Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<



Můj skype: kami.enrai

>>DJ Kami aneb písnička na přání?<<


Leden 2010

Wolf's rain - Undead

31. ledna 2010 v 19:54 | Kami |  Videa: Wolf's rain


Do ráje - 4.díl - První bitva

31. ledna 2010 v 16:16 | Kami |  Real: Do ráje...
Eares se změnila. Už to byly tři měsíce, co strávila tréninkem. Měla o něco delší vlasy, byla vyšší a hlavně měla o hodně víc svalů. Už uměla přežít v divočině i základy bojového umění. A teď měl přijít "test". Společně s ostatními lidmi z Aldaru šla v klínové formaci - jako jedinou dívku ji dali doprostřed. (klín - formace ve tvaru trojúhelníku, používaná k proražení nepřátelské linie)
A i když byla silnější a uměla se bránit, bála se. Všichni měli své kovové zbraně a pravidla byla tři - bít se, zranit, ale nezabít.
Byli už jen pár desítek metrů od nepřítele. V tu chvíli se rozeběhli - jak Aldar, tak nepřátelé. Náraz odmrštil obě strany o několik kroků dozadu. Eares viděla, jak Paula, který stál před ní, odhodili štítem dozadu. Eares se mu zapřela předloktím do zad, čímž ho uvedla zpět do rovnováhy. Paul se ani nestihnul otočit, aby zjistil kdo mu pomohl a už se na něj vrhli tři kluci. Chvíli se bránil, ale pak mu vyrazili meč z ruky. Další kluk se na něj rozeběhnul.
Eares zatím byla bez práce. Pořád před sebou někoho měla, takže se k ní nikdo nedostal. A pak spatřila Paula bez meče. Moc dlouho neváhala, vtiskla mu do ruky svůj meč do ruky a udělala několik kroků dozadu. Paul byl dost překvapený, ale neváhal, odrazil několik nepřátel a probojovával se dál. Eares zvedla ruku, což ostatním jasně říkalo, že se vzdává a zároveň jí to poskytovalo ochranu - v téhle pozici na ní nesměli zaútočit, a odešla z bitevního pole.
Odpoledne se šla Eares projít. Chtěla taky najít Paula, bez meče by to tady asi nezvládla. A jiný nechtěla. Paula našla rychle. Seděl na prázdné pergole a prohlížel si Earesin meč. Eares se pousmála a tiše přistoupila až k němu.
"Líbí?"
Paul sebou trhnul a ohlédl se. Spatřil Eares.
"Ten je tvůj?"
Ta otázka zněla celkem udiveně. Pak se usmál.
"Samozřejmě, Aurorská ocel je jedna z nejhezčích...kde si ho sehnala? Já myslel, že už se nevyrábí...mám totiž podobný."
Eares si povzdechla a zesmutněla.
"To je na dlouho...nezajímalo by tě to."
"Zajímalo."
Nadechla se. Najednou jí popadla hrozná potřeba to ze sebe dostat. Posadila se naproti němu a všechnu mu řekla - od smrti rodičů až po nástup do výcvikového tábora.
"Tak teď už chápu proč to nechceš vzdávat..."
"Jo, ale nevim jak to zvládnu...výdrž mám, ale bojovat neumim."
Paul se chvilku zamyslel a pak se usmál.
"A kdyby tě někdo trénoval...myslíš, že by to pomohlo?"
Eares se na něj překvapeně podívala.
"Počkej, to chceš říct, že bys..."
Paul přikývnul a Eares se poprvé za tolik let od srdce usmála. Pak si s ním plácla.
"Děkuju."

Od té doby si Eares už neodpočinula vůbec. Když už jim dali jaký volný čas, strávila ho tréninkem s Paulem. Ale tvrdý trénink nesl zasloužené ovoce.
"Dobře! S duálama ti to jde asi nejlíp."
Paul se zasmál. Půjčil Eares svůj meč, aby si zkusila boj s duálama...málem přišel o hlavu.
"A teď mě zkus odzbrojit."
Paul si vzal zpátky svůj meč a čekal na Earesin výpad. Dopadlo to ale obráceně - Paul se dvěma mečema a Eares na zemi a odzbrojená. Paul se zakřenil.
"Přeci jenom se ještě musíš učit, kočko."
"Ti ještě ukážu, že tahle kočka má drápky!"
Zasmáli se a pokračovali v tréninku. A Eares nebyla jediná, kdo se zlepšil. Všichni z Aldaru tvrdě trénovali a to se ukázalo i v bitvách. Trénovali i mezi sebou, takže už jasně poznali, jak se Eares zlepšila, proto často stála v první linii. Začínalo to stát vážně za to.

Naruto - Stronger

31. ledna 2010 v 16:16 | Kami |  Videa: Naruto


Jenom pouhý sen...nebo ne? - 15.díl

31. ledna 2010 v 11:43 | Kami |  Real: Jenom pouhý sen...nebo ne?
"Aiyo!"
Narumi sebrala všechnu sílu a vrhla se drakovi kolem krku.
"Dala si mi pěkně zabrat, Narumi."
Narumi ztuhla a vyděšeně se podívala na Aiyu.
"T-ty m-mluvíš?"
"Každý drak umí mluvit. Rozumí jim ale jen Tariávijci."
"Aha...ale jaktože si mě našla až teď?"
"Lidé od vás mají trochu jinou Dračí sílu než Tariávijci...proto není těžké někoho najít, když víš koho hledat a jeho sílu znáš. Znala jsem přesně tvojí polohu, ale pak ten rozdíl, podle kterého sem tě vždy našla zmizel...co se stalo? A jaktože mi rozumíš?"
"Já...já sama nevím."
Narumi schovala obličej do dlaní.
"Asi neumíš moc přežít v divočině, co? Vypadáš že máš celkem žízeň."
"Celkem?! Vypila bych cokoliv..."
Aiya se na chvíli zamyslela a zavětřila. Pak se s úsměvem podívala na Narumi.
"Naučím tě najít vodu."
Narumi se na Aiyu ohromeně podívala, ale přikývla.
"Nejdřív zavři oči a poslouchej. Slyšíš něco?"
Narumi zavřela oči. Slyšela slabě bít svoje srdce, svůj přerývavý dech, klidný dech Aiyi, šum stromů a snad někde na severu...
"Na severu něco je."
"Správně. A teď se zhluboka nadechni. Odkud jde chladnější vítr?"
"Ze stejné strany jako jsou slyšet ty zvuky."
"Přesně. Od vody jde vždy chladnější vítr a je tam také hlučno, protože u vody je vždy život."
Narumi se zářivě usmála a rozeběhla se směrem sever. Asi po sto metrech narazila na potok. Ponořila hlavu do vody a začala pít.
"Jak sis všimla, v Tariávii slyšíš mnohem lépe než ve vašem světě...máme tak tři dny abych tě všechno naučila. Snad se nám to povede...pak budu muset odejít."
"Cože?! Tři dny?! A co potom? Proč musíš odejít?"
"Pravidlo Tariávie. Jsem drak a ty si Tariávijka. Nemůžeme spolu být déle."
Narumi posmutněla, ale přikývla.

"Yuuki, zlatíčko, jsi si jistá...vždyť se znáte jenom pár týdnů..."
"Mami, já jsem už dospělá a navíc ho miluju."
Light, který poslouchal za dveřma se při posledním slově zašklebil. Naštěstí šlo všechno podle plánu. Zanedlouho už se budou moc vydat na průzkum Tariávie...tak moc doufal, že je Narumi v pořádku. Yuuki za chvíli otevřela dveře a vešla do pokoje.
"No...vzali to celkem dobře, myslím, že to půjde podle plánu a tak za tři dny už budeme moct začít. Nakecala jsem mámě, že potom, co Narumi zmizela bych tady déle nevydržela, proto všechno tak narychlo...snad to sežrali."
"A jak budeme hledat? Prostě budeme prohledávat? Metodou pokus omyl? Nebude to snadný, Rumi není blbá, aby zůstala na jednom místě a nechala se sežrat."
"To domyslíme až potom..."
Najednou Lightovi zazvonil mobil. Ihned to zvednul.
"Co se děje? Jo, jasně. Fajn. Moc díky."
Yuuki se nechápavě podívala na Lighta. Ten se pousmál.
"Mám kámoše ve městě na radnici, stačí abychom tam zašli a podepsali to."
Yuuki si povzdechla.
"Už abychom jí mohli jít hledat."
Light se usmál.
"Myslim, že se o ní bát nemusíme. Je silnější než si myslíme."

Naruto - Me against the world

31. ledna 2010 v 10:48 | Kami |  Videa: Naruto


Kawův příběh - 13.část

31. ledna 2010 v 10:43 | Kami |  Kawův příběh
Kawa se jen tak procházel po areálu. Najednou mu zazvonil mobil. Nechápavě se podíval na displej. Proč mu Shita volá, když od sebe nemůžou být ani sto metrů? V každém případě to zvednul.
"Co se děje, Shito?"
"Máš návštěvu, shání tě nějaká kočka."
Kawa se nechápavě zadíval na telefon a pak si ho přiložil zpět k uchu.
"Cože?"
"Přijď do jídelny."
Pak mu to Shita položil. Kawa šel zmateně do jídelny. Jen co vešel do místnosti, někdo se mu vrhnul kolem krku...nebo spíš kolem pasu. Kawa se ohromeně podíval na osůbku před ním.
"Arenai? Co tady děláš?"
"Přijeli jsme za tebou bráško!"
Kawa se zmateně podíval na Shitu, kterej se jen zazubil.
"Pobíhala po jídelně, tak sem se jí zeptal koho hledá."
"Dík Shito...a ostatní si neviděl?"
"Ne."
Kawa se podíval na Arenai.
"Kdo všechno tady je?"
"No...všichni. Já, bráška, maminka a táta."
Kawa vstal a praštil hlavou do zdi.
"No skvělý, konec hezkýho dne - bratr na obzoru."
Pak se podíval zpět na Arenai.
"Víš co? Najdi mámu a ostatní, řekni jim, žes mě nenašla a já se jdu někam zašít."
"Ale-"
Než to stihla Arenai doříct, Kawa zmizel. Běžel na své oblíbené místo na zahradě a tam vylezl na strom. Doufal, že tu nebudou moc dlouho...nerad by trávil týden na stromě. Pak ho ale napadlo - proč by měl být na stromě? Vždyť bydlí v tom největším zapadákově. Seskočil ze stromu a vydal se domů. Došel až k chatce, ale ve dveřích se zastavil. Slyšel zevnitř hlasy.
"Ahoj Tarino."
"A-a-mego?"
"Copak, bojíš se mě?"
"N-ne...j-jsem j-jen př-překvapená."
"Vždyť jsem ti psal, že přijedu."
Kawa tam stál, jak by do něj uhodil blesk. Takže Amego je ten kluk, kterého se Tarina tak bála?
"Víš Tarino, dlouho sem se tě snažil najít...nebylo od tebe hezké mi takhle utéct...normálně bych sem ani nejel, ale když sem zjistil, že se tu bráška válí s mojí holkou, musel sem zasáhnout."
"Já blbec." Pomyslel si Kawa. "Kdyby sem mu neposlal tu fotku..."
"Bráška?!"
Tarina to slovo vykřikla. Pak Kawa uslyšel zvuk praskajícího porcelánu.
"Amego, nech mě na pokoji!"
"Ale notak...tady tě stejně nikdo neuslyší křičet."
Tak tohle bylo na Kawu moc. Rozrazil dveře, chytnul Amega pod krkem a přimáčknul ho ke zdi.
"Ale ale bráško...jdeš nevhod, víš to?"
"Ty hajzle..."
Kawa mu jednu vrazil. Amegovi začala téct z nosu krev. V tu chvíli otevřely dveře další osoby - byli tam Shita, Arenai a Kawova matka. Narika se zděsila.
"Kawo, co to děláš?"
Amego využil chvilku nepozornosti a Kawu odkopnul. Shita shlédnul situaci. Normálně by se do něčeho takového nemíchal, ale když viděl v rohu třesoucí se Tarinu, které tekly po tvářích slzy, a rozzuřeného Kawu, domyslel si, co se dělo. Klidně došel k Amegovi, jedním pohybum mu zkroutil ruku za zády a kopnutím ho složil k zemi. U toho neudělal jediný zbytečný pohyb.
Kawa ho jen ohromeně pozoroval. Věděli, že se učí nějaké bojové umění, ale tohle od toho unuděnýho kluka co znali nečekal asi nikdo. Amego se naštvaně podíval na Shitu a vyškrábal se na nohy. Napřáhl se k další ráně. Kawa tomu nechtěl věřit - věděl, že je Amego blbec, ale nevěděl že až takovej, aby se pral se Shitou.
Shita ránu v pohodě zablokoval a uštědřil Amegovi pěstí do žeber. Ten se se sípáním znovu složil na zem. Shita na něj upřel pronikavý pohled.
"Ještě jednou se dotkneš někoho z mých přátel, ať už Kawy nebo Tariny, tak už se příště nebudu krotit. Neříkají mi Shita - Shizukana tatakau (tichý bojovník)jen tak pro legraci."
Pak se Shita otočil a odcházel. Amego se ale jen ušklíbnul.
"A ty seš jako Tariny co? Její bodyguard?"
Shita se na dvě sekundy zamyslel, jak dával dohromady plán.
"Ne, já jsem její kluk."
To Amega značně zarazilo. Podíval se na Tarinu. Ta ale chápala Shity plán a na Amegovu nevyslovenou otázku jen přikývla.

Smích je zdravý - 31.1.

31. ledna 2010 v 10:07 | Kami |  Smích je zdravý
"Ty takovej sportovec, lyžař a piješ slivovici?"
"Co se divíš, zítra neskáču, ale jedu slalom!"

Povídky na přání

31. ledna 2010 v 10:04 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Obnovuji povídky na přání. Pokud chcete povídku, vyplňte toto:

1.Vaše jméno v povídce
2.Váš věk
3.Vaše láska - pokud nějakou chcete
4.Nějaké podmínky či přání?
5.Vaše schopnosti
6.Z jakého města (či skryté vesnice) chcete být
7.Vaše anime foto - odkaz (nebo na mail napo-povidky@seznam.cz)
8.Kontakt na vás - blog stačí
9.Z jakého chcete, aby to bylo světa

Kdo nevyplní všechny body (s vyjímkou bodu 4. a 3.) tak tomu povídku nenapíšu, nehodlám jako předtím vás schánět a dozjišťovávat si informace.
Píšu pouze jednorázovky na přání.
Nezaručuju, že povídku napíšu nějak rychle.
Pokud chcete na nějaký pár, napište pouze na jaký a v jakém to má být světě. (+kontakt na vás)

A píšu pouze na tyto světy:
1. NARUTO
2. REAL
3. VAMPIRE KNIGHT
4. POKEMON
5. TWILIGHT
6. ELFEN LIED
7. FULLMETAL ALCHEMIST

Pokud vám to vyhodnotí jako spam, nechte to být, přijde mi to na mail a tam si to přečtu.

POZASTAVENO!!

Three Sisters - 1.díl - Turnaj

30. ledna 2010 v 19:37 | Kami
První dílek od Eny, myslím, že fakt dobrej :)



" Hej Eny, vstávej! " Křičela na celý dům Irikun.
" Co so děje?" Řekla jsem.
A pak mi to docvaklo, dneska je turnaj. Eares dneska bojuje ve válce. Není to opravdová válka ale ukáže se tam, kdo dostane vyznamenání.
" Za jak dlouho to začíná? "
" Sedm minut, tak sebou hoď! "
Sakra co teď? Slíbila jsem Eares že tam budeme. Napadlo mě jen jediné, musím sebou hodit. Byla jsem hotová za tři minuty a čtyřicet sekund.
" Irikun, můžeme. "
Irikun ze stolu vzala klíče od svého miláčka a šly jsme ven. V dálce jsem ale uviděla něco co se podobalo psovi, nebo spíš vlkovi? Něco mezi tím. Myslela jsem že tady vlci žit nemohou. I když čarodějky, šermířky a upírky taky ne.
" Irikun viděla jsem vlka! " Vykřikla jsem na ní.
" Eny není čas na hlouposti, pohni sebou! "
Zamkla dveře a stiskla tlačítko na klíčích aby se jí odemklo auto. Nasedly jsme a Irikun se na něco zadívala.
"Co je s tebou Irikun? "
Mlčela a já sem chytla nervy protože za chvíli byl turnaj. Rozhlédla jsem se po okolí a udělala malý blesk vedle Irikun.
" Hej! Sakra co blbneš mohla jsi mě trefit! "
" Irikun, své schopnosti umím používat, ale teď už jedem. "
Váhavě nastartovala. Bylo mi to divné. Po chvíli jsme byly tam a zrovna uzavírali bránu. Stihly jsme to tak tak. Stouply jsme si a potom převzala slovo nějaká dáma.
" Vítejte na turnaji! Dnes se tu utkají tři šermíři. Jil,Karl a Eares. Jen jeden z nich bude mít vyznamenání. První se utkají Jil a Karl, poté Jil s Eares a Karl s Eares. Dva vítězové se nakonec utkají o vyznamenání. "
" Eny! "
" Coje Irikun? Co se děje! "
" Zmraz je. "
" Proč? "
"Důvěřuj mi a zraz je dělej! "
Poslechla jsem ji a zmrazila okolí. Přiběhla rozčílená Eares.
" Co děláte?! "
" Já nevím Irikun chtěla abych je zmrazila. "

Najednou se tu objevil vlk.
" Eny? "
" Coje? "
" Můžeš ho zmrazit? " Zeptala se Irikun i když se vlků nebála.
" NE! " Vykřikla Eares a rozběhla se k vlkovi.
" Eares co to děláš? "
" Nevím někoho mi připomíná. "
" A koho? Neublíží ti? "
" Neboj Eny, tohle je vlk Linsonový, žil v dobách před naším letopočtem ale byl vyhuben. "
" A co tu teda dělá? " Zeptala se Irikun.
" To nevím. "

Rozběhly jsme se k Eares a ta už byla u Vlka. Napjala ruku a chtěla si jej pohladit ale on zavrčel. Dala ruku pryč.
" Teď vy. "
" Co? Irikun Eares blázní? "
" Holky já neblázním ale měly by jste to udělat. Jen ten komu věří ho může pohladit. "
" No tak fajn, zkusím to. " Odhodlala jsem se.
Zavrčel.
" Tak fajn Irikun jsi na řadě. "
Vlk nevrčel a dovolil Irikun aby si jej pohladila.


FMA - Still waiting

30. ledna 2010 v 11:47 | Kami |  Videa: Fullmetal alchemist
Vim že sem už s touhle písničkou trapná, ale mě se hrozně líbí xD


Hrozba zvaná evoluce - 17.část

30. ledna 2010 v 11:40 | Kami |  Real: Hrozba zvaná evoluce
Michel nehybně seděla - jediny pohyb dělala prstama, kterýma rychle vyťukávala do klávesnice notebooku nejrůznější kódy. Nikol si jen povzdechla.
"To nezvládneš Michel, nejsi první, kdo to zkouší."
"Kušuj Nikol."
Michel ještě zvýšila tempo. Začínala být pěkně naštvaná.
"Sakra něco z toho tam přece musí sedět! Možná že..."
Michel se zamyslela a vyťukala tam jeden dlouhý kód.
"Do prdele!"
Rychle vzala notebook a vyhodila ho z okna. Ten uprostřed letu explodoval. Nikol naštvaně poklepávala prsty o stůl.
"Já ti řikala, že to nepůjde."
Najednou někdo zaklepal na dveře pokoje. Nikol otevřela, stála tam hotelová služba.
"Dobrý den, mám tu zprávu pro slečnu Fallenovou."
"Kterou?"
"Michel Fallenovou."
Michel vstala a převzala kovovou destičku. Namačkala na ní kód a nad destičkou se zjevil obraz mladého muže.
"Dobrý den, slečno Fallenová. Vím že se dívíte, jak o vás víme, když váš čip byl odpojen - a vím že se teď dívíte jak víme i toto, ale nic z toho není důležité. My nejsme agenti jako vy a právě proto vás potřebujeme. Protože i když agenti nejsme, jdeme také po stopách EVO. A jejich zmizení nás silně znervózňuje. Bojíme se, že se zameří přímo na britský parlament."
Muž se odmlčel a místo něj se objevil mapa Británie. Bylo tam červeně vyznačeno několik míst. Opět se ozval hlas onoho muže.
"Tato jsou pod naším dohledem a tato místa,"
Několik míst zazářilo modře.
"jsou pod dohledem agentů. Nikde z těchto míst se EVO nevyskytuje. Máme několik typů, ale naši muži nejsou cvičení na boj s agenty. Proto potřebujeme vás slečno Fallenová. Pokud budete ochotna jít s námi proti EVO, čekáme vás v naší pobočce v Edinburghu na Hating Street 2715. Ptejte se Batlovi a oni vás už poznají."
Zpráva se vypla. Michel se podívala po svých sourozencích. Chtěla něco říct, ale v tu chvíli se zpráva znovu zapnula.
"Ještě něco. Jako bývalému agentovi DIP vám byla udělena oblast Skotska...je možné, že s námi budete muset cestovat. Vyberte si prosím zástupce, který by se o vaši oblast postaral."
Alesh s Nikol a Sarah se podívali na Michel.
"Co po mě tak koukáte? Jasně, že tam půjdu."
"Blázníš?! Co když je to past Evo?!"
"Pokud se Evo snaží svou existenci teď utajit, tak by na mě určitě něco takového nechystali, určitě maj mocnější nepřátelé, než sem já."
"A co když tam bude čekat Narimen? Zabije tě."
Michel hodila po Aleshi otrávený pohled a pak ho během jedné sekundy odhodila vlákny a přimáčkla na zeď. Michel se pousmála.
"Měl bys mě přestat podceňovat, bráško. Jdu tam."
To se do toho ale zase vložila Nikol.
"Počkej, proč mluvíš v jednotným čísle?"
"Protože tam jdu sama."
"Ani náhodou!"
"Jak řekli, musím si zvolit někoho, kdo se o Skotsko postará. Volím si vás tři."
"A co když nechcem?"
"Tak máte smůlu."
Michel konečně pustila Aleshe. Ten se jen zakřenil.
"Pokud budeš mít dál takovýhle sadistický sklony, tak o tebe vážně nemusíme mít strach."
Michel se jen usmála a bouchla za sebou dveřma.

Smích je zdravý - 30.1.

30. ledna 2010 v 10:52 | Kami |  Smích je zdravý
Přijde pán k veterináři a povídá:
"Víte můj pes je jako já vášnivý fanoušek Sparty. A když Sparta prohraje, tak je mu strašně zle, zvrací, nic nežere..." Veterinář:" A co dělá, když Sparta vyhraje?" Pán: "Já nevím, já ho mám teprve půl roku."

Wolf's rain - Hell song

30. ledna 2010 v 10:45 | Kami |  Videa: Wolf's rain


Three Sisters - Sestry Elkuen

30. ledna 2010 v 10:40 | Kami
Takže další povídka od Eny, tady jsou postavy a myslím, že ta povídka bude fakt dobrá :)


Eny


Ahoj, jmenuji se Eny a mám dvě sestry Eares a Irikun. Nejsme ale jen obyčejné sestry, každá jsme nějaká jiná. Já jsem čarodějka. Dokážu zmrazit čas ale nemohu zmrazit Eares a Irikun. Dokážu i oživovat či zahojit rány a vyvolat rukama malý blesk čímž něco usmažím. Jak mi řekly mé sestry mám čtyři body povahy
; Hodná, spravedlivá, polo-horkokrevná a bojechtivá.
Je mi patnáct let.


Eares


Eares je Šermíř a napůl Life magik. Její schopnosti jsou síla,šerm a hlavně rychlost. Umí používat kouzla léčení ale hodně pomalu. Jak jsme jí řekly je to samotářka a je uzavřená.
Má šestnáct let.


Irikun



Irikun je upírka. Má krvavý dech, dokáže ovládat netopýry, saje krev (Pozor, když vysaje krev není z toho člověka hned upír, pouze když Irikun chce.)
Její povaha je hodná jen na své přátele, jinak je chladnokrevná.
Má osmnáct let.

Elfen lied - Angels with dirty faces

30. ledna 2010 v 10:18 | Kami |  Videa: Elfen lied


Dobytí ráje (2/2)

30. ledna 2010 v 10:13 | Kami |  Naruto: Jednorázovky
Po dlouhý době konečně druhá část...snad se bude líbit.

Oba utíkali lesem. Narumi vrhla nenápadný pohled po Itachim. V jeho obličeji neviděla pochyby. On už jednou byl schopen vyvraždit všechny své blízké...ale co bude dělat ona? Jen tam přiběhne a začne vraždit? Zabíjet lidi, co jí kdysi podali pomocnou ruku? Zabíjet své přátelé? Při představě vystrašených dětských tváří se jí udělalo zle.
Byli hodně daleko od Listové, a i když běželi celý den, stejně večer nebyla Konoha na dohled. Utábořili se v lese a rozdělali oheň.
"Itachi..."
Itachi k ní zvednul pohled. Měla v obličeji výraz mučeného člověka.
"Ano?"
"Já...nemůžu...přísahala jsem, že budu Konohu chránit...nemůžu na ní zaútočit."
"Jdi spát. Třeba to ráno budeš vidět jinak."
Narumi ho, i když nerada poslechla. Zanedlouho upadla do lehkého spánku. Uprostřed noci jí probudil zvláštní pocit. Rozhlédla se. Itachi tam nikde nebyl.
"Itachi?"
Ticho. Že by zdrhnul? Pomyslela si. Rozeběhla se lesem.
"Itachi!"
Nikdo ale neodpovídal. A pak to uslyšela...zpěv stromů. Přivřela oči a snažila se jim porozumnět. Ztuhla. Vyděšeně se ohlédla směrem k Listové a rozeběhla se. Tohle by neudělal...nemohl.
Zanedlouho to spatřila. Srdce se jí zastavilo a chtělo se jí křičet. Z Konohy stoupal černý dým, brána byla prolomená, všude byla krev ninjů...krev jejích přátel. Už nebyl nikdo, kdo by se stavěl na odpor. A uprostřed toho všeho stál on.
Narumi se znovu rozhlédla po své vesnici. Oheň stravoval domy, děti křičely...a Narumi pocítila zlost a silnou nenávist. Všechno to trvalo jen pár sekund - v mžiku se zjevila u Itachiho a bodla mu katanu do zad.
End Flashback

Narum zabodla svůj bolestný pohled do země. Z katany ji odkapávala krev. Byl slyšet pláč dětí, které bez naděje hledaly své rodiče. Rudé plameny, pohlcující domy, prosycovaly vzduch černým kouřem, který prozařoval měsíc v úplňku. I ti nejstatečnější muži už padli.
A ona? Ona ztratila všechno, pro co kdy žila. Kdesi v hlubokém lese zavyl vlk. Otočila se tím směrem. Potřebovala uniknout před světem...proměnila se do vlka a rozeběhla se. Všecho nechala za sebou, pro ni teď existoval jen les a noc. Pak už jen stromy zpívali svou píseň...píseň o dobytí ráje a o dívce, jenž ztratila vše.

Itachi Uchiha Sharingan

30. ledna 2010 v 9:45 | Kami |  Videa: Naruto


Nová klikačka

29. ledna 2010 v 19:07 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Nějak se nudim a na psaní mám málo inspirace...proto sem si udělala další klikačku...njn jsem hold pako xD. Takže momentálně má můj blog tyto dvě klikačky:



Snad se líbí...pokud ne, máte smůlu xD. Vaše Kami

FMA - We're all to blame

29. ledna 2010 v 18:52 | Kami |  Videa: Fullmetal alchemist


Nenáviď mě, když to dokážeš - 1.díl

29. ledna 2010 v 18:43 | Kami
"A kam to vlastně jedeme, mami?"
"Nebuď zvědavá, budeš brzo stará!"
"Ale já to chci vědět!"
"Řeknu ti jen to, že jedeme oslavit tvůj druhý dokončený rok ve škole a navíc tvoje osmé narozeniny."
Aki se zářivě usmála a vběhla do auta. Akin táta se pousmál.
"Připoutat holky a razíme!"
Aki se připoutala, už se nemohla dočkat. Její mamka ale odmítla s tím, že by si zmuchlala nové šaty. A to se přece na oslavu její malé holčičky nehodí. Vyjeli na hlavní silnici a pořádně to rozjeli. V autě bylo veselo. Aki byla šťastná, sledovala sněhové vločky, které si spolu pohrávaly venku mezi auty. Pak ale Aki uslyšela křik, skřípot pneumatik a ostrý zvuk klaksonu....
"Hej, Aki, není ti nic?"
Aki otevřela oči a posadila se. Byla celá spocená a zadýchaná. Rozhlédla se po pokoji, za těch sedm let co tady byla se nezměnil. Ale ten sen...tolik se jí vracel, tolik jí to bolelo... Sai se na ní podíval ustaraným pohledem.
"Jsem v pohodě, Saii...věř mi."
"No dobře...promiň, že tě budim, ale za hodinu začíná vyučování."
Aki vstala a potřela si oči. Zalezla si do koupelny, aby se převlékla - s šesti klukama na pokoji si na to po chvíli zvyknete. Pak mohli společně vyrazit. Internátní škola v Tokiu začínala vyučování až v devět, takže měli ještě půl hodiny. Aki šla po chodbě a za ní Itachi, Kakashi, Sasuke, Orochimaru, Sai a Naruto. Ostatní studenti jim uhýbali z cesty, všichni věděli, že s elitou - jak tady Aki a jejím přátelům říkali - si není dobré nic začínat.
Oni tady byli zákon. Nikdo se jim nechtěl zprotivit. A přitom nic z toho Aki nechtěla. Asi za to mohlo to, že od svého nastoupení před sedmi lety se bavila jen s klukama, kteří jí učili a trénovali...a možná taky to, že když chtěl někdo někoho šikanovat nebo zmlátit, vložili se do toho a dotyčný z toho nikdy nevyšel se všema zubama.
Došli až k nim do třídy a učitel po nich vrhnul přísný pohled. Na to, jak si jich studenti vážili, je neměli učitelé zrovna v lásce. Aki už si ale zvykla. Posadila se na své místo a se zvoněním učitel začal vykládat novou látku.
Aki se pomalu začaly zavírat oči. Matematika jí nikdy nebavila.
"Tati, kde je maminka?"
"Pryč..."
"A kam jedeme."
"Každý jinam."
Aki stekla po tváři slza. Pověsila se tátovi na košili.
"Já nechci pryč!"
Otec jí vrazil facku a Aki spadla na zem. Otec byl psychicky na dně.
"Ty jedeš do Tokia. Budeš tam chodit do školy. A já...já asi pojednu do Ameriky."
"Ne, tati, počkej!"
Otec jí ale strčil do vlaku a zabouchnul dveře. Aki se rozbrečela ještě víc.
"Tati, prosím! Tati! Tati!!"
"Slečno Hatake!"
Aki zmateně vylítla.
"Slečno Hatake, když už mi musíte spát na hodině, tak mi prosím alespoň nekřičte do výkladu."
"Omlouvám se."
Profesor se s tím dál nezabýval a vrátil se k rovnicím. Aki se zmateně rozhlédla. Ten sen...tak moc si přála aby to skončilo. Ale věděla, že to jednou skončí. Skončí to, až otce najde. Člověka, který se jí zbavil jenom proto, jak moc se podobá své matce.
"Slečno Hatake, pojďte k tabuli, ukážete, jak dobře jste dávala pozor."
Aki zaklela a vstala. Tohle bude dlouhej den.

Wolf's rain - Still waiting

29. ledna 2010 v 18:27 | Kami |  Videa: Wolf's rain


Angel od all horses - 4.díl

29. ledna 2010 v 13:54 | Kami
Další dílek od mého SB Eny...její blog >tady<

Po obědě jsem běžela ven. Babička neměla nic proti tomu. Šla jsem první do stáje a viděla jsem tam nějak moc lidí. To se mi nezdálo, proto jsem se tam

šla podívat.
" Dobré odpoledne, smím vědět co se tu děje? "
V dálce jsem uviděla babičku, chovala se sice u oběda nějak divně ale nemyslela jsem že by se něco mohlo stát. Stáj je na půl naše tak co tu dělají ti lidé?
" Babi? Co se to tu děje? "
" Nic se neděje broučku jdi ven jo? "
" Ale já... "
" Řekla jsem ti aby jsi šla ven, tak jdi! "
Její chování mě hrozně mrzelo, nic jsem jí neudělala.

V tom jsem uviděla Endainu a Hannzla. To bude zase nějaký průser, přinášejí jen smůlu. Šel s nimi nějaký muž kterého jsem neznala. Na sobě měl riflovou

bundu s kapucí a vlasy mu vlály po větru. V ruce nesl papíry.
" Ahoj tati. " Vykřikl Hannzl.
Tati? Takže to je Hannzlův otec, a co tu chce?
" Dobrý den pane Ishnule. "
" Dobrý den, Marie. " ( Marie je moje babička )
" Všechny papíry jsou hotové stačí to jen podepsát. "
" Co podepsat! " Vykřikla jsem.
Hannzl se na mne usmál a mrkl na mě. Ukázal ať jdu ven.
" Hannzle, co se to tam děje? "
" Tvoje babička , hahaha, musí prodat stáj a nevíme co bude s Jasstym. Haha. "
" Cože?! "
Rozběhla jsem se do stáje.
" Babičko prosím nedělej to! "
" Musím holčičko. " Řekla smutně.
" NE! Prosím. " Rozbrečela jsem se a do dveří vešel Iny. Rozběhla jsem se a s brekem se mu vrhla do tváře.
" Iny babička to prodává. "
" Co?! A proč?! "
" Já nevím ale co bude s Jasstym? "
" Neboj, nenechám Tě v tom... "
Ohlédla jsem se na babičku a ta podepsala papír. Hannzlův otec vykřikl.
" Tak teď je to tu moje, máte 48 hodin aby sis odstěhovala Jasstyho věci. Už tu nemůže zůstat. "
" A proč ne? "
" Řekl jsem to snad dost jasně ne?! "
Naštvala jsem se a odešla. Šla jsem domů a pod postelí jsem hledala krabice. Všechno mi padalo. Našla jsem tři prázdné krabice a vzala je. Šla jsem do stáje a už tam nikdo nebyl. Vzala jsem všechno co bylo moje. Celou tu dobu jsem brečela. Kam Jasstyho dám?

" Jass? "
Otočila jsem se a byl tam Iny.
" Ach Iny, co je. "
" Mám pro tebe překvapení. "
" Promiň dneska nemám náladu. "
" Neštvi mě a pojď, vem i Jasstyho. "
" Ou kej. "
Klapot kopyt od Jasstyho mě uklidňoval. Došly jsme za náš dům a Iny mi zakril oči.
" Nedívej se. "
" Iny já fakt nemám náladu. "
" Věř mi. "
Už jsem nic neříkala. Po chvíli mi Iny odkril oči. Byla tam budova. Připomínalo mi to.
" Iny, je to to co si myslím? "
" Ano, je to stáj pro Jasstyho. "
" Iny, já Tě miluju. "
" Já tebe taky. "
Skočila jsem mu kolem krku a úplně zapoměla na čas. Šla jsem se podívat dovnitř a bylo tam všechno. Utíkala jsem zpět do stáje a Iny mi pomohl sbalit věci.
Když bylo vše hotové podívala jsem se na telefon, čtvrt na devět.
" Iny měly bychom jít. "
" To je pravda. "
Doprovodili jsme se navzájem domů ale já jsem se po chvíli vytratila ven. Šla jsem dozadu k Jasstymu. Vyčistila jsem ho, vyhřebelcovala a bylo na čase vyjet na kopec. Osedlala jsem ho.

Diplomek pro Reiko

29. ledna 2010 v 11:33 | Kami |  Diplomky za eSB
Další SB do party...snad se ti bude diplomek líbit :o)


Naruto shippuuden - No reason

29. ledna 2010 v 11:25 | Kami |  Videa: Naruto


Soutěž! Znáš muzikály? xP

28. ledna 2010 v 22:38 | Kami |  Soutěže
Hold sem kromě rocku a metalu ještě velkej fanoušek muzikálů, tak sem se rozhodla, udělat soutěž. Dám vám sem ukázky ze tří českých muzikálů. Vaším úkolem bude napsat:

1. Názvy muzikálů
2. Kdo je jejich autorem? (všechny tři mají stejného autora)
BONUS: v jakém pražském divadle se hlavně hrají?

Je to dost obtížné, to přiznávám...ale třeba se najde někdo, kdo i s tím bude vědět rady :). Za první otázku jsou 3 body (jeden za každý název), za druhou otázku 2 body (za jméno a příjmení) a za bonus 1 bod. Podle počtu bodů pak vyhlásím první tři místa.

Ceny:
1.místo - diplomek + čtyř týdenní reklama na váš blog v menu u mě na blogu
2.místo - diplomek + tří týdenní reklama na váš blog v menu u mě na blogu
3.místo - diplomek + dvou týdenní reklama na váš blog v menu u mě na blogu

Vim, je to chabý, ale aspoň něco xD. A napište, co chcete na diplom!

A tady už je váš úkol:
1. Muzikál:




nápověda: Ve třetí písničce se název muzikálu vyskytuje

2. Muzikál




nápověda: hlavní roli má Lucka Vondráčková. Autor muzikálu zde hrale primáře Smrště a "smrt", nazpíval také třetí písničku.

3.Muzikál




nápověda: tento muzikál může vidět jak v divadle tak ve filmové verzi - v obojím hraje Lucka Vondráčková. Beru jak název muzikálu tak název filmu

Soutěž bude trvat do konce února, hodně štěstí!

Cesta za svým osudem - 12.díl - Poznání - Konec

28. ledna 2010 v 20:38 | Kami |  Real: Cesta za svým osudem
Takže konečně poslední dílek...tahle série mě dost bavila...snad se bude líbit. Kami :)

Endy celá promáčená od dešťové vody vstoupila do nemocnice. Pobíhaly tam zdravotní sestry a sem tam zahlédla i nějakého doktora. Bylo jí krásně - všechno jí najednou připadalo víc skutečné, když tam viděla i ostatní NORMÁLNÍ lidi. Asha se tázavě podívala na Endy.
"Víš kam dál?"
"Ano, přesně vím kam jít. Itachi mi to řekl už tenkrát, když mě vylovil z vody. Začínám chápat smysl...řekl: Ptáci mi to pověděli. První písmena PMTP tvoří název oddělení, které tady má jenom jeden pokoj. Sem do nemocnice sem chodila kdysi na brigádu, takže vím kam jít."
Endy vyšla do třetího patra, zahnula doprava a vstoupila bez zaklepání do posledního pokoje v chodbě, s nápisem na dveřích: PMTP.
Rozhlédla se po pokoji a zkameněla. Znechuceně přivřela oči a došla až k velkému oknu, do kterého ještě pořád bičoval déšť.
"Myslím, že už tu hádanku chápu. Začíná to všechno dávat hrůzostrašný smysl."
"Vážně?"
Endaria se zadívala na rudovlasou dívku, ležící na nemocničním lůžku a připojenou na velkém množství přístrojů. Přímo jí hypnotizovala a u toho mluvila k Ashe.
"Když si se poprvé objevila, řekla si mi, že duchové se dotýkají věcí, které tam doopravdy nejsou...kdybych nebyla tak blbá, napadlo by mě hned, že mi tím říkáš pravý význam toho všeho. Protože ty ve skutečnosti jsi duch, že?"
"Ano."
Endy nepřestávala hypnotizovat sama sebe.
"Všechno to najednou dává smysl. Řekla si, že mě hádanka dovede ke mně samotné...a koukám, že doslova. Ta hádanka měla rozhodnout, jestli se ke svému tělu vrátím nebo ne...když jsem jí odmítla řešit, smrt v podobě rudovlasého muže si mě našla. Ale bylo tu i něco jiného...křišťál, který ho zahnal."
Endy posmutněla a sjela zády po zdi.
"Samozřejmě, ten křišťál. Čistý, křehký, s mnoha prasklinama a sevřený ve spáru...a sám pulsující, je mým srdcem. S přicházející nadějí začalo bít a s odchozí nadějí se praskliny zvětšovaly...
A pak ten kalendář. Už chápu, proč si říkala ať ho najdu. Žádný neexistoval, protože tam kde jsem byla neexistovalo nic, žádný čas...a pořád neexistuje.
Památník ve tvaru oka...kde jsem měla nahlédnout sama do sebe, vrátit se až k nejčistším vzpomínkám z mého dětství. Do doby, kde pro mě všechno bylo krásné."
Endy začaly téct slzy.
"A pak ty čtyři klíče. Musela jsem rozevřít své srdce a vysvobodit ho z kovových spárů. Byl tam plakát Cesty za svým osudem...neexistující organizace, která vznikla díky mé věčné touze najít pravou lásku. A taky sirka...plamen, který vždy ukazuje cestu. Světlo ve tmě. A nakonec propiska. Propiska, související s nedopsaným deníkem.
Samozřejmě...příběh ptáčete, které se nenaučilo létat. Ostatní ptáčata, která jím opovrhovala...děti ze školy, kteří mi ubližovali...a motýl. Jen iluze krásy a štěstí, která ptáče dovede až do spárů kočky. Neji, který mě dovedl až do spárů smrti...já do té hospody nikdy nedošla, že?"
Asha smutně zakroutila hlavou. Endy zavzpomínala.
Práskla dveřmi a vyšla do chladných ulic. Pochodovala po chodníku, na kterém ležela vrstva písku. Už měla tohodle města plný zuby. Vytáhla mobil, že zavolá Temari, jestli by ji u ní nenechala přespat. Přecházela přes přechod a vytáčela její číslo. Najednou uslyšela klakson. Rychle vzhlédla a jen tak tak stihla uskočit právě projíždějícímu autu.
"Nauč se řídit!"
"To auto tehdy...to mě neminulo...a tohle je teď co? Konec?!"
Endy se znovu vracela histerie...tentokrát už oprávněně. Asha s ní zatřásla.
"Copak to nechápeš? Dovedla si hádanku až do konce, vůle k poznání byla silnější!"
"K poznání čeho?! Že umírám?! Že všechno, co se dělo, od chvíle co jsem utekla od Nejiho, bylo jenom jako?!"
"Neumíráš...ještě ne."
Endy se pokusila uklidnit.
"Jednomu ale stále ještě nerozumím...jak do té hádanky zapadáš ty a Itachi? Ten hlas, co mi radil v hlavě byl jeho...až potom jsem si to uvědomila. To ale znamená, že vy dva jste za mnou stáli celou dobu. Ale je to jiné než všehno ostatní...to bylo stvořeno mou osobností."
Asha se zadívala z okna.
"Řeknu ti jen jednu věc. Pokoj 167."
Endy to nechápala, ale pak si všimla, že Asha bledne. A nejenom ona. Zadívala se překvapeně na svou ruku. Byla najednou průhledná.
"Je na čase se rozloučit, Endy."
"Počkej, neodcházej! Bojím se teď být sama!"
"Ty to dokážeš...jsi silnější než si myslíš."
Pak Endy ucítila už jen ostrou bolest. Všechno kolem se točilo a hrozně rozmazávalo. Slyšela hlasy...z veliké dálky. A pak konečně pořádně otevřela oči. Nad ní stálo několik lékařů a všude okolo pípaly přístroje.
"Probrala se!"
"To není možný, rychle!"
Věci se daly do pohybu, ale Endy to nevnímala. Nějké přístroje z ní odpojovaly, jiné napojovaly. Ale jedním si byla jistá. Tohle bylo doopravdy.

Po týdnu už jí dovolili projít se po nemocnici. Její stav se zlepšoval neuvěřitelným tempem. Endy šla bílou chodbou a měla jasný cíl. Pokoj číslo 167. Zanedlouho stála před ním. Nenápadně nakoukla do dveří a ztuhla.
"Itachi?!"
Muž co seděl na posteli k ní vzhlédnul.
"My se známe?"
"Asi ne...omlouvám se, že jsem sem tak vtrhla..."
"V pořádku, pojďte dál...a jak se jmenujete?"
"Endaria."
Itachi vytřeštil oči.
"Endaria Temako?"
Endy překvapeně přikývla. Pak si všimla fotky, co Itachi držel. Byl tam on, pravděpodobně jeho rodiče a...Asha. Endy na fotku ohromeně zírala.
"Kdo je to?"
"Co? Jo tohle..."
Itachi posmutněl.
"To jsou moji rodiče a moje mladší sestra. Měli autonehodu...do cesty jim vjela motorka, táta to vzal smykem k přechodu...kde srazili chodce."
"Tak proto mě znáš jménem."
"Ano...potom co tě srazili...narazili do zdi. Auto bouchlo a všichni byli na místě..."
Itachi už to nedořekl, jen se předklonil a zakryl si obličej dlaněmi.
Takže proto tam Asha byla? Musela mi pomoct, aby mi vynahradila, co mi udělali...aby nastala rovnováha? Ale jak do toho zapadá její bratr? Endy vířily myšlenky hlavou. Pohlédla na zhrouceného Itachiho a obejmula ho.

O OSM LET POZDĚJI:
"Mami, mami! Přijdeme pozdě do školy!"
"No jo, vždyť já už jdu!"
Endy vzala z věšáku klíče od auta a běžela za malým chlapcem s rozježenými vlasy. Ve dveřích jí ale někdo chytil za ruku. S úsměvem se otočila a políbila onoho muže.
"Tohle není ale vůbec ohleduplné, Itachi...Ikuto kvůli svému tatínkovi přijde pozdě do školy."
"Taky tě miluju."
Endy se zářivě usmála. To už k nim ale z venku dolehl rozčilený hlásek.
"Mami! Já vážně přijdu pozdě!"
"Už letim, zlato!"
Endy s úsměvem nasedla do auta a nastartovala. Konečně to všechno chápala....tehdy před osmi lety...Itachi pro ní byl ztělesnění naděje. Ten, kdo jí držel nad vodou...a to i doslova. Ten, kdo jí dovedl zpět. A to se přeneslo i do reality.
A tak se ptáče konečně naučilo létat a mohlo začít žít.

The End

Elfen lied - Blue

28. ledna 2010 v 20:36 | Kami |  Videa: Elfen lied


Cesta za svým osudem - 11.díl - Čtyři klíče

28. ledna 2010 v 19:03 | Kami |  Real: Cesta za svým osudem
Endy se podrbala na hlavě.
"Pokud to dobře chápu, mám vzít čtyři klíče a vložit je do prasklin tohodle památníku...skvělý, proč nemam rovnou udělat státní převrat ve Španělsku a pak objasnit tajemství Bermudskýho trojúhelníku?"
"Přemýšlej Endy. Píše se tu: Věci jenž jen tobě patří."
Endy se posadila na obrubník a nechala si stékat dešťové kapky po obličeji. Pak se podívala na Ashu.
"Ty víš něco co já ne, co?"
"To je pravděpodobné."
"Fajn. Hádám, že jeden z klíčů bude ten křišťál. Mám ho tam dát?"
"Máš pravdu, je to jeden z klíčů. Ale abys ho tam mohla dát, musíš ho rozevřít."
"Jak?"
"Promiň, už jsem ti řekla dost."
Endy si pozorně prohlížela přívěsek. Stříbrné zdobení jí najednou připadalo jako spár. Podívala se na Ashu a ta přikývla. Pak Endy zaryla nehty za stříbro. Asi po minutě snažení se křišťálová kulička uvolnila. Endy ji vzala a vložila do jedné z prasklin v památníku, která na něj velikostí přesně seděla.
"Fajn. Jeden bysme měly. Co dál?"
"Zkus popřemýšlet, tolik věcí snad u sebe nemáš."
Endy musela uznat, že je to pravda. Měla na sobě jen oblečení a pár věcí po kapsách. Sáhla do pravé kapsy u mikiny. Našla tam propisku. Bez rozmýšlení jí dala do jedné z prasklin - i když jí to připadalo jako pitomost. V další kapse našla kanárkově žlutý papír. Trochu zmateně ho rozložila a neubránila se úšklebku. Byl to leták na Cestu za svým osudem.
"Eh, jasně, najděte pravou lásku, splňte si svůj životní sen...jako bych nikdy nesnila o ničem jiném než věčně zdrhat před rudovlasým sadistou a řešit šílenou hádanku."
Naštvaně namáčkla papír do třetí praskliny. Pak se zamyslela, co má ještě u sebe. Prohledala mikinu, ale nic u sebe už nenašla. Pak prohledala i kapsy v džínech. Po menším zmatku našla v zadní kapse sirku.
"Je to možný?"
"Co přesně myslíš, Endy?"
"Aby ta sirka byla posledním klíčem."
"Můžeš to zkusit."
"Chjo, jako bys nemohla být konkrétnější."
Endy zastrčila sirku do poslední, nejužší škvíry. V tu chvíli z páté praskliny, která byla přesně v zorničce oka, vypadl kus papíru.
Endy ho nedočkavě zvedla ze země a roztřesenýma rukama rozložila. Byla tam jediná věta.
Na emoce máš opravdu celé nitro i celé ego.Praštila se do čela.
"Jak jsem mohla čekat aspoň jednou něco normálního? A navíc to ani není originální, ten hlas v mojí hlavě už mi to taky říkal."
Asha protočila oči.
"Endy, to to ještě pořád nechápeš? Když se ti to pořád opakuje, znamená to, že to asi bude důležitý, ne?"
"To je možný, ale co to má znamenat?"
"Má ti to ukázat kam dál."
Endy si povzdechla a zamyslela. Ale i když četla větu po dvacátý třetí, pořád jí to nedávalo smysl.
"Nechtěla bys mi aspoň trochu pomoct?"
"Vrať se do dětství."
"No to ti děkuju."
Endy se pokoušela vrátit myslí v čase. Přes bolestivé myšlenky ze školy se vrátila až do školky, kde hráli hodně hru na písmenka...Endy vytřestila oči a přečetla jen první písmena slov ve větě.
"Nemocnice!"

Wolf's rain - Red sky

28. ledna 2010 v 18:42 | Kami |  Videa: Wolf's rain


Cesta za svým osudem - 10.díl - Náměstí

28. ledna 2010 v 18:13 | Kami |  Real: Cesta za svým osudem
"Na emoce máš opravdu celé nitro i celé ego."
Endy vzala lahev s vodou a praštila se s ní po hlavě. Od rána pořád slyšela v hlavě nějaké hlasy a připadala si jako cvok. Ne že by si tak nepřipadala už od chvíle, co sem přijela, ale tohle bylo už vážně moc.
"Víš, náměstí..."
Další rána. Asha si povzdechla.
"Soustřeď se."
"Fajn. Mám vyřešit nějakou pošahanou hádanku. Týká se to mě, Itachiho, toho divnýho příběhu a nějakýho plevelu, co roste na nebezpečných místech...pokud si myslíš, že tohle rozlousknu, tak mi teda hodně věříš."
Endy začala přecházet po pokoji. Najednou stuhnula. Na protější stěně byla namalována sněhově bílá květina.
"T-to asi znamená, že bych měla odejít, že?"
Asha přikývla a obě vyběhly na chodbu. Tam ale byla květina namalována taky. A nejenom tam. Kam se Endy hnula, všude byla buď ve váze nebo namalovaná ona květina. Polkla, ale neváhala a vyběhla ven, před dům. V tu chvíli se budova zbořila. Sama od sebe. Endy v histerii padla na kolena.
"Tohle už nezvládnu! Tohle nejde!!"
"Copak to nechápeš?!"
Endy se na Ashu překvapeně podívala. Začalo pršet.
"Ne, nechápu."
"Tak se zkus zamyslet."
Endy vstala a pokoušela se přemýšlet. Moc jí to nešlo.
"Ty květiny mě zavedly ven, abych nebyla v budově, až se zhroutí."
Asha přikývla a vyčkávala.
"A budova se zhroutila...protože...jí někdo odpálil?"
Tentokrát se Asha plácla do čela. Káravě se na Endy podívala. V tu chvíli to Endy došlo.
"Budova se zhroutila, protože abych hádanku rozluštila, musela jsem jí opustit."
"Možná ano."
"Možná?"
"No, jsi si jistá, že to chápeš dobře? Kam teda chceš jít dál?"
Endy se zamyslela. Tak daleko neuvažovala. Snažila se vzpomínat, co by mohla být indície...pak z ničeho nic vykulila oči. Ohromeně se podívala na Ashu.
"Já jsem pitomá...ty hlasy!"
Asha se zářivě usmála. Endy měla chuť se něčím praštit. Úplně jasná věc a ona si jí nevšimne.
"Říkali mi něco o nudě...a...o náměstí!"
Endy se v dešti rozeběhla, ale asi po deseti metrech se zastavila. Kam vlastně jde? Nezná to tady...
"Autem by to bylo rychlejší."
Uposlechla hlas v hlavě a rozhlédla se. Všimla si černého zaparkovaného auta. Neváhala a nasedla. To, že krade auto jí nezajímalo...prostě to chtěla mít už všechno za sebou. Než se vzpamatovala, Asha seděla vedle ní. Endy si otřela mokré ruce o sedačku a s úlevou si všimla, že jsou v zapalování klíčky. Nastartovala a se skřípěním najela na silnici. Jela stodvacítkou, stěrače na plnou rychlost a na policii nebo radary si ani nevzpomněla. Za hodinu už uviděla první domy Suny a zanedlouho už parkovala na náměstí.
Připadalo jí jako věčnost, co tu nebyla. Na náměstí bylo vylidněno, taky kdo by v takovýmhle počasí chodil ven. Asha šla tiše za ní.
"Co teď?"
"To je na tobě...musíš přijít na to, co dělat dál."
Endy se s povzdychnutím rozhlédla po náměstí. Pak si všimla, že uprostřed náměstí stojí nějaký památník ve tvaru obrovského oka. Společně s Ashou k němu přistoupila a začala číst zlatem vrytý nápis. Byla si jistá. Našla další indícii.

Pro moje drahý SBéčka

28. ledna 2010 v 16:30 | Kami |  Diplomky co se jinam nevešly xD
Protože moje SBéčka jsou ty neúžasnější lidi na světě, mám tu pro vás diplomek...tedy pro ty, co ještě pořád studují, což je myslím většina. Doufám, že ste měli dobrý výzo a přeju vám hodně štěstí do dalšího pololetí! Vaše Kami :o)


Naruto česká parodie

28. ledna 2010 v 16:00 | Kami |  Videa: Naruto
Tak tohle ujde xD...stejně nejlepší: Tak si pospěšme, ať z nás Shino nezmagoří xD


Smích je zdravý - 28.1.

28. ledna 2010 v 15:53 | Kami |  Smích je zdravý
"Drahý, prosím tě, proč stojíš vždycky u okna když zpívám?"
"Aby si lidi nemysleli, že tě mlátím!"

Diplomek pro Violet

28. ledna 2010 v 15:44 | Kami |  Diplomky za eSB
V pořadí 35. SB...snad se ti bude diplomek líbit :o). (Bohužel kombinovat neumím :o(. )


Elfen lied - Mystery of you

27. ledna 2010 v 20:21 | Kami |  Videa: Elfen lied


Alchymista první linie a vlk

27. ledna 2010 v 20:16 | Kami |  Real: Jednorázovky
Za výjmečných okolností sem napsala povídku na přání, pro Violet :). Je z anime FMA (nesmyslně zařazená do realu xD) a je to moje první povídka na FMA...dalo by se to nazvat jako "cosi divného" nebo "nepovedený experiment"...no co, snad se bude aspoň trochu líbit. Kami
PS: povídky na přání jsou stále pozastavené, tohle byla vyjímka

Violet uslyšela klepání na dveře. Vystrašeně nohou setřela křídou nakreslený transmutační kruh z podlahy, hodila si přes ramena pestrý šátek a otočila se ke dveřím.
"Vstupte."
Její rudé oči se upřely na starého muže.
"Neruším tě, Vio?"
"Ne, všechno je v pořádku. Potřebujete něco?"
"Já jen jestli jsi připravená."
"Ano...ale je to vážně nutné? Chci jen říct...třeba k něčemu takovému ani nedojde..."
"Vojáci k nám vpadnou. To víme jistě. Jsou posedlí ďáblem...krvelační divoši, kterým zničení Ishbalu nestačilo. Prosím, buď vždy připravena...evakuaci zahájíme brzo."
Muž odešel. Violet se posadila na postel a povzdychla si. Copak ty boje nikdy neskončí? Večer vystřídala noc a noc vystřídal den. Dívka se probudila do slunečného rána. Krásné ticho se ale během chvíle změnil v křik a pláč.

"Pokud jejich město nezničíme, budou se dál jako nákaza šířit! Pro tuto chvíli jste se stali státními alchymisty. Pro ochranu státu a jeho lidu. Bojujte a nemějte s těmi psi slitování!"
Muži v uniformách jen spokojeně přikývli. Velitel se postavil do čela armády. V davu bylo dost rušno.
"Hale, vsadím se s tebou, že jich dám o polovinu víc než ty."
"Tak to beru, protože se ti to nepovede."
Černovlasý muž jen sledoval dohadování svých přátel. Zakroutil hlavou.
"Copak z toho nikdy nevyrostete?"
"Co máš za problém Royi?"
"Nepřipadáte si jako zvířata, když se vsázíte, kolik jich zabijete?"
"Nějak si zženštil, chlape."
"Vždyť jsou tam ženy a děti, proboha! Jsme ještě horší než zvířata..."
Pak za sebou ale uslyšel odkašlání. Rozdrážděně se otočil, ale ihned stuhnul, za ním stál vůdce.
"Děje se něco, Mustangu?"
"Ne, pane. Jsem připravený na boj."
"To je dobře. Budu tě potřebovat v první linii."
Roy odcházel se zamyšleným výrazem do první řady. Pokud to dopadne jako v Ishbalu, tak už nebude váhat zmáčknout spoušť. Nebude váhat zabít sám sebe.

"Utečte! Není čas na nějaké plány! Ženy a děti k východní bráně a všichni bojeschopní muži se připraví!"
Ve městě nastal ohromný zmatek. Mnoho dětí plakalo, ženy utíkaly, všichni se strkali ve snaze zachránit si alespoň svůj život. Violet šla s davem k východní bráně. Všechno se odehrávala hrozně rychle. Už se před nimi rozevřela travnatá pláň a možná svoboda. Cestu jim ale začali zastupovat vojáci.
"Rozdělte se, ať vás nechytí, utíkejte do hor!"
Violet sledovala, jak se lid rozdělil a prchal pořád směrem na východ, na druhou stranu od bitvy. Ve skalách ale najednou zahlédla odraz čehosi lesklého. Tak tam jsou alchymisté taky? Rozeběhla se jako jediná na sever, do hlubokých lesů. Slyšela za sebou někoho běžet a rychle se přibližoval. Jen koutkem oka zahlédla uniformu státního alchymisty a dál se nerozmýšlela. Soustředila se na transmutační kruh vytetovaný na jejím břiše. Po chvíli tam místo ní běžel jasně bílý vlk. Ještě přidal a zmizel mezi stromy. Alchymisté se překvapeně zastavili. Z vysílačky se ozval rozčilený hlas.
"Tak máte tu holku?! Nikdo nám nesmí zdrhnout!"
"Promiňte pane...ale transmutovala sama sebe do vlka...utekla nám."
"Zatraceně vy bando neschopných tupců! Okamžitě se vraťte, potřebujeme posily!"

Roy se hnal za davem neozbrojených Ishbalanů. Neměli se jak bránit, nechtěli bojovat, ale i tak nesměl nikdo přežít. To ho ale už nezajímalo. Výčitky byly pryč a jediné co ho teď zajímalo, byly rozkazy, nepřítel a možné povýšení. Ishbalané prchali do skal. Jedna dívka se odpojila a utíkala směrem k lesu, hned se za ní ale vrhli dva státní alchymisté. Roy pokračoval za skupinou. Další muž se odpojil od davu. Tentokrát se za ním vydal Roy sám. Muž vběhnul do lesa a snažil se ukrýt mezi stromy, Roy ho ale hnal bez známky únavy. A pak si konečně připustil, co musí udělat. Už ho nedohoní, aby ho zajmul...vytvořil lusknutím jiskru a v pak už jen sledoval jak muž s křikem mizí v plamenech. Roy se rozhlédnul. Běžel pěkně daleko.
Pak ale uslyšel výstřel a ucítil nesnesitelnou bolest v rameni. Otočil se zpět k muži. Celý popálený zmáčkl z posledních sil spušť - teď svíral v ruce zbraň a oči se mu zavíraly.
Roy se chtěl vrátit zpět na bojiště, najít nějakého lékaře, ale bolestí zastíněné smysly ho vedly ještě hlouběji do lesů. Ušel necelý kilometr a pak se v kaluži krve složil do trávy u nějaké řeky.

Violet se zadýchaně zastavila. Určitě už jim utekla, vlka jen tak někdo nedožene. Unaveně se transmutovala zpět do člověka a lehla si do jehličí. Zhluboka oddechovala a pozorovala nebe. Mělo nádech rudé...zrcadlila se v něm prolitá krev. V tu chvíli jí došlo, jaké pohromy se dočkal její lid...a jaké nebezpečí jí ještě pořád hrozí. Vstala a pokračovala v cestě.
Zanedlouho uslyšela téct vodu a už jenom z toho dostala velkou žízeň. Vyšla ze stínu lesa k divoké řece a zhluboka se napila vody. Rychle se ale schovala za kameny. Ležel tam muž ve státní uniformě.
"Státní alchymista..."
Trochu se ale uklidnila, když ho viděla ležet v kaluži krve. Vstala a chtěla zmizet v lese, ale něco jí zastavilo. Ohlédla se po muži, ale hned zmizela mezi stromy. Po pár sekundách ale z lesa s umučeným výrazem vycouvala. Kousala si spodní ret. Nemohla ho tam přece jen tak nechat zraněného. Ale je to nepřítel. Zraněný a beze zbraně. Zabil ale mnoho Ishabalanů...ve Violet se hádaly její dvě osobnosti.
Nakonec zvedla ruce v gestu vzdávám se a sklonila se k muži. Měl prostřelené rameno Ishbalskou zbraní. Z představy, že pomáhá nepříteli jí nebylo zrovna nejlíp, ale utěšovala se představou, že ho to aspoň pořádně bolí.
Nakreslila okolo něj transmutační kruh. Jako malému dítěti jí byl dán dar...podle Ishbalanů dar od ďábla, tak to raději tajila. Dar provádět alchymii bez zákonů a pravidel.
Přiložila ruce ke kruhu a muž začal světle modře zářit. Během chvíle měl zataženou ránu i dostatek krve. Mrknul.
Zkrs přihmouřené oči spatřil tu nejkrásnější dívku co kdy viděl. Pak ho ale tíha očních víček přemohla a on upadl do hlubokého spánku.
Violet ho pozorovala. Nevypadal nebezpečně...ale moc dobře věděla že nejsou všechny věci tak jak vypadají. Raději se přetransmutovala zpět na vlka a lehla si vedle muže.
Po několika hodinách pootevřel Roy znovu oči. Tentokrát se probral úplně. Hledal onu dívku, co spatřil před tím, ale místo ní spatřil jen bílého vlka, který ho pozoroval karmínově rudýma, Ishbalskýma očima. Chvíli se mu Roy jen díval do očí, ale pak si uvědomil, jak hroznou má žízeň. Doplazil se po čtyřech k řece, ponořil hlavu do vody a začal pít. Pak si překvapeně prohmatal rameno. Po kulce tam nebylo ani stopy. Krve okolo ale bylo dost, takže to jeho výmysl být nemohl. Roy se podíval zpět na vlka. Měl laskavý, inteligentní výraz, ale zároveň z něj sálalo jisté nepřátelství. Připadal si jako totální blbec, ale tu otázku nemohl zastavit.
"Ty...asi nevíš, jak se dostat na centrálu, co?"
Vlk ale vstal a vydal se směrem na jihozápad. Když se Roy nehnul, otočil vlk k němu hlavu a netrpělivě zavrčel. Roy pochopil a vydal se za ním. Šli takhle dlouho, až se setmělo. Bílý vlk zastavil a Roy pochopil, že v dnes už dál nepůjdou. Rozdělal oheň a posadil se. Vlk si lehl, položil si hlavu na tlapy a sledoval plameny.
Violet se jen dívala do ohně. Cítila se úžasně, jako vždycky, když byla ve vlčím těle. Zároveň ale nechápala sama sebe. Proč pomáhá nepříteli? Proč ho vede zpět na centrálu? Snažila se v plamenech najít odpovědi na své otázky, ale nenacházela je. Po chvíli už uslyšela Roye pravidelně oddechovat. Vstala a došla až k nedalekému jezeru, kde se změnila zpět na člověka.
Nechala po svém těle zklouznout šaty a vstoupila do vody. Pokračovala, až jí voda dosahovala k pasu a pak se zastavila.
Roye vzbudila nepříjemná pálivá bolest. Nejdřív jen pootevřel oči, pak je doslova vytřeštil, vylítnul a začal si hasit nohavici uniformy. Není bezpečné spát u ohně...pak ho ale zaujmulo něco jiného. Nikde neviděl bílého vlka. Vydal se do nočního lesa a rozhlížel se, jestli ho někde neuvidí. Došel až k malému jezeru a tam zůstal stát jako zkamenělý. Ve vodě stála ona krásná dívka, kterou viděl, když se poprvé probral. Čokoládově hnědé vlasy jí sahaly do poloviny nahých zad a ruce měla položené na hladině. Pak mu projela myslí nesmyslná myšlenka...ne, ona přeci ten vlk být nemohla. Chtěl si to ale ověřit. Vrátil se zpět k ohni, znovu si lehl - do bezpečné vzdálenosti od ohně - a zavřel oči. Asi za hodinu uslyšel kroky. Mžoural jen úzkou škvírou, ale i to mu stačilo, aby viděl pár lidských nohou, následně modrou záři a nakonec čtyři chlupaté vlčí nohy. Pak, i když nerad, propadl do dalšího lehkého spánku.
Ráno se vzbudila Violet jako první. Nevstávala, jen ho pozorovala vlčíma očima. V tu chvíli se ale vzbudil i on a vrhnul po ní zamyšlený, zkoumavý pohled. Pak promluvil.
"Proč svou pravou podobu skrýváš za vlčí tváří?"
Violet se zatavilo srdce. Neměla tušení, jak to může vědět, ale chápala, že už nemá cenu se skrývat a proměnila se zpět do člověka. Roy na ní užasle hleděl.
"Takže si Ishbalanka."
"Zabiješ mě?"
"Cože? Proč bych ti měl prosim tě ubližovat?"
Roye ta otázka dost vyvedla z míry, ale Violetin smutný pohled mu objasnil, jak to myslela.
"Protože lidé jako ty už zmařili mnoho našich životů."
Nic na to neříkal. Violet vstala.
"Musíme se vydat dál na cestu. Za pár hodin bys měl mít centrálu na dohled."
Mlčky se vydali na cestu. A vážně, za pár hodin už viděli obrys Centrálního města. Jenže s ním je čekal i menší uvítací výbor. Roye a Violet obklíčila skupina státních alchymistů.
"Plukovníku Mustangu, vítejte zpátky. A přivedl jste i tu uprchlou dívku, skvěle."
Muž se špičatou čelistí lusknul prsty a několik mužů chytlo Violet. Roy jí chtěl pomoct, ale nevěděl co říct, co udělat. Přeci jenom byla nepřítel.
Violet už chápala proč se říká pro dobrotu na žebrotu. Zachránila ho, dovedla ho domů. A teď jí několik státních alchymistů táhne kamsi do podzemí. Za pár minut za ní už zabouchly mříže podzemního vězení. Byla tam zima a i celkem tma. Schoulila se do klubíčka a posadila se do rohu. Nevěděla, co bude dál.
Roy šel omámeně zpět na centrálu. Tam ho s úsměvem přivítal Maes.
"No konečně, Royi, už sem se bál, že ses někde ztratil."
Roy si jeho pobaveného výrazu nevšímal a posadil se do křesla. Maes se na něj zamyšleně podíval.
"Co je s tebou?"
"Zachránila mi život ta nejkrásnější dívka co sem kdy viděl...a teď je kvůli mně ve vězení."
"Ta Ishbalanka? Slyšel sem o ní. Náhodou to vůdce považuje za skvělý úspěch, myslím, že můžeš čekat další povýšení. A o jednoho Ishabalana míň nebo víc..."
Roy po něm vrhnul naštvaný pohled.
"Musím jí pomoct."
Maes se zamračil. Odložil propisku, kterou sepisoval nějaký protokol a podíval se na Roye.
"Jestli jí chceš dostat ze státního vězení, budeš v pěkným průšvihu."
"Já vím...pomůžeš mi?"
"Podříznout si záchrané lano?"
"Stačilo by mi číslo její cely."
"To bych snad zvládnul."
Roy se na něj vděčně usmál.
"Máš to u mě."
"Jo...jako už hodně věcí."
Royovi se na tváři objevil ten jeho typický arogantní úsměv a opustil místnost. Maes si jenom povzdychnul a vrátil se k protokolu.
O dva dny později měl Roy jakž takž plán. Sestupoval do vězení. Vězni na něj pokřikovali nejrůznější nadávky ve všech možných jazycích...většina z nich tam byla kvůli němu. Strážní se postavili, když ho uviděli.
"Plukovníku?"
"Mám vyslechnout vězně. Prosím, nechte mě o samotě s vězněm 138."
"Samozřejmě."
Roy vešel do cely. Violet seděla v rohu, stejně jako když jí do vězení zavřeli. I když věděla, že Roy vstoupil, nevzhlédla. Jen promluvila tichým hlasem.
"Proč si tady?"
"Chci ti pomoct ven."
To už Violet udiveně vzhlédla.
"Proč?"
Roy neodpověděl a lusknul prsty. Stěna vězení se zbořila a Violet nahoře spatřila denní světlo. Už chtěla vylézt nahoru, ale pak se zastavila. Zvednula jeden kámen ze zdi a mrštila s ním po Royovi. Ten se v bezvědomí složil k zemi. Pak vyšplhala nahoru a dala se na útěk.

Roy se probral, stálo nad ním několik lidí. Pokusil se vstát.
"Co se stalo?"
"Přesně nevíme...tak zatracená Ishbalanka vás musela omráčit a pak nějakým způsobem zničila zeď..."
Takže ho praštila aby mu pomohla, aby nebyl podezřelý? To i po tom všem mu chce pomoct? Mohla ho tam jenom tak nechat...Roy se zmateně rozhlédl. Zrovna tam přišel vůdce.
"Pane...omlouvám se, ta Ishbalanka utekla..."
"V pořádku. Stejně jsem ti přišel oznámit, aby ses připravil. S armádou se utáboříme pár mil za Ishbalským městem, tentokrát ho už dobyjeme!"
Roy sklopil hlavu. A to už si myslel že je starostím konec.

Violet už byla blízko svého města. Bylo zdemolované, ale i tak pořád krásné. Zadýchaně zabouchala na bránu. V tu chvíli se jí ale chopili tři Ishbalané a táhli ji k vůdci.
"To jsem já pane! Co se děje? Proč mě zatkli?"
"Ty zrádče!"
"Já nic neudělala!"
"Lid tě viděl na útěku použít alchymii. Ty ses spolčila s ďáblem?!"
"Nemůžu za to...prosím, dejte mi ještě šanci! Chci jen pomoct!"
Muž se zamyslel.
"Dobře, ale budeš mít speciální úkol. Pokud ho splníš, můžeš se vrátit zpět mezi nás."
"Jak zní ten úkol?"
"Převlečená za muže pronikneš do řád státních alchymistů, kteří se utábořili nedaleko města."
"Na to mi neskočí...nebylo by snažší tam poslat opravdového muže?"
"Ne, protože ty jediná ovládáš alchymii a proto nebudeš podezřelá."

Roy se posadil u ohně. Jeho přátelé diskutovali...asi jim vůbec nepřišlo, že jsou ve válce. On to ale vnímal jinak. Vstal a šel se projít. Pak jeho pohled zaujmula jedna osoba u ohně. Osoba měla státní uniformu, vlasy stažené do ohonu a přes většinu tváře šátek. On ale jistě věděl, že je to ona. Nebo jenom blázní z toho jak moc si jí přeje vidět? Chvilku osobu pozoroval. Byla to ona, určitě. Asi po půl hodině osoba vstala a šla pryč od davu. Na kraji tábora se posadila na kámen a pozorovala nebe.
"Co tu děláš?"
Violet se s trhnutím otočila. Splynout s davem nebylo těžké, ale hrozně se bála, že jí chytí. A tohle jí vyděsilo hodně. Mlčela.
"Tohle není moc bezpečný místo pro mladou holku."
"Tak do toho, běž to říct veliteli, určitě tě ještě povýší."
"Nikomu nic neřeknu."
Violet se na něj překvapeně podívala, ale Roy stál otočený zády. Přistoupila k němu.
"Proč to všechno děláš?"
Roy se otočil a políbil jí. Ona jen ohromeně stála. Pak se Roy odtáhnul a odcházel pryč. Violet tam zůstala sama.
Druhý den ráno měl Roy a ještě pár lidí jít na průzkum. Violet se za ním mírně překvapeně dívala. Nečekala, že dodrží slovo a vážně nikomu nic neřekne. V tu chvíli ji ale někdo chytil za ruku.

Roy se vracel i zprávama. Nic zvláštního se nedělo, Ishbalané se na útok pravděpodobně nechystali. Bylo mu ale divné, jaké je v táboře pozdvyžení. Uprostřed byl shromážděný dav. Roy se protlačil až dopředu, aby viděl, co se děje. Zkameněl.
Uprostřed davu stála svázaná Violet. Vůdce stál asi dva metry od ní, nikdo kromě něj nemluvil.
"...a jenž se provinila proniknutím do našich linií s cílem zlomit naši armádu zevnitř. Jsi nepřítel, který pronikl na naše teritorium. Soudili jsme tě a odsoudili. Tímto činem ztrácíš právo na život." Vůdce na ní namířil zbraní.
Violet ho poslouchala. Ale nelitovala. Lepší zemřít než žít ve vyhnanství. Přivřela oči a čekala na bolest. Ta ale nepřicházela.
Musel rychle jednat. Tohle nemohl dopustit...to prostě nešlo! Vůdce už se chystal zmáčknout spoušť. A ona tam jen klidně stála se zavřenýma očima. Nemohl jí v tom nechat. Rychle, aby si to nestihnul rozmyslet, lusknul prsty. Vůdce padnul v plamenech mrtvý k zemi.
V davu propukla panika. Roy přiskočil k Violet a přeříznul provazy, co jí držely ruce za zády. Pak jí chytnul za paži a dotáhnul jí k nejbližšímu autu. Nastartoval a šlápnul na plyn. Po několika ohnivých útocích je přestali vojáci pronásledovat.

Zastavili...ne, že by chtěli, ale došla nafta. Ale byli už stovky kilometrů od ostatních, že mohli být v klidu. Violet jen stála a dívala se kamsi do dáli. Roy nejdřív stál opřený o kapotu a pozoroval ji s tím svým arogantním úsměvem, který se po chvíli změnil v milý. Přistoupil k ní. Ta se také usmála.
"Teď asi budeme mít nějakou dobu společnou cestu, co?"
Roy se ješt víc usmál a přikývnul.
"Jo...hold to se mnou budeš muset nějakou chvíli vydržet."
Violet se uchichtla a pak ho políbila. Roy se od ní po chvíli zamyšleně odrthnul.
"Jedna věc by mě ale stejně zajímala."
"Jaká?"
"Jak se vlastně jmenuješ?"

SasuSaku - Angels cry

26. ledna 2010 v 20:44 | Kami |  Videa: Naruto


Cesta za svým osudem - 9.díl - Květiny

26. ledna 2010 v 20:37 | Kami |  Real: Cesta za svým osudem
"Proč jsem si měla vzít ten zápisník? Vždyť je to jenom nějakej přihlouplej příběh."
"Je to indície. Tím ti už dost napovídám."
Asha se posadila. Endy bylo jasné, že už nic neřekne. Začala přecházet po místnosti a vzpomínat. Musí shromáždit indície, určitě už jich bylo hodně...otřásla se. To už vážně zešílela? Raději o tom nepřemýšlela a vrátila se do vzpomínek.
"Itachi."
Asha přikývla. Takže Itachi je taky indície? Endariiny myšlenky proudily rychlostí světla.
"Je Itachi cíl té hádanky? Má mě to k němu dovést?"
"Ne."
To Endy trochu sklamalo. Trochu víc. Zamyslela se.
"Tak k čemu mě to má zavést?"
"K osobě, které si ve svém životě nejvíce věřila."
"Takže hádanka mě má dovést...ke mě samotné?"
Další přikývnutí. Endy to chápala čím dál méně. Přemýšlela nad dalšími indíciemi. Nic jí ale nenapadalo. Nakopla stůl u stěny.
"Sakra co to je za pitomou hádanku?! A co kdybych se na to prostě vykašlala?!"
Asha najednou byla pryč. Endy se histericky rozhlédla. Najednou zaslechla křik. Vyběhla z knihovny a utíkala za tím ušidrásajícím zvukem. Doběhla o patro níž a vběhla do první místnosti. Zůstala přimrazeně stát ve dveřích. Histerie se jí vracela, začala zrychleně dýchat. Celá místnost byla pod vrstvou horké karmínové krve. Jen v rohu stála na stolku váza s jasně bílými květinami. A uprostřed místnosti...rudovlasý muž s kamenným výrazem.
"Opět se setkáváme."
Endy se chtěla vrátit, ale dveře se za ní zabouchly. Vytřeštila oči a muž se k ní začínal přibližovat. Květiny v rohu zazářily. Chytl Endy pod krkem a hodil s ní o prosklenou skříň. Tvář jí rozřízlo sklo. A společně s ostrou bolestí jako by se jí pročišťovala mysl a opouštěla jí veškerá panika. Vstala, celá od krve, jak od svojí, tak od té co tam byla.
"Nebojím se tě. Ani se mě už nedotkneš. Tomu já věřím!"
Muž se jen zasmál, ale v tu chvíli jí v kapse zapulsoval křišťál. Endy ho vzala a pevně ho před sebou svírala v dlani. Muž začal couvat a květiny v koutě začaly vadnout. Těsně u stěny se muž ještě zastavil a uklonil se.
"Já jsem vaše smrt slečno. Brzo se zase setkáme."
A pak vyskočil z okna. Endy vyšla z místnosti, klidněji než si myslela, že to zvládne. Šla k sobě do pokoje. Jako omámená si stoupla do koupelny a nechala ze sebe zklouznout všechno zakrvácené oblečení. Pak si ošetřila rány a pokusila se ze sebe tu krev smýt. Promluvila do prázdna.
"Dobře. Vyřeším tu hádanku."
"Jsem ráda, že si přišla k rozumu."
Asha přinesla Endy oblečení, co měla ve skříni. Ta se oblékla a lehla si na postel.
"Ale co dál?"
"Co takhle zjistit, co je za den?"
Endy chtěla automaticky odpovědět, ale pak si uvědomila, že to sama neví. Nechápala, k čemu je to důležitý, ale ihned se vydala za Konan. Ta na recepci ale nebyla. Vydala se tedy hledat nějaký kalendář. Žádný ale nenašla. Zmateně se vrátila do pokoje. Snažila se to odopčítat, ale nemohla to dát dohromady. Nechápala to.
"Je to hodně důležitý?"
"Tak se to říct nedá. Ale mohlo by ti to pomoct si to uvědomit."
"Uvědomit si co?"
"Smysl hádanky."
Endy se zamyslela. Najednou jí hlavou probleskla další myšlenka.
"Mám další indícii. Ty bílé květiny...viděla jsem je v té zakrvácené místnosti...a myslím, že i když sem toho muže viděla poprvé. Navíc něco podobného se mi zjevilo, když jsem se topila."
Asha se jen usmála a přikývla. Endy rozluštila indícii. Květiny, značící beznaděj.

NaruSaku - I'am sorry

26. ledna 2010 v 18:18 | Kami |  Videa: Naruto
I když tenhle pár moc nemusim, musim uznat, že video je skvělý


Cesta za svým osudem - 8.díl - Hádanka

26. ledna 2010 v 18:11 | Kami |  Real: Cesta za svým osudem
Tak se povídka trochu mění...původně to měl být romantický blábol o tom, jak dívka zrazená osudem najde pravou lásku, pak se mi nabízela i možnost, že bych z Itachiho udělala vlkodlaka xD, ale nakonec jsem skončila u tohodle...ani nevim jak xD. Snad se bude líbit, vaše Kami

"Co se tady sakra děje?! Tohle má být továrna na sny?!"
Endy znovu nakopla postel. Začínala být celkem histerická. Pak se zhluboka nadechla.
"Jenom klid. Musíš zůstat klidná."
"Neseš to celkem statečně."
Endy se s výkřikem obrátila za hlasem za sebou. Stála tam asi desetiletá dívka, černé vlasy do půli zad a ve tváři vážný výraz.
"K-kdo j-jsi?"
"To není důležitý...myslím, že mi můžeš říkat Asha. Ale není důležité kdo jsem, ale proč jsem tady. Jsem tu abych ti pomohla."
"Pomohla mi s čim?"
"To ti nesmím říct."
"A co my můžeš říct?"
"No kromě toho co ti řít nesmím ti můžu říct všechno."
"A proč mi něco nesmíš říct?"
"No...to ti nesmím říct."
Endy znovu zopakovala uklidňovací rituál s nadechnutím a lehla si na postel. Jenom zírala do stropu, ale cítila dívku vedle sebe. Kde se tam ale vzala...
"Ty...jsi duch?"
Dívka se zasmála tím vysokým dětským smíchem, který Endy už nejednou slyšela. Pak dívka přešla k nočnímu stolku a napila se ze skleničky, co tam stála.
"Kdybych byla duch, mohla bych se do týkat jenom věcí co také nejsou skutečné."
Endy se oklepala. Jestli byla skutečná, tak co tam dělá? Pomáhá jí, jasně...ale s čím? Najednou ucítila přívěsek v kapse, vyděšeně ho vyndala a pozorovala. Její tušení bylo správné - jako by kamínek pulsoval, jako by žil. Endy se ho chtěla dotknout, ale sykla. Pořád by nepochopitelně ledový. Pozorně si ho prohlížela. Byl průhledný, jako by z křišťálu a posetý malými prasklinami. Endy se podívala na Ashu.
"Je ten kamínek hodně důležitý? Něco jako...stavební kámen všeho co se tady děje?"
"Dalo by se to tak říct. Ale není klíčem hádanky."
"Hádanky?"
Asha ale mlčela. Na hádanky sem nikdy zrovna nebyla... pomyslela si Endy. ...ale jestli je tohle nějaký záchytný bod, musím se ho držet.
"Pomohlo by mi, kdybych věděla něco o kameni, ze kterého to je?"
"Možná ano."
Endy vstala, nechápala co to dělá. Vždyť nic z toho nedávalo smysl. Tuhle myšlenku ale zapudila a hnala se do knihovny, o které už věděla, že je ve čtvrtém poschodí na konci chodby. Naštěstí tam nikdo nebyl. Asha tam přišla také. Endy to znervózňovalo, ale byla i ráda, že je tam někdo, kdo ví o co jde a alespoň trochu jí pomáhá. Asi po půlhodině hledání narazila na to, co hledala. Geologie, petrologie, drahokamy, polodrahokamy...mezi všemi knihami o kamenech najednou její pohled upoutal otrhaný, malý zápisník. Otevřela ho, byl tam nějaký text, celkem nečitelně napsaný. Posadila se do křesla a pustila se do čtení.
Když ptáče vypadne z hnízda, není nikdo, kdo by mu pomohl. Ostatní ho jen míjí, jako by tam nebylo, všechno okolo utíká jako voda. Ale tohle ptáče se nechtělo vzdát. Nejdřívě uvěřilo ptáčatům, kteří v hnízdě zůstali a sílili. Ti ale ptáče po čase nechali opět spadnout. A čím výše stoupáš, tím tvrdší je dopad. Spadlé ptáče se nikdy nenaučilo pořádně létat, protože nebyl nikdo, kdo by se ho ujmul, kdo by ho naučil roztáhnout křídla. Pak se ale objevil motýl. A ten ptáče okouzlil, dovedl ho daleko od bezpečí, které ptáčeti jeho území poskytovalo. Ale ptáče motýlovi bezmezně věřilo. Pak ale motýl odletěl a ptáče zůstalo na zemi samo. A pak se najednou za ním zjevila černá kočka.
Endy se do příběhu ponořila a teď jen zaraženě zírala na nepopsané stránky. Příběh nebyl dokončněný. Podívala se po Ashe a ta jen přikývla. Endy jí pokývla na souhlas a strčila si zápisník do kapsy. Pak pokračovala v hledání.

Wolf's rain - Beat it

25. ledna 2010 v 20:07 | Kami |  Videa: Wolf's rain


Do ráje - 3.díl - Konec tak brzy?

25. ledna 2010 v 20:01 | Kami |  Real: Do ráje...
Eares padla vyčerpaná na postel. Celý měsíc. Měsíc krutého tréninku. Sice říkali, že první bude nejhorší, aby vyloučili slabé povahy, ale tohle nečekala. Často zůstala po tréninku jen ležet na cvičišti, před očima tmu. Obvykle se do pokoje dokázala vrátit až tak po hodině odpočinku. Přejela pohledem pokoj - jen očima, na pohyb hlavou neměla sílu. Byla tam už jenom jedna dívka, ostatní během měsíce odešly. A nejen ony. Během toho měsíce jich tam zůstalo maximálně několik desítek z mnoha set. Tak moc si Eares přála skončit. Ale nemohla...nemohla porušit slib. V rozhlasu to zarachtalo a za chvíli se ozval hlas Chandra, hlavního trenéra.
"Odchod do lesa za deset minut!"
Eares zaskučela. Mohla by to zkusit příští rok...za tuhle myšlenku si ale vrazila facku a donutila se vstát. Nicols - druhá dívka na tom nebyla o nic lépe. Eares jí viděla na očích, že se to chystá vzdát.
Za deset minut byl sraz u brány a společně odcházeli. Diego bouchnul Eares do zad.
"Tak co kočko, jak si užíváš trénink?"
Eares protočila oči. Už si na to oslovení zvykla - Nikols zase říkali krásko - ale ta otázka jí dost provokovala. Zašklebila se.
"Nádhera, skvěle se bavím."
Diego se zasmál.
"Klid, teď už to nebude takovej záhul. Hale, ale já hned věděl, že ty to zvládneš, máš takovej divnej pohled...takovej že když si něco umaneš, tak to dostaneš."
"Žádný vybavování!"
Diego hodil se otočil k Chandrovi s otráveným pohledem, ale zmlknul. Asi po hodině cesty se zastavili a Chandro si vzal slovo.
"Protože jste úspěšně zvládli fyzické testy, které trvaly první měsíc, dokázali jste, že jste schopní, ale nemyslete si, tahle dřina bude pokračovat. Kromě ní ale budete trénovat i na válku a služby pro krále. A hlavně se také budete učit přežití. A tím začneme dnes. Často budete spát v divoké přírodě a budete potřebovat nějaké úkryty. Proto teď ve skupinách budete stavět úkryty z lesního materiálu. Máte na to dvě hodiny!"
Diego, který ještě společně s několika chlapci a muži velel Aldaru, zavedl své lidi do lesa a začaly se rozdělovat práce. Eares ihned chytla několik velkých větví - to jí dělalo nejmenší potíž, sílu v rukou měla už od dětství. Dotáhla je až k dohodnutému místu.
"Skvělý kočko, to se bude hodit, ale za to..."
Kluci pohlédli směrem k Nikols. Seděla na pařezu a pilovala si nehty. Eares se naklonila k Diegovi.
"Proč tady vlastně je někdo jako ona?"
"Odmítla nechat jít Paula samotnýho."
Diego střelil pohledem k černovlasýmu klukovi, který právě rovnal větve na sebe.
"To ho má tak ráda?"
"Spíš si ho chce hlídat...ale myslim, že ta kráska brzo skončí."
"Asi jako já."
"Cože?! Eares, neblbni! Jsi dobrá a máš pevnou vůli, tohle zvládneš!"
"Máš pravdu...já se jen tak nevzdám...asi."
Diego se pousmál a přesně v tu chvíli Nikols vstala a zavolala na Paula. Ten s otráveným výrazem šel za ní, ale bylo jasně vidět, že už mu leze na nervy.
"Paule...dneska večer odcházíme, už to začíná být moc."
"My?"
"Ano my, přece bys mě nenechal odejít samotnou!"
"Počkej, promyslím si to...ale jo, nechal."
Eares i kluci se rozesmáli. Nikols se obrátila a uraženě ocházela, Paul jen kroutil hlavou. Pak se usmál na Eares a mrknul. Ta se dost zarazila. Diego jí poklepal na rameno se zamyšleným výrazem a provokativním úsměvem.
"Cos to říkala o tom že končíš?"
Eares se spiklenecky usmála na Diega.
"Já? Přeci vůbec nic."

Oznámko ohledně VRu

25. ledna 2010 v 14:54 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Sešli jsme se zde, abychom...sakra co to zase melu? No nic, jak jste si mohli všimnout, dneska mam takovou zmagořelou náladu (kdo neví co to je, tak to je mozek alá zombie) a proto VRu (Vznešený rod Uchihů) nebude. Nějak nemam inspiraci...těm kdo to čtou se omlouvám a slibuju, že příští týden napíšu něco delšího, abych vám to vynahradila :o). Díky za pochopení, vaše Kami

Návštěvnost 18. - 24. 1.

25. ledna 2010 v 14:28 | Kami |  NAPO noviny (nepovídky)
Děláte mi radost, lidičky, moc vám za tu návštěvnost děkuju :o)

Pondeli: 63
Utery: 62
Streda: 55
Ctvrtek: 60
Patek: 59
Sobota: 80
Nedele: 81

Celkem: 460

FMA - Roy-Riza

24. ledna 2010 v 18:00 | Kami |  Videa: Fullmetal alchemist


Diplom for Domimaru za 3.místo v SONAG

24. ledna 2010 v 17:47 | Kami |  Diplomky za soutěže
Gratuluju ke 3. místu :)


Diplom for Aki za 4.místo v SONAG

24. ledna 2010 v 17:45 | Kami |  Diplomky za soutěže
Trochu opožděně dodávám diplomek xD


Finále SONAG!!

24. ledna 2010 v 16:45 | Kami |  Soutěže
Konečně je tady finále! 6. kolo dopadlo takto:

Irishe-kun39 % (0 Hlasy)39 %19 Hlasy
Tereki33 % (0 Hlasy)33 %16 Hlasy
Domimaru27 % (0 Hlasy)27 %13 Hlasy

Opouští nás Domimaru a do finále postupují Tereki a Irishe-kun. Mysli, že to bude dost zajímavé finále...proto vám na něj dávám dva týdny, do 7. února. Tak hodně štěstí!

Irishe-kun

Tereki:


Elfen lied - The misery

24. ledna 2010 v 15:37 | Kami |  Videa: Elfen lied


Do ráje - 2.díl - Odchod

24. ledna 2010 v 15:35 | Kami |  Real: Do ráje...
"Eares, to je šílenství! Jsi jen malá holka, tohle nezvládneš!"
"Nejsem malá holka, je mi patnáct. A neříkej mi co zvládnu a co ne."
Už to bylo šest let. Pro Eares šest let bez úsměvu, šest let tvrdého tréninku, šest let utrpení. Už nebyla ta milá holka, která se smála i v nejtěžších situacích. Dětská nevinost vyprchala. A právě v patnácti mají dívky i chlapci první možnost zůčastnit se rytířského tréninku. Staré Anně, která se od Erixovy smrti o Eares občas starala, tekly slzy po tváři.
"Dítě, prosím tě! To když se ti něco stane? Co když ještě nejsi připravená?"
"I kdyby, tak musím. Musím jít a splnit bratrovi sen."
Eares už se dál nemohla dívat do smutné tváře staré ženy. Otočila se a odcházela. Nechávala za sebou svoji minulost, svůj domov, své přátelé. Moc dobře znala cestu. Prostudovala mapy stokrát, než Leonis opustila. Po dvou dnech chůze se před ní objevila brána výcvikového tábora. Byla otevřená a dovnitř vcházely menší davy lidí. Šla společně s lidma...ti do ní strkali, vráželi a mnozí si na ní ještě ukazovali. Když se konečně dostala k pergole s mnoha dřevěnými stoly a posadila se, konečně se mohla rozhlédnout. Jak předpokládala, včetně sebe tady našla tak ještě pět holek. Jinak desítky mužů. Co jí ale překvapilo, byly tam lidé i okolo čtyřiceti let.
"Je tu volno?"
Eares se otočila dlouhovlasého chlapce a přikývla. Usmál se na ní.
"Já jsem Diego. A ty?"
"Eares...poslyš, Diego, myslela jsem, že tento trénink je od patnácti let...proč jsou tady i muži i o tolik let starší?"
"Trénink je tak obtížný, že tak třičtvrtě lidí během něj odstoupí a příští rok to zkouší znova...a někteří to takhle udělají třeba dvacetkrát."
Eares polkla. Čekala, že to bude obtížný, ale že až takhle...to už si ale slovo vzal starý muž.
"Takže klid, lidi! Koukám, že se nás tu zase sešlo...ale jen tak čtvrtka trénink dokončí a jenom polovina z toho zbytku se stane rytířem! Teď vás rozdělíme do skupin a tam vám řeknou ostatní informace!"
Muž začal číst jména a k nim vždy i název skupiny. Eares skončila v Aldaru. Jejich vůdce je odvedl kamsi do lesa a přikázal jim se posadit.
"Teď mě poslouchejte, řeknu vám základní informace. Trénink bude trvat rok. Neručíme, že během něj nebudete zraněni nebo zabiti. Celý trénink bude zaměřený na to, aby vás připravil na válku, vlastní bojovou úroveň si budete zlepšovat, až pokud se z vás rytíři stanou. Což znamená, že budeme simulovat boje, učit vás se zbraněmi, rozestavovat formace a hlavně si vás fyzicky vyzkoušíme. Šermířem nemůže být jen tak někdo a slabochy král nepotřebuje. Ty, pojď sem."
Ukázal na Eares. Jasně, skvělá ukázka slabošství - žena na bojišti. Eares vstala.
"Proč se mladá holka jako ty chce stát šermířem? Nebylo by jednoduší jít na magika, kde nejsou fyzické zkoušky?"
"Ano, určitě by to bylo jednoduší. Ale já mám své důvody bý tady."
Muž se usmál a udělal proti Eares výpad mečem. Ta byla neozbrojená, ale reagovala rychle. Mrštně uhnula a podrazila muži nohy. On si zakládal spíš na síle, než na rychlosti a rovnováhu neudržel.
"Dala jsem slib, že se stanu šermířem. Možná že jsem slábá - zatím - ale nějaké schopnosti mam a vím, že vzít sílu protivníka a využít jí proti němu je základ boje."
Muž jí ze země pozoroval a pak se spokojeně usmál a pokynul jí ať si sedne. Pak už jim jen říkal, co budou v průběhu roku dělat a začal je učit dějiny rytířů. K večeru šla Eares na pokoj, co jí přidělili. Ostatních holek na pokoji si nevšímla, lehla si na postel a pozorovala strop. V jedné ruce svírala rukojeť meče. Netrvalo to dlouho a usnula.
Ráno jí čekal nepříjemný budíček. Ještě byla tma, když k nim vtrhnul její trenér.
"Vstávat bando líná! Ihned do jídelny!"
Holky jen mručely a vstávat nechtěly Eares ale vstala a začala si rozčesávat dlouhé vlasy. Věděla, že rozkazy se poslouchat musí, jinak to daleko nedotáhne. Po snídani měli jít trénovat šerm s dřevěnými zbraněmi, ale nejdřív měli mít rozvičku - běh do kopce v plné zbroji. Eares si povzdychla, když to oznámili. Jak dlouho tohle vydrží?