelných provazech, smutné oči otevřené. Dlouhé hnědé vlasy se jí díky tekutině vznášely okolo hlavy. Měla na sobě zářivě bílé šaty. Číslo tři.
Mám poslední minutu a půl, měla bych pohnout. Vyndala s kapsy malou připevňovací bombu a udělala pár kroků k dívce. Přidělala bombu na kouli. Už jí stačilo jen aktivovat.
"Ani se nehni!"
Michel dala ruce nad hlavu. Obestoupila jí skupina můžů v bílých pláštích se samopaly v rukách.
"No ale, ale, jestli pak tohle není agent DIP Fallenová?"
Michel se podívala na muže před sebou. Jeden ze šéfů EVO, jejich úhlavních nepřátelů. Zbývalo jí dvacet sekund. Nic neodpověděla a znovu se zadívala na číslo tři. Deset sekund. Udělala několik kroků dozadu, směrem k díře.
"Stůj!"
Ona je ale neposlechla. Pět sekund. Zmáčkla tlačítko na dálkovém ovladači od bomby a skočila dolů. Pomocí záchytových lan, které přidělávala na stěny zmírnila pád. Dole už čekali její parťáci, kteří se mezitím postarali o rozruch. Společně utíkali z budovy, která se začala rozpadat. Nsedli na motorky, které měli nachystané před budovou a rozjeli se po Dublinu. Rychlostí 120 km/h projeli všechny semafory, všechny ulice, až nakonec opustili město a ještě zrychlili. Rychlost jim ale nedělala problémy.
"Tady ústředna, co si přejete?"
"Spojte mě se šéfem DIP."
"Samozřejmě, slečno Fallenová."

Než začnete číst kámen povídky...(1/2)

13. září 2009 v 21:17 | Kami a Sango |  Kámen: Důležitý úvod
Takže jsme se rozhodli, dát vám sem ještě povídky výrazně se lišící od těch ostatních tady. Říkáme jim Kámen povídky a předem vás varujeme, že tyhle povídky nejsou moc pro ty, kteří moc přemýšlí. Než ale začnete číst, musíte se dozvědět pár věcí. Čtěte pozorně, jinak to nepoberete!
1. Kameni
Kameni jsou bezzisková organizace, která bojuje proti psychopatickým kmenům všeho druhu. Jsou to hlavní ochránci Měsíčního kamene a mezi ně patří:
Bratr Kámen, Sestra Kámen, Mimčo Kámen
Jsou tak trochu šílení a příruční dělo po kapsách nesmí nikdy chybět.
Měsíční kámen - Je to velice drahocený kámen, který patří Kamenům a všichni psychopaté po něm odjakživa jdou. Nikdo ale pořádně neví, k čemu vlastně je - chrání ho a jdou po něm prostě z principu.
Úkryty - Ústředna, Základna, Chorvatská centrála
Země daleká - Země daleká předaleko jest a jede se tam dlouho.Je tam moře přeslané a pak moře kamenné. Mnoho nenormálních lidí jí říká obecně Chorvatsko, i když je to velice kýčovitý název.

2. Psychopati
Na světě žije mnoho kmenů psychopatů, ale všichni mají něco společného - jdou po měsíčním kameni. Nejnebezpečnější a nejhloupější je ovocná parta.
Ovocná parta
Nejhorší ze všech je velký šéf Sentr - jemu vděčíme za smrt všemi milovaného Vinnetoua (byla to hrozná vražda...obarvil mu muchomůrky ze zelené na hnědo)
Další je bratr Hruška...zastupuje Sentra na akcích...první zmíňky o něm máme, když zamkl Bratra a Sestru Kameny do koupelny (první pokus o ukradení MK - měsíčního kamene - a to ho ještě ani neměli)
Pak je tu bratr Jabko...velmi se hádá s Hruškou (chtěl být Sentrovým zástupcem) neovládá zeměpis, matematiku, fyziku a chemii (nevědomost o výbušnosti nitroglycerinu je toho důkazem)
Otec Meloun...pěšák naší party patří k menším elementům (nebo dementům?) party...jeho závislosti jsou noviny, je úplně vygumovanej a kdyby neměl vylkou dutou hlavu, tak ani neví jak se jmenuje

To je první část úvodu, zítra sem přibyde druhá a pak už začnou přibývat povídky...víme, že vás ty úvody nudí, ale jsou opravdu důležité...nevěděli byste o co jde.

Nevyhasínající hvězda - 4.díl - Zajatec

13. září 2009 v 19:46 | Kami |  Naruto: Nevyhasínající hvězda
Tereki se celá klepala a krčila se u zdi. Usadil se prach a do slepé ulice vešlo několik osob. První kluk sjel nejdřív pohledem po všech mrtvých tělech a hvízdnul. Pak tam vešla dívka. Ta se vyděšeně zadívala na Tereki. Nakonec poslední kluk, který byl Tereki nejsympatičtější. První černovlasý kluk křikl na toho třetího.
"Hej Naruto, určitě to bylo tady?"
Blonďatej kluk se na černovlasýho podíval jako na největšího idiota.
"Ty mrtvoly okolo ti nestačej?"
"Nekoukej na mě takhle. A kde je potom On?"
"Myslim si, drahý Sasuke, že na něj koukáš."
Tereki se na kluky, o kterých se dozvěděla, že jsou Sasuke a Naruto vyděšeně podívala. Sasuke nedůvěřivě zvednul jedno obočí.
"Myslíš si, že tohle všechno udělala tahle malá holka? Je mi sice teprv patnáct, ale i tak už jsem zažil dost na to, abych věděl co je a není možné."
Teď se do hovoru vložila i dívka.
"Je pravděpodobné, že to udělala ona. Takže, co s ní uděláme?"
"Já bych jí zabil."
"Sasuke! Už zase se chováš jako idiot! Nemohl bys laskavě přemýšlet než něco řekneš?"
"Neh si toho Naruto. Co bys s ní chtěl asi jako dělat?"
"Co takhle jí zajmout?"
Tereki začínala cítit nebezpečí. Aniž by chtěla, začala jí zase obalovat stříbrná chakra. Tři ninjové na ní obrátili svou pozornost. Tereki se začala třást. Nechtěla jim ublížit, ale něco jí říkalo, že je musí zabít, aby se zachránila. Naruto se jí zadíval do očí.

Boj proti minulosti - Den 7. - Konec

13. září 2009 v 12:12 | Kami |  Real: Boj proti minulosti
Tak je tady poslední díl této série. Snad se vám bude líbit a hlavně tobě Narumi. Pkud chcete, pusťte si písničku ;o)

Narumi ležela na posteli, oči měla přihmouřené a dívala se do stropu. Pak pootočila unaveně hlavou směrem k oknu. Začínalo svítat. Za pár hodin odlétá. Vstala a nepřítomně začala házet věci do tašky. Za nějakou dobu to měla všechno hotové.
Vyšla na balkon a dívala se na probouzející Takahomu. Nemohla to vydržet, vytáhla ze zadní kapsy kalhot krabičku cigaret a zapálila si. Hluboce natáhla a pak vydechla. Věděla, že opustit město jí bude způsobovat bolest, ale netušila, že takhle velkou.
"Neni ti nic?"
Narumi sebou trhla. Už nějakou dobu za ní stála Meki a ona si jí ani nevšimla.
"V pohodě."
"Nevěřim ti ani nos mezi očima...nebo spíš ani cigaretu u pusy. Vždycky když kouříš, tak se něco děje."
"Já jen...mam depresi z odjezdu, nic víc."
Meki chtěla ještě něco říct, ale pak si to rozmyslela. Věděla, že tady žádný slova nepomůžou. Pak Narumi beze slova odcházela ke dveřím.
"Počkej, kam jdeš?"
"Musím si ještě něco zařídit."

Itachi a Sasuke

12. září 2009 v 22:33 | Kami |  Videa: Naruto
Tak, dneska pár videí na Itachiho a Sasukeho, snad se vám budou líbit :o) vaše Kami


KNLŽ - 3.Den, dopoledne - Bitva

12. září 2009 v 22:01 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
"Deidaro, čokoládová sušenka na serfu? To má bejt to tvoje umění?"
"Hale Peine nech mě, pořádně jsem se v noci nevyspal...chci jen tak modelovat..."
"Kdyby aspoň faraon na motorovým člunu, prosím, ale sušenka..."
"Řikám ti abys mě nechal bejt! Chci mít chvilku klid."
Tak TY ses nevyspal? Pomyslela si Konan. Všichni seděli při snídani, kterou tentokrát vařil Kisame. Všem to chutnalo, i když pořádně nepoznávali, jestli jedí maso nebo sýr. V tom se tam přihnal Tobi, který jako jediný chyběl.
"Rychle všichni, létající krávy sou tady!"
Všichni se nejdřív na sebe zaraženě podívali a pak vyběhli ven. Konan to sjela pohledem a na čele se jí objevila žíla a ruku sevřela v pěst.
"Tobi...ty idiote...to jsou rackové!"
"Vážně? I tamhleten?"
"Jo..."

Nevyhasínající hvězda - 3.díl - Lež

12. září 2009 v 21:23 | Kami |  Naruto: Nevyhasínající hvězda
"Hej, vstávej!"
Tereki pomalu otevřela oči. Stál před ní nějaký muž. Podle cedulky na triku pochopila, že to nejspíš bude zaměstnanec podniku, u kterého usnula.
"Co tady děláš?"
"Já...ztratila jsem se..."
"Jo? A kam si měla namířeno?"
"No...na náměstí?"
Muž si jí změřil od hlavy k patě.
"Nemáš hlad? Pojď za mnou, dám ti najíst a pak tě odvedu na náměstí. Mě můžeš věřit."
Tereki přikývla a šla za ním. Byla zmatená. Nejdříve jí zavedl dovnitř, kde jí dal chleba z máslem a vodu. Tereki měla hlad a byla jí zima. S vděkem přijala starou bundu.
Nevěděla proč, ale muži důvěřovala. Život mimo vesnici možná nebude tak krutý. Třeba by takhle mohla normálně žít.
"Tak co, chceš na to náměstí?"
"Jasně..."
"Nebo se chceš raději trochu prospat v teple?"

Boj proti minulosti - Den 6.

12. září 2009 v 20:15 | Kami |  Real: Boj proti minulosti
Tak jeden speciální dílek pro Narumi...je to nejúchylnější díl z celé série a upřímně vám doporučuji ho nečíst xD
15.9. - jelikož to bylo až moc úchylný, rozhodla sem se to vycenzurovat xD

Narumi šla po pláži. Bylo jí sedmnáct, už čtyři roky žila s partou. Celou tu dobu její život připomínal divokou jízdu. Hudba, tanec, alkohol, drogy, sex. Ostatním tenhle životní styl vyhovoval, ale Narumi ten životní styl začínal děsit. Co bude dál? Co až bude plnoletá? Jak si s takovýmhle životem může najít práci? Jak může mít rodinu?
Začínalo se stmívat a zvednul se vítr. Narumi si v ruce pohrávala s peckou od broskve. Došla až na menší výběžek, který zasahoval do moře. Posadila se do trávy a dál přemýšlela. Pak zničehonic udělala díru do země. Dala tam pecku a přikryla ji hlínou.
"Proč všechno nemůže být tako jednoduché?"
"Protože pak by to nebyla taková zábava."
Narumi se otočila na chlapce, který k ní mezitím přišel.
"Asi máš pravdu Takashi...a co tu vlastně děláš? Potřebuješ něco?"
"No...tak nějak."

Život ve smrti shinobiho - 31.díl

10. září 2009 v 20:08 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
Narumi přemýšlela. Když bude lhát, Moruki to pozná. Tak prostě řekne pravdu. Ne celou, ale řekne. Vrátila se zpět, kde už na ní ostatní čekali.
"Narumi! Proboha, kde si byla?!"
"Šla sem si popovídat se slečnou zabijákem."
Všichni na ní zírali s otvřenou pusou. Nikdo nebyl schopen slova.
"T-ty sis šla po-povídat s tou šílenou ženskou?"
"Jo, byl to celkem zajímavý rozhovor."
Jen zakroutili hlavou. Narumi dělala, že je nevidí a šla si udělat něco k jídlu, aby se jí doplnila chakra. Kiba za ní přišel a políbil jí do vlasů.
"Proč si mi nic neřekla?"
"Musela jsem tam jít sama. Prosím, zkus to pochopit."
Kiba jen přikývnul. Narumi se najedla a chtěla si jít lehnout, když v tom se ozvala ohlušující rána. Vyběhla na balkón, kde už byli její přátelé.

A je to tady! První kolo odstartováno!

9. září 2009 v 21:37 | Kami |  Soutěže
Takže lidičky, konečně to začne. Přihlásilo se mi celkem šest lidiček a já vám za to moc moc děkuju. První kolo bude trvat týden, tedy do 17.9. (protože oficiální zahájení prvního kola je až zítra xD), do té doby si shánějte hlásky. Do druhého kola postoupí čtyři a do třetího, finálového dva. Přeju vám všem hodně štěstí a na rovinu vám říkám - i když prohrajete, nic si z toho nedělejte, protože všechny povídky tady jsou vážně úžasný, včetně té vaší! Vaše Kami


Nevyhasínající hvězda - 2.díl - Strach

9. září 2009 v 21:25 | Kami |  Naruto: Nevyhasínající hvězda
Tereki opustila svůj postoj a vrhla se ke své kamarádce. Ale po opuštění svého stanoviště na ní začala síla hvězdy působit negativně. Hrozně jí to bolelo a působilo jí to vážná zranění. Byla ale opravdu silná, překonala to, vzala svou kamarádku do náruče a odešla s ní ven. Jak byly mimo místnost, síla hvězdy přestala působit a ona se s Yumi rozeběhla do nemocnice.
Tam nejdřív ošetřili Yumi a pak Tereki, která na tom byla taky celkem zle. Ležela na nemocničním lůžku. O pár metrů dál byla na kapačkách Yumi, její nejlepší kamarádka. Mezitím o několik místností dál byl Hoshikage, lékař a trenér mladých ninjů.
"Co je s Tereki, doktore?"
"Nechala na sebe působit negativní sílu hvězdy, aby pomohla Yumi. Je vážně silná, ale měla by na nějakou dobu vynechat trénink, hoshikage-sama."
"V žádným případě! Musí být silná a musí makat! Jedině tak dokáže ovládnout svého démona. Jednoho dne na to přijde...na zdroj své síly. Pak se jí její vlastní síla bude hodit."
"To ano...jako její trenér jsem sledoval její pokroky...zdá se, že bude ještě mnohem silnější než její matka."
"Když už jsme u toho, Hoshikage-sama, je pravda, že je dcerou Narimen-sama, která před patnácti lety záhadně zmizela?"
"Ano. Ale Tereki bude něco víc. Bude ještě silnější než Narimen."
Hoshikage opustil místnost a šel přímo do jejího pokoje, kam vtrhnul bez zaklepání.
"Kašlu na tvoje zranění, měla si jí nechat chcípnout, tak by se ti nic nestalo. Zítra budeš na tréninku!"
Tereki přivřela oči. Chtěla se aspoň trochu prospat. Zranění se jí léčila rychleji než ostatním lidem, takže by měla být zítra na tréninku už v pořádku. Proč by to ale měla dělat? Proč by měla podstupovat tak těžký trénink a poslouchat Hoshikageho na slovo? Z vesnice ale zase utéct nechtěla...i když nikdy neměla žádnou rodinu, tak tu měla přátelé, měla tu domov. Takhle ale žít nehodlala, začala promýšlet plán.
Bylo něco okolo třetí ráno, když Tereki vstala z lůžka. Podívala se ještě jednou na Yumi. Pak spatřila v její brašně nůž...jednou ho chtěla Tereki dát, ale ta odmítla. Teď Tereki měla strach. Její zranění byla ještě otevřená...neměla by se jak bránit. Vzala házecí nůž a pevně ho stiskla. Pak ale najednou někdo vešel do pokoje a spatřil Tereki u otevřeného okna.
"Tereki, co to děláš?"
Pak ale mladík spatřil v její ruce nůž. Uviděl v ní nepřítele. Složil několik pečetí a z jeho rukou vysršila fialová chakra, která zasáhla Tereki. Tereki to bolelo, ale zamířila a hodila svůj kunai. Chlapec byl moc zaneprázdněn technikou, že ho nestihnul odrazit.Vzala si nůž potřísněný krví zpět. Ten chlapec byl její dobrý přítel...a ona ho zabila. Nemohla o tom už dál přemýšlet a vyskočila oknem. Ještě pomyslela na to, jak bude Yumi brečet, jak bude vzlykat. Ale Tereki toužila po svobodě. Nebyla to přece její chyba, že musí odejít. Mohl za to Hoshikage. Stejně jako mohl za smrt jejího přítele. Rozeběhla se. Minula bránu, u které spali dva noční hlídači.
Nezastavovala se. Byla silně raněná po zásahu v nemocnici a navíc se její zranění z tréninku znovu otevřely. Ona ale utíkala dál. Jen pro ten pocit, že je volná. Doběhla do měnšího města. Zalezla do jedné z temnějších ulic a sedla si na zem, zádama se opřela o zeď.
"Kdybych se tak nebála a nevzala si ten nůž...Shimi by nemusel zemřít...a Yumi...bude smutná, ale nic z toho přece není moje vina, nemůžu se obviňovat. Po téhle svobodě sem tak dlouho toužila."
Z oken budovy o kterou byla opřená uslyšela písničku. Musela to být nějaká hospoda, kde hrajou jen starý hity, ale i přesto se Tereki do písničky zaposlouchala.
Některá slova z písničky jí pořád zněly v uších: Nebejt nože ve tvejch dětskejch rukách...nebejt strachu, mohlo to bejt všechno jinak.....jen pro tvý touhy zborcený, léta ztracený, ty oči pláčou dál.....I když byl někdo k tobě krutej....tvůj pocit křivdy se pak těžko smejvá, když hledáš vinu vždycky jenom v druhejch!
Tereki přivřel oči, ze kterých jí proudily slzy.
"Ale ano. Byla to moje vina...Yumi, Shimi, prosím, odpusťte mi..."
Tak tam v slzách opřená o zeď usnula.

Naruto shippuuden openingy

8. září 2009 v 21:28 | Kami |  Videa: Naruto
Konečně jsem se dostala i k těm shippuudenovým openingům...tak tady jsou:


8. část

8. září 2009 v 21:12 | Aredhel |  Twilight: Cullen nebo Volturi?
Okamžitě jsem aktivovala svou moc. Nikdo kromě Aleca, Marka, mě, Jane, Demetriho, Renaty a Aleca nemohl použít svou moc. Byli tam všichni Cullenovi. Zamířila jsem na své místo po Arově pravé ruce, po levé byla Renata. Alec si stoupl naproti Jane a ostatní mě už nezajímali. Už jsem se soustředila jen na Rumuny, každé slovo, pohyb jsem zkoumala, jestli něco nehrozí.
O hodinu později:
Rumuni jsou mrtví, Felix a já jsme je zabili na Arův příkaz. Ti troufalí blbí rumunští upíři nám chtěli vyhlásit válku. Aro, Caius a Marcus ji přijali a pak přikázali je zabít. Udělala jsem to s radostí, už se opravdu začínám podobat Jane. Cullenovi to zřejmě nečekali nebo alespoň měli překvapené výrazy, když jsem začala bolestí ječícího Rumuna trhat na kusy. Zapálili ho pak nějací vojáci z gardy, jejichž jména neznám. Asi nečekali, že někdo jako já dokáže zabít.
Před třemi roky bych taky neuvěřila, že takhle budu žít, kdyby mi to někdo řekl.
Aro svolává poradu, jdu na ní já, Jane, Alec, Aro, Caius, Marcus, manželky a Carlisle. To mě překvapilo, vím, že jsou "přátelé", ale stejně do tohohle mu nic není, ale mě zas není nic po Arových plánech. Aro, Caius, Marcus, manželky a Carlisle si sedli, my stáli. Jane za Arem, Já za Caiem a Alec za Marcem, byli jsme jejich ochranka a taky jsme byli jejich oblíbenci, takže jsme tu mohli být a někdy se i účastnit. Já zablokovala všechny schopnosti, kromě těch, co byli v místnosti a Alec se postalal o to, že nikdo nepovolaný nic neslyšel.
"Připravíme se, vy tři půjdete do přední linie, jste naši nejlepší. Víte co máte dělat. Jane, Bello, vy se budete držet při sobě, jako vždy, teď jen prodiskutovat kdy, kde a kolik gardy tam pošleme."
Prohlásil Caius. Aro a Marcus přikývli, manželky tu byly jen z čistě formálního hlediska. Aro se pak obrátil ke Carlislovi.
"Tohle není vaše válka a během ní platí jiná pravidla aneb buď nám pomůžete v boji nebo odejdete. To je vaše volba,"
Carlisle si povzdechnul a podíval se na mě.
"Budu to muset prodiskutovat s rodinou, za pár hodin ti dám vědět, byl bych však rád, kdyby se Bella k naší debatě připojila."
Odpověděl mu Carlisle, oči stále upřené na mě. Aro se podíval směrem ke mně a já přikývla.
"No, chvíli ji postrádat můžeme, ale jen pár hodin." Povolil mu mrzutě Aro. "No tak, to je teď všechno, zatím. Carlisle, Jane, Bello, Alecu, můžete jít." Prohlásil ještě a my odešli.
Carlisle se vydal do salónu, který byl dán jeho rodině. Já šla mlčky za ním, nevěděla jsem, proč mě tam chce a už vůbec jsem nevěděla, proč jsem souhlasila, ale to je teď nepodstatné. Důležitý je jen výsledek, ne příčina. Došli jsme ke dveřím.
Nadechla jsem se, i když zbytečně, a vešla za Carlislem dovnitř. Seděla tam jen Esmé. Carlisle se usadil k ní a mě pokynul, abych si také sedla. Udělala jsem to a on zavolal ostatní, ze své rodiny. Překvapeně na mě hleděli, nevěděli, co se děje. Alice s Jasperem si mi sedli k nohám, Rose vedle mě, Emmett vedle ní a Edwrad naproti mně. Docela mě to překvapilo.
Než jsem však stačila zauvažovat, jak a proč, Carlisle začal ostatním objasňovat situaci. Jakmile vše řekl, nastalo ticho, nikdo neměl co dodat a nebo nechtěl. Nevěděla jsem co tady dělám, proč mě sem Carlisle vzal a pak se na mě podíval a řekl:
"Když odejdem, Bello, půjdeš s námi?"
Zaskočilo mě to, vždyť už jsem jim snad řekla, že nepůjdu...nebo neřekla? Já snad mám sklerózu, to by mi tak chybělo.
"Ne, neodejdu Carlisle, já jsem bojovník, jsem vycvičená a nenechám své přátelé ve válce samotné, neopustím je, když mě potřebují."
"Chápu tě a proto zůstávám, je na ostatních, jak se rozhodnou oni. Já věřím, že by ses k nám mohla ještě vrátit a odpustit nám."
Při těchto slovech se díval na Edwarda. Na to jsem nevěděla co říct, sama nevím, co bude pak, po válce.
"Jaspere?" "Zůstávám." "Alice?" "Zůstávám." a tak se Carlisle zeptal všech a všichni byli pro, zůstat až do konce i Rosalie. Znovu jsem se nadechla a odpověděla:
"Jdu se připravit k boji, musím se najíst a trochu pocvičit. Ještě nejsem dobrá tak, jak bych chtěla."

Nevyhasínající hvězda - 1.díl - Proroctví

8. září 2009 v 20:16 | Kami |  Naruto: Nevyhasínající hvězda
Tak, další série, tentokrát pro moje eSBénko Tereki, snad se ti bude líbit :o)
"Dívka, která projde smrtí i životem, dobrem i zlem, láskou i nenávistí, nenalezne klidu, dokud se měsíc nezbarví krví Nesmrtelných."
"Otče Onamaki...proč by nemohla mít klidný život? Nejde se kletby nějak zbavit?"
"Jak si sama říkala, při jejím zplození se ti ve snu zjevil démon krve, tím byl její osud daný."
Žena smutně sklonila hlavu.
"Nesmutni mé dítě, tvá dcera bude mít dar od Boha, bude silná a zvládne to."
Na to se žena trochu pousmála. Otec Onamaki byl její dobrý přítel a uměl jí utěšit. V tom se rozrazily mohutné kostelní dveře a dovnitř vběhlo několik ninjů.
"Pro lásku boží! Složte své zbraně, jste na svatém místě!"
"Máme misi přivést tuto ženu."
Žena byla ihned na nohou a okolo těla jí začala proudit fialová chakra. Její dlouhé rudé vlasy jí začaly pod tím náporem síly vlát.
"Ale Narimen-sama, prosím...nemůžeme to vyřešit nějak v klidu?"
"Ne nemůžeme. Nenechám Hoshikageho vzít mi mojí dceru!"
"Narimen-sama...pokud budete vzdorovat, máme rozkaz vás zabít..."
"Tak ať!"
Mužům se v obličeji objevil smutný výraz, protože měli svou velitelku rádi a respektovali jí. Pak se ale smutný výraz změnil v kamenný a okolo nich začala proudit nafialovělá chakra.
O MNOHO LET POZDĚJI:
Asi patnáctiletá dívka přišla unaveně domů a hlasitě práskla dveřma. Zrovna svítalo. Přišla až do svého pokoje a podívala se do zrcadla.
"Kdo vlastně seš? Poslední dobou tě nějak nepoznávám holka..."
Mluvila sama k sobě. V zrcadle viděla odraz dívky s rudými vlasy, smutným výrazem, průhlednou bílou plětí a černými kruhy pod očima. Byla nejlepším ninjou ve Hvězdné vesnici, ale i tak to na ní začínalo být nějak moc. Trénink s hvězdou byl namáhavý a ninjové proto potřebovali mít silní těla. Proto dívka buď trénovala s hvězdou nebo cvičili taijutsu. Skoro nejedla a vůbec nespala. Povzdychla se a třískla sebou na postel. Zavřela oči, ať se hoshikage klidně postaví na hlavu.
Probudila se okolo osmé ráno, ale podle datumu na hodinách, to byl další den.
"E-eh, spala jsem víc jak 27 hodin...ale hned je mi líp."
Dívka vstala a šla znovu k tomu zrcadlu. Usmála se na sebe. Konečně už měla normální barvu a i kruhy pod očima jí trochu vybledly. Stáhla si vlasy do culíku a vzala si čisté oblečení, na záda katanu. V tom někdo zabušil na domovní dveře.
"Tereki-san, hoshikage-sama si s vámi přeje mluvit a prý ihned!"
Tereki protočila oči a povzdechla si.
"Jo, hned jdu."
Po střechách doskákala do sídla vůdce, kam bez zaklepání vešla.
"Á, Tereki! Pověz mi, kde jsi byla? Prý si chyběla na včerejším tréninku."
"Už nějakou dobu trénuju ve dne v noci, potřebovala jsem se trochu vyspat."
Než se nadála, Hoshikage jí vlepil facku, až udělala několik kroků dozadu a spadla na zem.
"Tímhle tónem se mnou nemluv! A teď vypadni a ať tě vydím na dnešním tréninku!"
Tereki si třela tvář a odcházela. Nevěděla kam jít, na trénink bylo ještě brzo, tak šla do kostela.
"Jste tu, otče Onamaki?"
"Tereki! Rád tě vidím! A jak- počkej...co se ti to stalo s tváří?"
"Ále...Hoshikage měl nějakou blbou náladu..."
"U krásné Narimen! Proč na nás Bůh seslal takového muže?"
"Asi proto, že jsme hříšníci...promiňte otče, ale budu muset jít, musím na dnešní trénink."
"Dobře, mé dítě."
Tereki vyběhla z kostela a utíkala do tréninkové místnosti. Stihla to jen taktak. Posadila se do tureckého sedu a společně ještě s několika dětma nechala na sebe působit sílu hvězdy. Tereki byla celkem v pohodě, protože její tělo bylo opravdu vytrénované. V tom se dívka vedle ní zhroutila.
"Yumi!!"

Boj proti minulosti - Den 5.

5. září 2009 v 20:20 | Kami |  Real: Boj proti minulosti
Druhý den Narumi nikdam nešla. Nikdo nechápal proč - Takashi na přání Narumi o tom incidentu s Darnym nikomu neřekl a Darny se tim taky zrovna nechlubil. Večer, i když parta hodně zvažovala, jestli nemá zůstat večer doma, protože zkleslá Narumi řekla, že nikam nejde a Takashi ihned řekl, že zůstane s ní, ale nakonec se stejně vydali Na konec světa.
Narumi seděla na sedačce a s těžkou námahou se usmála na Ame, která se starostlivým výrazem odcházela po boku Zera z domu. Takashi počkal až všichni odejdou a pak se posadil vedle Narumi. Dlouhou dobu mlčeli a jen se dívali před sebe.
"Víš Takashi...chtěla jsem ti poděkovat...kdyby ses tam neobjevil..."
Takashi se na ní usmál.
"V pohodě."
"No...chtěla jsem se tě vlastně na něco zeptat."
"Tak se ptej."
"Co si tam vlastně dělal? Měl si být Na konci světa s ostatními."
"No...já..."
I přes to, že v domě bylo šero, viděla Narumi, jak Takashi začal v obličeji rudnout.
"Když jsem si všimnul, že si zmizela...ptal jsem se po tobě...ostatní říkali, že se ti udělalo zle a že tě Darny doprovází domů...měl sem zlé tušení, tak jsem se ihned vydal za vámi."
Zase bylo chvilku ticho.
"Proč? Proč mě pořád zachraňuješ? Proč mi pořád pomáháš?"
Takashi neodpovídal. Po chvíli se naklonil k Narumi, až měl rty těsně u jejího ucha. Šeptal.
"Protože bych si neodpustil, kdyby se mé drahocené dívce něco stalo."
Narumi při těch slovech projel tělem elektrický šok a obrátila se na Takashiho, aby se mu mohla podívat do očí. Jak se otočila, měla obličej jen pár centimetrů od jeho. Pár dlouhých sekund se sobě dívali do očí. Pak už to Takashi nevydržel a políbil ji.
Narumi nejistě otevřela oči, nezdálo se jí to - v pokoji bylo až moc světla, což se v Takahamě, kde prší sedm dní v týdnu nestává tak často. Pak si ale uvědomila co je za den, převrátila se na druhý bok a polštářem si přikryla obličej. V tom do pokoje vtrhla Meki.
"Notak vstávej, ospalče! Dneska je tvůj velký den!"
"Jo, sem na to celá žhavá."
Narumi si lehla na břicho, obličej oiřád v polštáři. Meki si dala ruce v bok a zakroutila hlavou.
"Jo, abych nezapomněla, neříkala si, že máš v Takahamě přátelé?"
"Mám, proč?"
"Zvláštní způsob vyjádření přátelství..." Meki rozložilyla kus papíru a četla "...Prosím, Nano, musím tě znovu vidět, až budeš moct, zavolej mi, T."
V tom Narumi ožila a posadila se na posteli. Mezi peřinami vyhrabávala mobil.
"Jestli jdeš volat tomu T-fantomovi, tak mu řekni, že máš čas nejdéle do čtyř. Pak musíš pracovat."
Narumi se zakřenila a konečně našla telefon. Vytočila číslo, které si už od svých třinácti let pamatovala a telefon přiložila k uchu. Chvilku to zvonilo a pak se ozval záznamník. Narumi posmutněla, ale když se z telefonu ozval vzkaz: "Momentálně nemohu k telefonu, někdy si na vás čas najdu - takže mi dejte teď všichni pokoj. S vyjímkou Nano - na tu čekám doma."
tak se zase zasmála a začala se oblékat. Meki si povzdechla, ale pak její oči zahlédli řetízek.
"Ten je krásnej! Kde si ho koupila?"
"To je nevím...zeptej se T-fantoma."
Narumi se zasmála a i když Meki nechtěla, tak se nakonec rozesmála taky. Narumi se oblékala.
"Neřikej mi, že si chceš vzít zase tohle!"
"Proč? Co je na tom špatnýho?"
"Už je to vohraný....počkej chvilku."
Meki odběhla a vrátila se se stříbrným tílkem a minisukní. Narumi se znovu zářivě zasmála a oblečení si od Meki vzala a začala se do něj oblékat. Pak se rychle rozloučila a vybehla ze dveří. Do pokoje pak vešel Arashi.
"Zdá se Meki, že se ti ta nová Narumi začíná líbit."
"Jo...Takahamská Narumi mi bude chybět, až se pozítří vrátí ta Tokijská."
Narumi mezitím probíhala ulicemi, až se dostala ke starému domu se zatlučenými okny. Pomalu vstoupila dovnitř. Bylo tam ještě větší šero než normálně. Pohovky, postele, skříně, všechno bylo zakryto neprůhledným igelitem. Jen jedna sedačka byla odkrytá - ta, na které poprvé políbila Takashiho. A na ní seděl on. Mlčky šla k němu.
"Aho-"
Než to stihla doříct, Takashi rychle vstal z pohovky a políbil jí. Chvilku tam jenom kamenně stála, ale pak se zapojila. Takashi se usmál.
"To je mi ale přivítání."
"No, já si nezačala."
Oba se začali smát. Pak jí vzal Takashi za ruku, posadil se na sedačku a jí si posadil na klín.
"Chtěl sem tě jenom vidět a zeptat se...kdy tady máš ten koncert o kterým si mi říkala?"
"No..dneska."
"Vážně? A nezdržuju tě?"
"Mám čas tak do tří-do čtyř, pak se musím začít připravovat."
V tom se ozvaly kroky.
"No Takashi, ty perverzáku!"
Narumi i Takashi se otočili směrem ke dveřím, kde stáli Ame, Enwy, Kaname, Moe, Wisper a Fero.
"Napadlo nás, že tady budete."
Dívky šly a z pohovek shodili igelity a posadily se - jako doma. Kluci je následovali.
"Tak co, Takashi, kde si se tak dlouho coural?"
"Já ani nevím, co vy?"
Pak si společně povídali. Rozebírali minulost, Narumi se toho dozvěděla ještě víc.
"Hale Narumi, je půl čtvrtý, asi bys měla jít."
"Proboha, Meki mě zabije..."
"A my taky, jestli to nestihneš. Všichni příjdeme, tak koukej zpívat."
Narumi se společně s Ame zasmála a pak se vydala zpět do hotelu. Tam už čekala nervózní Meki. Ihned jí navlékla do fialových šatů a za půl hodiny už jeli všichni tři - Meki, Narumi, Arashi - do ulice Todoroki, kde se její koncert měl konat. Bylo tam už nachystané pódium, nějací muži dolaďovali světla a začali se tam shromažďovat lidé. Narumi se zhluboka nadechla a vydechla a zašla do zákulisí.
Netrvalo to dlouho a přišli za ní dva muži v černém.
"Promiňte, Narumi-sama, ale říkají, že vás znají."
Za muži stáli Narumininy přátelé.
"Ano, to je v pořádku, jsou to speciální hosté, sežeňte jim prosím ta nejlepší místa."
"Samozřejmě."
Narumi se posadila a zatřásla se.
"Copak, nervózní?"
"Víc než je zdravý."
"Nemáš se čeho bát, už před pěti lety si zpívala jako profesionál."
Do toho se navíc vložil Takashi, který k ní přišel a políbil jí na špičku nosu.
"Navíc ti to moc sluší."
Narumi se usmála. Byla obklopena přáteli, rodinou...co víc si mohla přát. Její třes přestal a uvolnila se. Měli pravdu, neměla se čeho bát.
Za chvíli za nimi opět přišel muž v černém s Meki. Muž odvedl Narumininy hosty na jejich místa a Meki plácla Narumi lehce po zádech.
"Tak je to tady, jdi na to a drž se!"
Narumi se na ni usmála, z hluboka se nadechla a pak hlasitě pokla. Nakonec nasadila zářivý úsměv a vyšla na pódium. Lehce se uklonila. Pohlédla na své přátelé, kteří byli hned ve předu a pak začala zpívat.
ukázka z koncertu
Narumi seděla v autě. Konečně to měla za sebou. Odzpívala asi dvacet svých písniček. Lidi byli nadšení, moc se jim to líbilo, ale...pro Narumi to znamenalo také to, že se blíží odjezd z Takahamy.

Pár diplomků od Narumi

5. září 2009 v 15:11 | Kami |  Diplomky co se jinam nevešly xD
Narumi mi udělala pár diplomků, moc ti z ně děkuju, Rumi, jsou nádherný :o)


Naruto endingy

5. září 2009 v 15:02 | Kami |  Videa: Naruto
Dneska žádný kecy - tady máte Naruto endingy


KibaHina

5. září 2009 v 8:33 | Kami |  Videa: Naruto
Jelikož nevím co psát, rozhodla sem se najít alespoň pár videí, tentokrát na pár KibaHina, ať se vám líbí :o)


Kletba rodu Agarime (2/2)

4. září 2009 v 20:27 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
"Juuri? Cožeto?"
Muž se na Sango zadíval. Pak mu v očích přeběhla jiskra náhlého pochopení.
"V tom případě budeš Sango."
Sango se na něj udiveně podívala.
"My se známe?"
"Ne, ale znám tvou matku. A prosim tě omluv chování mých ninjů."
Sango zůstala stát s pusou dokořán. Vyrůstala sama, její matka kdysi zmizela...a co to říkal? Ninjové? Kde se to proboha ocitly? Muž si všimnul jejího pohledu a přikývnul.
"Ingo, Raito, pusťte je. A vy se dívky posaďte."
Sango se nyní už volná, posadila na menší koberec naproti muži.
"Tak povídejte. Kdo jste? A kde jsme? A jakto, že mě znáte? Odkud znáte mojí matku?"
"Já se jmenuji Mawako a jsem správce Skryté Vodopádové vesnice. Tím ti rovnou odpovídám i na tvou druhou otázku - jsme nedaleko vchodu do Skryté Vodopádové. Tvá matka byla Ekaki, stejně jako ty a nejspíš se sem dostala stejným způsobem jako vy dvě. Bylo to přesně před deseti lety, když ti bylo sedm. Vyprávěla mi o tobě a upřímě...vypadala úplně stejně jako ty, jen byla o trošku starší. Byla to skvělá Ekaki, chtěli jsme jí přesvědčit, aby tu s námi zůstala, byla opravdu mocná a v boji opravdu výkonná, ale chtěla se vrátit kvůli tobě. Ale pár dní před tím než plánovala svůj návrat, náhle zmizela. Původně jsme mysleli, že se vrátila dřív, ale všechno později všechno naznačovalo, že nikdy náš svět neopustila."
"Fajn, co to je Ekaki?"
"Ty jsi se sem dostala a nevíš to? To jsou mi ale dneska věci...no, Ekaki...dalo by se to taky nazvat Kreslíř nebo něco v tom stylu. Zásadní schopností Ekaki je manipulovat realitou pomocí své fantazie. Stačí aby sis něco představila a ono se to stane."
"Představit? Já to vždycky kreslila na papír..."
"Ano, ale co jsem slyšel, ten most si nakreslila bez papíru ne?"
"A taky moc dlouho nevydržel..."
"Ano, protože si ztratila tu představu. Na papíru to má tu výhodu, že to přetrvá samo do sebe. Když to máš jen v mysli, musíš to udržet."
Sango se zamyslela, když se ozval jeden s ninjů, co je sem přivedli.
"Pane, myslíte, že návrat Ekakiho souvisí nějak s pohyby Dakara?"
"Je to možné..."
"Dobře, kdo je Dakaro?"
"Dakaro je démon, který pohlcuje lidskou energii potřebnou k životu. Poslední Ekaki ho před deseti lety zapečetila, ale zdá se...že se znovu probudil k životu."
"Mám to chápat, že mě žádáte, abych bojovala s nějakym děsivym démonem?"
"Ne...ale chystal sem se na to."
Muž se zasmál. Sango si povzdychla. Byla ohromená...zjistila co se stalo s její matkou, také zjistila, že je nějaká Ekaki a má speciální schopnosti...a její matka tomuto muži nejspíš věřila...a riskovala život, aby toho Dakara zapečetila.
"Medi, ty zůstaň tady. Já si jdu procvičit svoje schopnosti."
"Ani náhodou, jdu s tebou."
"Medi...bude to nebezpečné..."
Medi se zakřenila a mrkla na Sango.
"A kdo tady má černej pásek, co myslíš?"
Sango se zasmála a s Medi si plácla.
"Dobře, pane Mawako, naše rozhodnutí znáte, pomůžeme vám. Jen mi řekněte, kde toho démona najít a dejte mi trochu času na výcvik."
Muž se šťastně usmál a dal jim popis cesty. Dlouho do noci poté Medi se Sango spolu trénovali svoje schopnosti. Sango se výrazně zlepšila. Pak se pár hodin prospali a brzy ráno se vydali na cestu. Starý Mawako seděl u řeky a sledoval záda dvou dívek, která postupně mizela v ranní mlze.
"Bůh tě provázej, Sango Agarime."
Po třech dnech dorazily dívky do země Rosy, k Průzračnému jezeru. Sango chtěla zakřičet a démona přivolat, ale ani to nebylo potřeba. Po pár sekundách se začala hladina jezera vlnit a pod obrovským nátlakem temné síly se nad dívkami tyčil mohutný samětově černý had.
"Jak?! Jak je to možné, že si se vrátila Juuri?!"
"A kdo říká, že jsem Juuri?"
Had se zasmál kašlavým zlomyslným smíchem.
"V tom případě budeš její spratek, to se teda nemám čeho bát."
Sango přihmouřila oči. Do dvou sekund nebyla v jezeru ani kapka vody a had tvrdě dopadnul na do vysušeného jezerního koryta.
"Grr tak přece jenom taky umíš kreslit, co? Ten váš dar mi už leze pěkně na nervy!"
"Přestaň už mlít a bojuj!"
Zem pod hadem se začala měnit v lepkavé bahno. Had se od ocasu začal měnit v kámen.
"Na tenhle starý trik mě nedostaneš."
Had v klidu čekal, až mu zůstala živá jen hlava. Najednou Sango hlasitě zařvala a sledovala jak se had zase mění zpět z kamene na živou bytost. Cítila, jak jí něco vysává sílu.
"Víš, když si mě začala měnit na kámen, bahno ze změnilo zpět v suchou hlínu. Tvůj vliv platí jen když tu představu udržuješ. Nemůžeš tedy zároveň dělat dvě věci najednou. A když tě budu vysávat, nemůžeš svůj dar používat - nemáš takový trénink jako tvá matka."
Sango zhluboka dýchala a cítila, jak jí ubývají síly.
"Mmm, máš stejně sladkou chakru jako tvoje matka. Už se těším, až pozřu tvou duši, stejně jako její."
"Cože?!"
"Jo, to já jsem jí zabil. Ale pak jsem se stáhnul, aby se roznesla ta hloupost o zapečetění."
Sango začala zuřit. Dívala se do rudých očí vraha své jediné rodiny. S obtížemi vstala a hodila si pod nohy kouřovou bombu. Když vítr kouř odvanul, Sango stála dívala se do země. Pak zaměřila svůj pohled plný nenávisti na Dakara. Jeho tělo se zavlnilo. Pak už jen byl slyšet zvuk trhajícího kovu a Dakarův křik. Všude bylo plno krve. Dakaro ležel roztržený na dvě části v obrovské kaluži krve.
"S-stejně to není konec. A-a až ta tvoje představa zmizí, budu zase v pořádku..."
"To si jen myslíš, démone, i já mám svůj styl boje."
Sango vytáhla svůj blok a na něm ukázala hadovi obraz jeho momentálního stavu.
"Tohle přetrvá a ty už nikdy nikomu neublížíš."
Pak upustila svou první představu a jezero se zase začalo plnit vodou.
"Sbohem démone."
"Jednou...se....vrá..tím..."
Sango se zahleděla do země a pak vzhlédla směrem k Medi se zářivým úsměvem na tváři.
"Moc ti děkuju, Medi, spolu sme to dokázali!"
"Sango, ale já nic neudělala!"
"No...to nevadí!"
Dívky se rozesmály a pak se vracely zpět ke Skryté Vodopádové. Došli za Mawakem a pověděli mu vše co se stalo a co se dozvěděli. Ten byl nadšený.
"Víš Sango, jsi nejspíš ještě talentovanější než tvá matka!"
"To možná, ale chtěla jsem se zeptat...nešly by ty moje schopnosti nějak...zapěčetit?"
"Zapečetit?"
"Abych je nemohla používat...podle vás, Dakara i tady podle Medi je to dar...ale podle mě je to prokletí. Kletba, která se v naší rodině dědí a není před ní úniku."
Mawako se zadíval do země. Pak vzhlédl a sundal z krbové římsy svitek.
"Toto je pečetící technika, kterou vymyslela tvá matka. Ale...opravdu to chceš podstoupit?"
"Ano."
Mawako začal skládat pečetě. Sango přivřela oči a nechala na sebe působit Mawakovu chakru. Po půl hodině skončil.
"Máš sílu akorát tak na cestu zpátky k vám. Poté tvé síly navždy zmizí."
"Ale jak se máme vrátit?"
"Je to jednoduché...tedy to alespoň tak zní. Prý si akorát musíte představit místo, kdy jste naposedy byly doma, ve vašem světě."
Sango přikývla.
"Sbohem, Sango-sama."
Dívky se na sebe podívaly a zasmály se. Vyšly z Mawakovy chatky a šly směrem k vodopádu.
"Ale byl to dobrej trénink do školy, ne?"
"Jo...to jo."

"Hej Sango! Vstávej!"
"Ne..ještě ne..."
"Je pátek, jestli přídeme zase pozdě, Yovičová nás zabije."
"Jo, už vstávám."
Sango na sebe hodila tričko a džíny, prohrábla si vlasy a následovala svou kamarádku Medi z jejich pokoje. Ve dveřích se ale ještě otočila a rukou pohladila rám obrazu, kde byl zobrazený roztržený Dakaro. Na těch pár dní v jiném světě nikdy nezapomene.
THE END

Akatsuki, poslední pocta xP

4. září 2009 v 17:34 | Kami |  Videa: Naruto
Já vím, že máte těch videí o Akatsuki už plný zuby, ale protože dneska vyšel Shippuuden, kde definitivně zemřel Deidara (držme za něj minutu ticha xD), rozhodla jsem se najít o členech Akatsuki ještě pár videí, snad se vám budou líbit

Kakuzu - Hidan