Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<


Říjen 2009

Helloween v Konoze

31. října 2009 v 22:53 | Kami a Sango |  Naruto: Jednorázovky
Tak jsme se nudili, snědli plato rumových pralinek, vypili každá skleničku liguére a tohle z toho vzniklo. Snad se u toho pobavíte tak dobře, jako sme se bavili my dvě xD

Byl pozdní večer první máj...teda co to kecám? Byl pozdní večer, ale helloween. Všichni si chystali své masky. Naruto pracoval na kostýmu pikachu, Sakura na kostýmu růžového pantera, Sasuke na kostýmu...Itachiho? Dneska už nic nedává smysl...Neji si dělal kostým Esmeraldy, Lee se převlíkal za Gaie senseie, Tenten si dělala kostým Minnie, Ino pracovala na kostýmu pravé blondýnky, Shikamaru byl moc línej, aby něco výmýšlel, tak si vzal šaty, rozpustil si vlasy a šel za svojí mámu, Chouji dělal kostým včelky Máji, Hinata si dělala kostým upírky, Kiba se chystal jít za medvěda a Shino dával dohromady kostým deratizéra.
Ale ani senseiové, i když z toho už vyrostli, nezůstávali pozadu a dělali si kostýmy. Kakashi chtěl jít (za pomoci chidori) za elektrikáře, Gai za svého nejmilejšího žáka Leeho, Anko za vřískota, Kurenai za zombie a Asuma za Ferdu mravence.
Děcka začala obcházet domy svých senseiů. Jak ale rostli, stávalo se z koledování rabování. Naruto si nesl domů Kakashiho televizi, Sasuke Gaiovu zubní protézu a Sakura Kurenaiiny nejlepší šaty. Anko stála ve dveřích s puškou a každému kdo přišel vrazila bonbon a řekla ať vypadne. Nejpřekvapivější večer měl ale asi Asuma, kterému zazvonil u domu Orochimaru, převlečený za uklízečku s Kabutem, převlečeným za mývala. Orochimaru se usmál a vytáhnul mop.
"Ale zdravičko, Asumo, starý příteli, neměl bys tam jednu skleničku pro starého přítele?"
Asuma zaklepal tykadly, postavil se proti Orochimarovi jako býk (ale s tykadly místo rohů) a vytrkal Ora z domu.
"Hej, co to děláš?! Asumo ty slečinko!"
"Jako slečinka Asuma sem tě právě vytrkala z domu!"
"Nezženštil jsi nějak?"
"Ne! I když jsem původně chtěl jít za vílu Amálku..."
"A to bys po mě házel věneček nebo co?"
"A proč ne? Stejně by byl z kartonu!" (poznámka autorů - to je rozhovor, co? xD)
A pak mu zabouchnul dveře před nosem. Ještě chvíli to rozdýchával a pak se společně se všemi ostatními vydal na helloweenskou párty, kterou pořádala Tsunade v kostýmu Angeliny Jolie. Zábava byla v plném proudu, když v tom se Kabuto začal drbat. A hned ho následovali všichni ostatní. Nejdřív si Tsunade myslela, že všichni tancujou moderní verzi Hula hula, ale když to na ní přišlo taky, zavelela svlečení kostýmů a následné odblešení. Výsledkem toho bylo, že v sále byla hromada zablešených kostýmů a všichni se šli domů umýt. Pak se ale rozhodli, že si nenechají kazit zábavu a vrátili se do sálu. Bohužel je nenapadlo, že by blechy mohly být i v těch kostýmech a začali si je znovu oblékat. V tom hrozném zmatku si ale málokdo nandal svůj původní kostým.
Tenten přistoupila ke Gaiovi a Leeovi.(nebo k Leeovi a Gaiovi?)
"Lee, nepůjdeš si zatancovat?"
"Ale Tenten, já jsem Lee, tohle je přeci Gai!"
"Co kecáš! Já sem Lee! Alespoň tak vypadám..."
"Pokud sme oba Lee, kde je potom Gai?"
"No Gai budu asi já."
"To není pravda, já sem Gai!"
(vysvětlení od autorů: Tenten přišla za Gaiem, který měl vlastně masku sám sebe, ale Tenten si myslela že je to Lee, protože tu masku měl dřív on. Pravý Lee, ale říkal, že on je Lee, ale Gai na to odporoval, že je Lee on, protože si myslel, že má svůj kostým. Pak ale když řešili kdo je Gai, tak se přihlásil pravý Gai, ale Lee taky, protože si myslel, že má na sobě kostým Gaie...víme, je to složitý xD)
Hinata, která už v sobě měla asi dvě flašky saké, se vydala hledat Naruta, čili kostým pikachu. Bohužel ale ani ten se nedostal ke svému majiteli. Návlékl se do něj náš milý elektrikář Kakashi. Dopadlo to tak, že ho po celý zbytek večera Hinata balila, jak to jen šlo.
Shikaku (Shikamarův táta) seděl u baru, momentálně v kostýmu včelky Máji a pil saké. Prázdné lahve se začaly (poznámka Sango - tvrdý y Kami!!) na stole kupit. V tom spatřil Nejiho, jak stojí o kus dál a nadává.
"Co to mam proboha za šaty?! Tohle není můj jemně šitý kostým Esmeraldy! Páchne to jak Shikamaru!"
Neji najednou obrátil pozornost na Shikaka.
"Co tak zíráš? Tys asi pil, co?"
Shikaku, který viděl ostře akorát šaty své manželky se doplazil k Nejimu.
"Promiň miláčku, já vím, že jsem říkal, že budu v práci, už se to nestane...už ti nikdy nebudu lhát a akoholu se nikdy nedotknu, hlavně mě za to nebij!"
Neji otráveně odtlačoval Shikaka, který se po něm začínal plazit.
"To je dneska zase den..."
Za to Sakura byla spokojená a před zrcadlem si urovnávala Nejiho kostým Esmeraldy. Když najednou v davu zahlédla Itachiho. Pod touto maskou se dříve skrýval Sasuke. Sakura se k němu rozeběhla.
"Sasuke-kun, co takhle si jít zatancovat?"
"Já nejsem Sasuke."
Sakura se zahihňala.
"Tak dobře, Itachi-kun."
"Já nejsem ani Itach-"
V tom se Chouji zamyslel a pořádně si to přebral.
"Tak víš co? Jasně, jdem si zatancovat!"
Byl to pro něj velice hezký večer, tedy až do chvíle, než Sakura odhalila jeho pravou totožnost a Chouji proletěl třemi stěnami a vyletěl z okna.
Všechno vyvrcholilo, když Tsunade vyhlásila Kabuta jako vítěze soutěže o nejpřesvědčivější kostým, protože si ho i blechy spletly (pozn. Sango - tvrdý, Kami, tvrdý) s pravým mývalem. Jako cenu, vyhrál 2000 yanů, které ale následně musel zaplatit jako pokutu za zablešení Konohy.
Druhý den se všichni s kocovinou probírali do krásného rána. Konohou se nesly povzdechy.
"Tak se zase o helloweenu nestalo nic zajímavého."

Diplom k helloweenu pro má drahá SB

31. října 2009 v 14:48 | Kami |  Diplomky co se jinam nevešly xD
Takže moje drahá eSbéčka, přeju vám dokonalý a krvavý helloween...vaše Kami


Hrozba zvaná evoluce - 9.část

31. října 2009 v 10:48 | Kami |  Real: Hrozba zvaná evoluce
Alesh a Michel přistoupili se zvláštním úsměvem k tmavě modré pohovce a posadili se. Sarah na jejich drzost vyjeveně zírala a nejistě přistoupila ke gauči. Drobná dívka v bílém plášti si z toho ale vůbec nic nedělala, hodila každému do ruky plechovku chlazené coly a posadila se k nim.
"Copak? Umřel snad někdo, že jste mě poctili svou návštěvou?"
Alesh se na to zašklebil.
"Ale agentko Fallenová, musí snad někdo umřít, abych tě já a Michel poctili návštěvou?"
Všichni se ještě chvíli pozorovali a drželi vážný výraz. Pak dívce lehce cukly koutky a všichni tři propadli v záchvat smíchu. Dívka padla Michel a Aleshovi kolem krku.
"Ale vážně, co se děje? A kdy tě pustili Aleshi?"
"Vždycky si byla hodně všímavá Nikol...co byme ale od naší malý sestřičky mohli čekat? Jo a z toho vězení mě tak trochu ještě nepustili..."
"Cože?! Ty si zdrhnul?! Jak?"
"Michel si zahrála na poldu...ale to teď není důležitý. Potřebujeme tvoji pomoc-"
Najednou vlítla do laboratoře kouřová bomba. Všichni agenti byli ihned na nohou. Nikol přiskočila ke skříni, jednou ranou roztříštila zamčené dveře. Sarah trochu vyděšeně sledovala, jak si Nikol, Michel a Alesh připínají na ruce malé notebooky.
"Rychle, máme málo času!"
Všichni čtyři utíkali do podzemí. Slyšeli rány, jak kdosi prohledával laboratoř.
"Proč pořád klesáme? Ženeme sami sebe do pasti!"
"Mlč Aleshi a raději se koukni na mapu!"
Alesh stiskl rychle pár tlačítek na notebooku aniž by při tom spomalil a po tváři se mu rozlil výraz pochopení. Doběhli až dolů. Byla tam tma, ale zdálo se, že Nikol ví co dělá. Praštila do tmy a ozval se zvuk praskajícího kovu. Do místnosti kde stáli se vlilo světlo. Proběhli dveřma.
"Metro?"
"Nekoukej na mě jak na debila, Michel. Tohle je Tokio, svět podsvětí, kde jsem si udělala hodně nepřátel."
Nikol zapnula miniaturní notebook na svém zápěstí.
"Jsou to Cheji Hushimata a Sano Doku plus nějací jejich poskokové..asi už přišli na můj výzkum.
A mizíme rychle pryč, jdou směrem k nám."
"Fajn, kdy nám to jede?"
"Jasně, moc vtipnej. I kdyby sme vlakem jet mohli, tahle stanice nefunguje...což je momentálně plus pro nás...už jsou blízko."
Všichni, v čele s Nikol běželi ke kolejím. Když seskočili na trať, vykulila Michel oči.
"Ty vážně myslíš na všechno..."
Pak nasedli na motorky, co tam stáli a rozjeli se do tmy tunelu. Co ale Michel překvapilo, bylo, jak to Sarah s motorkou v pohodě zvládá. Jeli už skoro dvacet minut, když spatřili v dálce světlo. Ještě přidali.
"Připravte se, bude to drncat!"
V tu chvíli dojeli až ke světlu a všichni, kromě Nikol, sborově zakřičeli. Asi po pěti metrovém pádu se motorky znovu dotkly země, tentokrát silnice. A i když měli všichni tři chuť Nikol, která se teď smála, přejet, jeli dál. Nikol, Michel i Alesh si jedním ladným pohybem aktivovali vysílačku v helmě a Sarah následovala jejich příkladu.
"Tak kam to bude?"
"Na letiště! Ihned potřebujeme do Edinburghu."
"Eh? Já nechci do Anglie..."
"Skotsko Nikol...a nech toho, potřebujeme tvoji pomoc."
"A co by se mělo dít tak vážného, že byste si vy dva s tim sami neporadili?"
"Lifesptur na svobodě!"
"Cože?! Jakto? Vždyť je měla DIP všechny zničit!"
"Očividně nezničila...ale to by mě taky zajímalo sestřičko. Vždyť jste se o to měli postarat!"
"Vysvětlím vám to v letadle."
Pak se ale ozval výbuch a silnice se začala rozpadat.

Maes Hughes :-(

30. října 2009 v 23:27 | Kami |  Videa: Fullmetal alchemist
Pro dnešek poslední příspěvek a to smutné video o Maesovi :'(

Poslední dobou sem makala hlavně na fullmetal alchemist, takže teď o něm zase nějakou tu dobu neuslyšite ;o) Vaše Kami

Mega speciál - Dobyvatel shambally (2/2)

30. října 2009 v 23:20 | Kami |  Obrázky: Fullmetal alchemist
Tak sem to i bez svého prohlížeče drastickou cestou dodělala (zlatý malování xD) a tady to máte:


Kritika je důležitá!!

30. října 2009 v 22:10 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Takže lidičky, protože moc dobře vim, že kritika je stejně důležitá jako chvála, protože právě tím, že nám ostatní říkají co dělámě blbě, se zlepšujeme, chtěla jsem vás požádat, že kdybyste našli v článcích něco...třeba trapnýho, nadbytečnýho nebo neco, to se tam prostě nelíbí, či nějaké nedostatky v našem stylu psaní, neváhejte to sem pod článek, nebo k jednotlivým článkům napsat :o). Vaše Kami


Ed a Al...bratja

30. října 2009 v 21:38 | Kami |  Videa: Fullmetal alchemist
Tak jsem sem konečně začala dávat i videa fullmetal alchemist. Ale protože jich je málo, tak se budu chovat vyčůraně a budu je sem dávat po jednom, aby toho bylo víc xD


Osudové přátelství

30. října 2009 v 21:00 | Kami |  Real: Jednorázovky
Táák, konečně jsem přepsala povídku, která mě už od prázdnin strašila v sešitě, snad se vám bude líbit. A tady je k ní písnička:


Rychle jsem oddychovala. Už to tady bylo zase...seděla jsem úplně vzadu v rohu...sama. Nemohla jsem...nechtěla jsem mít kohokoliv u sebe. Protože...co kdyby se to stalo zase? Ostatní si ze mě dělali srandu, že sem samotářka, která se nikoho ani nedotkne...ale já jim to nemohla říct. Mysleli by si, že to kravina a že já jsem magor. A navíc...šla bych proti osudu. A to by byl zločin.
No a pak přišla ona. Ještě by to šlo, kdyby ji učitelka neposadila vedle mě. Po matematice se na mě otočila.
"Ahoj, já jsem Kamila."
Představila se mi a napřáhla ke mně ruku. A co sem v tu chvíli měla dělat? Nehýbat se a jen zírat? Ne...přinutila jsem se k úsměvu a podala jsem jí ruku.
"Já jsem Niki..."
Dotkly sme se a v tom se to stalo. Viděla jsem přechod, semafor, troubící náklaďák...
"Niki, děje se něco? Jsi nějaká bledá..."
"N-ne, j-jsem v-v p-pohodě..."
Celej zbytek dne jsme si povídali...začala jsem jí mít opravdu ráda...musela jsem něco udělat. Odpoledne jsme se s Kamilou rozloučili a ona se vydala domů. Plížila jsem se za ní. Šla okolo plaveckého bazénu, divadla...a přecházela na přechodě směrem k nemocnici. Byl tam celkem prudký kopec...a po něm jelo velké nákladní auto. Kamila s MP3 v uších přecházela po přechodě...náklaďák se snažil zastavit, brzdy pískaly...ale byl moc rozjetý. Jediné co zbývalo byl řvoucí klakson. Nemohla sem tam jen tak stát. Rozeběhla jsem je, chytla Kamilu, která zkameněla a sledovala blížící se auto, za rameno a odtáhla jsem jí na chodník.Vyděšeně se na mě dívala, náklaďák projel okolo. Pak mi skočila kolem krku.
"Děkuju Niki!!"
Jenže jak se mě dotkla, stalo se to zase...stavba domu...sesuv cihel... Zrychleně jsem dýchala.
"Nemáš zač, Kamilo...můžu tě raději doprovodit?"
Jen přikývla a tak jsme společně šli. Ani jedna ale nepromluvila. Až pak Kamila vyslovila to, čeho jsem se nejvíc bála.
"Kde ses tam vlastně vzala?"
"Já...šla jsem do nemocnice...podívat se...v kolik hodin zavírají na oční..."
"Aha."
Kamila vytáhla z tašky flašku a napila se. Ale když ji chtěla zašroubovat, upadlo jí víčko. Shýbala se pro něj. V tom jsem si uvědomila, kde stojíme. Přímo nad námi se dostavoval panelák. Co nejrychleji jsem ji chytila za zápěstí a strhla jsem jí na silnici, hezký kus od místa stavby. Při tom se jí vylila lahev s pitím a obě sme teď byly od sladké šťávy.
"Sakra Niki, proč si to-"
Ani to nestihla dopovědět, protože právě v tu chvíli dopadla na místo, kde jsme ještě před chvílí stály hromada cihel. Kamile spadla čelist a vyděšeně se na mě podívala.
"Jak jsi to věděla?"
Ale já jen zarytě zírala do země.
"Niki?"
Mlčky jsem zvedla ruku a položila jí ji na rameno. Chvíli jsem se soustředila.
"Dneska večer se raději nekoupej ani nesprchuj a vyhni se jakémukoliv styku s elektřinou."
Její výraz byl ještě vyděšenější. Já jsem se otočila a odcházela jsem.
Druhý den ráno se ke mně vrhla.
"Včera mě máma nutila se jít koupat, ale já nechtěla! Těsně před tím, než mě tam dotlačila násilím spadl do vany fén! Co se to tady sakra děje?!"
"Kamilo...když se někoho dotknu...a ten někdo má umřít...vidím to."
Vytřeštila na mě oči plné strachu.
"J-já mám u-mřít?"
"Ano."
Chvilku bylo ticho.
"A co vidíš teď?"
Dotkla jsem se její ruky. Chvíli jsem se soustředila.
"Půjdeš na koupaliště. Budeš se chtít vytáhnout a skočit z nejvyššího můstku. Praštíš se ale do hlavy o dno a dostaneš křeč. Když tě vytáhnou, bude už pozdě."
Kamila mlčela. Zdálo se, že nad tím vším přemýšlí. Pak začala hodina. Škola uběhla rychle. Když naposledy zazvonilo, Kamila vzala svůj mobil.
"Anet? Dneska s tebou na to koupaliště nemůžu...promiň, něco mi do toho vlezlo."
Pak se podívala na mě.
"A co vidíš teď?"
Zase jsem se jí dotkla a ztuhla jsem.
"M-my...půjdeme lézt po skalách...b-budeme se řítit a já se chytnu jedním lanem...budeš mě přesvědčovat, abych tě odřízla..."
"A ty mě odřízneš..."
"Ne. Neodříznu...pořád to odmítám...až nakonec spadneme obě."
Podívala se na mě vyděšeněji než kdy dřív. Opět jsem jí doprovázela domů. Ve dveřích nás přepadla její máma.
"Tak Niki! Jedeme! Bude to úžasné! Sehnala jsem nám víkend v horách a budeme moct lézt i po skalách! A je to pro tři, můžeš si s sebou vzít i kamarádku!"
Zděšeně jsme se na sebe podívali, ale dopadlo to tak, že jsem si ještě to odpoledne balila věci a ten podvečer podnikala první horolezeckou výpravu. Snažili jsme se držet co nejdál od vysokých skal...a pak se to stalo. Ve skále to křuplo a začalo se sesouvat kamení. Kamila padala, ale i se mnou, byly jsme spojeny lanem. Stihla jsem ještě zaháknout lano o kámen. Visely jsme nad propastí, hlubokou drobých sto dvacet stop.
"Tak dělej Niki! Odřízni mě, nebo umřeme obě!"
"Ani náhodou!"
"Dělej!"
"Ne!"
Kámen, za které bylo zaháknuté lano zakřupal.
"Máš poslední šanci!"
"Kdybych nezemřela teď, zemřu jindy, viděla jsem to a osud nezměníš!"
"Tvým osudem není smrt! To je můj osud! Jen bych tě měla stáhnout sebou, protože se ho snažíš změnit! Ale teď si pospěš! Ten kámen už dlouho nevdrží!"
"Prostě ne!"
Kamila si povzdychla a vytáhla svůj kapesní nůž.
"Nedělej to!"
Usmála se na mě. Přiložila nůž k lanu.
"Stanu se tvým andělem...alespoň do doby, než se zase setkáme..."
"Ne!"
Ale bylo už pozdě...jen její úsměv a odhodlaný pohled. A já? Já tam se slzami v očích visela a proklínala osud.

Diplomek pro Tissu

30. října 2009 v 18:48 | Kami |  Diplomky za eSB
Takže další skvělý eSbínko a tím je Tissa. Tady máš, diplomek, snad se ti bude líbit xD
Vim že je divnej, ale já si nemohla pomoct, když sem ten obrázek viděla xD
PS: malem mi vypadly oči z důlků, když sem viděla ty tvoje komenty...vážně mě nenapadlo, že by ses mohla pustit zrovna do téhle povídky xD předem se omlouvám...je dost divná, je totiž první, co se kdy napsala...tak to je všechno, nebudu se tu vykecávat xP. Kami

Božíí písničky...a videa taky ujdou xD

30. října 2009 v 18:35 | Kami |  Videa: Naruto
Tak jsem vám na youtube našla dalších pět videí...tentokrát ne podle toho, kdo je v něm, ale podle písniček, tak snad se vám budou líbit ;o) Kami

Toto video je hlavně na Sasukeho s písničkou Comatose


Mega speciál - Dobyvatel shambally (1/2)

30. října 2009 v 11:46 | Kami |  Obrázky: Fullmetal alchemist
Takže tady vám dávám první polovinu mé několika týdenní práce...jsou to obrázky co sem nafotila z úžasného filmu Dobyvatel Shambally. Dohromady mam přesně sto obrázků, tady je prvních padesát...dala bych je sem všechny, ale u zmenšování osmdesátého pátého obrázku mi nějak kixnul editor...takže sem to rozdělila. Snad se vám to bude líbit, myslím, že se mi nějaké záběry celkem povedly xD. Více pod perexem


Kss: 6.díl - (Ne)čekaná návštěva

30. října 2009 v 10:38 | Kami |  Naruto: Krutý svět Shinobi
Najednou se Mizukage slizce usmál a z rukávu mu vylítla katana, která mířila Sakuře na srdce.
Na zem dopadly kapky krve. Sakura jen strnule stála. Pak jí najednou všechno došlo a usmála se.
"Ale ale ale, Mizukage, to by si chtěl naši malou Hokage podrazit? To se ale vůbec nedělá..."
Muž, který holou rukou svíral katanu, ji vzal a odhodil stranou. Rány se mu začaly ihned hojit.
"Kdo si sakra?!"
"U Jashina...on neví kdo jsme?"
U Sakury se najednou začali objevovat další postavy, všechny v černých pláštích s červenými mraky. Teprve teď je Mizukage poznal.
"C-co t-tady dělá Akatsuki?!"
"Přišli jsme pomoct."
Mizukage nemohl věřit svým uším ani očím.
"Ale nikdo neměl do boje zasahovat!"
"Ano, ale to pominulo, když si jí chtěl zabít při uzavírání příměří."
Pein mluvil úplně klidně, jako by tohle měli na denním pořádku. Mizukage se obrátil na Hokage.
"Jak si dokázala přesvědčit Akatsuki aby s k tobě přidali?"
Než ale stihla odpovědět, vložila se do toho Konan.
"Ale ona nás vůbec nepřesvědčovala. Stačil jeden dopis, že je Konoha v nebezpečí..."
Mizukage se tvářil naprosto zmateně, stejně jako všichni Mlžní. Listoví znali pravdu, takže je tahle situace nijak nepřekvapila. Sakura se jen zasmála.
"Copak to nevíš, Mizukage? Asi tak...před dvaceti lety? Když jsme všichni byli skoro ještě malá děcka...zrovna když Akatsuki vznikla, plná dospívajících lidí...byla jsem jejím členem."
Mizukagemu spadla brada. Pokud něco čekal, tak tohle to určitě nebylo. Sakura se uchichtla.
"Už tu pusu můžeš zavřít."
"Jo...a co bude teď?"
"Podrazil si Mizukage...proto zemřeš."
Mizukage vytřeštil oči a udělal několik kroků dozadu.
"Ledaže by tě tví ninjové zachránili."
Sakura tázavě pohlédla na Mlžnou armádu. Jejich smysly ale byly zaměřené jen na čtyři věci...na čtyři věty...Mizukage ji podrazil...Kolik ze svých ninjů znáš jménem?...Víš kolik z nich má doma ženu a děti?...Hokage vyzvala Mizukageho na souboj, záleželo jí na nás víc než samotnému Mizukagemu...Nikdo se ani nepohnul. Mizukage začínal panikařit.
"Hej! Pojďte mi pomoct! To je rozkaz!"
Ale ani teď se nikdo ani nehnul. A pak se odehrálo několik věcí najednou. Mizukage zařval.
"Nehodlám tu umřít!!"
Začal skládat pečetě, kdosi z Mlžných ninjů tu techniku poznal a rozeběhnul se k nim a Sakurou projela palčivá bolest. Než si někdo stačil uvědomit co se vůbec děje, Mlžný ninja byl už u nich, vytasil kunai, povalil Sakuru a říznul ji do břicha. Pak za znechucených a vyděšených pohledů všech ostatních, jí zajel rukou pod kůži. Sakura zařvala a ninja jí vytáhnul z těla dlouhého jedovatě zeleného hada, který se v jeho rukou rozpadl na prášek. Sakura se udýchaně posadila a začala se léčit. Mizukage vypadal, jako by měl každou chvíli explodovat.
"JAK SI MOHL?! JAK SI MĚ MOHL ZRADIT?! PROČ SI JÍ POMÁHAL?!"
"Protože když by se jí had dostal až k srci, umřela by."
"NO PRÁVĚ O TO ŠLO TY DEBILE!"
"Ano a nám šlo právě o to, aby nezemřela."
Mizukage se ohlédnul. K muži, nebo spíš ještě chlapci, co zachránil Sakuře život se přidalo dalších pár ninjů. Pein složil několik pečetí.
"Myslím, že bysme to už měli ukončit."
V tu chvíli se nad Mizukagem objevila zvláštní brána, která ho začala vtahovat.
"Ne, já nehodlám zemřít!"
"Na to si měl myslet ještě před tím než si vytáhnul paty ze své vesnice."
Pak Mizukage zmizel úplně. Chvilku bylo úplné ticho. Pak Pein pošeptal něco Sakuře a celá Akatsuki na to zmizela. Po dalších pár tichých sekundách se ozval hlasitý jásot.

Klidně až na konec světa

27. října 2009 v 18:42 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
No a mam tu konečně povídku na přání pro Kasai...podle mě je to krátký a trapný...žádný děj...předem se omlouvám, asi mi dochází inspirace

Musím vydržet...musím vytrvat. Ano musím. Musím zůstat, dokud i On zůstane...a neodejdu, dokud neodejde i On. Vždyť právě On mě drží naživu...

Zadržela jsem dech a nervózně prošla "ulicí cel", kde věznili přes stovku vězňů. Z kamenných stěn chodby sálal chlad. I když jsem měla přes hlavu přetaženou kápi, vězňové mě poznali.
"Hej, to je ona! Tak co, jak se ti líbí venku?"
"Jak se ještě opovažuješ, ty zrádce vlastní krve?!"
"Ale ale, koho to k nám vítr zavál? Přišla si někoho z nás popravit?"
Přikrčela jsem se a přidala jsem do kroku. Ale chápala jsem je...bývaly i časy, co já nadávala za těmi chladnými mřížemi a bojovala o vlastní život...
Došla jsem až na konec chodby, vyběhla jsem patery schody a teď ještě dvě chodby...jak čato jsem tudy chodila. Zaťukala jsem na dveře. Z druhé strany se ozvalo jen jakésy souhlasné zamručení. Pomalu jsem otevřela dveře a spatřila jeho.
"Promiňte, Sasuke-sama...nesu vám večeři..."
"Jo, hoď to na stůl a nech mě v klidu."
Přikývla jsem a opustila jsem pokoj. Srdce mi bušilo dalších sedm a půl minuty...ale to vždycky, když na mě promluvil. Došla jsem až do kuchyně, kde jsem vytáhla z lednice chleba, co jsem si tam nechala v poledne a pustila jsem se do jídla....a při tom myslela na něj. Ani jsem si neuvědomila, že dovnitř vstoupil Kabuto.
"Tak co Kasai, zase duchem nepřítomná?"
Trhla jsem sebou.
"Zmlkni Kabuto."
Kabuto se jen ušklíbnul, posunul si brýle a rozmáchnul se. Ani jsem se neobtěžovala uhnout. Jeho pěst se dotkla mého břicha a jediné, co jsem cítila, byl tahavý pocit, jak se moje břišní svaly přizpůsobovaly jeho pěsti.
"Tak tohle je ta dokonalá schopnost, ta, kterou ti daroval Orochimaru-sama."
"Nic mi nedaroval...jen na mě sprostě dělal pokusy a tohle z toho vzniklo."
Kabuto se jen zlomyslně ušklíbnul.
"Samozřejmě. Ale vzniklo z toho něco zajímavého a užitečného...narozdíl od tvé posedlosti Sasukem-kun, která nejspíš dobře nedopadne..."
"Do toho ti nic není!"
Kabuto se naposledy ušklíbnul a odešel. Měl ale pravdu a to mě děsilo...teď jsem se ale rozhodla to nerešit. Musela jsem odnést ještě léky Orochimarovi. Vzala jsem jeho podnos a šla chodbou, pro mě mnohem temnější, než byla ta první.
Zaklepala jsem a otevřela jsem dveře. Přimrazeně jsem zůstala stát. Sasuke stál na jednom konci místnosti a právě se chystal Orochimara dorazit. Oba dva se na mě podívali. Orochimaru se slizce usmál.
"Kasai...právě včas. Buď tak hodná a odstraň ho. Náš Sasuke se najednou rozhodl jít proti nám."
Nám? Tim myslí i mě? To si snad myslí, že jsem tam celou dobu byla jen kvůli němu? A odstranit Sasukeho? Je sice pravda, že díky mým schopnostem jsem téměř nezranitelná, ale jak bych mohla...jak bych mohla odstranit někoho, kdo mě držel svou přítomností naživu, když jsem křičela na laboratorním stole jako pokusné morče...jen jsem zůstala stát na místě a zahleděla jsem se do země. Orochimaru zařval, jak na něj dopadlo ostří Sasukeho katany.
"Dělej! Pomoz mi!"
Ani jsem se ale nehla. Sasuke jednou rukou stisknul Orochimara pod krkem a druhou se chopil katany. V tom do místnosti vrazil druhými dveřmi Kabuto a vystřelil na Sasukeho otrávené jehly dřív, než na něj mohl Sasuke použít sharingan. Věděla jsem, že musím něco udělat...Sasuke měl zabrané obě ruce...chytla jsem kunai a vysřelila jsem rukou přes celou místnost...poprvé, co mi moje schopnost natahovat končetiny jako gumu dle libosti přišla vhod. Necelé tři metry ode mě jsem Sasukemu těsně před obličejem odrazila spršku jehel. Kabuto už se chystal k dalšímu útoku, když jsem vykopla nohu a kopla ho do obličeje. Když se skácel tak stačila jedna rána do týlu a byl v bezvědomí. Mezitím Sasuke použil Raikiri a Orochimara zabil. Vrátila jsem si končetiny do původního stavu a opět jsem nehybně stála. Byl tak blízko mě...slyšela jsem svůj rychlý tep...jeho kroky, jeho dech...i kdybych teď měla zemřít...nebyla bych šťastnější. Sasuke mě ale minul a pokračoval dál ven. Než ale úplně zmizel za zdmi, promluvil na mě.
"Musím teď něco udělat a to zabít určitého člověka. Pokud chceš, pojď se mnou."
Poslušně jako pes jsem ho mlčky následovala. Protože díky němu žiju. A budu ho následovat, klidně až na konec světa.


Náš NAPO tým

26. října 2009 v 21:37 | Kami |  Jen tak pro pobavení
Takže, dneska jsem si projížděla seznam povídek...a koukám, že od původního napo povídky - naruto povídky a pokemon povídky se nám to rozrostlo do pěkných rozměrů...ale samozřejmě, že to všechno nepíšu sama. Proto jsem se rozhodla, vypsat vám sem, kdo co píše:
  • Tým HIV pozitivní - začnu od našich nováčků, tito šílenci a úchylové pro vás budou psát "pohádky" ale předem upozorňuju, že to není vhodný pro děti a lidi se slabým žaludkem xD. Tento dokonalý tým tvoří Maková panenka, Kačerka Donaldka a Mickey Mouska. (Co jsem slyšela, připravuje se Sněhurka a sedm vrtulníků, Čípková růženka a Víla Análka...takže si obraz o nich udělejte sami xD)
  • Další je Aredhel, autorka povídky Cullen nebo Volturi? Co o ní můžu říct...je to cvok do Twilight a její povídky jsou prvotřídní
  • Pak je tu Kim, jinak zvaná Lady.Rainbow. Ta píše povídku Čarodějné zápisky, na seriál Čarodějky.
  • Poté Narumi. Ta píše Dovolenou na Malorce a prozatím pozastavenou sérii Záhada na hradě A podle toho co jsem se dnes dozvěděla, je snad ještě větší úchylák než tým HIV pozitivní dohromady.
  • Sango - autorka dost sadistické jednorázovky Bratři jak se (ne)patří a série Ginniny cesty. Dále spoluautorka všech Kámen povídek (např. Psychopati kolem dokola světa). Dá se popsat pouze dvěma slovy - naprostý šílenec xD
  • No a nakonec já - Kami. Sem vám odkazy dávat vážně nebudu...já píšu všechno, co tady nebylo zmíněno - všechny série, všechny jednorázovky, poté jsem spoluautorka Kámen povídek, dělám diplomky, hledám videa, fotím obrázky...a věčně vám píšu nějaký oznamy jako třeba tohle xD
Tak to je ode mě asi všechno. Pokud byste někdo chtěl k nám patřit a hodit sem pár svých povídek, klidně napiště na mail napo-povidky@seznam.cz. Vaše Kami

KNLŽ - 7.Den - Konec? No to určitě!

26. října 2009 v 20:29 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
No, jelikož dneska trpím nekotrolovatelným optimismem, tak jsem vymyslela...ale víte co? Nejdřív si to přečtěte, já vám to pak dopovím xD

Konan nervózně běhala po pokoji a rozhazovala věci do tří kufrů - do svého, do Deidarova a do Tobiho. Tobi seděl na posteli v tureckém sedu a přehraboval se v různých věcech a snažil se dělat to samé co Konan.
"Sempáái, pojďte sem!!"
"Co se děje, Tobi?"
"Co myslíte? Čí je tohle?"
Tobi se k hrudníku přiložil krajkovou podprsenku.
"No, Tobi, myslím, že tvoje ne. Ani bys tam neměl co dát."
"No co, tak bych si ji vycpal."
"A čím prosím tě?"
"No já nevím...třeba vodou..."
Začali se o podprsenku přetahovat.
"Dej to sem Tobi, nebo jsi dcerou smrti!"
Konan nakvašeně vstala a podprsenku jim vytrhla.
"To je tvoje Konan-sán? No aspoň se nemusíme jít ptát Itachiho-sán, jestli to není jeho..."
Chvíli zase mlčky balili, když v tom tam doslova přijel Hidan. Přitom ale na nohou měl jen boty a Tobiho to zřejmě vyděsilo. Konan ale byla rozjetá.
"Hale, jestli sis taky nalil rybí tuk do ponožek tak se jdi klouzat jinam, myslím, že tyhle dva byli včera namazaní víc než dost."
Hidan se nechápavě podíval na své nohy, jako by na nich nebylo vůbec nic neobvyklého a pak se ďábelsky pousmál.
"Jo tohle...to není žádnej rybí tuk, to jsou boty s motůrkem!"
Konan na něj zírala se zvednutým obočím.
"Tak proč si vlastně přiš- teba přijel?"
"Nóó, přišel jsem se zeptat, jestli se někdo z vás zúčastní poslední hry?"
"A jaký Hidan-sáán?"
"Bude se lítat na žížalách."
"Jůů!! Jasně že jóó! A Konan-sán určitě taky, že jo?"
"Ani náhodou! Když jsem to minule zkoušela, ještě tejden sem se musela podpírat katanou!"
"Dobře, dobře, no, tak my půjdem sami. Ty Konan alespoň můžeš udělat něco s tím telefonem...."
"Co je s telefonem?"
"Je tak trochu...samomluvící? Jo, to je ten správnej výraz!"
Konan si jen povzdechla.
"Fajn, tak já s tím něco udělám...ale až všichni vypadnete, teď na to vážně nemám náladu."
"Dobře. Jo a Tobi, Deidaro, vemte si něco nepromokavýho, začalo dost hustě pršet, což je ovšem samozřejmost, bez deště bysme ten závod nekonali."
Deidara s Tobim se ihned začali přetahovat o miniaturní deštníček, který se nasazuje přímo na hlavu. Vyhrál Deidara, tak se Konan jen s otevřenou pusou dívala, jak si Tobi nasazuje s lhostejným výrazem na hlavu poslední nenafouknutý kondom. Pak všichni vypadli. Konan si rychle dobalila poslední věci a šla se najíst. Jediné normální jídlo za celou dovolenou. Pak si lehla na postel a pořádně se prospala.
Probudila se, když už se téměř stmívalo, a v tom si Konan uvědomila, že musejí domů a nikdo tady zatím není. Tak se rozhodla alespoň podívat na ten telefon. Zvedla sluchátko.
"No konečně jste to někdo vzal. Řeknu vám to ještě jednou a opovažte se zase zvolat: ten telefon mluví a pak zavěsit! Ihned zaplaťte účet, jinak vás naše společnost-"
Konan si zívla a zavěsila. Tak tohle je vyřešení záhady o samomluvícím telefonu...ale kde jsou ostatní? Musejí přece jet. Konan si sedla zase na pohovku a začala si okusovat nehty.
V tom tam přiběhnul uřícený Itachi v růžovém kostýmu králíka.
"No Itachi, konečně, musíme jet-"
"Konan, rychle, nemůžeme odjet! Tobiho unesli!"

Tak a teď to oznámení. Jak jste si všimli, dovolená se prodlužuje - hlavně kvůli protestům jak ve škole, tak tady (že jo Elo? xDD). Ale varuju vás, dál než za deset dnů dovolený nejdu. Jinak už předem děkuju Kim, Šulině, Lucy, Ivíčkovi, Pétě, Adélce a Martině za zásobování těmi největšími nesmysly, co kdo dokáže vymyslet. Takže vám všem moc moc moc děkuju! A doufám, že to ještě pár dílů vydržíte xD

KNLŽ - 6.Den - odpoledne - Pařba

25. října 2009 v 17:29 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
"A co tam má být za kytky?"
"Nóó...třeba pomerančovník, ve tvaru agáve s citronovými plody ve tvaru banánů!!"
"Tobi...já vím, že slavíme tvoje narozeniny, ale některé věci jsou vážně nemožné."
"No jóó a mohli by mi tam zahrát pohádku?"
"A jakou?"
"No...tu o tý krávě na létajícím koštěti."
Konan se na Tobiho podívala jako na úplnýho magora. Tobi znejistěl.
"O koštěti na létajícím krávě...?"
"Konan, Tobi, pojďte už dolů!"
Konan naštvaně šla do kuchyně a Tobi za ní téměř baletil.
"Tak co Konan, máte ten seznam?"
"Pravděpodobně."
"Dobře, takže Tobi s Deidarou, Hidanem a Itachim půjdou nakupovat. Ostatní tady zůstanou a začnou to připravovat."
Všichni čtyři se vydali do velkého obchodního domu. Celkem jim to šlo, sehnali téměř všechno. Pak ale Tobi narazil na....
"Sempáááái, podívejte! Tohle je CD metalovýho boha!"
"Ty jo! Ale co budeme dělat? Nemáme na něj peníze!"
Tobi byl opravdu vyděšený.
"Nojo, co když si ho někdo koupí?!"
"To je fakt! Rychle! Zakopeme ho!"
Když v tom k nim přistoupil Itachi.
"Ehm...kluci, ale my jsme v paneláku."
"A to vadí?"
Mezitím ostatní chystali pařbu. Zanedlouho se ti čtyři vrátili i s nákupem.
"Tak co, máte všechno?"
"Samozřejmě Konan-sáán!"
Konan, i když nečekala, že by mohli mít všechno, vzala od kluků tašku. Chvíli se v ní prohrabávala.
"TOBI!!! Já říkala balonky! Ne kondomy!"
"Ale Konan-sáán, vždyť je to skoro to samý..."
"Ale nafukuješ si to sám!"
"Klid, klid. Myslím, že můžeme začít, ne?"
"Jasně!!"
Hidan přistoupil k Tobimu.
"Takže Tobi...myslím, že mluvím za všechny, když ti popřeju všechno nejlepší a předám ti tohle."
Hidan předal Tobimu narozeninové přání napsané na toaletním papírů.
"Jééé, to je úžasnéé!"
"A co budeme dělat teď?"
"Co takhle sledovat televizi v bazénu?"
Na to ale zareagoval ihned Itachi.
"Ani náhodou!! Pro dnešek jsme si užili elektrických šoků víc než dost!"
"No dobře no, Itachi-sáán. Ale co budeme dělat?"
"Co takhle flusat do dortu?"
"Jasně!!"
A tak to šlo dvě hodiny. Itachi vyhrál flusací ligu a pod stolem se začaly kupit lahve od piva. Po dlouhé době se už jen rozléhal po celém apartmánu zpěv všech kromě Konan.
"Počka leze dírou, kes oknem, nebudem-li chlastat nezcvoknem!"
Konan už toho měla vážně dost. Odstrčila Itachiho, kterej se úplně na šrot plazil po lampě a pořád u toho řikal něco jako: Čau krásko... a vydala se k sobě do pokoje, kde si lehla a hodila se přes hlavu polštář. Zítra už je konec. Už se nemohla dočkat.

Nevyhasínající hvězda - 6.díl - Louka

25. října 2009 v 11:28 | Kami |  Naruto: Nevyhasínající hvězda
A Naruto měl pravdu. Tereki byla Konohou ohromená. Všichni byli přátelští...tedy až na Hokage. Když vstoupili do její kanceláře, zrovna prohazovala stůl oknem. U někoho takovýho rozhodně nebude mít šanci, aby jí vzali do vesnice.
"Tak jsme zpátky babčo!"
"Naruto! Neřikej mi babčo! Nebo skončíš jako ten stůl!"
Tereki se trochu otřásla. A až teď si ji Tsunade všimla.
"Kdo je to?"
"To je Tereki, bab- teda..ehm...no a je ze Skryté Hvězdné."
Tsunade si ji změřila podezřívavým pohledem.
"Tak mě napadlo...nemohla byste ji vzít do vesnice?"
"Cože?! Naruto, je z cizí vesnice!"
"Ne tak docela...je to nukenin..."
"Tak uprchlej ninja, jo?"
Tereki přikývla. Ta Tsunade jí naháněla čím dál větší hrůzu.
"No...můžeme to zkusit. Mam tady i jeden byt volnej. Vem si klíčky a jděte...mam hodně práce."
"Hai."
Tereki se ještě trochu roztřeseně rozloučila s Narutem a s ostatními a vydala se co svého bytu. Nebylo to nic velkého, ale i za to byla ráda. Lehla si na postel a během chvilky usnula. Probudila se až ráno.
Někdo ťukal na okno. Tereki se lekla tak, že málem z tý postele spadla. Byl to nějaký kluk s čelenkou Skryté Listové...takže to byla pravda, chvilku si Tereki myslela, že to všechno byl jen sen.
"Hledá tě hokage-sama."
To Tereki náladu moc nezlepšilo, polkla, ale pak kývla a vydala se do sídla hokage. Hokage byla v trochu lepší náladě, takže už jí tolik neděsila.
"Takže Tereki, podle toho co říkal tým 7 máš už ninja trénink za sebou, takže myslím, že se můžeš stát členem Skryté Listové vesnice. Tady máš čelenku."
Tsunade jí podala krásnou stříbrnou čelenku se znakem Skryté Listové.
"Ale varuju tě. Pokud bys měla nějaký podezřelý kontakt se svojí minulou vesnicí, nebude se tady s tebou nikdo párat."
"Nebojte se Hokage-sama. Raději byh zemřela, než abych se vrátila zpět k nim."
Tsunade přikývla, spokojená s její reakcí a pustila jí ještě se slovy:
"Brzo budeš mít první misi, tak buď připravená."
Tereki celá šťastná vyběhla ven. Nevěděla, co má nejdřív dělat. Tak se porozhlédne po okolí, protože to tady vůbec nezná. Procházela ulice Listové, prohlížela si domy, obchody, skálu hokage, až došla k menšímu lesu. Pokračovala dál, chtěla toho vidět co nejvíc.
Les postupně houstnul a Tereki už uvažovala, že se vrátí. Když v tom uviděla mezi větvemi prosvítat světlo. Pousmála se a pokračovala. Z hustého listnatého lesa vyšla přímo na nádhernou krásně kulatou malou louku. Byla ohromená tou krásou. Slunce přijemně hřálo. Tereki se procházela po louce a asi v půlce si lehla do trávy a dívala se na mraky.
Byla šťastná. Jako ještě nikdy. Ale co bude dál? Moc dobře věděla, že žádné štěstí netrvá věčně a že se tedy dřív nebo později něco stane. Tereki zavřela oči.
Osoba v kápi utíkala lesem a párkrát se jen lehce otočila, aby se ujistila, že jí nikdo nesleduje. Nikdy se ale neotočila tolik, aby jí bylo vidět do obličeje. Měla na zádech katanu. Doběhla až k malé budově. Tam čekala další zahalená osoba. Ta první ji předala svitek, s přímo posvátnou úctou.
"Konečně, už jsem dlouho, čekal..."
"Ano a teď se všechno změní."
"Ale nejdřív budeme potřebovat JI. Bez ni nám je tento svitek k ničemu."
"O to už jsme se taky postarali."
"A kde je?"
"Odešla z Hvězdné do Listové..."
Tereki se vyděšeně probudila a posadila. Klid, říkala si. Byl to jen sen. Jenom sen. A nebo ne?

Diplomek pro Aki Hatake

25. října 2009 v 10:41 | Kami |  Diplomky za eSB
Táák, konečně tu mam pro tebe ten diplom, podle mě je dost divnej, ten původní byl mnohem lepší, bohužel jsem ho jaksi nedokopala k tomu, aby se sem načetl. Snad se ti ale bude líbit i tenhle. Kami


Nejdůležitější zkouška

25. října 2009 v 10:33 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
Tak a další jednorázovka na přání, tentokrát pro Yuriko. Promiň, že to tak dlouho trvalo, snad se ti bude líbit :o). Kami

"Yuriko, pospěš si!"
"No jo, no jo."
Už tak sem byla dost vystresovaná i bez senseiova popohánění. Přijdeme pozdě. Vím to. Nemáme šanci doběhnout do Písečné na chuniskou zkoušku včas a určitě začnou bez nás. Slunce nepříjemně pálilo a v botách sem měla aspoň kilo písku. Zničehonic se nám na rozpáleném obzoru začaly vlnět obrysy vesnice. Netrvalo dlouho a byli jsme tam.
"No konečně, zkouška začíná na deset minut, pospěšte si do hlavní síně!"
Jen jsme přikývli a udýchaní, upocení a unavení jsme běželi dál. Doběhli jsme akorát, zrovna, když jsme se usazovali vstoupil do místnosti hlavní zkoušející. Ještě jsem se stihla rozhlédnout po místnosti. Byly tu čtyři týmy z Listové, včetně nás; tři z Kamenné, jeden z Vodopádovy, dva z Travnaté, tři z Bleskové, tři z Mlžné a čtyři z Písečné. Všichni vypadali silněji než my. To bude zajímavý.
"Takže, ninjové, já jsem hlavní zkoušející této zkoušky a jmenuju se Baki. Tahle zkouška bude trochu jiná, než jste zvyklí. Nebudou se psát žádné testy."
Celou místností to zašumělo, nejvíc rozhořčení byli asi ti, co se na to učili.
"Ticho tam! Nebudou se psát žádné testy, protože v praxi by vám to stejně bylo k ničemu. Jako chuninové budete muset často vést své týmy nebezpečným terénem, abyste donesli důležitou zprávu, či svitek, či nějaký důležitý předmět.
Takže váš první úkol bude donést sdělení vašemu senseiovi. Bude to jedna jednoduchá věta, kterou budete znát jen vy."
Z davu se ale ozval nesouhlas.
"To pak bude ale hrozně jednoduchý!"
"To bych neřekl a nepokřikujte mi tady. Budete totiž pro své týmy získávat body. Dostanete body nejen za tu větu vaší co řeknete, ale i za další věty, co donesete. Po cestě totiž můžete ostatní týmy libovoně napadat a pokoušet se z nich dostat jejich větu. A v lepším případě i věty ostatních týmů. Na konci dostanete deset bodů za to, že svou větu donesete. Dalších dvacet bodů, pokud vám ji nikdo nevzal a pak patnáct bodů za každou ukořistěnou větu.
Teď běžte každý ke svému senseiovi, ten vám řekne, jakou větu budete mít a odvede vás na stanoviště."
Tak trochu zklesle jsme šli za naším senseiem. Tohle nebude lehký. Sensei k nám přistoupil.
"Takže děcka, vaše věta je-"
"NE!"
Všichni jsme se zděšeně podívali na Yuki, naší týmovou parťačku.
"Neříkejte nám to, sensei. Bude mnohem lepší, když větu bude znát jen jeden z nás. Tak bude méně pravděpodobné, že se jí někdo dozví."
Dívali jsme se na ní překvapeně, ale i s úctou. Yuki si vážně zaslouží stát se chuninem. Proto jsem ji taky navrhla, když jsme přemýšleli, koho větou pověřit. Trochu zaraženě, ale potěšeně souhlasila.
Vyběhli jsme na poušť. Jen písek. Žádné místo, kde se ukrýt. Téměř všechny týmy šli každý jinou trasou, ale cíl byl pro všechny hodně blízko sebe. Až na to šílený vedro šlo všechno celkem dobře. Nešlo nám moc o to získat věty ostatních, hlavně donést tu naší a nenechat si ji vzít. V tu chvíli se před námi do písku zabodnul kunai s výbušným lístkem. Instinktivně jsme uskočili dozadu. Před námi se zjevila partička Mlžných ninjů.
"Ale ale ale...Listoví ninjové...co takhle udělat dohodu? Vy nám řeknete svojí větu a my vám neublížíme."
To už jsme byli všichni nastartovaní. A v tom sem dostala nápad. Věděla jsem, že za to zaplatím, ale pomůžu tak hodně týmu. S veškerou odvahou co jsem dokázala ve svém těle nabrat sem zařvala:
"Nikdy vám naši větu neřeknu!"
Za fascinovaných pohledů mých parťáků a vítězoslavných pohledů nepřátel mě jeden z Mlžných chytil kolem pasu a i s jeho týmem prchal. Když jsme byli takových pět nebo šest kilometrů od mého týmu, tak zastavili.
"Jsi pěkně hloupá, když hned na začátku na sebe práskneš, že větu znáš ty. Tak fajn, řekni nám ji."
"Ne!"
V tu chvíli mi přilétla facka.
"Dělej!"
"Nic vám neřeknu."
Dali mi ještě jednu ránu, větší. Přemýšlela jsem. Můj tým jasně věděl, že mě nemá zachraňovat, věděl, že bych jim za to dala ještě přes hubu. Dokončení mise je důležitější. A teď by mohli být tak na půl cesty...mohla bych těmhle Mlžným říct něco falešnýho...ale zase nevím jaký věty se používají, aby mě hned neodhalili...hold to budu muset vydržet dokud to nevzdaj.
"Ihned nám řekni vaši větu!"
Kluk už napřahoval ruku k další ráně, když v tom ho někdo chytil za zápěstí. Nemohla jsem věřit svým očím. Byl to Uchiha Sasuke s jeho týmem. Polkla jsem. Uchiha Sasuke...mladší bratr mýho kluka, i když stejně starý jako já. Nevypadal zrovna mile, zkroutil Mlžnýmu mu ruku za zády.
"Tomu říkáte odvaha? Tři kluci na jednu holku? Takže teď se jí hezky omluvíš a vyklopíš jí všechny věty co znáš."
"Ani náhodou."
Růžovovlasá dívka, co byla se Sasukem v týmu, přišla k mohutnému stromu (protože už jsme byli na kraji pouště), jen lehce se ho dotkla a ten se rozlétnul na statísíce malých třísek. Mlžní hlasitě pokli.
"Vážně ne?"
Okolo Sasukeho začaly proudit blesky.
"Tak jo, tak jo! Omlouvám se a...Vítr vane mezi stromy. Kůň běží po pastvině. Hvězdy září stříbrným světlem. Růže se krví barví do ruda. Krkavci už krouží nad bojištěm. Víc toho nevím!"
"Fajn, tak teď zmizte a už se nevracejte."
Pak se obrátili na mě.
"Jestli chceš, pojď s námi, Listoví senseiové jsou blízko sebe."
Přikývla jsem a pořád ještě ohromená jsem se vydala na cestu. Zanedlouho už jsme viděli naše stanoviště. Ještě jednou jsem jim poděkovala, a vydala jsem se k mému senseiovi, kde čekal i zbytek týmu.
"Yuriko! Není ti nic?"
"Ne, jsem v pohodě, sensei..."
Rychle jsem mu zopakovala všechny věty. Ostatní na mě zírali jak na něco mimozemského, tak jsem jim poté ještě musela vysvětlovat, co se stalo.
Druhé kolo mělo být až zítra a to měly být souboje, kde proti sobě bojovaly celé týmy. Večer, jsem nemohla usnout, tak jsem se šla projít. Večerní Písečná byla krásná.
"Co ty tu takhle pozdě?"
Otočila jsem se, i když jsem ani nemusela, ten hlas bych poznala všude.
"Jen se tak procházím a ty?"
"No...já tě přišel pozvat na ramen."
Překvapeně jsem se na něj podívala.
"Sasuke, já přece chodím s Itachim."
"No a co? Za jeden přátelský mi snad hlavu neutrhne, ne?"
Chvilku jsem ještě váhala, ale pak sem souhlasila. Ramen tu měli skoro tak dobrý jako v Listové. A se Sasuke je legrace. Celou dobu jsme se povídali a smáli. Možná až moc...měla jsem z toho v noci, když jsem odcházela, takový divný pocit.
A jako by to nestačilo, čekalo mě ráno zvláštní překvapení. Na boje se mohli přijít podívat i ti, co se neúčastinili. Když jsme měli přijít na řadu, všimla jsem si, že na jedné z tribun sedí Itachi a usmívá se na mě. Zhluboka jsem se nadechla. Co to bylo za pocit, co jsem cítila?
Boj pro mě nebyl až tak velký problém. Hned na začátku jsem vytvořila dva velké vodní draky, Yuki mě doplnila blesky a Nagashi, po tom, co moji draci totálně zmáčeli jak stadion, tak smetli protivníky, to kombo ještě dokončil technikou Doton, kdy stadion proměnil v jednu velkou bažinu. Do dvou minut jsme to měli vyhraný. Itachi mě šel přivítat.
"Ahoj krásko, šlo ti to skvěle."
Políbil mě. Usmála jsem se na něj. Pak jsem ale za jeho zády spatřila Sasukeho ublížený pohled a úsměv mi ztuhnul. Ten divnej pocit pořád narůstal.
I když jsem věděla, že bych neměla, omluvila jsem se Itachimu, že jsem po boji unavená a chce se mi spát, počkala jsem asi hodinu v pokoji, mezitím Itachi snad usnul a pak sem se vydala na stejné místo jako včera. Čekal tam. Když mě spatřil, nejdřív byl zaražený, ale pak se usmál.
"Co tu děláš Yuriko?"
"Dlužim ti ramen, Sasuke, ne?"
Mrkla jsem a něj a on se zakřenil. Pak jsme se vydali na ramen jako včera. Vyprávěl mi o sobě, o svém dětství, jak kdysi Itachimu vyměnil zubní pastu za lepidlo a on ho pak se zuby slepenými k sobě honil po celém sídle Uchiha a já smíchem nemohla ani jíst. Bylo mi se Sasukem hrozně dobře. Když už sem chtěla jít, chytil mě za zápěstí. Otočila jsem se, ale hned jak jsem to udělala, políbil mě. Byla jsem v šoku. Projel mnou proud větší než chidori. Pak se rozloučil a s úsměvem odešel. Já se omámeně vrátila na pokoj.
Druhý den si Itachi všimnul, že jsem nějaká divná, ale nechal to být. Třetí kolo zkoušky byla zkouška schopností. Měli jsme každý sám podle mapy určit nejvhodnější cestu k cíly, rozhodnout, která rostlina by se hodila na získání pití, která na získání jídla, ze které by se dal vyrobit nejúčinnější jed a naopak zase protijed. Dále jsme měli za úkol bojovat s různými typy zbraní...za všechno jsme dostávali body.
Pak nastal konec zkoušky. Body se sečetly. Od určitého počtu bodů se geninové stávali chuniny. Sensei si nás nechal zavolat.
"Takže abych to dlouho neprotahoval. Po součtu bodů za všechny tři kola, vyšlo, že vy tři jste...uspěli! Gratuluji vám, ode dneška z vás jsou chuninové!"
Yuki a Nagashi měli hroznou radost. Já ale pořád zůstávala vážná. Odpoledne to už Itachi nevydržel.
"Co je s tebou, Yuriko?"
"Musím si s tebou promluvit Itachi."
"Jasně, co se děje?"
"Chci...chci se rozejít."
"Cože?! Proč?"
"Já...nevím jak to říct...asi...asi miluju tvýho bratra."
To Itachiho dokonale uzemnilo. Ještě nějakou chvilku se z toho vzpamatovával.
"Tak to všechno mění...a...budeme alespoň přáteli?"
S radostí v očích jsem ho obejmula.
"To budu ráda."
"Tak co tu ještě děláš?"
Nechápavě jsem se na něj podívala.
"Běž, za Sasukem, ne?"
Dala jsem mu pusu na tvář a rozeběhla jsem se směrem k pokojům Listové. Sasuke byl v pokoji sám a i přes to, že se stal chuninem, jak nám sensei ještě říkal, byl dost vážný, skoro až smutný. Vběhla jsem do pokoje a políbila ho. Byl hodně překvapený, ale nevypadal, že by mu to vadilo.
"Yuriko počkej, co děláš? Co Itachi?"
Jen jsem se šibalsky usmála a znovu ho políbila.

Bittersweet (3/3)

22. října 2009 v 19:32 | Kami |  Real: Jednorázovky
A konečně třetí díl. Snad se ti bude líbit!

Seděla v autobuse vedle Konan, která vzrušení skoro nadskakovala.
"Víkend u jezera Akimishi! To bude skvělé! Už se nemůžu dočkat!!"
Aki se musela pousmát. Konan myslela úplně na to samý, co řikala, takže to tam Aki měla dvojnásobně, tudíž nešlo její nadšení nesdílet.
Chatky byly po čtyřech. V chatce číslo sedm, kde byla Aki a Konan byli ještě Deidara a Hidan.
PÁTEK:
Aki seděla na zemi a vyhazovala z kufru na postel. Z venku se ozval řev Anko:
"Třído, v devět hodin máme sraz u táboráku, tak tam všichni buďte!"
Aki se koukla na hodiny, bylo 20:13. Měla ještě skoro třičtvrtě hodiny. V tom jí přistál u nohy papírek. Opatrně ho rozložila."Pokud ještě platí ta tvoje nabídka na popovídání, čekám venku."
Aki se pousmála a strčila papírek do kapsy. Vyšla před chatku kde čekal Deidara. Společně vyšli podél břehu jezera. Nějakou dobu mlčeli, tak se Aki rozhodla začít.
"Kdo byl ten kdo ti volal před týdnem?"
"Cože?"
"No, chtěl sis se mnou promluvit, ale někdo ti zavolal..."
"Jo tohle...no, to byla babička...je už stará...musím se o ní starat."
"Ty?"
"Jo...no...víš...rodiče zemřeli při nehodě vlaku...zůstal sem úplně sám. To babička mě zachránila před děcákem..."
"Tos to neměl lehký..."
"No...ne..."
"Tahle holka je ten neúžasnější člověk co znám...nikdy jsem nikomu tohle ještě nedokázal říct..."
Aki se lehce pousmála, ale ne tak, aby si toho Deidara všimnul. Než se nadáli, ozval se hlas Anko, tak se oba rozeběhli zpět.
U táboráku byla legrace. Itachi hrál na kytaru, zpívalo se a všichni si vzrušeně povídali o soutěži, o jezeře, vyprávěly se strašidelné historky...Aki nikdy nebyla šťastnější. A ten Deidara jí pořád zůstával v hlavě...
SOBOTA:
Aki se probudila s úsměvem na tváři. Muselo být ale už dost pozdě. Konan běhala v plavkách po chatce a snažila se najít svoji gumičku do vlasů, Deidara stál před zrcadlem a snažil se učesat si vlasy a Hidan hledal čistý ponožky. Aki se znovu pousmála, seskočila z postele a vydala se na snídani. Ostatní se k ní připojili. Aki nemohlo ujít, že jí Deidara celou dobu nenápadně pozoruje. Pak se šli koupat.
"Hej Aki, pojď k nám do vody! Topíme Itachiho!"
Aki neváhala, rozeběhla se po malém můstku a skočila "kufr" do vody.Celou dobu blbli, navzájem se topili, hráli bitvu s bahnem ze dna jezera...prostě jako malé děti. Po obědě měli volný program. Aki se rozhodla vyhledat nějaké osamnělé místo, kde by mohla přemýšlet, bez toho, aniž by se jí do toho motaly mysli ostatních. Šla až na druhý konec jezera, tam se posadila na zem a opřela se zády o strom. Přivřela oči. Okolo bylo ticho.
"Krásné místo, že?"
Aki sebou trhla. Musela usnout, slunce už bylo skoro u západu a zbarvovalo oblohu do rudy. Vedle Aki stál Deidara a usmíval se.
"Můžu si přisednout?"
"Jasně."
Deidara si sednul vedle ní.
"Víš...tak jsem přemýšlel...už o mě víš všechno, ale já o tobě vůbec nic...pověz mi o sobě něco...něco co si ještě nikdy nikomu jinému neřekla..."
Aki se zamyslela. Má to udělat? Neměla by...ale pusa jí neposlouchala.
"No...umím číst myšlenky."
Deidara po ní vrhnul zvláštní pohled a i kdyby to Aki neslyšela, odhadla by podle jeho pohledu co si myslí.
"Jí asi přeskočilo..."
"Nepřeskočilo mi."
Deidara sebou trhnul a vyvalil oči.
"Jak proboha mohla vědět, co si myslím?!"
"Jak? Vždyť ti to tady právě vysvětluju!"
"Do prdele!"
"Nebuď sprostej!!!"
"Ale já nic neřekl!"
"To ale neznamená, že jsem to neslyšela."
Deidara vyděšeně vstal. Podíval se na Aki, otevřel pusu, ale pak jí zase zavřel, neměl co říct. Pak se otočil a rychle odešel. Aki se zklesle vrátila do chaty.
NEDĚLE:
Aki si balila věci zpět do tašky. V očích měla slzy. Od "tý chvíle" na ní Deidara nepromluvil. Jen po ní občas hodil napůl zamyšlený a napůl vyděšený pohled.
Když dojeli zpět do Tokia, objala se Aki s mamkou a mlčky jeli domů. Její máma ihned věděla, co jí tíží, protože i když se Aki snažila, nemohla na to přestat myslet. Doma ji ale čekalo ne příliš příjemné překvapení. Aki otevřela poštovní schránku. Byla tam černá obálka. Otevřela ji. Najednou zkameněla a vytřeštila oči, kam se jí nahrnuly slzy. Vešla do domu, stále jako tělo bez duše.
"Co se stalo, Aki?"
"Deidarova babička...ona..."
Akiina mamka upustila talíř, který právě umyla. Ten zařinčel ve dřezu.
"P-pohřeb je dneska večer..."
"Tak brzo?!"
"Ano...prý to bylo její přání..."
O několik hodin později šla Aki v černých šatech na místní hřbitov. Deidara stál, jakoby mu ještě pořádně nedošlo, co se stalo. Byl sám. Aki si s ním musela promluvit, i když na to nebyla vhodná doba...po obřadu se začali všichni rozcházet. Jen Deidara pořád stál na jednom místě a sledoval studený náhrobní kámen. Aki k němu přistoupila.
"Je mi to moc líto..."
"Jo...dík."
"Na co myslíš?"
Deidara se na ní nechápavě podíval.
"Copak ty to nevíš?"
"Ne...víš...podle legendy...ten, komu zemřou tři drahé osoby...jeho duše je pak tak smutná a zarmoucená, že nemáme šanci ji slyšet..."
Deidara ji ohromeně pozoroval. Pak se lehce pousmál.
"Na co myslím? No..."
Než si Aki uvědomila, co se děje, Deidara ji políbil.
"Je to celkem hloupý, co? Že nás dá dohromady zrovna smrt mojí babičky..."
"Jo. Jako v tý písničce Bittersweet. Takovej hořkosladkej konec, co?"
Deidara ji políbil do vlasů.
"Ne. Hořkosladkej začátek."

KNLŽ - 6.Den - dopoledne - Zkrat

21. října 2009 v 16:37 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
Já nevím...připadá mi to šíleně nudný, asi mi už dochází inspirace...

Konan seděla u snídaně, kterou si tentokrát připravila sama a vražedným pohledem sledovala Itachiho, který se musel od ní a od jejího jídla držet co nejdál. Jediní, kdo tam ještě chyběli byli Tobi a Dedidara. Po chvilce tam Deidara přiběhul, smál se a posadil se ke snídani.
"Kde máš Tobiho, Deidaro?"
"Už se klouže do kuchyně..."
"Klouže?"
"Joo...no tak trošičku jsem mu nalil rybí tuk do ponožek...samozřejmě náhodou."
Pein nad tím zavrtěl hlavou, jako by chtěl jasně říct: Pořád stejní debilové. Proč jsem si na to ještě nezvyknul? Pak ale zvednutím ruky všechny umlčel.
"Poslouchejte, je tady jedna věc, co musíme vyřešit a to jsou Tobiho narozeniny."
Okolo stolu to souhlasně zašumělo. Pak se ozvál z dálky Tobiho hlas.
"Už jeduuuu!!!"
Pein se plácnul do čela. Už se mu tam tvořila boule - díky Tobimu a Deidarovi se tam plácal celkem často. Tobi se přiklouzal do kuchyně a nechával za sebou mastnou stopu.
"Šéfe-san, když už mam ty narozeniny, mohl bych si dát nanuka? Prosíím!!"
Pein otráveně vstal a otevřel mrazák. Konan mu koukla přes rameno a zakašlala, jak se při tom pohledu zadusila.
"Co sakra dělá to rádio v mrazáku?!"
Itachi po ní hodil významný pohled.
"Věř mi, to bys vědět nechtěla."
Konan trochu zaraženě přikývla a už se neptala, ale stejně jí to vrtalo hlavou.
"A já se teď půjdu vykoupat šéfe-san!"
"Jasně, jasně...nemusíš nám říkat všechno co deš dělat."
Tobi odešel a Deidara, Zetsu a Itachi se začali hihňat.
"Čemu se tam zase vy tři tlemíte?"
"No...Tobi má ve vaně první dárek...párek elektrickej úhořů..."
Za chvilku už byl slyšet Tobiho křik...světlo v místnosti začalo blikat, rádio v mrazáku začalo skřípavě hrát, než umlklo. Všechna světla zhlasla.
"Hmm...tak to se vám povedlo, nejspíš ste vyhodili proud."
"V tom případě Konan-san, budeme muset zavolat elektřikáře, a ať jsou převlečeni za pikachu!!"
"Tobi! Jak si se sem proboha dostal tak rychle?"
Tobi stál, měl přes sebe přehozenej jen župan Akatsuki a na nohou pantofle co vypadali jako dva malí růžoví králíci. Kakuzu se ale zašklebil.
"No...ta elektřina mě tak trochu odhodila..ale ty úhoře si nechám!"
"Elektrikáře? To by stálo moc peněz, opravíme to sami."
Pein jen přikývnul.
"Fajn Kakuzu, vem Itachiho, Hidana, Tobiho a Deidaru a můžete se do toho pustit."
Konan si odkašlala.
"Ehm, ale měli byste si vzít něco, co je izolovanýho, abyste nedostali šok."
"Jasně, ale co je třeba izolovanýho...co takhle voda?"
Konan praštila hlavou do stolu.
"Néé...já na to přišel, dřevo nevede elektřinu!"
"Jasně, jsi génius Itachi, takže musíme sehnat dřevěné rukavice!"
"Tak do toho!"
Chlapi se nadšeně rozeběhli ven. Žádné dřevěné ale nenašli. Tak se dostatečně připravili i jinak. Každý měl na hlavě hrnec a v ruce vařečku, připraveni se kdykoliv bránit. Přišli až k podivně vypadající skřínce, co měli být elektrický pojistky a všechny ostatní hračičky. Hidan začal číst obrovský nápis.
"POZOR, ELEKTRICKÉ NAPĚTÍ: OTEVÍREJTE JEN V PŘÍPADĚ, ŽE CHETE VYPADAT JAKO PO ZÁSAHU ELEKTRICKÝM PROUDEM. Hmm...asi to bude bezpečný, otevřem to."
Hidan do toho praštil vařečkou. Ze skříňky vyšlehl silný elektrický proud a zhasla celá ulice. Itachi, Hidan, Tobi, Kakuzu i Deidara měli nové účesy, trčející kolmo do výšky.
"A co bude teď?"
"Teď si dáme deli!"
"Já bych raději zavolal ty elektrikáře..."
"Máš recht, hodíme na to bobek."
O půl hodiny později už tam stál elektrikář a otráveně se na to díval. Přišel k němu Tobi.
"Nechcete radioaktivní žvýkačku? Vlastní výroba!"
"No..ne díky, raději mi řekněte, co se tady dělo."
"No....nejdřív BŽUM! a pak FŇU! a nakonec BODŽŮŮ!!"
Konan naštvaně Tobiho odstrčila a všechno vysvětlila.
"Jasně, chápu, takže ten problém bude u toho mrazáku....ale proboha proč je v něm rádio?!"
Pein přišel s vemlouvavým pohledem.
"No...víte, slyšeli sme, že když ho tam necháme pět let tak se z něj stane likér..."
Elektrikář protočil oči a významě se podíval na Konan.
"Vy to nemáte lehký, že?"
"To mi povídejte."
Elektrikář to spravil a později už seděli všichni u oběda. Konan se na jídlo podezřívavě podívala.
"Itachi...nedělal si ho náhodou na tom pokaženým elektrickym vařiči?"
"Já nevim, proč?"
Itachi si nabral na vidličku sousto, zakousnul se a Bzzzzzzzz už zase vypadal jako dikobraz.
"Je to dobrý...dneska to má jedinečnou chuť!"
...Bzzzzzz....

Život ve smrti shinobiho - 32.díl

18. října 2009 v 20:31 | Kami |  Naruto: Život ve smrti shinobiho
"Co tu děláš, Irishe?"
"Zachraňuju ti život."
Narumi několikrát rychle zamrkala, jako by nemohla uvěřit tomu co vidí. Mezitim Kakuzu udělal další výpad. Narumi ještě nebyla při sobě, ale Kiba ho zastavil. Znovu se ji snažili zranit, ale Moruki, Kiba, Irishe, Sakura a Shikamaru to odráželi. Narumi stála, dívala se do země. Všechno okolo odeznívalo. Slyšela jen hlasy z dálky.
"Mojí holky se ani nedotknete!"
"Ruce pryč od mojí sestry!"
"Hej Narumi, prober se!"
"Narumi, rychle, musíme s nima bojovat."
"Ani náhodou to neskončí jako minule!"
Má kolem sebe přátelé...chrání ji. Co je to za pocit? Jako oheň, proudící v jejích žilách...zvláštní pocit u lopatek, jako by měla křídla...ještě pořád neotvírala oči, ale slyšela, že je v okolí ještě mnohem větší ticho...jen snad nějaký výkřiky...Hagarovo varovné syčení...najednou se cítila silná. Jako by mohla jednou ranou rozdrtit všechny nepřátelé...ano, protože je má kolem sebe...přátelé...konečně otevřela oči. Otřásla se...proto všichni zmlkli. Neztrácela ale sebevědomí, věděla, že tohle není nic co by nemohla kontrolovat...takže dospěla do poslední fáze?
Před ní stála obrovská zlatá lasička, se šesti ocasama do tvaru blesků. Rokubi no raijuu stál se zamlženým výrazem a čekal na Naruminy příkazy. Narumi přihmouřila oči a zaměřila se na Akatsuki. Démoní chakra vymrštila tlakovou vlnu proti Kakuzovi. Hidan se pokusil zaútočit na Narumi ze zhora, ale Hagaro chytnul Hidana do zubů a i s Irishe zmizeli v ulicích.
Kakuzu se pokusil na lasičku zaútočit, ale neměl nejmenší šanci, Narumi pohltila všechny útoky. Obloha se zatáhla a z nebe vyšlehl blesk, který Kakuzovi odrovnal hned dvě srdce. Obrovskou zlatou tlapou roztrhal třetí. Kakuzu se pokusil o další výpad. Lasička zvedla tlapu, z ní vyjelo pět obrovských drápů z blesků a probodla Kakuzovo čtvrté srdce.
Narumi se rozeběhla a vyskočila lasičce na krk. I když se jí tohle ještě nikdy nestalo, věděla přesně, co má dělat.
"Tohle je za celý klan Hiroia!"
Ve vzduchu se začal tvořit obrovský bleskový kužel špicí dolů, přesně nad Kakuzem. Ten chtěl utéct, ale teprv teď si uvědomil, že má okolo nohou omotané dva syčící hady.
"Tohle je konec."
Kakuzu vytřeštil oči, protože to nezaznělo Naruminým hlasem, ale hlasem Rokubiho. Kužel dopadnul obrovskou rychlostí na Kakuza, jediné co po něm zbylo byl prsten, který Narumi sebrala a navlékla si ho na další prst. Rokubi se začal rozplývat.
"Narumi Hiroia...na tebe si začnu dávat pozor...jak někdo dokáže plně ovládnout démona...?"
Mezitím v ulicích města:
"Cha, si jen malá holka na hadovi, myslíš si, že mě můžeš zabít?"
"To se ještě uvidí."
Hidan se vyprostil z Hagarova sevření. Nachystal si svou kosu. Takhle holka pro něj nemohla být problém. Rozeběhnul se a skočil Hagarovi po krku. Ten uhnul. Irishe ale ovládla zuřivost. Jejímu Hagarovi nikdo ubližovat nebude. Začala skládat pečetě. Pod Hidanem začala praskat zem, ale on se vždy hbitě vyhnul a chystal se na ní znovu zaútočit.
Irishe složila několik pečetí. Tesně před zrovna skákajícím Hidanem se objevil kamenný bodec, Hidan se na něj napíchnul. Pak se ale slizce usmál.
"Si lepší než jsem si myslel."
Chytl se bodce a vytáhnul si ho z těla. Irishe na to jen ohromeně hleděla. Na někoho takového bude muset použít jednu z účinějších technik...Hidan začal okolo sebe kreslit vlastní krví znak. Ten Irishe ihned poznala.
"Už to chápu. Jsi jeden z vyznavačů Jashina. Proto ti tělesné útoky nic nedělají."
"Takže už chápeš, že jsem nesmrtelný?!"
"Ne, nejsi nesmrtelný."
Hidan vytřeštil oči. Věděla snad ta holka něco co on ne? Irishe začala skládat pečetě. Okolo Hidana se začal tvočit stříbrný kruh.
"Co je to? Co to děláš?! Okamžitě toho nech!"
Hidanem projela vlna bolesti. Začínal cítit, že mu ubývá chakra a to hodně rychle.
"Právě ti odsávám tvou životní energii. Zbyde už jen tvé tělo. Proti fyzickým útokům jsi možná odolný, ale svou duši nijak neochráníš."
Trvalo to jen pár minut a Hidan padnul mrtvý k zemi. Kruh zmizel.

9. část

18. října 2009 v 16:09 | Aredhel |  Twilight: Cullen nebo Volturi?
Tak, konečně další díl od Aredhel.

"Když odejdem, Bello, půjdeš s námi?"
Zaskočilo mě to, vždyť už jsem jim snad řekla, že nepůjdu...nebo neřekla? Já snad mám sklerózu, to by mi tak chybělo.
"Ne, neodejdu Carlisle, já jsem bojovník, jsem vycvičená a nenechám své přátelé ve válce samotné, neopustím je, když mě potřebují."
"Chápu tě a proto zůstávám, je na ostatních, jak se rozhodnou oni. Já věřím, že by ses k nám mohla ještě vrátit a odpustit nám."
Při těchto slovech se díval na Edwarda. Na to jsem nevěděla co říct, sama nevím, co bude pak, po válce.
"Jaspere?" "Zůstávám." "Alice?" "Zůstávám." a tak se Carlisle zeptal všech a všichni byli pro, zůstat až do konce i Rosalie. Znovu jsem se nadechla a odpověděla:
"Jdu se připravit k boji, musím se najíst a trochu pocvičit. Ještě nejsem dobrá tak, jak bych chtěla."
"Nechceš zvěř?" Carlisle se zeptal. "Ne, po lidský budu silnější a dám si asi až těsně před odjezdem s ostatními, teď jsem plná." Usmála jsem se na něj a odešla.
Za chvíli ke mně přibehli Jasper a Alice. "Jdeme s tebou cvičit." Pověděl mi Jasper a ruku v ruce s Alice se vydali za mnou. Cestou jsme si povídali, bylo to fajn, jen tématu Edward jsme se vyhýbali. Bylo to jako kdysi. V tu chvíli jsem zatoužila být zpátky ve Forks s nimi. Jenže to nešlo. Pak jsme cvičili boj a schopnosti. Do Alice bych takovou zuřivost neřekla. Jasper mě přepral a to mě naštvalo, řekla jsem mu, aby mě naučil ty triky a on se smíchem souhlasil. Učil mě a Alice bojovat, byl skvělý učitel.
Takhle to šlo čtyři dny, až jednou jsem Jaspera konečně porazila. Jásala jsem jak malé dítě o Vánocích. Jasper na mě koukal takovým způsobem: Já vím, že jsi magor, ale tolik to dávat najevo nemusíš. Pak jsem si všimla, že ve dveřích stojí Felix a kouká na mě jak na blázna. Přestanu se smát a pokynu mu. On se uchychtnul a oznámil nám, že se za pět minut minut máme dostavit do síně. Vešli jsme a Aro mi pokynul, abych zaujala své místo. Když jsem stála po Caiově boku (byla jsem Caiův oblíbenec). "Svolal jsem vás, protože za chvíli přijde Heidi s potravou a po jídle vyrážíme, Cullenovi mají ve vedlejším sále připraveny zvířata. V tom se z jídelny ozvaly hlasy turistů, Cullenovi se odebírali do vedlejšího sálu, přitom na mě všichni kromě Edwarda nadějně hleděli. Já se ale vydala k turistům, vzala si tři stranou a vychutnala si je. Nevěděla jsem, že je to naposled.

Byli jsme připraveni. Rozdělení na čtyři skupiny. Rumuni byli podle Alice rozděleni na tři. Alec s první skupinou (ve které byl Emmett a Rose), šli za severní hranici Voltery. Felix s druhou skupinou za jižní hranicí Voltery. Demetri s třetí skupinou byli v sídle ve Volteře (v té skupině byl i Carlisle a Esmé), kdyby něco. No a já a Jane se čtvrtou skupinou jsme šli za východní hranici Voltery, do lesa a tam jsme čekali na stromech.
Já a Jane jsme seděli úplně vepředu a naproti nám Alice, Jasper a Edward (vymínil si být v naší skupině). Čekali jsme, zbývala hodina. Strategie byla jasná, garda a Cullenovi bojují (až na Alici, ta kontrolovala ostatní skupiny). Já zaměřovala Rumunům schopnosti a Jane měla zařídit, abych se mohla dostatečně soustředit. Vlastně při boji jsme byly já a jane jako siamská dvojčata.
Vlastně i ve Volteře jsme byly skoro pořád spolu (mimo chvil kdy byla s Demetrim). Konečně je to tady, zbývá 15 minut, garda se přesouvá před nás a rozprostírá se do stran. Deset, devět, osm, sedm, šest, pět, čtyři, tři, dva, jedna...a bitva začíná. Byli poměrně překvapeni, že neměli schopnosti. Byl to lehký boj. Za pár hodin bylo dobojováno. Vyhráli jsme, samozřejmě. A podle Alice to zvládli i ostatní skupiny a pak dostala vizi a podle toho, jak se tvářila, nebyla příjemná.
Když se probrala, byla vyděšená, Jasper byl u ní a ptal se, co je, já se dívala na Edwarda, ten měl ve tváři úplně stejný výraz jako Alice. Věděla jsem, že mě to bude něco stát, ale šla jsem k němu a dala mu ruku na rameno.
"Edwarde, co se děje?" On se na mě podíval a řekl: "Carlisle a Esmé" V tu chvíli jakoby do mě uhodil blesk. "Rumuni měli zálohy a teď se rozhodli je použít, už jsou ve Volteře, zajali je."
Nevěřila jsem svým očím, to není možné, nemůže to být pravda. Podívala jsem se na Jane. Jakmile jsme si pohlédli do očí, vylovily jsme z kapsy mobily a volaly Jane Demetrimu a já Alecovi, když sme začali mluvit, Carlos se vzpamatoval a zavolal Felixovi.
Já a Carlos jsme zajistili, že se ostatní přemístí k nám. Jane to štěstí neměla, Demetriho Rumuni přerušili uprostřed hovoru. Když ostatní dorazili, řekli jsme jim, co se stalo, garda začala panikařit, ale Alec je zklidnil.
Já, Alec, Jane a Felix jsme se pak poradili co dál, rozhodli jsme se, že se za tmy vydáme do hradu. Ubíhalo to strašně pomalu. Konečně se stmívalo. Vyrazili jsme. Když jsme stáli před branami, tak vyšel posel.
"Očekávali jsme vás a máme pro vás překvápko." V tom bylo všude kolem nás světlo a pak už jen tma. Ještě než se setmělo, se však přede mně postavil Edward.
"Kde to jsme?" zeptala jsem se ho. Tohle nebyla vůně Voltery. "Ve Forks." Byla jeho odpověď.
"Cože? Ale jakto? To není možné, vždyť takový talent nemá nikdo, a i kdyby, můj štít nás měl ochránit. Já...to...to prostě nejde." začala jsem hysterčit. "Klid, uklidni se, Bello." začal mě Edward utišovat. Já se na něj už jen bezmocně dívala.

Bittersweet (2/3)

18. října 2009 v 12:11 | Kami |  Real: Jednorázovky
"Ehm...Aki...mohla bys na chvíli?"
Aki se překvapeně podívala na blonďatého chlapce, který s ní, kromě mumlavého ahoj na přivítaní, zatím nepromluvil jediné slovo.
"Jasně."
Aki k němu přistoupila a všimla si, že kluk dělá co může aby nezabodnul pohled do země.
"Jen sem chtěl...popřát ti hodně štěstí...pak do tý soutěže...a..."
V tom mu zazvonil mobil a podle jeho myšlenek Aki poznala, že se mu částečně ulevilo, ale taky ho naštvalo, že ho ruší. Až k Aki doléhal z telefonu histericky uřvaný hlas.
"Kde si?? Vrať se domůů! Nejspííš vypadnul prooud! Nevíím co máám dělát!"
Deidara si povzdechnul.
"Promiň, ale budu muset jít...ahoj."
"I když bych se raději někam zahrabal..."
Aki si tedy zabalila věci a vydala se domů. Po cestě si ještě pročítala rozvrh. Na rozdíl od Kyota, kde měli na každou hodinu jinýho profesora, tady měli většinu hodin Anko, svou třídní. Pak ještě Kurenai, pak nějakýho Ibikiho a pak Asumu.
Došla až domů a práskla dveřma. Pak šla do kuchyně, kde její mamka skákala kolem plotny a táta si četl s nohama na stole noviny.
"Ahoj zlatíčko, tak co první ve škole?"
"Bylo to tam dobrý a nic zajímavýho."
"No, teda až na tu pěveckou soutěž, kam mě přihlásili...ale o tom se raději zmiňovat nebudu."
"Jakou soutěž?"
"Mami!!! Slíbila si mi, že mi nebudeš lézt do hlavy!"
"No jo...promiň. Ale jakou soutěž?"
Tak jim Aki vysvětlila o co se jedná a její mamka div neskákala radostí.
"Konečně ukážeš svůj talent! Za to ti udělám něco dobrého k večeři...ale...je potřeba jít nakoupit."
"No jasně, moje sklerotická maminka..."
"Aki Hatake!!"
"No jo no jo, promiň mami. Já tam dojdu."
Aki si vzala tašku, nějaké peníze a vydala se do nejbližšího obchodu. Tam podle seznamu házela věci do košíku, když v tom uviděla Deidaru, jak se snaží něco zvážit, ale vůbec mu to nejde, pořád mu to hlásilo nějakou chybu. Aki se pousmála, přišla až k němu a namačkala mu tam správnou kombinaci. Ten se na ni překvapeně otočil a zrudnul.
"A-ahoj.."
"Panebože, cokoliv, jen kdyby mě tady neviděla..."
Aki se na něj mile usmála.
"Vždycky se musíš řídit podle kódů vypsaných tady vedle pro jednotlivé ovoce."
"Jo...dík."
Deidara se pak otočil a celý rudý téměř utekl. Jenže, jakoby si na něj někdo tam nahoře zasednul, se potkali znovu u pokladny. Oba dva mlčeli. Aki měla co dělat aby se nerozesmála, protože Deidara si v duchu opakoval pořád tři věci.
"Útěk...pryč...daleko...útěk..."
Těsně předtím, než Deidara zase utekl mu položila Aki ruku na rameno.
"Kdyby sis chtěl někdy promluvit nebo něco...řekni."
"Jo...díky."
A pak zmizel. Aki šla zamyšleně domů. Druhý den ve škole řešili téměř celou dobu pěveckou soutěž. Anko v jednom kuse mlátila do stolu, až to v něm začínalo křupat.
"Ale teď, co za písničku?"
"No...včera sem o tom přemýšlela, Anko-sensei a něco mě napadlo."
Aki jim kousek zazpívala a všichni horlivě přikyvovali...tedy všichni z party, kam teď Aki patřila. Druhá parta, vedená Sasukem a Karin jen otráveně zírali před sebe a dávali najevo nezájem.
"To je úžasný, Aki, ale teď by to chtělo někde sehnat karaoke..."
"Víte, o tom sem taky přemýšlela. Karaoke bude mít každý. Pokud bysme sehnali dva lidi, co umějí hrát na flétnu a na klavír, mohli bysme udělat hudbu naživo a mít to originální."
"To je úžasný nápad."
"V týhle holce vážně něco je, máme štěstí, že ji máme."
"A já umim hrát na flétnu."
Ozvala se Konan. Anko byla štěstím bez sebe.
"A je tady nějaký klavírista?"
Nikdo se neozval. Až pak po chvíli Diedara nejistě zvednul ruku.
"Já umím hrát na klavír."
"Úžasné!!"
Dalších několik dní věnovali tréninku na soutěž a den D se rychle blížil. Konečně to bylo tady. Celá škola byla ve velké tělocvičně. Téměř všichni už měli odzpíváno. Jako poslední měla jít Aki. Prozatím byli nejlepší prváci s třídním Asumou. Anko seděla v rohu a okusovala si nehty.
"Nebojte, Anko-sensei, to vyhrajeme."
Anko jen přikývla. Konečně byla na Aki řada.
"A teď nakonec 2.B, kde bude zpívat Aki Hatake, s písničkou Bittersweet! (hořkosladký)"
Vyšla na pódium. V tom zhasly všechny světla, jediné světlo byl reflektor na podiu. Rozezněly se první tóny klavíru a flétny. Aki se zhluboka nadechla a začala zpívat.

Všechno šumění hlasů, které tam bylo nonstop celou soutěž najednou utichlo. Nikdo se neodvážil promluvit. Aki dozpívala. Ještě chvilku bylo ticho a pak se rozezněl bouřlivý potlesk. Rosvítila se opět všechna světla a na podium vyšel moderátor.
"To byla krása, slečno Hatake a teď prosím všechny o strpení, za chvíli se budou vyhlašovat výsledky!"
Než se Aki dostala přes houf studentů zpět ke své třídě, muselo být odhlasováno a podle vítězoslavného úsměvu na tváři Anko, bylo Aki jasné, že senseiové už výsledky znají.

Bittersweet (1/3)

16. října 2009 v 19:44 | Kami |  Real: Jednorázovky
Tak tohle je povídka na přání po Aki Hatake. Moooc se omlouvám, že to tak trvalo a jako omluvu jsem se rozhodla, že z té tvé povídky udělám krátkou sérii na tři části...snad ti to aspoň trochu vynahradí to dlouhé čekání..ale dost keců, tady to je:

Dívka si prohrábla své rudé vlasy. Failovýma očima přejela po studené kamené chodbě. První den v nové střední škole. Pohledem střelila k oknu, venku bylo úplně bílo a vítr rozháněl déšť po celé ulici Tokia. Byl listopad, těsně po čtvrtletní a ona, Aki Hatake se vetře do druháku mezi úplně cizí lidi.
Z hluboka se nadechla a sjela zády po stěně. Zajímalo by jí, jak dlouho to tady vydrží. Když bydlela v Kyotu, dýl jak rok to tam nevydržela...když každému mohla...
V tom se otevřely dveře a na chodbu vstoupil vysoký muž v kvádru - ředitel školy.
"Vy budete slečna Hatake, že?"
"Ano, pane řediteli."
"Skvěle rád tě poznávám, pojď se mnou do kanceláře."
"Eh, další děcko na krku...bejt tak doma a na klíně mísu brambůrků..."
Aki zatřásla hlavou a následovala zářivě se usmívajícího ředitele do kanceláře.
"Tak tady máš rozvrh, mapku školy a tohle mi prosím tě podepiš...tak to je ono. Kdyby si měla nějaký problém, tak se tady klidně stav."
"Tak doufám, že žádnej problém mít nebudeš..."
"Ehm...dobře, děkuji. Půjdu na první hodinu."
Rozloučila se se ředitelem a kvapem šla na svou první hodinu, která byla momentálně čtvrtá vyučovací. Došla až k učebně číslo třináct a zaklepala na dveře. Poté vstoupila. U katedry stála nebezpečně vyhlížející žena.
"Á, ty budeš Aki Hatake, že? Já jsem Anko Mitarashi, vítej u nás, hej třído, tohle je Aki, ode dneška vaše nová spolužačka, tak buďte milí! A ty se posaď támhle."
Anko ukázala na jediné volné místo, vedle dlouhovlasého blonďáka se zamyšleným výrazem. Nenápadně se porozhlédla po třídě.
"Hm...je to fakt kus..."
"Co to má proboha na sobě? Tyhle boty..."
"Tak to má být ona? By mě zajímalo jestli měla Anko pravdu..."
"Ty jo, ta nová má fakt super vlasy..."
"Co to má být proboha za rovnici na tý tabuli? Ta Mitarashi se zbláznila..."
Aki se přikrčila. Tohle vážně dlouho nevydrží. Nějak to přetrpěla do konce hodiny a pak si oddechla, jak většina ostatních studentů se vyhrnula ze třídy. Dost se jich ale nahrnulo taky k ní.
"Ahoj, já jsem Hidan, a kdyby si potřebovala bodyguarda...no víš, jak to u nováčků chodí, tak řekni!"
Provokativně na ni mrknul.
"A až si budeš říkat, tak něco sexy na sebe a co takhle pozvánku na dízu..."
Aki měla co dělat, aby mu jednu nevrazilo. Znělo by hodně divně, kdyby ho požádala, aby myslel na něco jiného? Místo toho se pokusila o milý úsměv.
"Jasně...díky."
Pak k ní přišel druhý kluk.
"Já jsem Kakuzu, těší mě, že tě poznávám."
"Hmm, tričko za čtyři stovky, sukni za sedm, boty aspoň za dva tisíce...sečteno, podtrženo..."
"Taky mě těší."
Pak se jí představilo ještě několik dalších lidí. Zjistila, že Hidan, Kakuzu, pak ještě Nagato, Zetsu, Kisame, Itachi, Sasori, Konan a ten blonďák co sedí vedle ní tvoří patru, která naopak odporuje "těm namachrovanejm" jak jim řikali. Nejvíc ale Aki zaujal ten blonďák. Snažila se na něj soustředit, ale nejspíš na nic nemyslel, takže dával Aki oddych. Ani za ní nijak nedolézal, dokonce i představit ho museli jeho kámoši. Jmenoval se Deidara. Od návalu spolužáků ji zachránila Anko, která přišla do třídy na další hodinu. Ekonomii, co s ní měli mít odhodila vedle katedry na zem a hlasitě bouchla do stolu.
"Takže jak už jsem říkala, letos to nesmíme prohrát! Znám vás všechny sice jen rok a vim, že jsem mizerná třídní, ale nenecháme přece prváky, aby nás převálcovali, ne?! Prý tam mají jednoho fakt dobrýho kluka...ale my budeme lepší! Kdo z vás umí dobře zpívat?"
"Jen ať se někdo přihlásí..."
Třída se po sobě nejistě dívala. Nikomu se ale do hlášení nechtělo.
"Notak třído....prosím, jinak budu před Asumou za debila..."
Aki nevěděla, kdo je Asuma, ale bylo jí Anko trochu líto. Nejistě se přihlásila.
"Já bych to možná zkusila..."
"Vážně? Skvělé! A zazpívala by si nám něco, abychom věděli, jak jsi dobrá?"
Aki znervózněla...přesně tohodle se bála. Nadechla se a pak začala zpívat svojí nejoblíbenější písničku. Celá třída stichla a naslouchala jejímu hlasu. Když skončila, ozval se ve třídě bouřlivý potlesk.
Zbytek hodiny to pak probírali a na ekonomii si nikdo ani nevzpomněl. Aki se dozvěděla, že jde o soutěž ve zpěvu, kterou škola každý rok pořádá a vítěz získá výlet k jezeru Akimishi. Pak zazvonilo a Aki s překvapením zjistila, že to byla její poslední hodina. Chtěla se vydat domů, když v tom se vedle ní ozval nejistý hlas.
"Ehm...Aki...mohla bys na chvíli?"
Aki se překvapeně podívala na blonďatého chlapce, který s ní, kromě mumlavého ahoj na přivítaní, zatím nepromluvil jediné slovo.

KNLŽ - 5.Den - "Povzbuzovák"

13. října 2009 v 19:01 | Kami |  Naruto: Konan nemá lehký život
Konečně jsem to sepsala! Omlouvám se Ele - chan, za to, že to tak trvalo, tak snad se bude líbit!

"Vstávat lidi, ihned!"
"Peine...je půl šestý ráno!"
"To možná ano, ale na dnešek jsme dohodnutý, že pojedeme do Splitu a musíme rychle než budou na silnicích zácpy, takže makáme!"
Konan ospale došla až do kuchyně. Tobi s Deidarou se plazili za ní.
"Chlapi, to už vážně nemyslíte vážně! Špinavý spodky na stole?! Ponožky poházený po celý kuchyni?! A co dělá ta obrovská kaluž pod umyvadlem?! A co v ní sakra dělá ta želva?! Tohle už dál nejde! Já si tady sednu, hodim si nohy na stůl a budu myslet úplně na něco jinýho než ste vy všichni! Nejsem tady! Cože, řikal někdo něco? Ne, protože tady nejsem!"
Tobi s Deidarou jí pozorovali. Tobi se naklonil k Deidarovi a šeptal.
"Ona se zbláznila a to jsme pohromadě jen čtyři dny!"
Pein začal chystat snídani, začal ji rozdávat na talíře a Itachi se k němu nenápadně přiblížil.
"Který talíř je pro Konan?"
"Tenhle. Proč?"
Itachi neodpověděl a jen do talíře něco přisypal. Tobi s Deidarou to sledovali. Pak Itachi postavil talíř před Konan. Ta jídle hodila otráveným pohledem. Tobi se uchechtnul.
"Jen si dej, Konan-sán, uvidíš zlaté prase!"
Konan po něm hodila vražedným pohledem, ale pustila se do jídla. Kisame přistoupil k Itachimu.
"Hej, brácho, co si jí to tam nasypal?"
"Jen něco...na povzbuzení."
Povzbuzení dopadlo tak, že Konan několikrát rychle zamrkala a svalila se ze židle. Pak se vrávoravě postavila a šla směrem ke dveřím. Ohlídla se za ostatníma.
"Tak pojďte, moje věrné gorily, pojedeme na výlet! Následujte mě, svého batmana!!"
Pein se na ni díval se zvednutým obočím.
"To se ti povedlo, Itachi, teď je to ještě horší než před tím. Tak dem, nebo se batman naštve."
Všichni včetně vrávoravé Konan nastoupili do autobusu a vydali se do Splitu. Tam se rozdělili.
"Tobi, Deidaro, vy si vezmete na starost Konan."
Konan zrovna stála před autobusem a zírala na něj.
"Hale, bagr!"
Pein se jenom plácnul do čela a odtáhl Konan k její skupince.
"A kluci...dávejte na ní pozor."
"Jasně, nemějte starosti, šéfe-san!"
Tak šli každý svou cestou. Itachi šel opět sám, došel až k vetešnictví a rozhodl se, že si koupí něco zajímavého. Vešel dovnitř a tam stál takový plešatý vysoký chlápek.
"Vítejte, můžu vás tu provést? Pojďte, vezmu vás nahoru!"
Prodavač čapnul vykuleného Itachiho a odvláčel ho na půdu. Tam před něj začal skládat věci.
"Podívej, tohle je kudla, tu mam hrozně rád. A tohle je blok, ten mam taky hrozně rád. A tohle je stará židle, tu mam taky rád. A tohle je...co to vlastně je? Jo, tohle je dalekohled, s tim špehuju tu ženskou od naproti a mam ho moc rád. Mam tu myslím o tom sledování i deníček a ten mam moc rád, počkej ukážu ti ho....tak ten deníček jsem nenašel, ale přinesl jsem tohle, to je skleněná koule a mam ji taky moc rád. Počkej podívám se po tom deníčku..."
Prodavač odběhnul, Itachi už pěkně naštvaný vytáhnul kunai a hodil ho po něm. Bohužel minul a kunai vlétl do zrcadla, které se po střepech sesypalo na zem.
"Ty si mi rozbil zrcadlo! To sem mě taky rád!"
Itachi protočil oči a jednu prodavači vrazil. Pak pokračoval dál a rozhodl se už v žádném obchodě nezastavovat. Mezitím procházeli Tobi, Deidara a Konan po nedaleké poli.
"Podívejte Konan-san, prý je tady opravdu úradná půda!"
Konan zvedla obočí.
"Půda? A proč ne třeba sklep?"
Deidara přišel k nejbližšímu stromu a začal do něj mlátit hlavou.
"Už aby byla zase normální!"
Hidan s Kakuzem procházeli ulicemi.
"Buď na pozoru Kakuzu, prý tady mají opravdu zákeřné sousedy."
"Jasně, taky jsem to slyšel. A nepůjdeme na oběď? Třeba sem do restaurace...U Zákeřných sousedů?! Dneska už nic nedává smysl..."
V tom tam přiběhli Deidara s Tobim.
"Rychle, pomozte nám! Konan ukradla míchačku a teď betonuje zahrady!"
Všichni se za ní rozeběhli. O hodinu později už všichni seděli v autobuse. Konan byla přivázána k sedačce, Itachimu byli zabaveny prášky a Deidara se škrábal na bradě.
"Jako bysme něco zapomněli..."
Pak uslyšeli tlumený křik odněkud zvenku.
"Sempáááááááááái zastavte ten autobus!"
"Ne...určitě to nebylo nic důležitýho."

Diplomek pro Rin a Orichime

13. října 2009 v 17:26 | Kami |  Diplomky za eSB
Moc se omlouvám holky, že to tak dlouho trvalo a taky doufám, že jsem se trefila do správný postavy, bleach moc nesleduju...byl by to trapas kdybych vám tam dala někoho jinýho xD




Diplom pro Lady.Rainbow, za 3. místo v Sonp

11. října 2009 v 18:12 | Kami |  Diplomky za soutěže
Tak a další diplomek, taky se ti moc omlouvám, že to tak dlouho trvalo

Diplom pro Narumi, za 4. místo v Sonp

11. října 2009 v 18:02 | Kami |  Diplomky za soutěže
Konečně sem to sem dala, promiň za zpoždění, tvoje Kami

Konec Sonp!!

11. října 2009 v 17:48 | Kami |  Soutěže
Takže lidičky, vím, že to je o den dřív, ale nevím jestli bych na to zítra měla čas...omlouvám se. Jinak, tak jsou výsledky Sonp:

Taka s povídkou Deidarovo dilema33 % (0 Hlasy)33 %7 Hlasy
Tereki s povídkou Opravdoví přátelé66 % (0 Hlasy)66 %14 Hlasy

Bohužel, pro Taku to moc dobře nedopadlo, ale i druhý místo je krásný. A Tereki gratuluju!! Diplomky budou co nejdřív, snad ještě dneska.
Jinak děkuju všem, co se zůčastnili a snad zase příště u další soutěže. Vaše Kami

Ten čas už se blíží...

11. října 2009 v 17:41 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
Tak lidi, jsem zpátky a se mnou i moje povídky! Jen tak pro začátek sem dám menší jednorázovku pro Narumi a pak už to psaní rozjedu zase ve velkym!

"Dobře Sasuke! A teď ještě jednou a dej do toho víc síly!"
Mladý černovlasý chlapec se usmál a znovu vytasil několik kunaiů. Druhý chlapec, téměř Sasukeho starší kopie na něj povzbudivě kývnul. Sasuke se odrazil od země a snažil se noži trefit několik terčů rozmístěných po stromech.
"Sasuke, Itachi, pojďte už domů! Bude večeře!"
Chlapci se na sebe zakřenili, čímž zahájili závod do domu a rozeběhli se.
"Zase sem vyhrál Sasuke, měl by ses zlepšit!"
"To ale není fér, jsi starší a máš delší nohy."
Itachi jen Sasukeho pocuchal ve vlasech a pak si šli spolu sednout k jídlu.
"Tak jak šel trénink, chlapci?"
"Skvěle! Bráška mě naučil házet kunaie a zítra se vrhneme na shurikeny!"
Černovlasá žena se na chlapce usmála. Poté se otevřely dveře a dovnitř vešel muž s chladným výrazem. Pozdravil ostatní pokývnutím a přisedl si také k večeři. Po jídle se Sasuke svalil na židli.
"To bylo skvělý! Jsi skvělá kuchařka, mami!"
"Děkuju zlatíčko...a jeje, to už je pozdě, měl by sis jít lehnout."
"Ale já ještě nechci!"
"Notak Sasuke, nezlob, když nepůjdeš spinkat, přijdeš zítra pozdě na akademii."
Sasuke ale s rukama založenýma na prsou nevstával od stolu.
"Víš, když nebudeš spát večer, budeš spát zítra přes den bráško a to je opravdu, ale opravdu veliká škoda, protože jsem tě chtěl naučit jednu novou techniku, ale takhle..."
"Vážně bráško?! Tak já letím! Dobrou mami, dobrou tati, dobrou bráško!"
Žena se na Itachiho vděčně usmála a ten jen s úsměvem pokrčil rameny. Muž se k němu otočil.
"Potřebuji s tebou mluvit, synu."
"Ano, otče?"
"Jak už víš, Uchihové brzo převezmou vládu na vesnicí a to, že ovládáš všechny Anbu ve vesnici je velkým přínosem. A proto ti zítra odpoledne bude přidělena speciální mise. Na tvém úspěchu bude záviset výsledek celého plánu, který už od pádu Uchihy Madary plánujeme, takže doufám, že se budeš snažit."
"Ano otče."
"Zadání se dozvíš zítra, teď můžeš jít."
Itachi přikývnul a opustil sídlo klanu Uchiha, procházel ulicemi, když v tom uslyšel šepot tajného Anbu.
"Máš ihned jít za Hokagem-sama."
"Hai."
Itachi se ihned dostavil do sídla Hokage.
"Volal jste mě pane?"
"Ano, povídej, máš nějaké nové informace?"
"Otec pořád zůstává u plánu o převezmutí vlády nad vesnicí a na zítra mi plánuje nějakou speciální misi, která má o všem rozhodnout."
"Dobře...naše obavy se potvrzují...Itachi...myslím, že už nemáme na vybranou. Víš co se stane. Chceš tu misi přijmout?"
"A zabránit tak válce mezi Konohou a klanem Uchiha?"
"Ano."
"V tom případě tu misi přijímám, ale mám jednu podmínku."
"Jakou?"
"Odmítám jakkoliv ublížit mému mladšímu bratrovi Sasukemu a žádám pro něj i do budoucna tu nejvyšší ochranu."
"S tím souhlasím, Sasuke nebude žádná velká hrozba. Ale víš doufám, že se ti jednoho dne přijde pomstít...?"
"Ano, počítám s tím a...doufám v to."
"Dobře, můžeš jít."
Itachi opustil sídlo Hokage. Nešel ani pět minut, když za sebou uslyšel kroky.
"Podle tvého výrazu soudím, co si dostal za úkol."
Itachi se pomalu otočil ke hnědovlasé dívce.
"V tom případě musíš vědět, že tě do toho nehodlám zatahovat, Narumi."
Dívka přistoupila až k němu a podívala se mu do jeho černých očí.
"Miluju tě a budu tě následovat. To už jsem ti jednou řekla a na tom trvám."
Itachi si jen povzdychnul. Nasadil si masku Anbu, dívka udělala to samé, a společně se rozeběhli k sídlu klanu Uchiha s pevnou vůlí zabít všechny, co jim vstoupí do cesty.
Itachi sebou trhnul a posadil se. Černým rukávem s červenými mraky si otřel spocené čelo. Přistoupil ke hnědovlasé dívce, stojící mlčky u vchodu do jeskyně, oblečené taky v černých šatech s červenými mraky.
"Koukám, že si usnul...nedivím se ti, ale jsme tady jen schovaní, nezapomínej, že pak budeme muset ihned pokračovat v cestě."
Itachi upřel své smutné černé oči na oblohu.
"Ještě pořád prší..."
Zdál se mu snad ten sen proto, že ví, že čas střetnutí s jeho milovaným bráškou se blíží? Kdesi v lese se zablýsklo chidory. Ten čas už se blíží...