Povídky na přání: >>tady<<
Rozpis povídek na přání: >>tady<<
Chcete si sem vložit nějakou ze svých vlastních povídek: >>tady<<
Seznamte se s naším >>NAPO týmem>>
Dlužím vám povídku, diplom nebo cokoli jiného? Napiště to >>SEM<<
Nej povídky: Konan nemá lehký život (známější jako KNLŽ) >>přečtěte si<<
a Děti luny >>najdete zde<<


Krvavý mramor ulhané noci

6. ledna 2012 v 22:36 | Kami |  Real: Jednorázovky
Po velice dlouhé době jednorázovka, lehce spojena s poezií, jeden krátký příběh ulhané noci. Snad se bude líbit, vaše Kami

Hleděl oknem ven. Do noci. Do tmy, která se něžně snášela nad městem, skrývala ho v záhybem svého temného pláště a zastřeným hlasem milenky šeptala sliby, že světlo už nikdy nepřijde. Sochař věděl, že tma lže. Vždycky lhala. Každou noc.
Pozvedl číši ke rtům, po kterých se mu rozlila trpká chuť letního vína.
Vítr zahvízdal, jak se mu konečně podařilo prodrat skulinou v okenním rámu. A tehdy ji spatřil. Dech se mu zadrhl, zorničky se zúžily a ústa se otevřela v němém úžasu. Nevědomky přitiskl dlaně k chladnému sklu a tváří se přiblížil tak blízko, že se na promrzlém okně srážel jeho dech v obláčky páry.
Dívka jako stín kráčela zimní nocí, hlavu křečovitě skloněnou a třela si paže ve snaze alespoň trochu potlačit lednový mráz, přičemž její kůže tmavla krví, co jí proudila z dlaní. Stékala po loktech, vsakovala se do špinavého a roztrhaného trička, kapala do sněhu. Tak, jako se ze tmy zjevila, i ve tmě zmizela. A sochař jen dál upíral pohled nikam, neschopen pohybu, slova, či nadechnutí.

Usoudil, že to byl přízrak. Jen lehkomyslný blud, sen, přivolaný tou lhářkou tmou a vínem, co si důvěrně pokývli s únavou a uvrhli sochaře do tohoto víru emocí. Jen s touto uklidňující lží mohl v noci zavřít oči a nechat se přitáhnout do Morfeovy náruče.

Vzbudila ho bouře. Rány hromy dunící skrze prochladlé stěny domu. Unaveně jen otočil hlavu. Když se zvuk ozval podruhé, uvědomil si, že to není hrom. Venku navíc byla velice jasná noc, drzé měsíční paprsky kráčely ve své mrazivě stříbrné kráse bez pozvání okenním sklem až do sochařovy postele, kde se k němu lísaly jako vrnící kočka.
Zvuk se ozval potřetí. Konečně v něm poznal zuřivé rány na domovní dveře. Se silným sebezapřením se donutil vstát, přehodit si přes ramena rozehřátou deku a vydat se loudavým krokem ke dveřím.
"Snad nehoří..." zabroukal si pro sebe, když se čtvrtým zaboucháním otevíral dveře.
Ve dveřích stál zadýchaný mladík v kněžském rouchu, tváře měl rudé mrazem a v očích stín starostí.
"Mistře, třináctý anděl je pryč!" vyhrkl kněz, aniž by se obtěžoval pozdravit.
Sochaři se na čele objevila vráska a pohled zabodl do mladíkových ohnivých očí. Moc dobře věděl, o čem mluví - třináct soch andělů, zakázka pro chrám, na které dřel dlouhé dny i noci, až jeho vždy jemné prsty zhrubly a vždy bystrý zrak se zakalil únavou.
"Pryč?" zopakoval jen ponuře.
"Nejspíš ho ukradli!" pokračoval dál kněz rozohněným tónem. "Pojďte!"
A než stihl sochař něco říct, byl v pyžamu, dece a domácí obuvi vtažen do sněhu mrazivé noci. Kněz spěchal k chrámu, až se mezi domy konečně zjevila jeho majestátní věž. Sochař o něco pomaleji kráčel z ním a jen na okamžik se pozastavil na krvavými stopami v bělostném sněhu, než ho mladíkův nervózní hlas opět donutil pokračovat dál.

Němě sledoval prázdný kamenný podstavec třináctého anděla. Sochař naklonil hlavu ke straně a chvíli přemítal, proč sem vlastně chodil. Jako by ho on mohl vrátit. Jako by ho mohl znovu vytesat ze tmy. Anděl byl nejspíš stržen hrubou a surovou rukou člověka. A teď? Kdo ví, kde je mu konec.
Sochař zaslechl hlas. Otočil se. Nemluvil to mladík - mladík naopak mlčel a ukřivděným pohledem pozoroval prázdnou plochu. Na chodníku seděla žena. Stará...nebo snad jen zima a hlad vykreslily do její kdysi krásné tváře rysy stařeny. Zpívala. Tichým hlasem, který zanikal v oblacích sněhu, hlasem, který se třásl zimou, jako celé její tělo. Hlasem krásným a děsivým jako tma sama. Sochař udělal krok k ní.
"Mistře." chytil ho kněz za paži. "Ta žena je šílená, je tady už delší dobu..."
Sochař se mu vysmekl a udělal dalších několik kroků k ženě. Pořád jí nerozumněl. Ale její hlas ho uhranul, jako tichá kletba a on musel vědět víc, chtěl vědět víc, potřeboval...! Sklonil se až ke stařeně, ucho přitiskl až téměř k jejím ústům. A ona zpívala dál.
"Vyhnali ji, bili ji, zapomněli na něhu,
šla sama a plakala, krev kapala do sněhu,
mladá a krásná, s němou tváří,
s neviditelnou svatozáří,
třese se zimou a kráčí dál,
a vítr vál, všechno ji vzal.
Anděla objímá, hledá v něm oporu,
nedbá, že jeho tvář ryta je z mramoru,
šeptá mu do ucha: Tak mě už prosím spas...
A dlaň, co do krve řezalo sklo a mráz,
hladí ho po křídlech, krvavé stopy
nechává za sebou, pak hlavu sklopí.
Vypráví o všem, co kdysi měla,
o všem, co pro bolest už zapomněla.
Najednou, krví a slzami třísen,
anděl se pohne, z kamene vzkřísen.
A pak s dívkou v objetí,
do tmy noci odletí."
Žena zmlkla. Sochař chvíli nehybně stál, už necítil chlad. V tu chvíli existovalo jen velice málo - tolik, že by se mu vešlo do dlaně. Stáhl z ramen deku a něžně ji přehodil ženě přes ramena. Ženě, která ho nevnímala, moc utápěna v bolesti než aby cítila ten lehký dotek. Pak se otočil. A tma se na něj usmála.
"Lhářko..." zašeptal sochař do noci a tiše v promáčených pantoflích kráčel zpět do domu. Připíjej mi na zdraví, lhářko, má milovaná temnoto, připíjej číší s jedem, trpčím než nejhorší víno, sladším než nejlepší med, temnějším, než je snad noc sama. Pohlaď mě něžně po tváři pařátem s ostrými drápy a přiviň mě do své náruči, tak děsivé, až se člověku tají dech. A vyprávěj další ze svých příběhů. Vždyť proto jsi zde, že? Našeptáváš lidem sny a lžeš jim, tak neodolatelně a vábivě, až každý podlehne. A zmámeně běží v tvé rozpřažené paže. Ach, tmo...
Sochaři se po tváři mihl úsměv. Veděl, že i tohle je sen, jen další příběh ulhané noci. A zpívající žena i zakrvácený kamenný podstavec zmizely za ním, ve tmě, jako všechno ostatní.

Obloha bledne a před věží chrámu se zdvořile ukloní první sluneční paprsky. Jen pojďte dál, vyzve je věž. Už na vás čekám. A slunce nesměle vykročilo zpoza kopců a zamávalo věži na pozdrav, zatímco tma zděšeně ustupovala. Slunce se spokojeným úsměvem pohlédlo na město a zarazilo se u prázdného podstavce třináctého anděla. Tázavě se podívalo na věž. A ta jen pokrčila rameny. A tak se slunce bez dalších otázek vydalo na svou každodenní pouť.
 

1 člověk ohodnotil tento článek.

Komentáře

1 Keigh Keigh | Web | 6. ledna 2012 v 23:31 | Reagovat

Zajímavé.
Myslím kompozici a tebou zvolenou syntaxi. Skladba příběhu sice až tak zajímavá není, není to nic nového, ale rozhodně to není špatné.
Tahle fáze je vývojová, uvodíš, za pár let tě opustí a ty budeš psát trochu jinak, lépe, stabilněji a vyrovnaněji. Tedy, pokud se tomu budeš věnovat, myslím psaní.

Jo, tohle je přesně ten typ oddechovky, jaký si přečtu po deseti kapitolách Ecova Pražského hřbitova. Nemusím u toho přemýšlet, zaujme mě to a hned po přečtení na to zapomenu. A ty se na tom naučíš psát.

Skvělá oddechovka, dobře se to čte.

2 Call Call | Web | 7. ledna 2012 v 0:01 | Reagovat

hezký :))
PS:Vlci jsou nejlepší že :D a díky za pochvalu laye

3 Tarei Tarei | Web | 7. ledna 2012 v 10:16 | Reagovat

Tak to bylo O.O úžasné...

4 vestec vestec | Web | 13. ledna 2012 v 1:44 | Reagovat

Dobry clanek, hezky blog, podivas se na muj webik?

5 mizakoe mizakoe | Web | 5. února 2012 v 16:14 | Reagovat

aaa konečně na netu taky něco čitelnýho :D  príma tohle byla zajímavá povídka :D  ... myslím že si tvůj blog budu muset lépe prohlédnout :D

6 Krista Bene Krista Bene | Web | 10. května 2012 v 9:39 | Reagovat

Nájsť poviedku, od mladého autora, ktorý dokáže slová premeniť na diamanty a vložiť na papier dokonalú záhadu ľudskej duše je poklad, pre ktorý som pripravená bojovať. Skutočne prekrásna poviedka, ktorá rozospievala moju dušu a pohla mojim zničeným srdcom.

S úctou, ktorú si zaslúžiš, s poklonou a obdivom tvoj fanúšik
Krista Bene

7 Samuelvox Samuelvox | E-mail | Web | 9. listopadu 2017 v 18:43 | Reagovat

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama